Kratochvil o jízdě Vrchlabí nebo bratrském soupeření. Kdo ho dostal do Pardubic?
Foto: Alena Zapletalová, hokejprerov.cz
Kdo by před pár měsíci čekal, že na začátku ledna bude nováček z Vrchlabí na čele prvoligové tabulky prohánět Porubu s Jihlavou? Podrkonošský tým nadále udivuje, jedním z jeho důležitých článků je i útočník Matouš Kratochvil.
„Nikdo by asi neřekl, že se nám jako nováčkovi bude v Chance lize tak dařit. Musím říct, že nám to tam padá, dáváme spoustu gólů, málo jich inkasujeme. Podle mě to nikdo nečekal,“ povídá Kratochvil na úvod.
Upřímně, co za tím vidíte?
Já bych řekl, že jsme silní ve hře pět na pět. Jsme přímočaří, chodíme do brány a padá nám to tam. Myslím, že to je takový klíč všeho. Samozřejmě se tady taky sešla super parta, která funguje, to je základ.
Z domácího stadionu jste udělali takřka nedobytnou tvrz, ze sedmi utkání jste tam padli jen jednou…
Snažíme se náš styl praktikovat jak doma, tak venku. Chceme hrát jednoduše z obrany a zrovna nám to jde. Myslím, že teď v tom není úplně rozdíl, jestli hrajete doma nebo venku. Bylo by to jiné, kdyby na zápasy chodili fanoušci. To se vždycky hraje dobře, když vás podporují. Teď to ale nejde.
Když se podíváte na to, jak si aktuálně vedete, tak je velká škoda, že si Chance ligu nemůžete užít s diváky v hledišti. Souhlasíte?
Když jsem přišel, tak mi kluci říkali, že tady jsou neskuteční fanoušci. Už na druhou ligu byl vesměs plný dům. Je to škoda, protože fanoušci by si to taky zasloužili, navíc když se nám teď daří. Udělali by skvělou atmosféru a mohli bychom si to užít jak my, tak oni. Covid to ale bohužel nedovolí.
„Teď se bojím, kdyby měli přijít nějací fanoušci, že z toho budu vyjukaný.“
Už jste si zvykl na prázdné stadiony?
Musím říct, že jo. Ze začátku to bylo takové frustrující, na zimáku bylo strašné ticho. Fanoušci vás dokážou namotivovat a tým zvednout, klidně i jednotlivce. Ale už to trvá tak dlouho, že jsem si na to zvykl. Teď se zas bojím, kdyby měli přijít nějací fanoušci, že z toho budu vyjukaný. (směje se)
Co říkáte na skladbu kádru? Díky spolupráci s Pardubicemi může Vrchlabí využívat jejich mladé hráče, zůstala i část druholigového týmu. A vypadá to, že tenhle mix funguje.
Základní stavební kámen týmu je podle mě daný. Sem tam se hráči točí, že někdo odjede do Pardubic a někdo zase přijede, ale to se mění tak v jedné lajně. Kostra týmu je tady pořád. Kluci, kteří tady zůstali z druhé ligy, s tím nemají vůbec problém. Spousta z nich hrála i extraligu, takže se rychle přizpůsobili. Poslední dva tři zápasy to dokonce stálo jen na nich, dávali góly a rozhodovali zápasy.
Jak vnímáte partnerství mezi Vrchlabím a extraligovým Dynamem? Pro mladé kluky to může být velká pomoc při přechodu do seniorského hokeje.
Je to pro ně výzva. Myslím, že spolupráce funguje dobře, já jako hráč do toho ale nevidím, jaké kluci mají podmínky. Hrají tady, mají velký icetime a je jen na nich, aby se ukázali. Myslím, že by je to mohlo hodně posunout.
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Vám po individuální stránce také daří, sbíráte skoro bod na zápas a v týmovém bodování jste čtvrtý. S tím můžete být spokojený, ne?
Určitě. Zatím se daří a doufám, že to bude pokračovat. Svou lajnu mám vesměs pořád stejnou, sedli jsme si spolu. Maximálně se mi tam točí jeden hráč, že vždycky odjede do Pardubic. Jsem spokojený, snad to tak půjde dál.
