Legendární Vichnar vypráví: Jak začínal v televizi a co je jeho nejhorším zážitkem?

Foto: ceskatelevize.cz

4. července 2020, 20:04

Pavel Mandát

Patří mezi legendy svého oboru. Komentátorský nestor Petr Vichnar je pro řadu z nás neodmyslitelnou součástí našich hokejových zážitků. Jeho hlas provázel diváky legendárním turnajem v Naganu nebo řadou úspěšných mistrovství světa. V obsáhlém rozhovoru vypráví sympatická tvář České televize o spoustě zajímavých témat.

Jste známým a oblíbeným televizním komentátorem. Byla tahle práce vždy vaším snem?
Takhle se to asi říct nedá. Narodil jsem se v roce 1953, televize byla tehdy v plenkách a já jsem měl v mládí úplně jiné sny. Až na střední škole a pak na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy se ve mně objevily žurnalistické sklony. Projevilo se to tak, že jsem vydával školní časopisy. Se sportovní redakcí tehdejší Československé televize jsem začal externě spolupracovat v roce 1976. Bylo to na základě konkurzu, který inicioval sportovní novinář Štěpán Škorpil, který Fakultu tělesné výchovy a sportu také absolvoval. Jako zaměstnanec jsem do televize nastoupil po skončení studia během roku 1978.

V České televizi jste dodnes. Nabídky z jiných televizí jste neměl?
Měl, jednal jsem s nimi, ale nakonec mě ta nabídka nikdy neoslovila a nepřesvědčila mě o tom, že mám opustit Českou televizi. Tam se totiž podle mě sport vždycky dělal v největší šíři a kvalitě. Teď se to sice trošku rozmělnilo, protože vznikají nové sportovní kanály, ale dřív jsme byli na trhu jediní a náš záběr byl a stále ještě je opravdu široký.

Jste opravdový patriot. Takže kdybychom byli v hokeji, měl by být váš dres vyvěšen pod střechu haly. Co vy na to?
(usměje se) Naše práce je služba divákům. Proč tedy vyvěšovat nějaký dres?

„Nabídky z jiných televizí jsem měl. Ale nikdy mě nepřesvědčily o tom, že mám opustit Českou televizi."

Vy jste znám zejména díky komentování ledního hokeje. Ale k tomuto sportu jste se dostal až po letech, že?
V Československé televizi to bylo tak, že každý redaktor měl na starosti určitý okruh sportů, kterým se věnoval. Ale zároveň jsme museli všichni sledovat všechno, mít přehled o veškerém sportovním dění, protože každý z nás moderoval ještě zprávy. Obecně jde říct, že redaktorů bylo tehdy daleko méně než dnes. Z už zmíněného konkurzu jsem nakonec nastoupil jen já. Vyhráli jsme ho společně s bývalým basketbalistou Jiřím Zedníčkem, ale jeho kroky nakonec vedly jinam. Pár let po mně nastoupili kluci jako Jakub Bažant nebo Pavel Čapek. Ale k vaší otázce. Začínal jsem od píky, pozvolně. Jako externista jsem především natáčel reportáže do zpravodajských relací. Občas jsem pak moderoval pořad Sportovní odpoledne, ve kterém redaktor propojuje několik přímých přenosů. O mém definitivním zařazení do elitní sestavy tehdejších redaktorů Hlavní redakce tělovýchovy a motorismu Československé televize rozhodla olympiáda v roce 1980. Tehdy celá redakce odjela do Moskvy. Dostal jsem příležitost moderovat sportovní zprávy v hlavní zpravodajské relaci – něco jako dnešní Branky, body, vteřiny. A uspěl jsem. A k tomu se později přidalo občasné komentování méně frekventovaných sportů, jako je například šerm nebo badminton. Mimochodem, tehdy jsem trochu předběhl dobu, protože jsem si k sobě vzal spolukomentátora – bývalého reprezentanta. V té době se totiž přenosy komentovaly pouze v jednom. Maximálně, když se vysílal federální přenos se slovenským přesahem, tak jsem měl vedle sebe slovenského kolegu. První větší sport, ke kterému jsem se dostal, byla v mém případě házená.

Měl jste tu možnost v roce 1984 komentovat vítězství házenkářů Dukly Praha v Poháru mistrů evropských zemí, že?
Ano, byla to taková moje komentátorská maturita. V odvetě finálového dvojutkání v jugoslávském Šabacu rozhodovaly až sedmimetrové hody. Shodou okolností jsme ten zápas nedávno vysílali ze záznamu, když se kvůli pandemii nedaly dělat žádné přímé přenosy. Jenže původní komentář se nezachoval, takže jsme to po šestatřiceti letech s Michalem Bardou, který tenkrát stál v brance, opatřili retrokomentářem. Byla to krásná práce.

A co hokej?
K hokeji jsem se dostal v roce 1983. Komentoval ho jen Jan Slepička, kterému během světových šampionátů pomáhal ještě jeden komentátor. Většinou to byl Štěpán Škorpil, jehož specializacemi ale byly především atletika a fotbal. Blížilo se mistrovství světa 1985 a byl jsem tehdy vedením redakce osloven, abych se stal hokejovou komentátorskou dvojkou. Hrálo se doma, což znamenalo více odvysílaných přenosů. Ono to mělo ještě jednu souvislost: když se v Praze hrálo do té doby poslední domácí mistrovství světa v roce 1978, komentoval jsem ještě jako externista zápasy, které se u nás nevysílaly, ale braly si je od nás zahraniční televizní společnosti. Můj komentář slyšeli pouze v přenosovém voze, byla to vlastně pomoc pro režiséra, střihače a kameramany, aby se lépe orientovali v dění na ledě. Takhle jsem odkomentoval asi deset zápasů typu USA–Německo nebo NDR–Finsko. No a šéfům se to tenkrát líbilo, a možná i proto si na mě po pěti letech vzpomněli. Nabídku komentovat hokejovou ligu a později i zápasy národního mužstva jsem samozřejmě přijal.

Foto: ceskatelevize.cz

Pak přišlo už zmíněné domácí mistrovství světa 1985.
Ano, moje první – a bylo hned ozdobené titulem mistrů světa. Základem úspěchu byl slavný zápas ve finálové skupině proti tehdy téměř neporazitelnému výběru SSSR, který jsme vyhráli 2:1. Památný je především první gól Vladimíra Růžičky do prázdné branky, protože sovětský brankář Myškin asi tři metry před brankou upadl… Shodou okolností jsem si tenhle nezapomenutelný zážitek zopakoval nedávno při covidové pauze. Vysílali jsme historické záznamy, a protože původní komentář z roku 85 se nedochoval, usedl jsem do studia s Pavlem Richtrem a spolu jsme tuhle historickou parádu doprovodili slovem. Mimochodem – i Pavel byl před 35 lety na ledě a zažil tu slávu na vlastní hokejovou kůži. Když jsme skončili, tak se přiznal, že ten zápas vidí ze záznamu poprvé v životě!

„Hokejové mistrovství světa v roce 1985 bylo moje první. A hned ozdobené titulem."

První šampionát a hned zlato. Super zážitek, že?
Strašně rád na to vzpomínám. Šampionát se odehrával v Pražské sportovní hale, která byla neustále vyprodaná. Komentovali jsme s kolegy Slováky, což bylo v době federace naprosto běžné. Střídali jsme se každých deset minut. Takové mistrovství světa je ohromná zkušenost. Mně ten šampionát otevřel dveře do nového světa. Poznal jsem řadu zahraničních kolegů, komentátorů. Je třeba si uvědomit, že v době totality byla jediným naším zdrojem informací Československá tisková kancelář. Ta ale zprávy o Kanaďanech nebo Američanech z NHL nevydávala… A tak jsme si se zahraničními kolegy vyměňovali informace. Byla to nesmírně zajímavá zkušenost.

Řada hokejistů říká, že první získaný titul pro ně byl nejemotivnější. Měl jste to vy z pozice komentátora podobné?
No… Postupem času to některé zážitky trošku překryly. Především Nagano, popřípadě dva zlaté vídeňské šampionáty z let 1996 a 2005. Ale máte pravdu. V roce 1985 hráli na šampionátu prakticky mojí vrstevníci. Nejstarší z nich byl Pavel Richter, pak tam byli kluci ještě o něco mladší než já. Po šampionátu mě pozvali do Průhonic, kde jsme zlato společně oslavili. Dodnes nevím, jak jsem se tenkrát dostal domů. Hokejisté mě asi strčili do taxíku a vymámili ze mě adresu. Takže z důvodu těchto osobních vazeb a vzpomínek je pro mě šampionát 1985 jedním z nejsilnějších. Řada hokejistů pak naštěstí končila, což bylo pro mě na jednu stranu dobře, protože když se se sportovci moc kamarádíte, můžete přijít o objektivitu. Tak či tak to pro mě byl nezapomenutelný turnaj.

„Hokejisté mě po šampionátu 1985 pozvali do Průhonic, kde jsme to zlato společně oslavili. Dodnes nevím, jak jsem se tenkrát dostal domů."

Takže vy nejste zastáncem vytváření osobních vazeb na sportovce?
Já o tomhle mluvím docela často. Třeba s už zmíněnými házenkáři Dukly jsem kvůli tomu, aby se ušetřilo, často cestoval. Pak jsme spolu samozřejmě slavili titul v Poháru mistrů evropských zemí. Logicky tak vznikaly určité osobní vazby, což není dobré. Při přenosech potom máte tendenci být neobjektivní, například při posuzování verdiktů rozhodčích. Takže přátelské vztahy se sportovci doporučuji až po skončení jejich aktivní činnosti.

„Přátelské vztahy se sportovci doporučuji až po skončení jejich aktivní činnosti."

Byl jste někdy pod tlakem někoho, kdo po vás chtěl, abyste o něm říkal jen dobré věci?
To ne. Ale pochopitelně mi občas někdo řekl, že třeba to a to jsem o něm říkat nemusel. Časté byly také protesty, že při komentování fandíme soupeři. Příklad: když hrál za Spartu Michal Sýkora, bydlel kousek ode mě a občas mi při našich setkáních tvrdil, že v komentáři protežuji jiné týmy. Pak odešel do NHL, načež se vrátil do rodných Pardubic. A když hrála Sparta v Pardubicích, tak samozřejmě tvrdil, že nadržuji Spartě. A já na to: No vidíš, a to jsi ve Spartě hrál a tehdy jsi měl pocit, že straním Pardubicím. Tak jak to vlastně je? A on na to: To máš pravdu, ale teď jsem Pardubák! Často také profíci poukazují na to, že komentátoři nejsou bývalí profesionální sportovci. Jenže ti zase nemohou sami komentovat, chybí jim slovní zásoba a schopnost vést samostatně komentář. Zhruba od devadesátých let to řešíme tak, že máme vedle sebe spolukomentátory, experty z řad právě bývalých sportovců, čímž se tenhle argument jaksi maže. 

Pojďme teď ke zlatému mistrovství světa 1996. To jste ozdobil legendární hláškou Dotkli jsme se hokejového nebe. Hlášky si připravujete dopředu, nebo je to spontánní reakce?
Upřímně řečeno, nic takového si dopředu nechystám. Řada kolegů to dělá jinak. Třeba takový Luděk Brábník, legendární hokejový komentátor z období šedesátých a sedmdesátých let, měl velmi sofistikovanou kartotéku. Ke každému hráči měl napsané kartičky s řadou charakteristik. Když na to došlo, tak ji vytáhl a přečetl hlášku typu: Vladimír Petrov, hokejový tank z Moskvy. Pak si ji odškrtl, aby se neopakoval, a příště použil jinou. Tak důkladnou přípravu nepoužívám, věřím v improvizaci. Dotkli jsme se hokejového nebe ze mě po vítězném gólu Martina Procházky ve finále MS vypadlo naprosto spontánně.

„Já osobně si hlášky dopředu nechystám. Věřím improvizaci."

Po Vídní 1996 řada lidí tvrdila, že větší úspěch už pro český hokej přijít nemůže. Tušíte proč?
My všichni už jsme tehdy tak nějak tušili, že naše malá země bude s absolutní světovou špičkou těžko držet krok. Pak ale ještě dorostla další úžasná generace hráčů, která zářila na přelomu století, vyhrála v Naganu, vybojovala na šampionátech zlatý hattrick a završila své úspěchy ve Vídni 2005. Krize přišla později a trvá doteď.

Foto: ceskatelevize.cz

Asi největším zážitkem bylo Nagano…
To byl jedinečný turnaj. Asi už nikdy se nemůže nic takového zopakovat. Obrovský úspěch, byť musím říct, že v hale Big Hat nebyla tak úžasná atmosféra, jako třeba ve Vídni 1996 nebo 2005. Ale úspěch to byl neskutečný.

Vy jste si v Naganu moc gólů nezakřičel, ale ten rozhodující vyšel zrovna na vás.
(usměje se) To máte pravdu. My jsme si to s Robertem předávali slovo vždycky zhruba po třech až čtyřech minutách. Ten konec se slavnou hláškou Přepište dějiny jsem Robertovi přenechal, protože to byl jeho turnaj, on všechno sledoval a byl u všeho. Já jsem totiž ještě mimo hokej komentoval krasobruslení a sjezdové lyžování. Dnes už si neumím představit, že bych na jedné akci obsáhl takto tři náročné sporty. Chybělo mi sledování tréninků, denní kontakt s týmem a podobné věci, protože mi to často kolidovalo s jinými povinnostmi. Takže moje vzpomínky na Nagano jsou tak trochu spojeny i s tím, že jsem měl ohromné množství práce. Ale ten fantastický vítězný konec turnaje a pak nezapomenutelný let vládním speciálem se zlatým týmem na palubě, to je fakt zážitek, který nemá obdoby.

„V Naganu jsem kromě hokeje komentoval ještě krasobruslení a sjezdové lyžování. Dnes už si neumím představit, že bych na jedné akci komentoval tři takto náročné sporty."

Vážíte si při pohledu na současnou situaci o to víc, že jste mohl komentovat turnaje v našem zlatém období?
Jistě. Ta práce se dělá daleko líp, když se daří a vozíte medaile. Vůbec nechci snižovat výkony našich současných hokejistů. Myslím si, že poslední dva šampionáty byly z jejich strany velmi podařené. K medaili jim chyběl jen kousíček. Jenže já jsem zažil dobu, kdy se prakticky na každém šampionátu hrálo o medaili. A když se nepřivezla, bylo to považováno za zklamání. Ale Česká televize nebyla u všech turnajů zlaté éry. V letech 1999 a 2000 měla na světové šampionáty televizní práva Nova a my jsme tak po dlouhé době mohli velký hokej sledovat v televizi. Do ČT se světový hokej vrátil při MS v Německu 2001. To byl výrazný předěl, první turnaj, kdy jsme komentovali s experty. Ještě na MS ve Švýcarsku 1998 jsme pracovali pouze s Robertem naším tradičním způsobem. V Kolíně nad Rýnem jsem pak už o tři roky později zaučoval našeho hokejového odborníka Martina Hostáka, pro něhož to tehdy byl první turnaj v jeho bohaté spolukomentátorské kariéře. A postupně se k němu přidali další…

Několikrát jste zmínil Roberta Zárubu. Považujete ho za svého žáka?
To si nemyslím! Robert byl vždycky svůj, neřekl bych, že se ode mě měl co učit. Pamatuju si ho už od jeho studentských let. To k nám chodil na praxi a pak pracoval v redakci jako externista. V hlavě to měl vždycky úžasně srovnané. Komentování jsme mu nabízeli už dřív. On ale čekal do doby, kdy si bude jistý, že je na tu práci plně připravený. Pak nastoupil a okamžitě byl hotovým komentátorem. Jeho člověk nemusel nic učit. Robert má trochu jiný styl, což bylo pro diváky možná zajímavé, když se u mikrofonu střídali dva odlišné typy komentátorů. Ale jak říkám, nic jsem ho učit nemusel. Spíš on inspiroval mě.

Jak?
Především dokonalou přípravou a zápalem pro hokej. A pak také přinesl nový styl. Nové náhledy na věc. My jsme měli zažité, jak nás to učili naši mentoři. Když v padesátých letech začínala sportovní redakce Československé televize, její členové přišli většinou z rádia. A věděli, že televizní komentář má proti rozhlasovému svá specifika. Třeba Vít Holubec nám vždycky říkal: Dávejte si pozor, aby váš komentář nebyl moc umluvený. Je zbytečné popisovat, co divák vidí na obrazovce. Dnes je Robertův komentář daleko víc popisný. To zkrátka souvisí s dobou, je to i trochu generační záležitost.

„Robert Záruba mě inspiroval dokonalou přípravou a zápalem pro hokej. Přinesl také nový styl."

Společně jste pak rozjeli dnes už legendární magazín Buly.
To byl nápad Roberta. Já jsem byl v té době šéfredaktorem a následně zástupcem šéfredaktora. Robert za vedením redakce přišel s nápadem dělat sumář vždy odehraného ligového kola. Tenkrát se pořad natáčel o den později, protože nebyly takové technické možnosti, které máme dnes. Od začátku to měl na starosti jako dramaturg Robert. Zpočátku jsme to moderovali spolu, pak jsme se začali střídat. Později se stalo Studio BULY součástí přímého přenosu.  

Jak na nový a neokoukaný formát reagovaly extraligové kluby?
Lidé kolem hokeje velmi rychle pochopili, že to pro ně je velká služba a propagace. Buly se pak stalo jedním z nejúspěšnějších televizních sportovních formátů.

Foto: ceskatelevize.cz

Máte stadion, kde se vám komentovalo nejlíp, nebo naopak nejhůř?
To je zajímavá otázka. Je pravda, že někam jsme jezdili rádi a někam méně. Řekl bych, že většinou to souviselo s mentalitou tamějších fanoušků a hokejových funkcionářů. Někdy to bylo až úsměvné. Dám příklad: vysílali jsme z jednoho moravského města, kam přijel Litvínov a vyhrál. Fanoušci nám za to prokopli dveře od služebního auta, protože za to přece mohli Pražáci z televize… Ale na většině míst nás brali a uznávali naši práci. Abych to shrnul: ano, někde se mi komentovalo líp, někde hůř. Souviselo to i s podmínkami. Je rozdíl pracovat ve velké kabině, anebo sedět mezi lidmi, kteří vám lijí pivo za krk a tak dále. Obecně jde ale říct, že jsme se nikde nesetkali s nějakým vyloženým nepřátelstvím.

„Nejhorší pro mě bylo, když jsem v roce 1994 komentoval v přímém přenosu smrt lyžařky Ulrike Maierové."

Je právě hokej taková ta vaše komentátorská láska?
To se těžko posuzuje. Rozhodně mě to velmi bavilo. Hokej je podle mě ideální televizní sport. Je dynamický, padá v něm hodně gólů. Dobré jsou i pauzy ve hře, v nichž máte prostor na další informace a dialog s expertem. Málokdy je to nuda. Je to ale také velmi náročná práce. Takže asi ano. Hokej jsem dělal zřejmě nejradši. Ale bavily mě i jiné sporty: sjezdové lyžování, krasobruslení, házená a tak dále. Když je pak olympiáda, musíte vypomoct i se sporty, které vám do té doby moc neříkaly. Například skoky do vody nebo zápas řeckořímský. Za všechny zkušenosti jsem vděčný.

Máte za sebou téměř 2 000 přenosů. Máte nějaký komentátorský zážitek, který je pro vás tím nejhorším?
Pro mě bylo nejhorší, když jsem v roce 1994 komentoval smrt v přímém přenosu. Došlo k tomu při sjezdu Světového poháru v Garmisch-Partenkirchenu, kde rakouská lyžařka Ulrike Maierová upadla ve velké rychlosti tak nešťastně, že narazila hlavou do časomíry, která byla schovaná ve sněhu. Byl to takový pahrbek, o který si zlomila vaz. Máma od rodiny, mistryně světa, bylo to hrozné. Shodou okolností se mi to všechno vybavilo o spoustu let později při komentování MS ve Vailu 2015. Ondra Bank měl těžký pád ve sjezdu pro kombinaci. Na posledním skoku byl katapultován do výšky, spadl na hlavu a bezvládně doklouzal do cíle. Asi po minutě k němu přispěchali doktoři a začali ho oživovat. Honza Holický, který seděl ve studiu vedle mě a s Bankem zažil v národním týmu spoustu sezon, byl úplně zelený. Oba jsme se báli, že je konec. Když pak Bany na nosítkách zvedl ruku na znamení, že je živý, strašně se nám ulevilo… Proti tomu jsou nějaké prohry absolutně malicherné.

Na závěr. Přemýšlel jste o tom, že byste napsal knihu?
Měl jsem pár nabídek, ale nejsem si jistý, jestli by to někoho zajímalo. Ale třeba jednou, až budu mít víc času, si k tomu sednu a na ten papír to zkusím dát.

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz