Kročák do Sparty nikoho přemlouvat nebude. Proč točí hráče na postech?
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Šest let, čtyři mistrovské tituly – úspěšnost starších žáků pražské Sparty mluví sama za sebe. Ročník 2005 ovšem loni hořce ztratil zlato v posledním souboji s Litvínovem, a tak se chtěl na mistrovství republiky pomstít. Svěřenci Jiřího Kročáka navzdory velmi úzké sestavě prožívali další vynikající sezonu.
Sparťané vládli Jihočeské-Pražské skupině, z prvního místa už sahali po definitivní jistotě postupu na závěrečný turnaj. Za celou soutěž prohráli jediný zápas s Hvězdou a třikrát remizovali, to vše při skóre 210:46.
Přesto se rozhodně nedá říct, že by si zkušený trenér Jiří Kročák užil ročník bez nervů. „Dojmy mám takové rozpačité,“ hlásí na úvod.
Čím to?
Celou sezonu jsme hráli v malém počtu hráčů. Začínali jsme soutěž s dvanácti, pak jsme přivedli jednoho na hostování a vždycky jsem tým doplňoval o dva kluky mladšího ročníku, abych jich měl patnáct. A přes to všechno jsme sezonu zvládli opravdu výborně, byli jsme na prvním místě od začátku do konce a kluci se zlepšovali. Závěr byl, jaký byl. Kluci se těšili na republiku, protože tam hráli už v osmé třídě, kdy jsme v závěru remizovali s Litvínovem a skončili druzí. Dělali všechno pro to, abychom mu to mohli vrátit. Tím neříkám, že kdybychom porazili Litvínov, tak bychom nemohli prohrát s někým jiným, ale byli jsme opravdu silní jako tým.
I v tak malém počtu, to je úctyhodné.
Za mě byla sezona na ten počet úplně parádní: Nemusel jsem řešit jediný problém s kázní, s tréninkem, akorát jsem je usměrňoval, protože někdy se mi zdálo, že chtěli až moc, i v tom tréninku, když to nebylo potřeba. Byl tam týmový duch a za to jsem byl vděčný. Mrzí mě, že to nemohli zúročit na mistrovství republiky.
Čím to, že vás bylo tak málo? Měli jste problémy už loni?
Ne, neměli. Už před pár lety jsem s ročníkem 2000 zažil, že někteří hráči se při přechodu do osmé třídy rozhodli opustit tým. Přišlo to, až když jsme začali trénovat v letní přípravě, takže jsem z toho byl trochu v šoku. Do ročníku 2005 teď byli zapojeni i cizí státní příslušníci, Kanaďan a Američan, a ti se svými rodiči usoudili, že do deváté třídy nepůjdou. Přišli s tím sami, měli obrovský deficit výšky a váhy, přitom tady byli od první třídy a byli šikovní. Já jsem jim na to samozřejmě nemohl nic říct. Jeden se vracel zpátky do Ameriky, druhý nevím, jestli tady zůstal, nebo ne. A další hráč, který tady byl jedním z nejlepších, se rozhodl jít jinam.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Jak jste to bral?
Pokud někdo chce odejít, já mu rozhodně bránit nebudu, protože chci dělat jenom s těmi, kteří tady chtějí být a chtějí být sparťani. A přemlouvat někoho, aby tady hrál, když nechce? To prostě nejde. Další hráč Jirka Pospíšil tady byl nějakých pět let, je to sparťan, ale bydlí na Kladně pět minut od zimáku a chtěl zkusit dorost, dostal nabídku od PZka. Tak jsme mu to povolili. Rozhodně se to nestává v každém ročníku, počty na Spartě máme bezproblémové, ale tohle byl prostě extrém.
Líbila se vám kvalita soutěže? Patřili jste do silné skupiny.
Soutěž mě překvapila, protože u dorazových ročníků před dorostem takovou nepamatuju. Měli jsme týmy jako Slavii, Plzeň, do toho neskutečný Tábor, Budějovice, pak se zvedla Hvězda... Oba poslední roky jsem byl spokojený jako málokdy. Co je mi platné, když vyhrajeme skupinu rozdílem patnácti bodů, ale kvalitní zápasy tam nejsou, jako to bylo tři čtyři roky zpátky. V dorazovém ročníku před dorostem jsme se těšili třeba na dva zápasy a zbytek končil dvouciferným rozdílem. To bylo šílené. Jet do nějakého města dvě hodiny, tam jim dát 22:1 a jet zpátky... Letos jsem byl nadšený, že týmy byly opravdu vyrovnané, protože do posledních kol jsme měli náskok nějaké čtyři body.
Jaký máte tedy názor na formát žákovské ligy? Myslíte, že by bylo reálné ho změnit tak, aby se kvalitnější týmy víc utkávaly mezi sebou, a stejně tak méně kvalitní?
Na to vám řekne každý trenér, že by silní měli hrát se silnými. Trenér by zodpovídal za to, že když bude mít výkonnostně dobré hráče, přihlásí se do skupiny jedna. Další roky nebude mít, přijde slabší ročník, tak se přihlásí do dvojky. Nikoho nebaví jet k zápasu a vědět, že vyhrajete dvouciferným rozdílem. V žákovských kategoriích neovlivníte, když máte jeden ročník silný a druhý slabší, ale o tom by měli kluboví trenéři nebo šéftrenéři vědět a důvěřovat si, že přihlášení proběhne na základě kvality týmu. Když outsider od každého dostává, nemůže to nikoho bavit.
Hlavně jeho ne.
Přesně tak. A ještě bych určitě změnil, aby spolu hrály kategorie deváté a osmé třídy. Aby to bylo brané jako áčko a béčko, s tím, že osmá třída by byla přípravná a devátá by hrála soutěž. Hrály by paralelně a hráči by mohli pendlovat. Dvojročníky deváté a sedmé třídy mi přijdou nešťastné, protože osmáky, které by trenér měl vidět, nevidí. A kdo nemá počet, ten by soutěž hrát neměl. Já jsem věděl, že náš počet má kvalitu, tak jsem se do toho pustil.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Odehráli vaši svěřenci celkově dostatek kvalitních zápasů?
Účastnili jsme se soutěže DTS, kterou dělá Jirka Ryžuk, s tím jsem spokojen. Má to srovnané a vždycky, když tam on bude, přijedu na jeho akce rád, protože mají hlavu a patu. Vždycky jednou za měsíc ve středu někam odjedeme, odehrajeme čtyři třetiny a každá se boduje zvlášť, což je parádní. Jestli jste schopní s někým vyhrát 4:0 a pak druhou část 0:1 prohrát, tak je to dobře. Do toho přišly akce VTM, které jsou taky parádní. Za mě byly možná časově trochu obsáhlejší, natáhly se tím, že tam byly dovednostní tréninky a čtyři týmy. Odjížděli jsme v sedm hodin do Milevska a přijeli večer v půl osmé, a pak jsem měl problém s tím, že někteří rodiče přestali hráče pouštět. Mělo by se zvážit, jestli je to tahle správné. Ale celkově si myslím, že deváťáci v republice měli zápasů hodně, a to ještě v jiných týmech chodili hrát za dorost.
Už jste to naznačil. Byl jste spokojen s tím, jak vaši hráči pracovali a jaký udělali za sezonu pokrok?
Určitě. Říkám, já jsem nemusel řešit jediný kázeňský prohřešek, což je pro trenéra úplně to nej. A v zápasech šli nahoru, bylo to znát. Odehráli jsme pak modelové utkání se staršími, které jsme byli schopni v závěru otočit, protože i v tom počtu na to byli kluci připraveni. Myslím, že progres udělali veliký. Teď přecházejí do kategorie dorostu, což je dvouročník, a tam vždycky vzniká třenice starší–mladší. To je potřeba ohlídat, ale jinak já se o těchhle dvanáct kluků nebojím. Začátek bude těžký, zase bude rozhodovat, z jakých ročníků budou týmy složené. Někdo třeba bude mít našlapané 2004ky, které už dorost hrály dlouho... My se to budeme snažit udělat vyrovnaně půl na půl. Ale myslím, že ti mladší se s tím v listopadu srovnají.
Ještě mě zajímá, jak ohráváte útočníky v obraně, o čemž jsem se před koncem sezony bavil s panem Stránským. Říkal, že to vychází od vás. Povíte mi o tom něco ze svého pohledu?
Já to dělám automaticky, aby hráči znali oba posty. V letošní sezoně to ani nebylo kvůli malému počtu. Prostě chodí hráči z útoku do beka a z beka do útoku. Chci, aby třeba útočníci byli schopni zaskočit v obraně. Nebo aby si obránce vyzkoušel, že není příjemné, když to dá třikrát špatně útočníkovi, na kterého pak vlétne frajer a přetáhne ho. Beru, že u některých hráčů to není možné kvůli výšce a váze, ale třeba jeden hráč, který vypadá jako šesťák – a tím ho samozřejmě nechci nijak snižovat –, byl schopný odehrát oba posty na parádní úrovni.
Přijímají to hráči?
Musím jim vysvětlit, že to dělám pro ně, a ne pro sebe nebo proto, abych daný zápas vyhrál. Posune je to. Pak se zraní dva beci a už je potřeba útočník, který by šel do beka. A konkrétně v dorostu dochází kvůli fyzickým rozdílům často ke zraněním. Takže jim od začátku říkám: Nebojte se vyzkoušet jakýkoli post. Beru to ze svojí zkušenosti. Mně bylo taky úplně jedno, jestli jsem hrál v útoku, nebo v obraně.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Vážně?
Ano, já jsem chtěl hrát všude. Při hře na čtyři pětky abych začínal dvě střídání v útoku a dvě v obraně. Já jenom dělám to, co si myslím, že je dobře. Nevím, jestli je to tak správně, nebo není správně. Myslím, že ještě podstatnější to je v páté, šesté, sedmé třídě, tam by rotace hráčů měla probíhat automaticky. Jsem přesvědčený, že je na škodu, když to nedělají. Třeba když táta hrál v útoku, a hrál dobře, a proto jeho kluk nikdy nepůjde do beka. Je potřeba s tím klukem pracovat tak, aby věděl, že to je pro něj. My to takhle na Spartě máme, že se bavíme, koho ve kterém ročníku vyzkoušet na jakém postu. Jestli ten kluk chce hrát, mělo by mu být jedno, kde hraje.
A berete to i jako reakci na současný hokej, kde se rozdíly mezi obránci a útočníky stírají?
Určitě. Když se nebavím o extralize a mistrovství světa dospělých, ale koukám se na ty mládežnické akce jako dvacítky a osmnáctky, tak to je takový fofr a hráči se prolínají, že v jednu chvíli nevíte, kdo je útočník a kdo je bek. Často situace vyplyne tak, že hráči hrají na postu, na kterém by hrát neměli. Dnešní trend to vyžaduje. To není o tom, že ty seš silnější, tak půjdeš do beka. Tak to nefunguje.
Share on Facebook
