Konec kariéry ve 22 letech! Nebyla motivace, líčí Podlaha. Mluví i o smrti kouče
Foto: archiv Josefa Podlahy
Deset zápasů odehrál v extralize za Olomouc, jinak nastupoval v Třebíči, Prostějově nebo druhé lize. 22letý útočník Josef Podlaha ale potvrdil pro hokej.cz konec kariéry. „Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě,“ přiznává hráč, který dohrál sezonu u Jestřábů.
„Už mě to tolik nenaplňovalo. Co jsem tomu dával, to se mi nevracelo. Neměl jsem už ani motivaci, abych se někam posouval. Bohužel se mi už nechtělo,“ vysvětluje důvody svého konce.
Podlaha toho moc neodehrál hlavně za poslední dva roky. To stihl v první lize za Prostějov 32 zápasů (2+4). A když byl poslán do druholigového Hodonína na rozehrání, bylo to ještě horší. Opět moc nehrál.
I proto začalo přemýšlení o konci už dříve. „V hlavě jsem to měl déle, více jsem se rozhodl minulý rok někdy v listopadu,“ říká syn bývalého extraligového hráče a současného sportovního manažera Olomouce.
„On to chápe, táta mě podporuje ve všem, co dělám. Samozřejmě ho to mrzelo jako všechny členy rodiny. Ale říkal mi, že to je jen hokej,“ dodává Josef Podlaha mladší.
Nastupoval jste poslední dva roky také ve druhé lize za Drtiče Hodonín. To vás tam posílal Prostějov?
Ano. Bylo to ale strašný… Já jsem tam hrál snad ještě méně než v Prostějově. Zlomilo mě to tam asi nejvíc, že skončím svou kariéru. V Hodoníně bylo všechno špatně – i vedení. Licenci pak prodali, to fakt nešlo.
„Stejně bych ve 35 letech s hokejem skončil a co bych dělal? Musel bych do práce… Když půjdu už teď, tak se pak časem budu mít dobře."
Nepřemýšlel jste, že do budoucna byste hrál k práci aspoň druhou ligu?
Něco bylo v řešení, dokonce jít do první ligy. Ale mně se už nechtělo. Stejně bych ve 35 letech s hokejem skončil a co bych dělal? Musel bych do práce… Když půjdu už teď, tak se pak časem budu mít dobře. Když hrajete první ligu nebo i extraligu do 30 let, tak vás to stejně nezabezpečí do konce života. V českém hokeji to tak je.
Jak je náročné být profesionálním hokejistou?
Je to hodně těžký. Z 12 měsíců máte volno reálně jen měsíc. Pak začne sezona a už to jede. Zápasy jsou pondělí, středa, sobota. Víkendy volné tolik nejsou. Když člověk nehraje a ví, že ani nebude v nejbližší době, tak to užírá a bolí to. Když to zažíváte tři nebo čtyři roky, tak byl čas skončit. Nechtěl jsem už dál.
„Když člověk nehraje a ví, že ani nebude v nejbližší době, tak to užírá a bolí to."
Sezonu jste dohrál v Prostějově, ale za dvouleté angažmá jste tam toho moc neodehrál.
Moc ne, je to tak… Ale nejvíc jsem hrál právě v letošním play off, kdy se nám dařilo. Bylo to super. Po 20 letech se udělalo semifinále, se Vsetínem to pak dopadlo nešťastně. Ale věřil bych tomu, že kdybychom byli zdraví a v plné sestavě, tak bych sice nehrál (směje se), ale určitě by to byla dobrá série. Budu na to i tak vzpomínat do konce života.
Foto: archiv Josefa Podlahy
V Prostějově končí většina kádru…
No, tam to je asi už normální a asi to tak bude pořád. Bohužel. Nevím, čím to je způsobené, ale je to podle mě velká škoda.
Hlavní kouč Aleš Totter pokračuje. Jaký na vás udělal dojem on?
To je člověk, který žije jen hokejem. Je do toho hodně zažraný a hodně to pozvedl. Také tam byly situace, které nebyly úplně dobré nebo byly věci, na které měl někdo jiný názor než on, ale to je v každém týmu.
„Člověk vyspěl a zjistil, že hokej to je úplně jiný než v juniorce. Byl to vrchol kariéry."
Kariéru máte spojenou hlavně s Olomoucí, kde jste prošel skoro celou mládeží a debutoval jste dokonce v extralize.
Je to tak, pár zápasů tam mám.
Bylo jich přesně deset a měl jste i jednu asistenci.
To bylo super! Byl to klukovský sen, když jsem procházel kategoriemi, navíc jste musel všechny převyšovat, abyste dostal šanci v áčku. Dokonce jsem měl dvě letní přípravy s hlavním týmem. Člověk vyspěl a zjistil, že hokej to je úplně jiný než v juniorce. Byl to vrchol kariéry.
Pak jste odešel na Vysočinu, kde jste strávil sezonu v Třebíčí.
Byl to pro mě první skok do dospělého hokeje. Tento přechod bývá pro hráče nejtěžší, je to úplně jiný hokej než v mládeži a nedá se to srovnávat. Já tam začal už přípravu na ledě, která se mi podle mě dost povedla. Uspěl jsem na zkoušce a dostal jsem svoji první smlouvu. Bydlel jsem tam také a rád na to vzpomínám. Moc jsem toho neodehrál, ale kluci tam byli parádní.
Foto: Markéta Křížová, hstrebic.cz
Občas jste naskakoval ve druhé lize za Moravské Budějovice, kde se vám docela dařilo, že?
Jo, tam to bylo super. Tehdy se tam podle mě nepadalo, Budějky byly suverénně poslední. Hrál jsem všechno a měl jsem herní tempo, bylo to fajn (v 16 zápasech měl bilanci 6+7 – pozn. red.).
Proč jste potom opustil Třebíč a odešel do Prostějova?
Bylo to trošku složitější… Já jsem se sám úplně nerozhodl, abych tam šel.
Povídejte.
Když v Třebíči nastoupil trenér Radek Novák, tak to bylo parádní – já jsem cítil, že mi věří. Začal jsem i více hrát. Po sezoně přijel dokonce za mnou do Olomouce a mluvil se mnou tím stylem, že by mě určitě chtěl na další ročník… Nic jiného jsem si nedomlouval a počítal jsem s tím. Jenže pak se stala hrozná věc – on bohužel zemřel…
„Radek Novák přijel dokonce za mnou do Olomouce a mluvil se mnou tím stylem, že by mě určitě chtěl na další ročník… Jenže pak se stala hrozná věc – on bohužel zemřel…"
Změnilo to plány?
Já pak přijel do Třebíče a už jsem tam místo neměl a musel jsem si hledat něco nového. Bylo to dost blbé, už byl srpen a všude bylo obsazeno. Naštěstí mě vzal pan Vykoukal na zkoušku do Prostějova a uspěl jsem.
Jak na trenéra Nováka vzpomínáte?
V životě jsem nezažil takovou euforii, kterou jsme pod ním měli na jaře 2020. Byl to člověk s obrovským srdcem. Byl přísný a všichni z něj měli takový respekt – kmitali jsme jako švýcarské hodinky.
Vraťme se ještě k vám. Vy jste udělal první hokejové krůčky ve Francii, že?
Přesně tak, začínal jsem tam asi ve třech nebo čtyřech letech v klubu Grenoble. Pamatuji si jen střípky, kdy jsem chodil ve Francii do první třídy, jinak si to nepamatuju. Táta pak skončil s hokejem a stavěl barák v Olomouci, takže jsme se odstěhovali.
„V životě jsem nezažil takovou euforii, kterou jsme pod ním měli na jaře 2020. Byl to člověk s obrovským srdcem."
V Olomouci jste vystudoval gymnázium. O vysoké škole jste nepřemýšlel?
Já tam byl asi půl roku, ale byl covid a měl jsem to distančně. Bylo to jen v pátek a sobotu, navíc jsem své spolužáky ani neznal – vůbec mě to nebavilo. Vykašlal jsem se na to, studoval jsem trenéra tělocviku.
Co máte v plánu, že budete dělat místo hokeje?
Ještě si to nechám asi pro sebe, není to úplně jisté. Nerad bych něco vypustil, pak by to třeba nemusela být pravda. Bude to v podstatě práce.
Hokej vám nebude chybět?
Určitě ano. Ale občas si pojedu zahrát aspoň nějaký kraj nebo jen tak ze srandy. Hokej už bude jen zábava.
Share on Facebook
