Lukáš Radil: Přemýšlel o konci s hokejem, místo finále psal bakalářku
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Přes USA, Rusko a Lotyšsko se letos po sedmi letech vrací domů do Pardubic. Lukáš Radil přichází do extraligy s velkým renomé a novou chutí do hokeje, v Dynamu se navíc potká s kamarády, se kterými vyrůstal. Mluvil ale také o svém vývoji během kariéry, vzpomínkách na mistrovské oslavy, o propojení sportu se školou nebo důvodech, proč ho kdysi víc bavila atletika a fotbal.
Východní Čechy jste opustil v pětadvaceti letech a zamířil do Spartaku Moskva. Jak jste se celkově zvládal přizpůsobit životu v zahraničí?
Nejtěžší byly začátky, to tak bývá všude. Když jsem poprvé přijel do Moskvy, byl jsem z toho vykulený, zdržoval jsem se skoro jen na bytě, ani jsem moc nikam nechodil. Navíc jsem člověk, co nemá rád změny. Takže tenkrát to pro mě bylo velké. Ale zpětně si téhle zkušenosti hodně vážím, po nějakém prvotním rozkoukání začne člověk poznávat kulturu a všechno kolem. Neříkám, že bylo vždycky všechno pozitivní, nicméně už jen to, že člověk zažije a pozná život v cizině, je dost zajímavé.
Občas jste se musel divit i dění na zimním stadionu, třeba když do kabiny Spartaku po zápase naběhli fanoušci, kteří si s vámi chtěli vyříkat sérii proher. Zajímavé zkušenosti.
Fanoušci v kabině, to je brutální. Je to strašně zvláštní země. Ani nevím, jak bych Rusy popsal. Kluci jsou osobně fajn, jakmile je poznáte víc, tak jsou to kamarádi na celý život. Ale ve skupině jsou takoví neohrabaní, nepřizpůsobiví. Mají svůj tvrdohlavý systém, kterému někdy až tupě věří.
Co říkáte v dnešní situaci na odchody Čechů a Slováků do KHL?
Asi je to na svědomí každého. Osobně bych se tam bál odejít, nevíte, co se stane. Nepřijde mi, že tam vede cesta. Časem se ukáže, jestli byl dobrý nápad hrát v téhle situaci KHL.
„Rusko? Osobně bych se tam bál odejít, nevíte, co se stane."
Přitom v lotyšské Rize jste byl naprosto spokojený. A v dřívějších rozhovorech jste mluvil o tom, jak vám styl hokeje v KHL vyhovoval.
Jo, styl hokeje se mi hodně líbil. Taková technická, rychlá soutěž. Hrálo se mi tam dobře. S rozměry většího hřiště to taky bylo hodně o myšlence a nahrávce.
Vnímal jste rozdíly oproti mezinárodnímu hokeji?
Ten je o něco rychlejší. Vždycky vám přijedou Švédi a Finové, kteří jsou tradičně šikovní na puku a výborně bruslí. Ale velkou změnou je hlavně dodržování systému. V KHL se až tak nejelo na systém hry. Nechci pomlouvat ruské trenéry, jenže jakmile se tam vyhraje, tak je všechno super. A když se prohraje, tak je chyba v hráčích, protože trenéři všechno nastavili dobře. Takže největší rozdíl byl v systému, který se v nároďáku poctivě plní.
V čem byla takhle specifická NHL?
O několik úrovní rychlejší…
I kdybyste ji měl srovnávat třeba s mistrovstvím světa?
Určitě. Ten rozdíl vytváří i užší hřiště. Mezi NHL a nějakou druhou nejlepší ligou na světě (KHL, AHL, Švédsko nebo Švýcarsko) je obrovský rozdíl. Všichni jsou strašně šikovní, rychlí, všem to myslí a všichni si věří. Jsou silní, nikdo moc nedělá chyby… Všechno perfektní.
„Kalifornie byla skvělá, je to jedno z nejhezčích míst na světě. A taky nejdražších…"
Právě po třech letech ve studené Moskvě jste se pak stěhoval na horký západ USA. Šokující změna?
Zase něco nového, opět velmi zajímavé místo. Měl jsem štěstí, že jsem dostal nabídku za San Jose a mohl si Ameriku vyzkoušet. A že se mi povedlo zahrát si v NHL… Byl to splněný sen. Sešlo se několik dobrých věcí najednou, bydleli jsme v Kalifornii a farmářský tým AHL byl hned kousek vedle. To byla obrovská výhoda, že se člověk nemusel nikam stěhovat, někteří hráči z jiných organizací to mají mezi NHL a AHL i čtyři hodiny cesty letadlem, nahoru a dolu je přitom posílají celkem často. Já tolik cestovat nemusel a život v USA byl o to jednoduší. A Kalifornie byla skvělá, je to jedno z nejhezčích míst na světě. A taky nejdražších… (směje se)
Teď je vám 32 let a vracíte se domů jako jedna z největších posil celé extraligy.
Nevnímám to ani jako změnu, v Pardubicích jsem vyrůstal. Takže pro mě to byl vlastně návrat domů. Spoustu věcí tu zůstalo stejných a moc se nezměnilo. Kostra klubu zůstala pořád stejná, což si myslím, že je dobře. Ať už jsou to kustodi nebo lidi, kteří tady okolo hokeje pracovali už dřív. Jediná změna je, že žijeme s manželkou v Praze, takže tak nějak půlíme svůj čas mezi dvě města. Ale jinak jsem v Pardubicích trénoval každý rok a po sezoně jsem tu trávil spoustu času. Určitě je to nejjednodušší přechod v kariéře.
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Po osmi letech si v Pardubicích zahrajete i s Robertem Kousalem, velkým kamarádem z dětství. Byl taky on jedním z důvodů, proč jste zamířil do extraligy?
Robert sem přijel v osmé třídě z Troubska u Brna (směje se). V Pardubicích už zůstal a od té doby spolu hrajeme. Dokonce jsme prožili společnou premiéru v extralize, v sezoně 2007/2008 hrálo Dynamo play out a nás dva si vytáhli do áčka z juniorů, tak jsme si šli zahrát první zápas, myslím, že to bylo ve Zlíně. S Kousym se dobře známe, ať už hokejově nebo kamarádsky. Doufám, že si s ním v sezoně zahraju hodně zápasů, protože si myslím, že má podobný styl hokeje, a že by nám to mohlo fungovat. Ale uvidíme, nechám to samozřejmě na trenérech (směje se).
Prosadit se do A-týmu Pardubic vám přitom trochu trvalo. Pomohla vám různá prvoligová hostování, na které vás klub tehdy posílal?
Začátky ve věku 18-22 let v tomhle byly těžký, protože tady hrál opravdu dobrý tým. V roce 2010 získal tým okolo Dominika Haška titul a neustále se bojovalo o nejvyšší příčky. Tehdy jsem spíš ještě čekal na šanci. Probojovat se mezi tak dobré hokejisty bylo pro mě náročné, navíc jsme se tam tlačili tři z jednoho ročníku, kromě Roberta Kousala ještě Honza Buchtele. Tehdy úplně nebyl prostor pro všechny, takže jsem jezdil hrát do Chrudimi a Vrchlabí, hrál jsem i v Hradci Králové. Do nějakých třiadvaceti let jsem pořád bojoval o svoje místo. Nějaké zápasy jsem pořád měl, ale na lepší lajny a větší roli jsem si musel počkat.
„Do nějakých třiadvaceti let jsem pořád bojoval o svoje místo."
Postupně jste se probojoval výš, ale ve finále 2012 jste místo hokeje dopisoval bakalářskou práci.
V celém play off se nám dařilo, docela i mně osobně. Hrávali jsme s Kousym ve čtvrté pětce a dávali jsme i góly. Bylo to super, jenže po dvou finálových zápasech už jsem nemohl naskočit do dalších, protože jsem měl v Chomutově vyřízené střídavé starty. Během našeho finále Chomutov postoupil do baráže a v tu chvíli se vyštrachalo jakési pravidlo, že kdybych dál nastupoval za Pardubice, nemohl bych už hrát za něj.
V dalších sezonách jste se pak stal tahounem týmu. Dostal jste najednou větší prostor?
Po mistrovské sezoně odešli útočníci Jan Kolář a Petr Koukal do KHL a najednou se pro nás mladé uvolnilo místo. Začali jsme dostávat víc minut na ledě v důležitějších situacích. Tam se to zlomilo a postupně jsme všichni hráli víc a víc.
„Studium mě ale začalo i bavit a zpětně jsem moc rád, že jsem si titul dodělal, protože jsem poznal spoustu nových kamarádů a rozšířil jsem si obzory."
Extraligový titul z roku 2012 vám každopádně patří. Ale často se o vás mluví i v souvislosti s jiným titulem – inženýrským, který jste dokončil o dva roky později.
Tehdy jsem chtěl mít vedle hokeje nějakou jistotu, to byl pro mě hlavní důvod, proč jít na vysokou školu. Studium mě ale začalo i bavit a zpětně jsem moc rád, že jsem si titul dodělal, protože jsem poznal spoustu nových kamarádů a rozšířil jsem si obzory.
Jak moc náročné pro vás bylo po dvacítce skloubit studium s profesionálním hokejem?
Občas si zpětně říkám, že se divím, jak jsem to stíhal. Ale jsem v tomhle takový blázen. Do hokeje jsem vždycky dával všechno, to ani jinak nešlo. A ve škole jsem nikdy neměl takové ambice, spíš jsem se soustředil na hokej. Pak se to začalo lámat na střední škole a na vysoké už jsem obojímu dával sto procent. Vrátilo se mi to tak, že jsem si splnil cíle na obou cestách. Člověk šel prostě na trénink a pak řešil dalších několik problémů ve škole. Musel jsem tam pravidelně chodit, vypracovávat úkoly a po večerech se ještě učit. Na druhou stranu ve dvaceti letech jsem měl energie strašně moc, tak to vždycky nějak šlo.
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Navíc ve škole jste si odpočinul od sportovního prostředí, zatímco na ledě jste nemusel myslet na učení. Sice jste byl neustále v zápřahu, ale jedno druhému může i pomoct.
Přesně tak jsem to cítil. Vždycky mi vadilo, jak hrozně moc se na hokeji trénovalo, když mi bylo třeba třináct let. Tehdy jsem kvůli tomu málem skončil s hokejem, protože jsme měli dva až tři tréninky denně a spíše se jelo na kvantitu než na kvalitu. Nehrálo se tolik zápasů, trénovaly se věci, které mě příliš nebavily. Tenkrát byl takový trend, jenže já z toho byl otrávený a ve třinácti, čtrnácti letech jsem byl už unavený z celého hokejového prostředí.
„Vždycky mi vadilo, jak hrozně moc se na hokeji trénovalo, když mi bylo třeba třináct let. Tehdy jsem kvůli tomu málem skončil s hokejem."
Moc lidí by do vás asi neřeklo, že jste s hokejem už nechtěl mít nic společného.
Taky to souviselo s tím, že mě od malá bavilo dělat různé další sporty. Kdybych mohl, hrál bych až do dorostu kromě hokeje i fotbal. Taky jsem si chtěl vždycky zkusit atletiku. Tehdy jsem to nikomu neříkal, ale tajně jsem hrál fotbal za Teslu Pardubice a chodil na Rudou Hvězdu na atletické tréninky. Myslím, že jsem snad i jednou nejel na hokejový zápas, vymluvil jsem se, že jsem nemocný. A místo toho se účastnil soutěže v sedmiboji. Byl to takový rok, kdy jsem zkoušel něco jiného, ale nakonec jsem zase získal novou energii do hokeje. Takový je život, člověk se rozhoduje, jak nejlíp umí.
Před třemi lety v Česku vznikla Univerzitní liga ledního hokeje (ULLH). Myslíte si, že spojení vzdělání a sportu už se v tuzemsku trochu zlepšuje?
Určitě, takové projekty jsou skvělé. Vím i o tom, že se u mládeže hlídá školní docházka, to je taky dobře. Ale asi je to hodně těžké nastavit tak, aby měl u nás univerzitní sport takovou podporu jako v Americe, kde je to na úplně na jiné úrovni. V některých městech tam lidi vysokoškolský hokej baví lidi víc než profesionální týmy. Podmínky jsou tam skvělé, ale co jsem se bavil s kluky ze Švédska a Finska, tak by to určitě šlo i v Evropě. Na severu mají právě až do patnácti let režim, že si mohou dělat jakýkoli sport a když jednou nepřijdou na trénink, tak se nic neděje. Ale tady to tak nebylo. Člověk se prostě už v osmi letech musel rozhodnout, co bude dělat. Tréninky navíc byly jednostranně zaměřené, což mi někdy dost vadilo.
„Už se nechci tlačit do zahraničí, ve světě to teď není ideální."
Dnes už je jiná doba a vy se můžete těšit na atmosféru pardubické enteria areny. Po oznámení přestupu jste řekl, že je to možná návrat napořád. Přišel tedy čas se usadit a třeba i založit rodinu?
Uvidíme. Necháme to plynout, nicméně rád bych už v Dynamu zůstal. Současná situace tomu nahrává, už se nechci tlačit do zahraničí, ve světě to teď není ideální. Už to není pro mě, abych se někam pouštěl. A Pardubice jsou moje srdcová záležitost, tak snad se mi to přání splní. Ve sportu se ale nedá moc plánovat, kariéra je tak vrtkavá, že se můžete soustředit jen na každý další zápas.
Cíl do nové sezony ale máte s Dynamem asi jasný.
Určitě (směje se).
Foto: Jan Beneš, Český hokej
Share on Facebook
