Kopřivnický trenér Majkus o rozdílnostech Česka a zámoří. Co mu nabídl Výborný?

Foto: Ladislav Majkus

V dětství hrál Ladislav Majkus společně s Tomášem Fleischmannem, oba to chtěli dotáhnout do NHL, jenže Majkusovi vystavilo stopku zranění. Dal se tedy na dráhu trenéra, kde spoustu let předával zkušenosti začínajícím hokejistům. V Česku i v Americe. Teď se Majkus vrátil do rodné vlasti, aby převzal hokejisty druholigové Kopřivnice.

Před letošní sezonou jste se vrátil ze zámoří do Česka a trénujete Kopřivnici. Co vás k takovému kroku vedlo?
Především rodina. Bylo to krásných deset roků v Americe, kde jsem si plnil svůj sen, ale rozhodli jsme se, že nastal čas, abychom se vrátili domů. Manželka na mě tlačila. (směje se) Ale já jí musím moc poděkovat. Během těch let dělala všechno pro mě a všechno mi trpěla, když já si plnil v Americe svůj trenérský sen. Stejně tak musím poděkovat rodičům za to, jak mě vychovali. I oni byli jedním z hlavních důvodů návratu. Vždycky nás vedli k tomu, že rodina je důležitá. V době covidu jsem je neviděl rok a půl, protože se nemohlo cestovat. I tohle hrálo roli.

Kdy jste začal jednat s manažerem kopřivnického klubu o vašem angažmá?
S Jardou Hrubým jsme v kontaktu několik roků. Dneska můžu říct, že jsme kamarádi. Před lety za námi přiletěli do New Yorku na dovolenou a já jim pomáhal s trasami po památkách a podobně. Pozvali jsme je k nám domů, protože manželka je výborná kuchařka, přičemž uvařila výbornou večeři. Jarda se mě tenkrát zeptal, jestli se plánujeme vrátit do Česka. Já mu na to řekl, že plánujeme, ale nevíme kdy. On se mě poté zeptal, jestli bych chtěl jít do Kopřivnice, až se jednou vrátím, a já souhlasil. Jarda řekl, že pro to udělá maximum. Takže když se náš návrat přiblížil, spojili jsme se, dohodli se na podmínkách a jsem rád, že vše vyšlo. Jsem spokojený.

„S Jardou Hrubým jsme v kontaktu několik roků."

Nutno říct, že v Kopřivnici je to pro vás v seniorském hokeji první štace na pozici hlavního trenéra.
Máte pravdu. Nicméně zkušeností mám hodně. Moc si vážím toho, že jsem mohl spolupracovat s Františkem Výborným, Marianem Jelínkem a Davidem Brukem na Spartě. Byl jsem jako videokouč Sparty u posledního titulu v roce 2007. Obzvlášť pana Výborného považuju za nejlepšího trenéra, od kterého jsem měl možnost se učit.

V čem vás František Výborný nejvíc ovlivnil?
Je to skvělý, pokorný chlap. Když přišel na halu, pozdravil všechny, koho potkal. Od rolbařů po uklízečky. S každým dokázal prohodit pár slov. Zeptal se, jak se daří, co doma, co rodina a podobně. Lidem tak dokázal dát energii. Je to velmi lidský člověk, opravdu bylo úžasné sledovat, jak se k lidem na stadionu chová. Vážil si jich a oni si vážili jeho. Tohle byla jedna z věcí, ve kterých mě ovlivnil nejvíc.

„Obzvlášť pana Výborného považuju za nejlepšího trenéra, od kterého jsem měl možnost se učit."

Někdy by se mohl objevit i na zápasech Kopřivnice, aby se podíval, jak se vám coby hlavnímu trenérovi daří, co?
Dveře má vždycky otevřené. (usmívá se) Mám takovou hezkou historku, loni jsem strávil tři čtvrtě sezony v Porubě, kde mi angažmá domluvil právě pan Výborný, který v klubu působil jako poradce. Když jsem před touto sezonou podepsal v Kopřivnici, volal jsem mu to a zeptal se: Františku, jakou máš hodinovou sazbu za poradenství, načež on se zeptal proč a já na to, že kdybych potřeboval někdy poradit. On odpověděl: Ládi, pro tebe 3,50 na hodinu. (směje se) Takže já mám pana Výborného vždy k ruce, voláme si a jsem za to moc rád.

Ze Sparty jste poté postupně zamířil do Ameriky, kde jste strávil téměř deset let u mládeže. To taky musela být obrovská škola, že?
Jak říkáte. Celé to začalo tak, že Martin Čejka vozil děti z mládežnického oddílu v New Yorku na letní hokejovou školu v Ostravě. Já se znal s tehdejším spolumajitelem Davidem Mockem, díky kterému jsem na té letní hokejové škole v Ostravě začal trénovat bruslení a dovednosti. Jednou se v Ostravě objevili vysocí manažeři zmíněného mládežnického klubu z New Yorku a viděli, jakým způsobem pracuju, načež si řekli, že by bylo fajn, abych takhle u nich v New Yorku pracoval nastálo. Tímto způsobem začalo první koketování.

„Manželka mi s úsměvem říkala, že jí s Tomášem Fleischmannem připadáme jako manželé."

V Americe jste si udělal velmi dobré jméno. Zmiňoval se mi o vás i Tomáš Fleischmann, když jsme spolu dělali rozhovor.
S Tomášem se známe z Kopřivnice, kde jsme měli skvělou partu. Pan Fleischmann starší nám toho hodně předal. Hokej jsme milovali. I já chtěl hrát NHL, ale zranění mi to bohužel neumožnilo, takže jsem se vydal na dráhu trenéra. Mým cílem vždy bylo trénovat v zahraničí, ale musím říct, že jsem měl trochu obavy z jazyků. V nich jsem nikdy nebyl úplně kovaný. Nicméně jsem bojoval, což se nakonec vyplatilo a já se v Americe uchytil. Další krásný příběh je, že jsem Tomáše čtyři roky připravoval na NHL.

Foto: Ladislav Majkus

Vážně?
Tomáš odletěl do Ameriky v nějakých osmnácti letech, přičemž každé léto se vracel. Jednou se mi ozval s tím, že slyšel, že dělám letní přípravy. V té době už jsem byl ve sparťanské hokejové škole. Dopadlo to tak, že jsme spolu poté trávili skoro celé léto a připravovali se. Manželka mi s úsměvem říkala, že jí připomínáme manžele. Rád na to vzpomínám. Hokejová komunita je totiž velmi úzká a vy, když přijedete do jakékoliv hokejové země, a řeknete, že jste hokejista, trenér…. Tak vám vždycky otevřou dveře.

Díky čemu to podle vás Tomáš Fleischmann nakonec dotáhl až do NHL?
Měl velký cit pro hru. Na ledě byl lišák. Vždycky si liboval v tom někoho obelstít a obehrát. Vzpomínám si, když jsme byli nováčci v extralize dorostu a proti nám nastoupila lajna ve složení Kuba Hulva, Rosťa Olesz a Tomáš, tak bylo v podstatě nemožné je bránit. My jsme byli začátečníci a oni jako pokročilí v tanečních. (usmívá se)

 Legendární sparťanský trenér Víťa Zikmund mě naučil, že kolik energie dětem dáte tím, jak jste s nimi na ledě, tak tolik energie vám ty děti vrátí."

Dá se říct, že vás trénování mládeže naplňovalo nejvíc?
Každá kategorie má něco do sebe. Na Kladně, ve Spartě i v Americe jsem si zažil nejmenší děti. To znamená ty od přípravky po třetí třídu a musím říct, že jde o něco úžasného. Legendární sparťanský trenér Víťa Zikmund mě naučil, že kolik energie dětem dáte tím, jak jste s nimi na ledě, tak tolik energie vám ty děti vrátí. Ale s muži je to podobné. I oni chtějí hrát, i oni se chtějí bavit, jen je ta sranda už trošku někde jinde.

Hokej je každopádně pořád především hra, u které bychom se měli bavit. Mám pocit, že na tohle se často zapomíná.
Souhlasím s vámi. Když jsem byl v Americe, uvědomil jsem si spoustu věcí. My se tady v Česku snažíme z hokeje dělat už odmalička celoroční sport. V Americe to tak není. Ty úplně nejmenší děti pak totiž neznají nic jiného než hokej, což není pro rozvoj dětského tělíčka dobře. U nás je to většinou tak, že se nadchnou rodiče. Často až moc a mají pocit, že jejich dítě hraje od přípravky NHL. Ale tak to přece není. Děti by se měly během prvních let chodit na led hlavě bavit.

Jaké jsou z vašich zkušeností další rozdíly mezi výchovou hráčů v Americe a v Česku?
Ze všeho nejdřív bych zmínil jednu věc. Děti jsou všude stejné. Lidé se mě často ptají na to, jestli je rozdíl mezi dětmi v Americe a u nás. Není. Všude máte srandisty, problémové děti nebo ty hodné kluky, kteří jsou až moc hodní. Zásadní je děti naučit chodit na zimní stadion. Obrovská výhoda v Americe je, že v ní chtějí všichni hrát hokej. Díky tomu lze dětem v mládeži najít ideální výkonnostní level, který jim vyhovuje. U nás máme v mládeži jen jeden výkonnostní level, se kterým se dítě buď popasuje, nebo bude otrávené a skončí. Nicméně chápu, že tohle je dané neporovnatelně větší hráčskou základnou v zámoří. Mrzí mě jiná věc.

„Lidé se mě často ptají na to, jestli je rozdíl mezi dětmi v Americe a u nás. Není. Děti jsou všude stejné."

A to?
Vůbec nechci nikoho kritizovat. Jde jen o můj názor, vážím si všech, kteří v našem hokeji pomáhají. Nicméně za mě zatím nemáme jednotně nastavený systém, díky němuž bychom si mohli říct, že český hokej vychovává rozdílové hráče. Pořád máme šikovné kluky, ale jde spíš o individuální práci a talent daného jednotlivce, než o systémovou záležitost.

Nicméně v minulosti tady ten systém byl, což dokazují úspěšné generace, které vládly světovému hokeji na přelomu tisíciletí. Kde se stal problém?
Myslím si, že je to hlavně o motivaci. Finové před lety dlouho nic nevyhráli, proto svůj systém předělali a teď slaví úspěchy. Totéž platí o Švédech. Viděli, že nemají dostatek následovníků za Forsberga nebo Sundina, proto začali pracovat jinak a lépe. Stejná motivace musí pomoci v cestě nahoru také nám.

Foto: Ladislav Majkus

Když vidím zápasy mládežnických reprezentací, tak zaostáváme především v dovednostech s pukem, které dokážeme dělat v rychlosti.
To ale za mě není chyba těch kluků. Podle mě u nás taky máme hráče s potenciálem. Víte sám, že se řešilo téma zužování soutěží. Poměrně vysoké procento zápasů totiž bylo nekonkurenčních, což znamenalo, že ti nejlepší kluci měli v zápasech na všechno čas a nezlepšovali se. Američané vymysleli úžasný koncept time and space. Tedy čas a prostor, přičemž několik let vyhrávali jen na tom, že zkrátka byli tak rychlí, že vám nedali vůbec žádný čas ani prostor pro tvoření. Právě tím se enormně zrychlila celá hra.

„Vůbec nechci nikoho kritizovat. Jde jen o můj názor, vážím si všech, kteří v našem hokeji pomáhají. Nicméně za mě zatím nemáme jednotně nastavený systém, díky němuž bychom si mohli říct, že český hokej vychovává rozdílové hráče."

Téma fungování mládeže je na několik rozhovorů, ale vraťme se oklikou do Kopřivnice. Ta na své mládeži dlouhodobě pracuje. A vzhledem k vašim zkušenostem právě s mládeží se přímo nabízí otázka, jestli jakožto hlavní trenér místního áčka budete chtít kopřivnickou mládež s áčkem ještě víc propojit.
Je to naprosto správná úvaha. Přesně tímto směrem chceme a budeme v Kopřivnici pracovat. Podle mě, když jste kluk, tak nemáte prvotně vzory v NHL, ale v klubu, na jehož zápasy se chodíte dívat. Vidím to i u nás, děti nám sem chodí, s hráči si plácají a mají v nich své vzory. Proto plánujeme například to, že se přípravka půjde podívat na trénink áčka a podobně. Zkrátka chceme, aby byla komunita kopřivnického hokeje propojená co nejvíce.

Vstup do sezony vyšel kopřivnickému áčku pod vaším vedením skvěle. Z úvodních tří zápasů máte plný počet devíti bodů. Jak byste popsal systém, který se snažíte svěřencům vštípit?
Podle mě je to vidět i z našich výsledků. Snažíme se hrát útočný a atraktivní styl hokeje. Jsem přesvědčen, že když na soupeře nevyvinete tlak, tak neudělá chybu. Víte, když jsem se vrátil ze zámoří, byl jsem v šoku. Styl hokeje v zámoří je samozřejmě jiný. Má to své opodstatnění v tom, že se nesestupuje nebo v úzkých kluzištích. Nicméně u nás mi přijde, že všichni hrají víceméně stejně a hlavně couvají. Jak říkám, my chceme hrát aktivně, i když samozřejmě můžou přijít zápasy, ve kterých styl hry změníme.

„S Kopřivnicí se snažíme hrát útočný a atraktivní hokej. Jsem přesvědčen, že když na spupeře nevyvinete tlak, tak neudělá chybu."

Další věc je, že jádro kopřivnického týmu zůstává několik let prakticky stejné. I to může být vaší velkou výhodou, ne?
Když jsem přicházel, dal mi Jarda Hrubý naprostou volnost v tom, abych hráče poznal, udělal si názor a vybral si tým sám. Za to bych mu chtěl poděkovat. Podle mě to bylo správné rozhodnutí. A jak říkáte, jádro týmu zůstalo, byť k určitým změnám došlo. Ne všechno bylo pro kluky příjemné, nicméně všichni to vzali. Tým se začal určitým způsobem tvořit. V přípravě jsme měli spoustu hráčů, přičemž neexistovalo, že bychom měli na dva zápasy totožnou sestavu. Nyní jsem každopádně spokojený s tím, jak tým vypadá. Máme dva výborné gólmany a velmi slušnou obranu i útok.

Už byla řeč o tom, že jste první tři zápasy vyhráli bez ztráty bodu. Jak teď trenér nejlépe udrží soustředěnost týmu, aby si hráči nezačali myslet, že všechno půjde samo?
Najít tu správnou hranici, aby vám to nesklouzlo ani tam ani tam, je těžké. Vždy jde o komunikaci. Je jasné, že prohrát i vyhrát se může vždy. Hokej je sport, ve kterém někdy vyhrajete a jindy prohrajete. Pokud ale kluci předvedou v Havířově výkon, jakým se prezentovali v prvních třech zápasech, tak si myslím, že i tam můžeme uhrát nějaké body.

Havířov je jedním z největších favoritů Východní konference. Bude to pro vás pikantní zápas?
Ano, bude. V Havířově mám část rodiny i kamarády v realizačním týmu soupeře. Bude to velmi zajímavé. Pevně věřím, že odehrajeme kvalitní utkání.

Svačinku do kabiny za výhru nad týmem, kde máte kamarády, vypíšete?
V kabině se o tom mluvilo a někteří mě předběhli. (usmívá se)

Jaký dojem na vás zatím udělala 2. liga?
Je to velmi kvalitní soutěž. Jsou v ní zkušení i mladí a talentovaní hráči. Máte Znojmo, Nový Jičín, Vyškov, Havířov, Havlíčkův Brod i další mužstva, která vypadají silně. Soutěž má tedy kvalitu. Podle mě to nebude o tom, jak to bylo v některých minulých letech, že někam pojedete a víte, že si jedete pro téměř jisté body.

Foto: Ladislav Majkus

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz