Kanaďan Bitten o badmintonu i boji proti rakovině. Který spoluhráč ho tlačí do bitek?
Foto: Lukáš Bajgar, hcporuba.cz
Je synem kanadských olympioniků Michaela Bittena a Doris Piché, kteří reprezentovali zemi javorového listu v badmintonu na letních hrách v Barceloně nebo Atlantě.
Samuelu Bittenovi je pouhých jedenadvacet, ale jeho životní příběh je rozhodně zajímavý. Profesionální kariéra hokejisty ho zavála až do Čech, kde hají barvy prvoligové Poruby. Odtud řídí i vlastní charitu, která bojuje proti rakovině mozku.
Od nové sezony působíte v prvoligové Porubě. Jak se vám v Česku líbí?
Jsem tu už necelé tři měsíce a zatím je to dobré. Čas rozhodně letí… Na spoluhráče si zvykám více a více a myslím, že i oni pochopili, jaký jsem a jakou mám osobnost. Je vidět, že tu nejsou zvyklí mít tolik importů ze zámoří. Myslím, že jsem jediný Kanaďan, který kdy za Porubu hrál. Zatím jsem odehrál dvanáct zápasů a myslím, že to docela jde.
Je to pro vás velký kulturní šok přesunout se z Kanady do České republiky?
Jasně, je to tu samozřejmě trochu jiné. V poslední sezoně jsem ale hrál také ve Švédsku, což pro mě byla dobrá zkušenost. Pochopil jsem, co asi mohu očekávat od hraní v Evropě. Takže to pro mě není tak složité. I díky Švédsku jsem byl připravený na to, jaké to bude v Česku. A navíc můj bratranec hrál v Česku pár sezon, takže i on mi pomohl a poradil.
„Můj bratranec hrál v Česku pár sezon, takže i on mi pomohl a poradil."
Váš bratranec Sébastien Piché působil v extraligovém Hradci Králové nebo Chomutově. To on vás do Česka tak trochu nasměroval?
Říkal, že si angažmá v Česku vždy užíval. A navíc nastupoval i s několika mými spoluhráči. Třeba s Petrem Stloukalem, se kterým jsou dobří kamarádi. Vyprávěl mi některé příběhy, které spolu prožili. Jsme v kontaktu skoro každý týden, hodně spolu komunikujeme přes FaceTime třeba i o jeho angažmá v Rakousku. Bratranec mi opravdu pomohl: jak hokejově, tak také v dalších věcech každodenního života. Poradil mi, co mám očekávat od soutěže. Jsem mu za to vděčný.
A jak jste se tedy vlastně do Poruby dostal?
Moje loňská sezona byla celkem zajímavá. Mohl jsem hrát posledním rokem juniorskou OHL, ale soutěž bohužel nezačala. Takže jsem vyrazil hrát do Švédska, což pro mě bylo velké štěstí, protože hodně mých spoluhráčů z Kanady nemělo tým, za který by mohli hrát. Nyní už jsem pro OHL moc starý, takže jsem přemýšlel, jestli zůstanu v zámoří, nebo vyrazím do Evropy. A můj agent pro Evropu mi v létě volal, že Poruba by mi mohla sedět, že bych tu mohl hrát hodně minut. Tak jsem vzal jeho slova za své. A jsem tady.
„Širší hřiště? Já osobně jsem musel trochu změnit styl své hry."
Jak se vám zatím pozdává úroveň Chance ligy?
Popravdě jsem moc nevěděl, co mám od soutěže očekávat. Ale zatím je to dobré. Největší změna je pochopitelně šířka kluziště. V Severní Americe jsou ledy mnohem menší, pro každého hokejistu z Ameriky je to velká změna. Chvilku trvá, než si na to hráč zvykne. Já osobně jsem musel trochu změnit styl své hry. Vzhledem k tomu, že hraju centra, tak musím i mnohem více bruslit. A na to musí být člověk ve formě a cítit se pohodlně. Přijde mi, že zatím to jde dobře.
V Porubě hrajete na pozici středního útočníka. Ale naskočit můžete i na křídle, že?
Přesně, můžu hrát obojí. Doma v Kanadě jsem hrál centra i křídlo. Ale rozhodně je pro mě větší výzva hrát tady v Česku centra, už kvůli bruslení. Abych dokázal hrát spoustu minut, tak musím být v dobré kondici, abych udržel krok.
Ostravský celek trénoval Jiří Šejba. Jaký to byl pro vás trenér?
Hodně se mnou komunikoval, čehož si moc cením. Angličtinou tu nevládne každý, takže to není samozřejmost. I já to mám podobně, můj první jazyk je zase francouzština, což moc lidí neví. Vždycky si cením každého feedbacku nebo malé rady a myslím si, že trenér se mnou za necelé tři měsíce udělal dost práce.
„Myslím si, že trenér už se mnou za necelé tři měsíce udělal dost práce."
Věděl jste, že nasázel hattrick Kanadě na mistrovství světa v roce 1985?
Slyšel jsem o tom, je to celkem šílené. Celkem mě to zaujalo, vždycky je dobré dozvědět se takové věci. (směje se)
Proti Slavii, až ve svém osmém zápase, jste vstřelil první gól. Byla to velká úleva? Podle radosti soudím, že ano.
Byl to dobrý pocit, byl jsem moc rád, že jsem se trefil. V zápase to byl sice až náš pátý gól, ale já byl nadšený. Vždycky chcete dát první gól, zvláště pak pokud se to podaří brzy. Musím takhle pokračovat! Chci týmu pomáhat vítězit.
Foto: Lukáš Bajgar, hcporuba.cz
Na YouTube jde pod vaším jménem nalézt několik vašich bitek…
Hodně spoluhráčů už se mě na to ptalo, speciálně jeden, který sedí vedle mě v kabině – Mike (Michal Houdek pozn. red.). To je pořád: Budeš se prát? Budeš se konečně prát? Ale v Česku je to v tomhle směru rozhodně jiné než v Kanadě. Zaprvé si myslím, že mi moc hráčů tolik nerozumí, a zadruhé, že bitky tu nejsou až takovou kulturou. Samozřejmě, když mě někdo vyzve, tak se toho bát nebudu. Ale je to tady v tomhle směru rozhodně jiné.
Vůbec mě nepřekvapuje, že si vás v tomhle směru dobírá zrovna Michal Houdek. Věděl jste, že se ve svém prvním zápase v extralize hned po deseti sekundách popral?
To jsem vůbec nevěděl. Je to šílené! Ale vlastně mě to vůbec nepřekvapuje. (směje se)
Charita? Bratranec bojoval s rakovinou sedm let
Vy jste působil několik let v Ontarijské lize. Je to pro vás velká změna hrát dospělou soutěž?
Rozhodně je to pro mě jiné než v juniorce. Myslím si, že ta je i méně stresující. Letos je to můj první profesionální rok, ve Švédsku jsem byl necelé dva měsíce, což nemůžu úplně počítat. Je pro mě jiné než v kanadské juniorce, tam hrajete s kluky ve stejném věku, jste všichni kámoši a chodíte do školy. V Porubě je to pro mě první zkušenost s hraním proti mnohem starším hráčům, někteří už mají dokonce děti. Je to velká změna, hráči jsou tady vyzrálejší a velmi dobří. Ale moc si to tu užívám.
V kanadských juniorkách v posledních letech vyplouvají na povrch problémy s šikanou. Zažil jste něco takového v OHL?
Je to vždycky strašně nefér a nesnáším, když slyším takové příběhy. Když jsem byl v lize nováček, tak jsem byl v kabině samozřejmě trochu stranou a prožil určité nováčkovské zasvěcení, tomu se nevyhnete. Ale když jsem byl starším hráčem, tak jsem se ke každému choval s respektem. Což je velká zásluha mých rodičů: vždycky mě učili, že musím všechny své spoluhráče respektovat, ať už jsou to veteráni, nebo nováčci. Opravdu nemám rád, když slyším příběhy o šikaně v týmech. Je smutné a nepochopitelné, že to někdo vůbec dělá.
„Opravdu nemám rád, když slyším příběhy o šikaně v týmech."
Je vám jedenadvacet, ale už jste dokonce založil charitu bojující proti rakovině s názvem Bitsy’s Army.
Založil jsem ji pro svého bratrance, který loni zemřel na rakovinu mozku. Bojoval s ní sedm let. Bylo to pro mě moc těžké ho takhle vidět, byl mi opravdu moc blízký a hodně pro mě znamenal. Bydlel v Montrealu, což je jen hodinu od našeho rodinného domu, takže jsme se hodně navštěvovali. Byl pro mě a bráchu velkou inspirací a důvodem, proč hrajeme. Když jsem charitu odstartoval, spoustu mých spoluhráčů přispělo a začalo se zajímat. To bylo moc fajn.
A jak zatím charita funguje?
Vybral jsem takřka deset tisíc dolarů pro nadaci bojující proti rakovině mozku v Kanadě. Sídlí v Londonu v Ontariu, jsem s nimi ve stálém kontaktu. Jsem moc rád, že jsem jim pomohl získat nějaké finanční prostředky na pomoc s léčbou a rozšířil povědomí o téhle ošklivé nemoci, kterou se, věřím, jednoho dne naučí lidstvo léčit.
Oba vaši rodiče reprezentovali Kanadu na OH jako badmintonisté. Co vy a badminton?
Miluju ho! Vyrůstal jsem prakticky s raketou v ruce, poprvé jsem si zkoušel zahrát ve dvou nebo třech letech. Máme doma spoustu obrázků a videí, jak s bratrem hrajeme proti sobě. Je to můj druhý nejoblíbenější sport, hodně lidí mi dokonce říkalo, že bych měl zůstat právě u badmintonu, prý že jsem v něm občas lepší než v hokeji. (směje se) Je to celkem vtipné, oba moji rodiče se stále badmintonem živí, takže se doma stále točí svět kolem něj. Myslím si, že nám s bráchou pomohl také v hokeji, ať už v koordinaci oko-ruka nebo s rychlými pohyby svalů, což je skvělé.
Váš starší bratr William působí v Iowě a bojuje o NHL. Byl on tím velkým bráchou, ke kterému jste vzhlížel?
Je to tak. Brácha je můj nejlepší kámoš, spoustu jsme toho spolu prožili. Byli jsme spolu i na kempu Minnesota Wild, během kterého jsme si spolu poprvé zahráli, to bylo skvělé. Do Traverse City, kde se turnaj nováčků konal, dorazil i náš taťka. Věřím, že mu dlouhá cesta z domova stála tehdy za to. S bráchou jsem v kontaktu každý den, vždycky ho můžu poprosit o radu, a i já tu jsem pro něj. Navíc jsme se oba vždycky vzájemně posouvali dopředu. I to z nás udělalo dobré hokejisty.
„Hodně lidí mi dokonce říkalo, že bych měl zůstat právě u badmintonu."
Vy jste si ale víckrát zahrál proti němu, že? Třeba i v play off OHL.
To byla šílená série. Byl to teprve můj druhý rok a oni měli silný tým, který byl nejlepší a nakonec soutěž vyhrál. Měla to být jasná série – my byli osmí, oni první po základní části. Já jsem nastupoval za tým Ottawa 67's, odkud pocházím. Takže na zápasech se byla podívat skoro celá rodina. Oba jsme tehdy měli dobrou sérii, byla to zábava.
A co vaše budoucnost? Kam byste se chtěl posunout?
Abych byl upřímný, tak vlastně nevím. Moc se na to takhle nedívám. Nejvyšší cíl je pro mě samozřejmě vrátit se do Severní Ameriky a hrát v NHL. Myslím, že to je nakonec cíl každého hokejisty. A když ne? Tak nevím, proč hokej hraje. Uvidíme, jak to půjde dál. Věřím, že budeme mít v Porubě dobrý rok a budeme vyhrávat. Což by mohlo pomoct každému.
Třeba si to jednou ťuknete s bráchou v jedno formaci v NHL…
Doufám a věřím. To byl vždycky náš sen. Hodně jsme spolu v létě makali, trénovali každý den. Máme spolu dobrou chemii, takže věřím, že si toho nějaký tým třeba všimne a zahrajeme si spolu.
Foto: Lukáš Bajgar, hcporuba.cz
Share on Facebook
