Kolo? Je to má láska, říká odvážlivec Ostřížek. Jak mu pomáhá v hokeji?
Foto: Fotoarchiv Davida Ostřížka
Hanácký útočník David Ostřížek (na fotce se svým mladším bráchou) čelil v kariéře už pár těžším zraněním. V minulé sezoně měl podle prognóz chybět šest měsíců, ale do zápasů se vrátil o polovinu času dřív! Jeho koníčkem je horská cyklistika a tímhle sportem nakazil také některé spoluhráče z týmu, se kterými byl také v pátek na křtu nového dresu.
Jak se vám líbí nové dresy Olomouce?
Dresy vypadají moc hezky a jsou moc povedené. Mám rád styl, který mají týmy v NHL, že dresy jsou víceméně čisté. Tady se nám to povedlo také. A nejvíce se mi líbí hlavně kohout! Na dresu mi docela předtím chyběl a jsem rád, že tam nyní je.
Jaké budou cíle Hanáků v nové sezoně a s novými dresy?
Jak říká trenér Jan Tomajko, my bychom se chtěli dostat přes čtvrtfinále a pak se uvidí.
Tomu by mohlo pomoci i omlazení kádru. Jak noví kluci zapadli?
Zatím bezvadně. Kluci se jeví dobře. My nemáme až tak široký tým, takže si všichni zahrají a budou asi hrát hodně. Nemáme tady třeba 40 lidí jak v jiných klubech, zranění tu vždy nějaké bylo a hráči se tu vždy prostřídají. Někdy nám i chybí hráči, i když se zapojí všichni mladí. Olomouc je pro mladé kluky super a určitě budou mít šanci, aby se ukázali.
Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz
Když jste zmínil zranění, tak váš letošní cíl bude, abyste hrál více než v loni, že?
Kladu si i osobní cíle. Ale v prvé řadě chci, aby se dařilo týmu, aby nám pustili lidi na zimák a ať sezona dopadne dobře. Taky bych si rád samozřejmě zahrál sezonu bez zdravotních problémů, takže doufám, že to vyjde.
V minule sezoně jste v základní části odehrál jen 22 utkání…
V jedenáctém kole jsem si urval vaz v koleni. Prognózy byly, že budu chybět půl roku, ale nakonec jsem po třech měsících hrál, což bylo bezva. Zatím koleno drží. (zaťukal si o zuby) Někdy se holt stane, je to hokej a o tomhle profesionální sport také je. Člověk se z toho musí vylízat co nejrychleji a nesmí propadnout nějaké skepsi.
„Prognózy byly, že budu chybět půl roku, ale nakonec jsem po třech měsících hrál."
Co jste například dělal, když jste nemohl naplno trénovat?
Tím, že jsem šel k doktoru Hustákovi do Petřvaldu, tak on razí jiné metody. Hlavně progresivnější, on třeba chce, aby druhý den po operaci začal člověk nohu lehce rozhýbávat. Takže i já jsem druhý den lehce cvičil a po dvou týdnech jsem dával dohromady nohu s našim olomouckým fyzioterapeutem. A víceméně po měsíci jsem trénoval naplno. Dělali jsme to po pěti fázích, šli jsme postupně od pohybu k pohybu a přidávali jsme na tom další věci. Když jsem se vrátil na led, tak jsem se cítil skvěle.
Foto: Karolina Martinková, hc-olomouc.cz
Tak takové progresivní metody vám asi hodně pomohly.
Určitě ano. Operace byla provedena výborně, a hlavně to je o nastavení myslí. To mi říkal i doktor a já to tak vidím stejně. Je to o tom, aby si člověk neulevoval a šel do všeho s tím, že to udělá!
Když jste se vrátil do prvního zápasu po zranění, měl jste v hlavě ještě strach?
Většinou je pouze do prvního souboje. Hráč do někoho vletí, nebo někdo do něj a zjistí, že to je v pohodě. Vždycky jsem to tak měl, jak s rameny, tak s kolenem. Nejde nad tím moc uvažovat, kdyby se člověk bál a říkal si, že bude opatrnější… To je spíš zákon schválnosti a něco se mu třeba stane.
Ukazuje se, že to je hlavně o psychice, že?
O hlavě to je moc. Nejhorší po zranění je, aby se člověk vrátil do formy. Například po úrazu s kolenem vám spadne kompletně sval a musíte ho znova vybudovat. Proces bolí a je to dřina. A vždycky mě to štve, když se zraním a vypadnu z toho. To je fakt nejhorší.
Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz
Když je hráč ale zraněný, tak se spoluhráči přeci jen tráví čas, ne?
Jojo, určitě. Akorát jsem nemohl chodit na led, ale mě to táhlo dopředu. Chtěl jsem jezdit po ledě a také na kole a dělat to, co mě baví.
Na kole? To je váš koníček?
Ano, na kole jezdím hodně. Je prostě má láska.
Jak jste se k tomu dostal?
Když jsem byl malý, tak jsem jezdil. Ale jak jsem si udělal řidičák… Tak pak šlo kolo stranou. (směje se) Ale asi před osmi lety mě k tomu dovedl kamarád, tak mě postupně učil jezdit. Dneska jsem ho možná trošku předčil. Postupně jsem šel od lehčích až po nejtěžší techniky. Baví mě hlavně jezdit těžké terény a někde v horách. Hodně jsem k tomu přičichnul.
Takže kolo spojujete i s horami…
Určitě. Od hokeje to je bezvadný odpočinek. Někdy se hráči třeba nedaří a takový koníček je pro mě velmi důležitý. Na horách s kolem přijdu na jiné myšlenky a jinak se vybiji. Mám z toho vždy úplně vyplavené endorfiny a fakt mě to hodně chytlo. Jsem nadšenec.
„Někdy se hráči třeba nedaří a takový koníček je pro mě velmi důležitý."
Co pro vás takový koníček znamená?
Je to pro mě aktivní regenerace. Nemůžu lítat na kole každý den, to by bylo asi kontraproduktivní. Já se hlavně musím stoprocentně připravovat na zápasy. Takže takhle to skloubit zase nejde, abych lítal den před špílem po horách někde.
Foto: Fotoarchiv Davida Ostřížka
Momentálně probíhá Tour de France. Koukáte na závody?
Sleduji to, ale v silniční cyklistice se neorientuji tak dobře jako v biku. Teprve se do toho dostávám.
Co se vás na horské cyklistice baví více?
Terén je více variabilnější a člověk musí neustále přemýšlet, co udělá. Na silničce můžete kdykoliv v klidu vypnout hlavu a jen točit nohama. (směje se) A tohle v terénu moc nejde.
Jezdíte na kole i na tréninky?
Občas taky. Jezdil jsem na kole třeba letos v zimě, protože jsem si aspoň protáhl koleno. Jednou jsem se ale vysekal v parku, kde mi to ujelo do zatáčky, tak to bylo dobré, no. (směje se)
„Jednou jsem se ale vysekal v parku, kde mi to ujelo do zatáčky."
Tak to se opravdu nebojíte už ničeho…
Já to mám takhle nastavené. Co se má stát, se stane. Plno lidí mi říká, zda se nebojím zranění. Ale já říkám, že to je jedno, protože můžu třeba přecházet cestu a může mě srazit auto. Nebo půjdu do posilovny a spadne mi činka na nohu. Neřeším to prostě. Samozřejmě v rámci možností dávám pozor, aby se mi nic nestalo. To bych si asi skrz hokej nedovolil.
Foto: Instagram Davida Ostřížka
Takže vám kolo hodně pomáhá i k návratu po zranění? Hlavně myslím po psychické stránce.
Je to tak. Je to i lepší varianta než se strachovat. Říkat si něco jako: Tohle radši dělat nebudu, mohlo by se něco stát… To prostě ne.
Nezkusil jste i závody?
Zatím ne, chtěl jsem zkusit závody v enduru, kde se jezdí po jednom, ale tuhle disciplínu musím ještě doladit. Každopádně XC závody bych asi byl schopný nějak zajet, ale tam jsou hromadné starty a hrozí tam strkanice a tak. Někdo by mi třeba nedal přednost, a hned by byl průser na světě. Tomu se radši vyhýbám a jezdím sám nebo s kamarády.
Dá se dostat na profesionální úroveň, aby člověk uživil závoděním?
V cyklistice chybí odměna za dřinu. Třeba v hokeji dá člověk gól nebo jeho tým vyhraje, ale v cyklistice to je jiné. Když si člověk vyšlápne kopec, tak ví, že tam pak má hezký sjezd a těší se na něj. Kola jsou tvrdá dřina a je těžké se tím prokousat a dostat se na úroveň, aby si tím závodníci vydělávali. Oni musí ujet třeba 40 tisíc kilometrů za jednu sezonu, aby byli schopni odjet nějakou tour. Klobouk dolů před nimi.
Chcete se tomuhle koníčku věnovat po hokejové kariéře?
Zatím jsem tak nastavený, že se tomu chci věnovat. Chodím pomáhat v Olomouci i známému, máme spolu takovou protislužbu. On mě naučil servisovat kola a já mu jsem už schopný pomáhat. Někdy tam zajdu i během sezony odpoledne a pomůžu aspoň s třeba dvěma koly. Přemýšlím nad tím, že se budu tomu věnovat.
„Přemýšlím nad tím, že se tomu budu věnovat i po kariéře. Chodím už teď pomáhat známému."
Věnuje se někdo z hráčů kolu?
Někoho jsem už stihl nakazit. Loni jsem vytáhl Honzu Káňu se Švrčkem do Saalbach na traily. Dali jsme si i nějakou vyjížďku s kopci, což bylo super. Švrčkovi jsem půjčil kolo a on hned říkal: Ty brďo, to je dobrý. To si koupím! Takže nedávno jsem mu sháněl kolo a našel jsem mu nového krasavce. A Honza Káňa si koupil také.
Foto: Instagram Davida Ostřížka
Nakazil jste z týmu ještě někoho?
Ještě jezdí i Jan Lukáš vlastně. A málem jsem zapomněl na Rostislava Olesze, ale to je spíš silničář. Ale to je z našeho týmu jinak vše.
A v jakých destinacích jste s kolem ještě byl?
Rakousko mám docela projeté. Kromě Saalbachu mám projeté území kolem Kitzbühelu nebo Hollersbachu. Často jsem byl v Jeseníkách a třeba do Beskyd jezdíme s partou každoročně celý hřeben. Máme to vždy na dva dny a je to asi 140 kilometrů v terénu. Díky kolu a tomuhle nadšení jsem už něco naštěstí viděl.
V Olomouci moc kopců ale nemáte. Jste na Hané spokojený i tak?
Koupil jsem tu byt a bydlí se mi zde výborně. Město je krásné a žije, ale jedna věc mi zde chybí. A to hory. Mám to hodinu do Jeseníků a stejný čas i do Beskyd. (směje se) To mě trochu štve, protože doma ve Frýdku to mám za barákem, člověk tam sedne na kolo a za dvacet minut je pod kopcem. Takže tohle mi tady chybí. Tady to je placka. (usmívá se) Akorát jezdím třeba na Svatý Kopeček, kde mám už svůj okruh.
Share on Facebook
