Litvínov ukázal odvahu, říká tvůrce unikátního filmu. Co mu otevřelo oči?

Foto: Jana Mensatorová, Bez frází

19. července 2020, 20:47

Jan Šimek

Původně to měl být film o utkání pod širým nebem mezi Spartou a Litvínovem. Souhra okolností tento záměr zhatila, ale režisér Adam Sušovský a jeho tým z Bez frází dál hledali cestu, jak divákům ukázat zákulisí sportovního týmu. Na tomhle pozadí vznikl jedinečný dokument Cheza je jen jedna.

Ten sbírá jednu pozitivní recenzi za druhou a dokonce už v anglické verzi pod názvem Factory on ice zamířil do světa. Snad trochu změníme vnímáme sportu v Česku, kde se každý bojí pustit si k tělu novináře nebo filmové štáby. Přitom to, co se děje za kulisami, může být stejně zajímavé a atraktivní jako samotné zápasy. I mně to v mnohém otevřelo oči,“ přiznává Adam Sušovský v následujícím rozhovoru.

Váš film sklízí řadu pozitivních ohlasů. Očekával jste to?
Všichni jsme věřili, že to bude dobré. Asi jako úplně první v Česku jsme se dostali do zákulisí klubu v rozjeté sezoně, navíc na tak dlouhou dobu. Strávili jsme v Litvínově téměř měsíc, pro mě osobně to byl obrovský zážitek. Dříve jsem pracoval jako hokejový novinář. Jedna věc je psát, mluvit a dělat chytrého, druhá si s hokejovým týmem naživo konkrétní situace prožít.

Často jsem si při natáčení v duchu říkal: „Ty vole, hustý! Tohle bude skvělé!“ Neměli jsme dramaturga ani žádný expertní názor zvenčí, takže i když jsme tušili, že vzniká něco výjimečného, do poslední chvíle jsme neměli jistotu, jak budou diváci a kritici reagovat.

Jaké konkrétní reakce byly?
Byly moc hezké. Už v pátek večer, kdy jsme prodali první sérii vstupenek, se po dvou hodinách na internetu začaly objevovat první pozitivní ohlasy. Psali nám lidi i na sociálních sítích. Ve všech těch hezkých vzkazech jsme se nestačili přehrabovat. Upřímně, byli jsme z toho fakt dojatí.

Jak vznikla myšlenka natočit film o Litvínovu?
Ukazovat reálný sport bez příkras, zavést diváka do zákulisí. Tohle je jedna z myšlenek Bez frází a zápas pod širým nebem s rekordní diváckou návštěvou k tomu vyloženě vybízel. Vše mělo ale postupný vývoj. Od léta jsme měli tři měsíce přípravy. Sháněli jsme peníze, což se nám dlouho nedařilo a nevěděli jsme, zda to klapne.

Naším původním záměrem bylo sledovat oba soupeře. Natočit film o tom, jak Sparta a Litvínov míří k největšímu extraligovému utkání pod širým nebem, a to v podstatě ve formátu 24/7. Tak, jak ho hokejoví fanoušci mohou znát z Ameriky. Lákal nás střet dvou úplně rozdílných světů, které si v samotném zápasu budou rovné.

Na jedné straně Litvínov – klub z malého města se stařičkým stadionem, kam se chodí na stojáka na pivo a klobásu, ale vládne tam doslova rodinná atmosféra. A proti němu Sparta. Ten obrovský kolos, který hraje v nablýskané O2 areně a ve skyboxech sedí lidé z nejbohatších firem v Česku.

Sparta z natáčení na poslední chvíli vycouvala. Musím dodat, že v dobrém. Měla k tomu rozumné důvody, které naprosto chápeme. Naopak Litvínov o to stál i nadále, takže jsme si řekli, že to pro něj musíme udělat a částečně zariskovat, protože v té chvíli jsme rozpočet zdaleka neměli pokrytý. Pamatuji si, že jsme v pátek jeli za Jirkou Šlégrem, jestli do toho fakt půjdeme, a hned v pondělí jsme předstoupili před tým litvínovských hokejistů a začali točit.

Takhle jednoduché to bylo?
Sami jsme nevěděli, co bude, protože jsme začali natáčet jen pár dní poté, co na pozici trenéra rezignoval Jirka Šlégr a do Litvínova přišel Vladimír Kýhos. Netušili jsme, co bude říkat na natáčení. Měli jsme z toho trošku strach. I s ohledem na fakt, že Litvínov už v té době nehrál dobře a propadal se tabulkou.

„V Litvínově mohli úplně klidně říct: Hele, vypadněte. Potřebujeme se zachránit v extralize a ne dělat šašky před kamerou.“

V deset ráno jsme měli schůzku na stadionu, kde nás Jirka Šlégr představil trenérovi slovy: „Hele, tohle jsou kluci z Bez frází a budou u tebe od pondělí v kabině s kamerama.“ A pan Kýhos hned na to: „Proč ne, pojďte do šatny, řekněte to sami hráčům a uvidíte.“ Nesmírně si ho za to vážím. A stejně tak toho, že nám do práce nijak nezasahoval. Mohli jsme natáčet, cokoliv jsme chtěli. Za celý měsíc nenastala situace, kdy by nás někdo odněkud s kamerou vyhodil.

Jak vás vnímali hráči a trenéři v kabině?
Dneska má většina hokejistů sociální sítě a rádi na nich sledují dění. Byla tam velká sorta hráčů, kteří si prošli zahraničními kluby a odtamtud podobné show znají, takže částečně věděli, co očekávat. Skoro všichni viděli na Netflixu seriál Sunderland 'Til I Die, takže jim bylo jasné, o co nám jde. Důležité bylo se s nimi poznat blíž, když byla třeba kamera vypnutá, a získat si jejich důvěru. Že tam nejsme od toho, abychom hledali a vyvolávali senzace, pochopili všichni hodně brzy.

Měli jsme vlastně připravenou naprosto jednoduchou větu. Vždycky jsem říkal: „Chci po vás jediné. Abyste dělali, že tady vůbec nejsme.“ Tohle nefungovalo snad jen první dva dny, kdy si kluci kamery ještě všímali a padaly tam hlášky typu: „Tak se do té kamery usměj, vole!“, což samozřejmě pro film není úplně dobré. Po dvou třech dnech nás vnímat přestali a stali jsme se, myslím, plnohodnotným členem týmu. Nebylo to tak, že bychom tam jen stáli a čuměli. Když bylo potřeba, občas jsme i s něčím pomohli. V jednom z domácích zápasů, když jsme s kameramanem stáli u střídačky a točili detaily jednotlivých obličejů, nás třeba kustod poslal přes půl stadionu nabrousit brusle Michalu Trávníčkovi. (směje se)

Ve filmu ale nešlo jen o sport, povedlo se vám zachytit i zajímavé lidské příběhy. Tohle nastalo přirozeně?
Mělo to zajímavý vývoj, asi i tím, jak jsme byli všichni nastavení. Já coby bývalý sportovní novinář jsem měl trochu pokřivený pohled na věc. Dostal jsem se do šatny a viděl věci, o kterých jsem třeba vůbec nevěděl, nebo které jsem si třeba představoval jinak. Fakt mi to v mnohém otevřelo oči.

Původně jsem myslel, že film uděláme hlavně sportovně, že zachytíme různé emotivní chvíle v kabině i mimo ni. V postprodukci jsme si ale uvědomili, že příběhy „obyčejných“ lidí, kteří se kolem litvínovského hokeje točí, jsou leckdy mnohem zajímavější a sport je jen to, co oba světy spojuje.

„Koukl jsem znova na Nagano Tapes, a když tam Theo Fleury zase říkal, že nechápe, že je mohli Češi porazit, a nájezdy jsou nespravedlivé, řekl jsem si: „Já ti ukážu, kdo tě porazil! To budeš koukat.“

Třeba dojemný příběh správce zimáku Bláži je podle mě mnohem emotivnější, než když trenér seřve hráče v kabině po prohraném zápase… Tyhle příběhy dodaly filmu kouzlo. O Litvínovu se léta letoucí říká, že je to rodinný klub. Myslím, že se nám ve filmu podařilo ukázat, proč.

Z Bláži se prý po vydání filmu stala nová litvínovská hvězda…
U něj si toho vážím snad nejvíc. Navenek možná vypadá komicky. Když přijel Edwin Hedberg jako nová posila, byl první, kdo ho vítal před stadionem. S odpadkovým košem v ruce. Kdo ho vidí poprvé, musí si říct: „Co je to zač? Nějakej páprda, co tady pracuje na vrátnici, válí sudy piva na zápas, a plácá si s hráči po zápasech.“ Může se zdát zbytečný, ale přitom je pro Litvínov extrémně důležitý. Když říkáme, že bez něj by na stadionu nefungovalo vůbec nic, není v tom ani špetka nadsázky. Má absolutní respekt všech a pro klub je nepostradatelný. Myslím, že i jeho film dojal.

Po filmu se stal ve městě hodně populárním. Ukázalo se to třeba při premiéře filmu v letním kině. Součástí večera byla taky autogramiáda, kde asi deset nebo patnáct hráčů rozdávalo své kartičky a společně s nimi i Bláža. Právě jemu došly kartičky dřív než třeba Kubovi Petružálkovi. (směje se)

Bylo vidět, že si ho litvínovští fanoušci obrovsky cení. Blážovi se pak musely nechat dotisknout další kartičky. Lidé si kupují jeho tričko, které vzniklo na motivy filmu, ale zároveň si k němu stále chodí na vrátnici pro podpisy s věnováním.

Foto: Jana Mensatorová, Bez frází

Litvínov zachraňoval účast v extralize na poslední chvíli. Jak tohle ovlivnilo natáčení?
Jak jsem říkal, že jsme ještě dva dny před začátkem nevěděli, zda budeme točit, takhle nějak postupoval vývoj celého filmu. Mířili jsme k zápasu Litvínova se Spartou v Drážďanech a chystali jsme film jako vzpomínku na utkání pod širým nebem. Týden před koncem extraligy už jsme měli naplánovaná kina, a že litvínovští fanoušci budou mít film jako náplast po nepovedené sezoně.

Nakonec se to vyvinulo tak, že Litvínov mohl sestoupit. Na rovinu řeknu, že jsme z toho byli v prd… Přemýšleli jsme, co dál. Pokud by Litvínov spadl, celý film by byl v čudu. Rozhodoval zápas s Kladnem, který byl v pátek. Věděli jsme, že tam musíme za každou cenu jet. Obvolali jsme lidi z týmu, kteří museli zrušit nasmlouvané projekty, a vyrazili jsme točit do Litvínova. I s námi tam běhěm zápasu pěkně cloumaly emoce. Jak se to celou dobu nevyvíjelo dobře, film dostal díky záchraně v extralize na poslední chvíli krásnou pointu. Nevím, co by se stalo, kdyby to tak nedopadlo.

Jak vám práci kolem filmu zkomplikovala pandemie koronaviru?
V březnu jsme film museli pustit do světa přes internet, lidem jsme po zakoupení vstupenky posílali e-mailem odkaz. Bylo to hezké, ale stejně… Prostě jsme my, hráči i fanoušci přišli o tu možnost vychutnat si to společně. A mrzelo to ještě víc, když jsme cítili ty kladné reakce a vnímali, jak silný film na internetu je.

Pak se částečně uvolnila opatření, a tak jsme si řekli, že to uděláme ještě jednou v letním kině přímo v Litvínově, třebaže už tam všichni lidi film viděli. Musím říct, že to byl zvláštní pocit, když je člověk přímo mezi nimi a vidí, jak se jim to líbí. Samozřejmě nám to zkazilo počasí. (směje se) Byla zima jako kráva, ale vy stejně sedíte a koukáte na film, který jste viděli asi už dvěstěkrát ve výrobě, a vnímáte, jak se lidé smějí, tleskají a děkují.

Foto: Jana Mensatorová, Bez frází

Asi dva týdny zpátky jsme měli film v Bio Oko v Praze, kde se ukázalo, že na něj lidé mimo Litvínov reagují úplně jinak, ale nadšení jsou stejně. Pro litvínovské diváky šlo o připomenutí sezony a do jisté míry hraní na emoce. Jsou to lidi, kteří mají permice na litvínovský hokej a v podstatě nic je nemohlo překvapit. Vědí, že tam je Bláža, znají tamní podmínky, ale díky filmu mohli nahlédnout taky do zákulisí.

V Praze ale přišlo zhruba sto lidí, kteří s Litvínovem nemají nic společného. Ocenili lidské příběhy a dojala je nefalšovaná láska obyčejných lidí k hokejovému klubu, kterou nikdo nepotřebuje dál nijak vysvětlovat.

Film svým hlasem provází herec Martin Hofmann. Asi se nemusím ptát, proč zrovna on, že?
V minulosti jsme v Bez frází natočili dokument ze zákulisí Sparty s Ondřejem Vetchým, a tak jsme si řekli, že i teď to musí být velké herecké jméno. Přiznávám, že to bylo trošku prvoplánové a Martin Hofmann nás napadl coby představitel Luďana ze seriálu Most!

Tenhle nápad se líbil i lidem z Litvínova. Nechci říct, že jsme to chtěli namlouvat buranským způsobem, ale věděli jsme, že si lidé z Litvínova ze sebe umějí udělat taky legraci a že komentář může být trošku ležérnější. Zavolali jsme proto Martinu Hofmannovi a on hned říkal: „Jasně, Litvínov mám rád! Moc rád do toho půjdu, ale nechci působit jako Luďan z Mostu, ten film by to shodilo. Udělám to vlastním stylem.“ Dali jsme mu proto naprosto volnou ruku. Je v komentáři lidský, přímý i lehce arogantní, ale všechno v dobrém slova smyslu. Zkrátka žádná přetvářka. Takový je i Litvínov. Nikdo si tam na nic nehraje. Neumím si představit, že by to kdokoliv jiný namluvil lépe.

Film v anglické mutaci Factory on ice vyrazil do světa. Co jste si od toho slibovali?
Nečekali jsme vůbec nic. Předělat film do angličitny nás napadlo už dříve, ale moc jsme tomu nevěřili. Do premiéry hodila vidle koronakrize, já jsem byl na dovolené a po návratu jsem musel být dva týdny v nucené karanténě, takže jsem si pouštěl pořád dokola Netflix. Koukl jsem znova na Nagano Tapes, a když tam Theo Fleury zase říkal, že nechápe, že je mohli Češi porazit, a nájezdy jsou nespravedlivé, řekl jsem si: „Já ti ukážu, kdo tě porazil! To budeš koukat.“ (směje se)

NHL se nehrála, lidi po celém světě seděli doma, proč to nezkusit? Tak jsme se rozhodli Litvínov ukázat světu. Město, o kterém v zahraničí nejspíš nikdo nic neví, ale přitom na přepočet obyvatel v něm vyrostlo nejvíc olympijských vítězů, světových šampionů či vítězů Stanley Cupu… Martina Hofmanna nahradil v roli vypravěče se svou angličtinou Jirka Hošek ze Seznamu. Na základě prvních reakcí věřím, že by se film v zahraničí mohl líbit.

Zmínky o filmu se objevily na titulní stránce magazínu The Hockey News, serveru The Athletic či na TSN…
Ti novináři nám psali, že se jim to líbilo. Článek o Cheze vydržel asi sedm hodin jako hlavní článek na The Hockey News, tak snad to fakt není špatné. Otázkou je, jak se to projeví na číslech prodejnosti, kam zatím ještě nevidíme. Na iTunes jsme byli první týden v nějakém týdenním žebříčku mezi aktuálně nejlepšími dokumenty v Kanadě a v USA. Jestli bude mít film i ekonomický úspěch, to si budeme muset ještě pár měsíců počkat.

Foto: Jana Mensatorová, Bez frází

Co jste si osobně odnesl z natáčení?
Nejsem filmař, nepovažuji se za něj, a byť mě to bavilo, nepřistupoval jsem k tomu v první řadě jako režisér. Spíše jako fanoušek. V Bez frází máme všichni rádi sport, hokej a chtěli jsme jít do zákulisí jako nikdo jiný.

Coby sportovní novinář jsem stokrát něco kritizoval a nyní jsem viděl, jak hráči vnímají vítězství a porážky doopravdy. Prohrálo se 4:8 nebo 2:6, ale sportovci na to nereagují. Jsou nuceni dál podávat výkony, a co se stalo minule, neovlivní. Každý myslí dopředu.

Filmu dost pomohlo, že jsme ukázali tým, který je v krizi a snaží se uniknout sestupu, což by pro hokejisty i město byla obrovská tragédie. Jedna věc je pustit si někoho do zákulisí a tam ukazovat, že jste nejlepší. To umí každý. Pak je tady ta druhá strana. Jít natáčet do týmu, který je zrovna totálně v pytli.

V Litvínově úplně klidně mohli říct: „Hele, vypadněte. Potřebujeme se zachránit v extralize a ne dělat šašky před kamerou.“ To se ale nestalo, místo toho nám říkali: „Ne, buďte tady. Bude to dobré.“ Toho si obrovsky vážím, protože to celému filmu dalo jakýsi punc. Není to ukázka a prezentace někoho, kdo je nejlepší. Litvínov měl fakt špatnou sezonu, ale stejně tam všichni věřili, že jednou bude zase lépe.

Snad trochu změníme i vnímání sportu v Česku, kde se každý bojí pustit si k tělu novináře nebo štáby. V Litvínově měli problémy, měnili se trenéři a sezona málem skončila průšvihem. Všechno je to na kameře a vůbec nijak to klubu neuškodilo, spíš naopak. Ukázali totiž odvahu, jako u nás dosud nikdo před nimi. Lidé, kteří film vidí, na litvínovské nekoukají jako na babráky, co neumí hrát hokej. Viděli tým, který se snažil sezonu zlomit, ale ne a ne se jim to povést. O tom podle mě celý sport je.

Co bude s filmem dál?
Momentálně připravujeme německou verzi, včetně německého dabingu vypravěče, protože si uvědomujeme, že Litvínov má početné zastoupení fanoušků i v Německu a ty nechceme odbýt jen titulky. V sobotu 1. srpna od 20 hodin pak film poběží v televizi na stanici O2TV Sport. Dohodli jsme se tak, protože jsme ve filmu využili i jejich záběry či komentáře. Se startem nové sezony plánujeme film vydat na DVD, Blu-ray či USB.

Nyní to řešíme a probíhá kolem toho vášnivá diskuze. Chceme to udělat spíše formou sběratelské edice, aby si to lidé nekupovali jen kvůli filmu. Chystáme k tomu i speciální knížku Bez frází, kterou věnujeme vyloženě Litvínovu. Měla by obsahovat osm příběhů, tak jak je z Bez frází znáte, na obálce bude Jirka Šlégr.

Foto: Twitter Bez frází

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz