Kýhos otevřeně: Aliu neměl sebereflexi. Co říká na změny v Litvínově?
Foto: Jan Pavlíček, bkboleslav.cz
Když v průběhu uplynulé sezony přijal nabídku Litvínova, řada lidí ho měla za blázna. Vladimír Kýhos však dokázal „svůj" Litvínov vytáhnout ze sestupové šlamastiky. Nabídku na další spolupráci už ale nedostal. V otevřeném rozhovoru vypráví o záchranářské misi nebo dalším směřování litvínovského hokeje.
Co teď děláte? Čekáte, až zazvoní telefon s nabídkou dalšího angažmá?
(usměje se) To teď asi nebude úplně aktuální. Všechna místa jsou už momentálně obsazená, takže se uvidí spíš časem. Teď nic nečekám. Jsem v důchodu, mám hodně práce na zahradě, takže je pořád co dělat.
Ale k trénování se vrátit chcete, ne?
Určitě. To, že teď nic netrénuju, neznamená, že už bych to nechtěl dělat. Měl jsem v plánu věnovat se tady v Litvínově mládeži, ale bylo mi sděleno, že tam mají plný stav, tak uvidíme, co mi osud nakonec přinese.
Možná to chce počkat do doby, než některému z týmu zase poteče do bot. Vy jste takový zachránce.
(směje se) To radši už ne. Samozřejmě... Pokud by ta nabídka byla zajímavá a oslovila mě, tak bych o ní asi uvažoval. Ale zrovna tohle už by mě nelákalo.
Při vaší poslední štaci v Litvínově jste ale přesně takovou výzvu přijal.
Protože to byl Litvínov. Bydlím tady, hrál jsem tady a stejně tak tady začala moje trenérská kariéra. Ten stav byl špatný a mně to rozhodně nebylo jedno. Hromada lidí mi říkala: Jsi blázen, když do toho jdeš. Nicméně já chtěl pomoct zachránit extraligu. Litvínov je hokejové město, fanoušci jsou skvělí... Určitě by si nezasloužili sestup do Chance ligy.
Vy jste si jako blázen nepřipadal?
Řeknu vám upřímně, že ne. Věřil jsem tomu týmu, že má na to, aby se zachránil. Na ty hokeje jsem chodil. Proto jsem měl přehled: ten tým měl svou kvalitu, na sestup to podle mě nebylo. To se pak ukázalo i v momentě, kdy jsem k týmu přišel já. Výkony šly nahoru. Když si to proberu zpětně, tak problém byl trošku v brankářích. Ale určitě to všechno nechci svalovat jen na ně, každopádně prostě neměli úplně ideální fazónu. Stejně tak nás trápila koncovka nebo nezvládnuté závěry zápasů. Tam jsme poztráceli docela dost bodů.
„Když jsem přicházel do Litvínova, nepřipadal jsem si jako blázen. Věřil jsem, že tým má na to, aby se zachránil."
Litvínov je hokejové město. Tlak fanoušků musel být obrovský, co?
Já jsem se od něj oprostil. Měl jsem v nás důvěru. Ani na moment mě nenapadlo, že bychom mohli spadnout. Z tohoto pohledu jsem byl v klidu.
Vážně? Na mě jste vždy působil jako hodně emotivní trenér.
V tomhle u mě nastal určitý vývoj. Postupně mi došlo, že nemá cenu, aby se člověk kvůli tomu nervoval. Samozřejmě, že si večer a další den dané zápasy rozebíráte, hledáte chyby a říkáte si, co příště udělat lépe. Ale se samotným výsledkem už nic udělat nemůžete. Takhle jsem začal uvažovat. Výsledek jsem vytěsnil z hlavy a díky tomu jsem si pak ušetřil hodně bezesných nocí, protože šlo hlavně o to, jak se připravit na další zápas, který začínal za stavu 0:0. Máte pravdu, že dřív jsem si to opravdu hodně bral, ale nemyslím si, že je to dobré.
Foto: Edvard Beneš, hcverva.cz
Extraligu jste každopádně zachránili. Člověk by proto čekal, že s vámi klub spolupráci prodlouží, jenže ta možnost nepřišla. Mrzí vás to?
To víte, že jo. Už mám nějaký věk, jsem Litvínovák, pořád tady bydlím, takže jsem se chtěl v klubu usadit a v nějaké roli mu pomoct. Ta nabídka ale bohužel nepřišla.
Víte proč?
Bylo mi řečeno, že s celým realizačním týmem se už nepočítá. To bylo tak nějak všechno.
Po sezoně nastaly v litvínovském hokeji velké změny. Co na ně říkáte?
Co na ně říkám? Samozřejmě, že se něco z toho čekat dalo. Když to vezmeme zpětně, tak prakticky všechny roky od titulu, až na jeden, to bylo velké trápení. Proto se změny čekat daly. Nicméně, že nám tady hokej budou dělat Pražáci, to jsem nečekal. A upřímně vám řeknu, že mě to zaráží.
„V klubu jsem se chtěl usadit a pomoct mu. Nabídka ale bohužel nepřišla."
Nemáte je rád?
(směje se) Tak to není! Samozřejmě, že Pavla Hynka respektuju. Ale myslím si, že ve vedení by měl být někdo spojený s Litvínovem. Tak to tady fungovalo vždycky, teď to neplatí a podle mě nejde o šťastné řešení. Vše ale samozřejmě odhalí až čas, třeba to bude fungovat.
Něco se stát ale muselo. Litvínov patří k bohatším klubům, ale výsledky tomu neodpovídaly...
S tím souhlasím. S Jirkou Šlégrem jsme se přesně o tomhle bavili. Z mého pohledu byla chyba v tom, že po titulové sezoně se za končící opory nepřivedly adekvátní náhrady. Mám na mysli Pavla Francouze, Martina Ručinského, Robina Hanzla, beky Pavlíka s Pavelkou... Ty peníze, které se ušetřily díky jejich odchodům, se měly investovat do toho, aby se přivedli noví lídři a ten tým se nějakým způsobem obrodil. To se bohužel nestalo. Jirka argumentoval, že přivedl Kašpara s Petružálkem, jenže jejich výkony hlavně první rok vůbec neodpovídaly tomu, proč sem přišli.
Foto: Jan Švarc, Twitter HC VERVA Litvínov
A tak se tým musel pořád spoléhat na matadory Hübla s Lukešem.
Přesně tak. Jsou to šikovní hráči, dnes už prakticky legendy, jenže věk nemůžete zastavit. Pořád mají svou kvalitu, avšak už to není na to, aby mužstvo táhli z první lajny. Stejně tak při přesilovkách a oslabeních, tam už to na sebe musí vzít jiní, jenže ti tady nebyli.
„Po letech trápení se něco stát muselo, ale že nám tady hokej budou dělat Pražáci, to jsem nečekal. Docela mě to zaráží."
Stejně tak byl Litvínov vždy klubem, který si uměl vychovat vlastní hráče. Jenže mladé pušky, kterými byli Stříbrný, Jícha nebo Havelka, jaksi vymizeli...
To byla podle mě další chyba, která se tady udělala. Byl tu potenciál šikovných mladíků. Třeba ještě Šrámek nebo i další. Ale ten potenciál se prošustroval. Tihle kluci měli být pomalu zapracováváni do prvního týmu, jasně, že ne každý by se v něm uplatnil, ale někteří určitě ano. Když jsme v loňské sezoně neměli hráče, vzali jsme na výpomoc právě Pepíka Stříbrného, který působí ve druhé lize, a on si to odehrál úplně na pohodu. Přitom talenty v Litvínově máme pořád, jen není ta trpělivost dát jim prostor a čas, aby mohli hrát. Ne každý je Myšák, který vám vylétne v šestnácti letech a hned o něm víte.
Těsně před koncem přestupového období vás posílil Akim Aliu, který je známý svou ne zrovna bezproblémovou povahou. Jaké to s ním v kabině bylo?
Jaké to s ním bylo... My jsme v první řadě hledali hráče, kterým bychom náš kádr posílili. Ale všechno už bylo prakticky rozebrané. Tak jsme se dostali k tomuhle jménu, viděli jsme nějaké záběry z jeho hry a líbil se nám. Bohužel ale jeho povaha moc dobrá nebyla. Proto asi taky vystřídal tolik různých klubů, přičemž v žádném z nich nebyl spokojený. Když čtu ty články, je to všude o tom, že ho neměli rádi, ale nikde už neřeší, proč ho neměli rádi. Zažil jsem už víc hráčů, kterým jsem na videu něco ukazoval a oni to nebrali. Byli schopní mi říct, že za danou situaci může ten a ten, ale ne oni sami. Aliu byl taky takový. To, že dal nějaký gól bylo fajn, ale pak třeba dva zavinil. Tak jako v utkání s Třincem. Měli jsme ho výborně rozehrané, ale on pak udělal hrubé individuální chyby. Taktika mu moc neříkala.
„Aliu byl typ hráče, který nikdy za nic nemohl. Vždy vám byl schopný říct, že za to a to může někdo jiný. Sebereflexe mu moc neříkala."
Takže mu chyběla sebereflexe?
Jo, sebereflexe a skromnost. Všechno bylo špatně, jenom já ne. S takovým typem hráče se pak těžko pracuje. Navíc to poznají i spoluhráči v kabině, což pak taky činí problémy.
Pojďme k vašim dalším trenérským štacím. Vedl jste Třinec, bylo to v době, kdy Oceláři nakupovali ve velkém. Jak se trénuje takový tým hvězd?
Já bych v tom neviděl žádný problém. Jediný problém, který se vyskytl, byl ten s Jirkou Polanským. Jinak to bylo v pohodě. Hráči jsou profesionálové. Složité pak samozřejmě je, když si všichni myslí, že můžou hrát třeba přesilovky. To nejde, takže svou šanci dostanou, ale musí ji potvrdit. Když ji nepotvrdí, tak tu příležitost dostane přirozeně někdo další.
Stalo se někdy, že vám kvůli té konkurenci někdo napochodoval do kanceláře a snažil se určovat sestavu?
To ne! S ničím takovým jsem se nesetkal. V Třinci by to ani nedovolili. Jsou to profesionálové, kteří vědí, že tohle je věc trenéra, který za to pak logicky nese zodpovědnost. Stejné to bylo v Hradci. Tam jsem spolupracoval s Jardou Bednářem a Jardou Kudrnou, přičemž jsme měli jasně rozdělené pravomoce.
Foto: Marian Ježowicz, hcocelari.cz
Filozofie Třince se během posledních let dost proměnila. Šanci teď mnohem víc dávají svým mladým. To je dobrá cesta, ne?
Určitě. Ta cesta tam funguje. Vedení tomu dává prostor a je to vidět. Víte... Já vůbec nebyl zastáncem toho, co se tady udělalo před pár lety. Mám na mysli zavedení kvót pro mladé hráče, kterým to zajistilo, že budou hrát. To je podle mě cesta do pekel. I mladý kluk na to musí mít. Pak vám starší hráči řeknou, že mladí nemakají, protože mají svoje jisté. Podle mě, pokud budou dva hráči, jednomu bude osmnáct a druhému pětatřicet, tak trenér dá vždy přednost tomu mladému, protože v něm je budoucnost. Ale ten na to musí zároveň mít a svoje místo si zasloužit. Pak je to samozřejmě o tom, jestli má daný klub trpělivost a řekne si: Máme tady koncepci na dejme tomu tři roky, abychom do kádru zabudovali mladé. Bez trpělivosti to nejde.
„Dávat prostor mladým je dobrá cesta. Ale ti mladí na to taky musí mít. To, co se tady udělalo před pár lety, kdy se zavedly kvóty, aby takoví hráči hráli, je podle mě cesta do pekel."
Mluvíte o trpělivosti, ale sám jste ji na nějakou dlouhodobou práci v Třinci nebo Hradci nedostal.
Nevím, co bych k tomu dodal. V Hradci jsme vypadli s Mladou Boleslaví, bylo mi řečeno, že je to neúspěch. Bral jsem to. Mrzí mě Třinec. Tam jsme se celou sezonu pohybovali na prvním a druhém místě. Dařilo se nám. Pak jsme bohužel vypadli ve čtvrtfinále s Chomutovem. To se tak někdy stane, proto to je sport. Ale stalo se. Pak je tu ještě Brno, tam se nám podle mého názoru dařilo, ale taky jsem byl z určitých důvodů odejit, konkrétně po zisku bronzové medaile.
Je právě Brno místem, kde jste se coby trenér cítil nejlíp?
Suverénně nejlíp. Jednak se mi líbí město. Pak lidi tam. Zároveň si myslím, že se nám tam s Martinem Pešoutem podařilo vytvořit opravdový tým. Tým, který neměl moc jmen, ale o to větší měl srdce. Pak se dokoupily ty drahokamy typu Martina Erata, Martina Zaťoviče a dalších, díky čemuž nakonec získali tituly.
Nemrzí vás, že vám ty drahokamy nekoupili?
My jsme to mužstvo chtěli doplňovat už tenkrát. Měli jsme vyhlédnuté hráče na play off, kteří pro nás měli být impulzem. Nakonec to dopadlo tak, že nám přišli pomoct Roman Erat a David Dolníček z Třebíče. Člověka to samozřejmě mrzí, myslím si, že pokud bychom tým doplnili třeba nějakým střelcem nebo hráčem, který se tam objevil pak, tak bychom možná udělali i ten poslední krok.
„V Brně jsem se cítil suverénně nejlíp. Vytvořili jsme tam tým, který neměl moc jmen, ale o to větší měl srdce."
Vraťme se do současnosti. Prožíváme dobu, ve které hrají prim mladí trenéři. Cítíte se oproti nim být v nevýhodě?
To bych úplně neřekl. Souvisí to s celkovým vývojem. Já to beru, kluci jsou mladí a chtějí si to vyzkoušet, proč ne. Jen mě mrzí ty nálepky, které se dávají trenérům, kterým je třeba přes padesát a víc. Že je to stará škola a že tomu týmu už nemají co dát. To podle mě není pravda. Ba naopak. Starší trenér má mnohem víc zkušeností než mladí kluci. A k novým trendům se dostane úplně stejně. Kdybychom byli stará škola, tak to hrajeme jak před dvaceti lety. Tyhle předsudky se mi vážně nelíbí.
Vaše tvrzení podporuje působení Miloše Říhy u národního týmu.
No přesně. Taky byla spousta lidí, kteří mu nevěřili a říkali: Co ten tam dělá? Vždyť už je starej... Nakonec hrál nároďák jeden z nejlepších hokejů za poslední roky. Podívejte se do NHL: tam jsou starší trenéři naprosto běžná záležitost. My si NHL pořád bereme za vzor, ale tohle tady nerespektujeme. V Česku si vždycky děláme věci hlavně tak, jak se nám to hodí. Já osobně beru, že když trenér mužstvo připraví, tak za něj má zodpovědnost, takže vás můžou i vyhodit. V pohodě. Ale pořád je to jen hokej. Jednoduchá hra. Jsou trenéři, kteří vám o tom dokážou vyprávět hodiny a hodiny. Proč? To podle mě nemá smysl. Třeba s Třincem jsme měli sezonu výbornou. Bohužel nám ve čtvrtfinále vyschnul střelecký prach. Ve finále se Zlínem zase exceloval Kašík a naši gólmani měli úspěšnost nějakých 88 procent. To k hokeji prostě patří, tak to chodí. Na té střídačce může stát kdokoliv, ale tohle neovlivní. Tak proč by pak jakéhokoliv trenéra měli vyhazovat? Vy samozřejmě máte tým připravit. Dejme tomu, že na to máte týden, uděláte to, ale na tom ledě jsou pak stejně hráči. Tak to je. Vy můžete ovlivnit tak maximálně to, koho pošlete do hry.
„Nemám rád, když se trenérům od určitého věku dávají nálepky stará škola. Takový trenér má spoustu zkušeností a k novým trendům se může dostat stejně jako mladí kluci."
Měl jste někdy nutkání na led skočit a ukázat hráčům, jak to mají hrát?
(usměje se) To jsem měl, když jsem začínal trénovat. Můžu vám říct, že mi trvalo strašně dlouho, abych se z hráčského pohledu přeorientoval na ten trenérský. Hokej jsem nějakým způsobem uměl. Musíte mít určitou dávku talentu, ten se dá pak rozvíjet. Jenže jsem dlouho nechápal, že ne všichni třeba ten talent takový mají. Pak jsem hráčům něco vysvětloval a oni na mě koukali. Když jsem v Hradci trénoval Jardu Bednáře, on vždycky uměl skvěle nahrávat a sám se divil, že mu skoro nikdo tak dobře nenahraje. K tomu jsem mu řekl: To bys musel hrát s jedním hráčem, kterým je Jarda Bednář. (směje se) Hrával jsem centra, takže jsem o hře měl přehled. Od toho hráčského pohledu se ale musíte oprostit, protože ne každý ten přehled má. Z tohoto pohledu jsem opravdu na počátku mé trenérské kariéry měl chvilky, kdy jsem na led chtěl skočit.
Říkal jste, že chcete trénovat dál. Jaká by tedy měla být nabídka, aby vás oslovila?
Tak oslovila... Chci hlavně dělat hokej. Dělal jsem ho celý život a sedět doma mě nebaví. Nejsem v tomto náročný. Rozhodně to není tak, že bych bral jen extraligu. Nejsem náročný, pracoval bych rád na jakékoliv úrovni. Jde mi hlavně o to, abych byl na ledě a s hráči.
Foto: Stanislav Souček, mountfieldhk.cz
Share on Facebook
