Když pálí obr. Číhal velebí parťáky i tátu: Jídlo nám připravuje až do pusy
Foto: Martin Voltr
Jakmile si v minulé sezoně jihlavští junioři zajistili záchranu, několik lídrů tým opustilo a ten tak svou misi defakto ukončil. Před novou sezonou jeho kostra vydržela pohromadě, a tak by Dukla mohla pomýšlet i na vyšší příčky. Přispět k tomu chce i největší čahoun v soutěži – obránce Lukáš Číhal.
Z úvodních čtyř utkání vyhráli mladíci z Vysočiny dvě. Nejprve porazili Třinec, teď zase Hradec Králové. Ale jak: Mountfield na jeho ledě přestříleli téměř dvojnásobným poměrem 52:28 a výsledkem 5:0 si dodali velké sebevědomí.
Den předtím si přitom museli vyříkat pozdní budíček v Pardubicích. „Dostali jsme za náš výkon na začátku menší po*eb. Pak už jsme nedokázali dohnat třígólovou ztrátu. Vyspali jsme se ale z toho a před zápasem v Hradci jsme si řekli, co máme plnit. A plnili jsme to. Stříleli jsme na bránu a padaly nám tam góly,“ pochvaluje si Lukáš Číhal.
Kouč Michal Broš dokonce zmínil, že pro něj byla radost na střídačce stát. A to už není zrovna malá pochvala... Navíc od trenéra, který umí být hodně upřímný. „Můžu říct, že to byl fakt dobrý výkon. Nechci to zakřiknout, ale jsem na kluky pyšný,“ pokyvuje jihlavský zadák.
„Dva góly jsem dal naposledy někdy v žácích. Budu se od toho chtít odpíchnout a pokračovat v dobrých výkonech.“
Dukla položila základ vítězství v první třetině. A jakmile domácí za stavu 0:2 zabrali, byl to právě Číhal, kdo zhatil jejich šance na obrat. Skóroval před druhou přestávkou, pak i po ní – a bylo rozhodnuto.
„Nejdřív jsem vystřelil od modré přes výbornou clonu mých útočníků, za to bych jim chtěl hrozně poděkovat. A druhý gól? Puk se ke mně odrazil, tak jsem napřáhl a zase vystřelil přesně,“ popisuje své trefy sváteční střelec.
Vždyť za dobu v dorostu a juniorce se mu ještě takový kousek nepovedl. Hodně produktivně začal dorostenecký ročník 2020/21, ten ale – jak známo – brzo zastavil covid. „Kluci mě pochválili,“ usmívá se Číhal. „Dva góly jsem dal naposledy někdy v žácích. Budu se od toho chtít odpíchnout a pokračovat v dobrých výkonech,“ slibuje.
O motivaci má už od letní přípravy postaráno. Loni se do jihlavského kádru v úvodu sezony nevešel, a tak zamířil na deset kol do ligového Havlíčkova Brodu.
„Trenéři to vyhodnotili tak, že jsem byl sedmý nebo osmý obránce. Tím pádem mi dali možnost rozehrát se v nižší soutěži. Jsem rád, že jsem tam dostal příležitost,“ vzpomíná. „Využil jsem toho, udělal jsem i nějaké body. Pak jsem za odměnu dostal zápas v Jihlavě a už jsem se tam udržel,“ líčí nejvyšší hráč juniorské extraligy.
„Naším cílem je play off. Pak bychom mohli mířit i dál.“
Číhalovi chybí jen centimetr do dvou metrů. A byl by hloupý, kdyby svoje parametry nechtěl patřičně využít. Nejen třeba zmiňovanou dělovkou, jakou ukázal v Hradci. „V poslední době jsem zapracoval na obratnosti. A taky jsem chtěl přibrat nějaká kila, abych byl trošku silnější na puku,“ vypráví jihlavský čahoun.
Loni se v nejvyšší soutěži víceméně všechny týmy bály sestupového ohrožení. Včetně Dukly. Na Vysočině mohutně slavili, když si juniorka zajistila umístění mezi elitní dvanáctkou a postup do nadstavby. Letošní strašák není zdaleka tak velký: Sestoupí pouze nejhorší tým extraligy. Byť přímo, bez baráže, která na jaře zachránila Litvínov.
Foto: Martin Voltr
„Letos taky máme strach, když jeden tým padá. Ale nemyslíme na to, makáme a jedeme s každým soupeřem od začátku. Chceme vyhrávat,“ ujišťuje Číhal, jehož tým teď vyhlíží první cíl: „Tím je play off. Pak bychom mohli mířit i dál.“
Jihlavskou devizou by měla být sehranost – loni v týmu působilo pouze pět hokejistů dorazového ročníku 2002. Na druhou stranu je pravda, že příspěvky Patrika Čermáka s Josefem Vyvialem teď budou hodně chybět. A taky ty od Matouše Menšíka, který už zkouší prorazit v extralize dospělých.
Trio největších útočných tahounů nasbíralo v minulém ročníku skoro 150 kanadských bodů.
„Letos jsme tady hlavně kluci, kteří spolu vyrůstáme. Jsme spolu sehraní,“ souhlasí Číhal, jenž ale ví, že na začátku sezony má tým ještě dost na čem pracovat. A co jeho přednosti? „Myslím, že se dobře dostáváme do pásma. V obranném pásmu jsme dobře při sobě a když získáme puk, máme dobré starty do útoku,“ přemýšlí.
Základním stavebním kamenem Dukly je gólman. Od Filipa Maláče se letos už očekává, že by měl excelovat – a třeba právě v Hradci Králové to potvrdil. Vychytal nulu a zejména při narůstajícím tlaku soupeře ve druhé třetině byl perfektní.
„Jsme za to rádi, že se takhle rozchytal. Můžu říct, že je to dříč a výborný kluk. Drží nás,“ děkuje Číhal svému brankáři, který zatím jako jediný maskovaný mladík v soutěži nastoupil ke kompletní porci čtyř zápasů. Pokud se chtějí do brány dostat i jeho kolegové, snad musí doufat jen v to, že Maláče povolá áčko... „Myslím, že za takové výkony se tam určitě podívá,“ usmívá se Lukáš Číhal.
„Máme ho všichni jako takového našeho tátu.“
Mimochodem, jeho příjmení je s jihlavskou juniorkou spjaté dvojnásobně. U týmu totiž jako vedoucí působí Lukášův otec Jaromír.
„Jsem rád, že ho tady mám, ale neřeším, že je to můj blízký. Neberu ho jako tátu, beru ho jako trenéra,“ říká osmnáctiletý talent.
Jaromír Číhal to v aktivní kariéře dotáhl do druhé ligy, kterou si zahrál ve Žďáru nad Sázavou, Pelhřimově a Kolíně. Kratší čas strávil také v Rakousku.
Proto má syna pořád v čem poučovat. „Předává mi denodenně mnoho rad. Já jsem za to hrozně moc rád,“ hlásí mladý bek sympaticky. Na jaké tipy z poslední doby si vzpomene? „Třeba říká, jak se mám chovat při obranných situacích jeden na jednoho. Pochválí mě při dobré střele,“ vybaví si Číhal junior, který už měl tátu „nad sebou“ i dřív.
A tak si zvykl na jeho servis. „Všechno jídlo nám připravuje přímo až do pusy. Máme ho všichni jako takového našeho tátu,“ dodává Lukáš Číhal s úsměvem.
Foto: Martin Voltr
Share on Facebook
