Kapitán zlaté dvacítky Kraft: Finále? Nebýt penalt, možná hrajeme ještě teď
Foto: Jiří Zerzoň, Český hokej
Před dvaceti lety přepsali historii, čeští junioři tehdy poprvé vyhráli mistrovství světa dvacítek. Ve švédském městečku Skelleftea zářila parta dříčů, která ovšem nepostrádala individuality. Milan Kraft byl jednou z nich. Vysoký centr, kapitán, jak se patří. To on velel na ledě i v kabině. Sám dal navíc ve finále klíčový nájezd a původně podceňovaný tým vystřelil ke hvězdám.
Zkuste se vrátit o 20 let zpátky a připomenout, s jakými pocity jste v prosinci 1999 vyrážel na šampionát do Švédska.
Přijel jsem na mistrovství se smlouvou s Pittsburghem a z juniorky, věděl jsem, do čeho jdu. Dá se říci, že jsem měl předem určenou roli kapitána, protože jsem ho dělal skoro od šestnácti let. Bylo důležité, že se sešla výborná parta s trenéry panem Holíkem a panem Rulíkem, kteří tomu dali řád. Od kempu v Havlíčkově Brodě to jelo jako po másle.
Favority jste nebyli, vedení svazu vám prý kladlo na srdce především to, abyste se zachránili.
To určitě. Když nám v Ostravě pan předseda Král děkoval za medaili, tak musím říci, že tehdejší předseda pan Gut nám před turnajem přál štěstí a říkal, abychom hlavně nespadli. Že ročník po nás je silný, což se potvrdilo. My jsme chtěli dokázat, že nejsme slabí a zkusíme tam něco udělat.
Vzpomínek na šampionát je bezpochyby spousta. Jaké si vybavíte především?
Celkem hodně věcí. Zápasy tehdy nevysílala naše televize, když jsem se pak po turnaji vrátil do Kanady, požádal jsem tehdejšího manažera klubu z Prince Albert, jestli by mi nějaké záznamy nesehnal. Dostal jsem videokazety s Kanadou a finále s Ruskem. Je fakt, že jsem si to doteď nepustil. Ale nájezdy nebo bezprostřední radost, jak jsme naskákali na Zdeňka Šmída, to si pamatuju pořád živě.
Pořád ještě máte ty videokazety?
Mám je. I video, i když je teda dost zaprášený (směje se). Nechali jsme to přehrát na DVD, což zařizoval Zdeněk Šmíd, takže to také ještě někde mám. Na počítači to synovi možná pustím, protože mě pořádně neviděl hrát. Tak aby věděl, že jsem také něco uměl.
Bodování turnaje tehdy vypadalo hezky. Sedin, Kraft, Sedin. Pochlubíte se synkovi?
Ne, malej Sediny asi nezná. Ale u našich doma je vystavený dres, hokejka a medaile, takže tam to vidí každý den. Už se ptal. Také hraje hokej.
Foto: Jiří Zerzoň, Český hokej
Máte pořád před očima finálový gól v nájezdech?
Já si ani nepřipouštěl, že bych nedal gól. Takové myšlenky jsem vůbec neměl. Říkal jsem si - puk půjde do brány, kde jinde by měl skončit? Přemýšlel jsem spíš o tom, co po gólu udělám, jak se budu radovat. Jestli zvednu ruce, hokejku, pozdravím diváky, nebo zda si půjdu plácnout s klukama. Vůbec jsem nepředpokládal, že bych gól nedal. To je pro hráče super.
Letošní setkání po 20 letech bylo první, kdy jste se společně od zisku titulu viděli?
Ano. Dosud jsme se nikdy nesešli. I proto bych chtěl poděkovat vedení Českého hokeje, že nám to umožnili. Na některé kluky jsme ani neměli kontakty, věřím, že to oprášíme a v létě třeba uděláme ještě něco dalšího.
Je možné, že s některými spoluhráči jste se neviděl celých těch 20 let?
Bohužel, i takoví jsou. Ti co zůstali u hokeje nebo dál hráli, s těmi jsme se potkávali. S jinými to nevyšlo. Ne že bychom se na setkání v Ostravě nepoznali, ale s některými kluky jsem se fakt celou dobu neviděl.
Byla cítit nostalgie?
Byla. Těch dvacet let je strašně dlouhých. Když jsem byl náctiletý a ptal se babičky na život, tak mi říkala: Milánku, to tak všechno strašně uteče. Říkal jsem si: Jo, to babi jen tak povídá. Ale když mám děti a vidíme se po dvaceti letech, musím jí dát za pravdu.
Stane se vám, že se lidé sem tam zeptají na zlaté dvacítky?
Občas. Mám penzion nebo sportovní areál u Plzně, někdo z hostů si vybaví jméno a zeptá se. Tím, že medailí ve dvacítce nebylo tolik, se to v povědomí lidí pořád udržuje.
Vaše kariéra pak dostala spád. Hrál jste NHL, startoval na MS dospělých. Můžete být spokojený?
Když si řeknu hokej, vybaví se mi spousta věcí. Dvacítka, první gól v NHL, mistrovství světa v Praze 2004, poslední zápas v Pittsburghu s Jaromírem Jágrem. Nebo Mario Lemieux, když se vracel, Ivan Hlinka na střídačce v Pittsburghu... Je toho spousta.
Jágr pořád hraje, co na to říkáte?
Je to obdivuhodné. Klobouk dolů, vypadá to, že se pořád udržuje, i když byl teďka zraněný. Končit nechce, přeju mu, ať se daří a rozdává radost fanouškům. On se oženil s hokejem. tak to vypadá. Já byl vychovávaný jinak. V jednu chvíli byl hokej vším, ale když pak máte děti, podnikání a víte, že můžete hokejový život končit ze dne na den. Přechod do civilního života jsem tím pádem až tolik neprožíval.
Když se vrátíme k dvacítkám, na šampionátu v Ostravě je výborná atmosféra. Něco úplně jiného, než jste zažívali ve Švédsku před 20 lety, že?
Nedá se to srovnávat. Tady se hraje doma, navíc kluci s Ruskem vyhráli, Americe vzali bod. Mediálně je to oživené, aby lidi chodili. Je tady plno a věřím, že fanoušci potáhnou kluky i dál. Je to o jednom zápase ve čtvrtfinále. Úspěch, nebo neúspěch.
Foto: Jiří Zerzoň, Český hokej
Vy jste plnou halu zažil na šampionátu 2004 v Praze. To je krásná vzpomínka, co říkáte?
Tam to bylo super. Jistě, skončili jsme ve čtvrtfinále na nájezdy, ale jinak to bylo vynikající už v přípravě. Hrál jsem tam s Pepou Beránkem a dalšími neskutečnými hráči, kteří udělali v českém hokeji velkou stopu. Co se týče jmen, byl to asi jeden z nejlepších výběrů.
Václav Nedorost vzpomínal, že ve Švédsku na vás diváci při defenzivním finále s Ruskem bučeli.
No, jasně. Možná kdyby se hrál hezčí hokej a lidi by nám místo bučení tleskali, třeba bychom prohráli a teď se o titulu nebavili. Hlavní úkol na MS byl nespadnout, postupně jsme se prokousávali až do finále. A když už jsme tam byli, proč to nezkusit vyhrát, přestože Rusové byli favority. Hokej nebyl líbivý, ale byl účinný. Jak se říká, historie se neptá. Nahodili jsme puk, čekali jsme. Oni se tlačili, ale pak zjistili, že to nejde, tak začali taky nahazovat. Kdyby se hrálo opravdu bez penalt, možná tam jsme doteď, protože nikdo nechtěl hrát. Byla tam tyčka, z nějaké přesilovky by možná gól padl. Ale deset minut by nejspíš nestačilo.
Je vidět, že v paměti to máte pořád živě.
Ale jo, na takový úspěch se nezapomíná.
Jak tedy přesně vypadal váš vítězný nájezd?
V ruské brance byl Bryzgalov, mezi kruhy jsem mu vystřelil někam mezi kolena. Mezi nohy. Libor Pivko tam předtím střílel také, gólman stál. Kdyby si klekl a já mu to dal to doprostřed, byl bych za někoho, kdo se vůbec nekouká.
Share on Facebook