V první lize už jste nastřádal více než dvě stě startů. Berete to tak, že byste měl v sestavě Vrchlabí patřit k lídrům?
Do lídra bych se úplně pasovat nechtěl. Ale první ligu hraju dlouho, takže to pro mě není nic nového. Spoustu kluků a týmů znám, takže je to pro mě trochu jednodušší.
„Do lídra bych se úplně pasovat nechtěl. Ale první ligu hraju dlouho, takže to pro mě není nic nového.“
Přestože mezi vámi není velký věkový rozdíl: nechodí za vámi mladší hráči třeba pro radu?
To asi ne. Jak jste říkal, ten věkový rozdíl není tak velký. Jsou to kluci z juniorky, hokej se zase tak úplně nemění. Oni ty návyky mají, maximálně si řekneme, jak bychom to chtěli hrát a doladíme detaily.
Jako hráč patříte Pardubicím, zatím jste za ně letos naskočil třikrát. Jak momentálně vidíte svoje šance probojovat se do Dynama natrvalo?
Snažím se hrát naplno ve Vrchlabí, protože tady mám velký icetime a spoustu prostoru. Chci se prosazovat tady. Pak už záleží jen na Pardubicích, jestli si mě stáhnou, nebo mě nechají tady.
Máte od Pardubic nějakou zpětnou vazbu ohledně vašich výkonů, zvlášť když se vám teď daří?
Ne, to vůbec. (usmívá se)
S Dynamem jste absolvoval letní přípravu, několikrát si zahrál i letní Generali Česká Cup. Cítil jste v některé fázi přípravy, že byste se v kádru mohl usadit?
Vždycky jsem pro to dělal maximum. Snažil jsem se mít výbornou letní přípravu a podle mě jsem i na ledě plnil to, co po mně trenéři chtěli. Potom už ale záleží jen na nich, jestli mě chtějí. Extraligu by chtěl hrát každý, případně jít někam do ciziny.
Posledních pár let jste v první lize hrál za rodný Přerov. Nebyla tato varianta před sezonou také ve hře?
Měl jsem to tak dva roky předtím, že když jsem se neudržel v Pardubicích, tak jsem chtěl být aspoň poblíž. Když se ale teď dohodla spolupráce s Vrchlabím, tak mě poslali rovnou tam.
Za Zubry jste dlouho nastupoval se svým dvojčetem Šimonem, on letos působí v Třebíči. Jaké to pro vás je, když jste se nyní stali soupeři?
(směje se) Je to takové vtipné. Nedávno jsme proti Třebíči hráli a já jsem si to užil, že ho proti sobě mám jako soupeře. Úplně jsem teda nevnímal, jestli je zrovna na ledě a hrajeme proti sobě, ale párkrát jsme se potkali u mantinelu a tam jsem ho bratrsky ušetřil. (směje se) Je to sport, po dlouhé době jsme se rozdělili. Každý teď kope sám za sebe.
„Úplně jsem teda nevnímal, jestli je zrovna na ledě a hrajeme proti sobě, ale párkrát jsme se potkali u mantinelu a tam jsem ho bratrsky ušetřil.“
Slyšel jsem, že vás pojí hodně blízky vztah. Předpokládám, že i teď zůstáváte v úzkém kontaktu.
Je to tak, pořád si voláme. Když je volno, tak jedeme domů do Přerova a vidíme se.
Co společná vášeň pro motorky? Stihnete na ně ještě vyrazit?
Když máme volno, tak jsme v Přerově, takže toho polítáme spoustu. I když byla v Pardubicích letní příprava, tak se mohlo jezdit domů. Takže přes léto se doma potkáváme často a vymýšlíme ty motorky a různé kraviny. (směje se)
Foto: Facebook HC Vrchlabí
Když se vrátíme o pár let zpátky: vy jste s hokejem začínal v Přerově, prošel jste ale i mládeží Zlína. Jak na své hokejové dospívání vzpomínáte?
Pro mě to byl takový zlom. V dorostu jsem se rozhodl, že bych chtěl zkusit něco jiného. To pro mě byla první zkouška, když jsem šel do Zlína. Nastoupil jsem tam na letní přípravu a bylo nás tam asi padesát. Hráči se postupně začali vyřazovat, ale já jsem se udržel a zůstal jsem tam až do juniorky. Podle mě mi to hodně dalo, byli tam výborní trenéři, třeba Pan Svoboda, který teď trénuje jejich áčko. Hodně jsem se posunul, pak mě stáhli do Přerova, a tak nějak jsem pendloval.
Jak velký skok pro vás přechod do Zlína byl? V Přerove se tehdy nehrála nejvyšší dorostenecká soutěž.
Bylo to jiné, mnohem rychlejší. Už i v mládeži to mělo hlavu a patu, nešlo to hrát jen tak. Od trenérů jsme měli pokyny, navíc to bylo fyzicky náročnější.
„Pocítil jsem to u mantinelu, říkal jsem si: Au, už to bolí.“
Pro mladé hokejisty bývá občas posun do dospělého hokeje složitý. Jak jste ho podle vás zvládl vy?
Z juniorské extraligy ze Zlína jsem šel do Přerova, který hrál druhou ligu. Bylo jsem fakt překvapený, už proti mně hráli dospělí hráči. Pocítil jsem to u mantinelu, říkal jsem si: Au, už to bolí. Ale sešla se tam dobrá parta, byli tam starší hráči jako takové jádro, a pak hodně mladých kluků, které jsem znal ze Zlína. Šli jsme tam snad celá lajna, takže jsme hráli náš hokej. Neměl jsem pocit, že bych chtěl končit, nebo že bych na to neměl.
V roce 2015 jste s klubem vybojovali postup do první ligy. To pro vás jako pro Přerováka musel být obrovský zážitek, ne?
Fantastický! (usmívá se) Pamatuju si to, poslední zápas jsme proti Sokolovu vyhráli na nájezdy. Užil jsem si to, oslavili jsme to a bylo to příjemné. Byla to takový můj první úspěch v dospělém hokeji, co jsme dokázali jako tým.
O dva roky později jste za Zlín debutoval v extralize. Vybavíte si ještě svůj první zápas?
To asi už úplně ne. (směje se)
Jak jste se pak jako kluk z Moravy dostal do Pardubic?
V Přerově už jsem byl dlouho, chtěl jsem zkusit nějakou změnu. V Pardubicích jsem měl kamaráda Pepu Hrabala, se kterým jsme si psali a já jsem si dělal srandičky, jestli by se tam o mně nechtěl zmínit, že bych si chtěl zkusit extraligu. Ten tam prohodil nějaké slovo a zbytek vyřešil agent, takže mi tam domluvili zkoušku. Prošel jsem a od té doby jsem válčil tam.
„Můj cíl je hrát extraligu.“
S Dynamem jste si dva roky zpátky zahrál extraligovou baráž, o které hráči mluví jako o obrovské zkoušce na psychiku.
Bylo to náročné, protože sezona se nám nepovedla, pořád jsme se trápili. Ale musím říct, že na baráž jsme se v hlavách nachystali a suverénně jsme ji vyhráli. Samozřejmě je to na psychiku náročné, my jsme se ale připravili a zjistili jsme, že můžeme porazit každého.
Loni jste hrál převážně za Přerov, Zubři v Chance lize po základní části obsadili druhé místo. To byla po předchozím ročníku v Pardubicích dobrá náplast, ne?
Když se vyhrává, tak je to samozřejmě vždycky něco jiného. Mančaft je v klidu a všechno funguje. S Přerovem jsme skončili druzí, ale nejvíc mě mrzelo, že covid zastavil play off. Na to jsme se těšili nejvíc, ale i tak to byla povedená sezona.
Před dvěma lety jste v jednom rozhovoru říkal, že byste se rád nastálo prosadil do extraligy. Tenhle cíl je asi pořád aktuální, že?
Určitě! (usmívá se) Je to tak, můj cíl je hrát extraligu.
Share on Facebook
