Kvasnica o návratu: Je to krok kupředu, v Třinci můžu věřit vedení

Foto: Archiv Michala Kvasnici

Michal Kvasnica strávil sezonu v zámořské Western Hockey League, kde se celou dobu snažil přesvědčit trenéra a získat místo v sestavě. Nyní se vrátil do Třince, kde se těší na férové jednání s vedením a odkud bude bojovat o nominaci na domácí mistrovství světa do dvaceti let.

Nový fanshop

Michale, jaká byla minulá sezona?
Hodnotím ji pozitivně, protože jsem získal hodně nových zkušeností a poznatků. Proto byla pro mě pozitivní, i když z bodového hlediska to nebylo zrovna úžasné. Neměl jsem extra hodně bodů. To ale souviselo s tím, že jsem dostal minimum příležitostí.

Na druhou stranu, prostoru jste tolik nedostal…
Trenér mi říkal, že hraju dobře a zlepšuju se. Neustále mě chválil a říkal, jak jsem skvělý. To se ale pak neodráželo v prostoru při zápase, který mi dal. Hrával jsem většinou třetí nebo čtvrtou lajnu a neměl jsem prostor ukázat, co umím. Ve finále to bylo vidět na tom, že každý gól, který jsem dal, byl po samostatné akci a byl někde vyhlášený. Například gól týdne WHL nebo na Elite Prospects a podobně. Nikdy to nebylo, že jsme měli tlak a já něco dorazil. Všechno jsem si musel vydřít. Bylo pro mě hlavně ze začátku hodně těžké se s tím srovnat. Snažil jsem se mu ukázat na každém tréninku i zápase, že bych prostor na ledě chtěl a využil bych ho. Pořád to nepřicházelo, ale i tak jsem se snažil makat, aby mě to někam posouvalo.

V čem pro vás mělo zahraniční angažmá největší přínos?
Pomohlo mi to hlavně v jazyce. A v přístupu. Ne, že bych to před tím flákal, to nikdy. Ale tam je to doslova boj o život. Viděl jsem, jak se trénuje v jiné zemi a jaká je tam mentalita lidí. Přijde se na zimák, všichni dřou naplno a nikdo nic nevypustí, tréninková morálka je opravdu vysoká. Po psychické stránce jsem možná odolnější, ale na druhou stranu přechod z juniorky do dospělého hokeje je pro všechny psychicky náročný. Nikdo v americké, kanadské juniorce nebo v extralize nedostane hned pětadvacet minut na ledě.

Foto: Keith Dwiggins

S jakým hokejem jste se tam seznámil?
Byl určitě o dost tvrdší než v Evropě, v tom byl největší rozdíl. Za jeden zápas se strhly třeba dvě nebo tři bitky. To se tady ani v extralize moc nestává. Hrálo se na malém hřišti a tvrdě do branky, z čehož pak vznikaly všechny šarvátky. Já osobně jsem se do žádné bitky nedostal, kdybych měl prostor, nebál bych se rukavice shodit. Já jsem to schytával v předbrankovém prostoru, v tom mi angažmá taky hodně pomohlo. Chodím tam, kde to bolí, protože odtamtud padají branky.

„Cestování bylo těžké, protože jsme jezdili 16 až 18 hodin. Nelítalo se, ve WHL platí pravidlo – všichni musí jezdit autobusem.“

Jaké bylo cestování?
Pro mě osobně bylo hodně těžké, protože jsme na některé zápasy jezdili šestnáct až osmnáct hodin. Byly to spíše tripy, kdy jsme byli třeba dva týdny pryč a odehrávali jsme zápasy. Bylo to psychicky i fyzicky náročné pro tělo. Byli jsme šest hodin v autobuse a pak jsme museli hrát zápas. Hráli jsme v pondělí a pak třeba hned v úterý, mezi tím bylo ještě cestování. Letadly se nelítalo, slyšel jsem od kluků, že ve WHL platí pravidlo – všichni musí jezdit autobusem. Je to proto, aby měli všichni stejné podmínky, protože některé kluby nemají prostředky, aby mohly létat.

Proč jste se rozhodl vrátit do Třince?
Už jsem nechtěl zůstat v Portlandu kvůli trenérovi, kterému jsem nevěřil, že by mi třeba v další sezoně dal prostor. Bylo to pro mě obrovské zklamání, protože Mike Johnston je někdo, ke komu jsem opravdu vzhlížel. Nakonec nic z toho, co mi říkal, neplatilo… Vlastně zpětně ani nechápu, proč mě draftovali. Ale pro mě je teď hodně důležité domácí mistrovství světa dvacítek, na které bych se chtěl dostat. Chci zabojovat o místo, proto jsem se rozhodl, že půjdu zpátky. Myslím si, že bude nejlepší, když budu v Třinci, protože tady věřím lidem a vedení. Když něco řekli, pak to udělali. Potřebuju teď hodně hrát a dostat prostor.

„Už jsem nechtěl zůstat v Portlandu kvůli trenérovi, kterému jsem nevěřil. Vlastně zpětně ani nechápu, proč mě draftovali.“

Měl jste i jiné možnosti?
V Třinci jsem měl ještě platnou smlouvu, ve které bylo napsáno, že můžu hrát jakoukoliv americkou nebo kanadskou soutěž. Měl jsem nabídky pokračovat v USHL, ale právě kvůli mistrovství světa dvacítek jsem chtěl zpátky. V Evropě jsem mohl hrát jenom v Třinci, což mi ale vůbec nevadí, protože je to jedna z nejlepších organizaci v republice i v Evropě. To dokazují v Lize mistrů. Není to žádný krok zpátky, naopak věřím, že mě to posune dopředu.

Jak bude náročné prosadit se do mistrovského kádru dospělých?
Bude to hodně těžké, protože v Třinci jsou hodně dobří hráči a známá jména. Bude to těžké, ale udělám maximum, abych se tam dostal. Kdyby to nešlo, půjdu hrát do Frýdku, odkud se ale budu pořád snažit dostat aspoň na nějaké zápasy do extraligy.

Foto: Marian Ježowicz, hcocelari.cz

Těší vás, že jste opět doma?
Jsem za to rád, ale pro mě je nejdůležitější, abych měl dobrou sezonu a hodně hrál. Doufám, že se to povede, na to se totiž těším nejvíc. To je asi i to, proč jsem rád doma. Nijak víc jsem o tom nepřemýšlel, bylo by mi jedno, kde bych byl. V Americe mi domov sice chyběl, ale byl jsem tam proto, abych hrál hokej.

Před pár dny jste se vrátil z reprezentační akce dvacítky ve Finsku. Jaká byla?
Odehráli jsme kvalitní čtyři zápasy. Byl jsem rád, že jsem viděl plno kamarádů, se kterými jsem se dlouho nepotkal, protože jsem byl v Americe. To bylo super. Určitě teď máme co zlepšovat, ale věřím, že naše výkony půjdou pořád nahoru. Myslím, že máme dost silný tým, abychom udělali nějaký úspěch.

„Máme silný tým, abychom udělali úspěch.“

Bylo těžké vrátit se zase na led?
Určitě. Vždycky jsou první zápasy hodně náročné. Člověk si tolik nerozumí s pukem. Navíc jsem měl pauzu delší, protože v závěru play off v Portlandu jsem utrpěl otřes mozku a musel jsem si dát měsíc a půl nucenou pauzu. Zápas od zápasu jsem se do toho ve Finsku dostával víc a víc. Snažil jsem se hrát hodně pro tým, protože to byla vždycky devíza našeho ročníku – týmové pojetí a týmový duch. Doufám, že to tak půjde dál.

Jací byli soupeři?
Finové měli dva hodně dobré týmy, ani v nich nebyl takový rozdíl. Švýcaři nás taky potrápili, vůbec nebyli špatní, takže to byly pro nás hodně kvalitní přípravné zápasy. Hodně nám to dalo.

Co by mělo být vaší předností?
Měli bychom stavět na týmovém duchu a všichni by měli hrát za jednoho. Hodně týmů má velké individuality, které se snaží hrát hodně na sebe. My nemáme, kromě Lukáše Dostála, žádné obrovské jméno ve světě, ale týmovou hrou, nasazením a bojovností můžeme porazit každého. Na Hlinkovi jsme tak došli až do finále, na mistrovství světa v osmnáctce jsme podobně porazili ve čtvrtfinále Kanadu. Nebyli jsme papírově silnější, ale protože jsme moc chtěli, porazili jsme je.

„Teď je pro mě největší cíl udržet se v extralize a dostat se na mistrovství.“

Jaké máte před sebou cíle do dalšího ročníku?
Teď je pro mě největší cíl udržet se v extralize, to je první. Potom chci zvládnou nominaci na mistrovství světa. Hlavní je ale zlepšit se a mít úspěšnou sezonu.

Je velkou výhodou, že Oceláře i reprezentaci trénuje Václav Varaďa?
Znám ho z Třince, protože už mě dříve trénoval. Vím, co chce hrát, jaký má rád styl hokeje a celkově co má rád. V tom je to určitě lepší. Jinou výhodu ale nemám, maximálně mě může vidět více než ostatní kluky. Ale to je jedno – u trenéra Varadi nic jiného než práce a výkon nerozhoduje.

Foto: Keith Dwiggins

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz