Jašek v Lahti září: Můžu se ukázat. Farma? Nejtěžší tři roky, bylo to frustrující

Foto: Juuso Pellava, pelicans.fi

Tři roky a prozatímní sbohem. Lukáš Jašek se v zámoří dlouho rval o šanci v NHL, po vypršení nováčkovské smlouvy si ale sbalil kufry a podepsal v Evropě. Jako nový hokejový domov si vybral Lahti.

Fanshop národního týmu

A změna prostředí mu evidentně sedla. Jašek do finské Liigy vtrhl jako uragán: zatím bodoval ve všech utkáních a vyhřívá se na čele produktivity. 

„Samozřejmě se na to kouká dobře. Ale nějak to neřeším, spíš se soustředím, aby mužstvo šlapalo a dobře jsme chytli začátek. Statistiky jsou pro mě takový bonus,“ povídá skromně v rozhovoru.

Co za tím vidíte, že se vám start nové etapy takhle povedl?
Cítím obrovskou důvěru trenéra, hraju prvního centra. Dostanu se do všech herních situací, mám ice time přes dvacet minut na zápas. Od toho se to odvíjí, protože můžu předvést, co umím. Myslím, že je to hlavně tímhle.

Když se vrátíme o pár měsíců zpátky: po třech letech vám skončil nováčkovský kontrakt s Vancouverem. Prozradíte, proč jste kývl na návrat do Evropy?
Rozhodlo se to už v průběhu sezony, když jsem byl v Americe. Docela se mi dařilo a čekal jsem na pozvánku z NHL, jenže pořád nic nepřišlo. Vancouver pak neměl ani šanci se probojovat do play off, takže si nahoru tahal hráče z farmy. Já jsem furt čekal a kluci z týmu, kteří byli za mnou a moc nebodovali, pozvánku dostali. Moc jsem to nechápal, ale nechtěl jsem se vzdávat. Prostě jsem vycítil, že nemá cenu tam být. Potom přišla nabídka z Finska. Potřeboval jsem zkusit zase něco jiného a trochu se posunout.

„Furt jsem čekal a kluci z týmu, kteří byli za mnou a moc nebodovali, pozvánku dostali.“

Na farmě jste přitom sbíral skoro bod na zápas. Marně vyčkávat na povolávací rozkaz muselo být psychicky dost náročné, ne?
Samozřejmě to bylo těžké, ale pořád jsme se soustředil sám na sebe. Celá sezona byla kvůli covidu taková zvláštní. Vlastně jsem ani nemohl letět do Kanady, protože bych musel být v karanténě. Když pak Vancouver začal zvát hráče z farmy, tak to na mě nevyšlo. V AHL jsme navíc hráli za sezonu 28 zápasů proti stále stejným týmům, to bylo strašné. Ale už je to za mnou. Všechno je tak, jak má být. Už se tím nezabývám.

Přece jenom, přemýšlel jste nad tím, proč si vás Canucks nevytáhli?
Ani jsem nad tím moc neuvažoval. Vancouver hledal hlavně hráče do třetí a čtvrté lajny, kteří budou hodně bojovat a budou mít nižší ice time. V NHL je to tak postavené, že první dvě pětky hrají přes dvacet minut a ostatní už méně. V této roli mě asi neviděli, ale sám nevím. Ze dne na den se tam dějí věci, které neovlivníte.

Na druhou stranu, působení v AHL pro vás muselo být velkou školou, že?
Byly to asi nejtěžší tři roky, co jsem v hokeji zažil. Farma i město byly takové frustrující, všechno bylo nové. Jsem rád, že jsem to zkusil. Získal jsem cenné zkušenosti, které teď můžu ukazovat tady ve Finsku.

V čem vás tři roky v zámoří nejvíce posunuly?
Asi v psychice. Už si z hokeje nedělám takovou hlavu, jako jsem si dělal předtím. Ne že bych ho nebral vážně, ale zkrátka jsou i jiné věci. V Americe jsem se taky musel osamostatnit, na všechno jsem byl sám. Ale nejvíc jsem se asi zlepšil po psychické stránce.

O farmě se říká, že hráči hrají hodně na sebe, aby se ukázali lidem z NHL. Pozoroval jste tohle v AHL?
Musím říct, že jsem měl štěstí na spoluhráče. Byli jsme velice dobrá parta, hodně jsme se kamarádili. Některé situace, když jsme jezdili tři na jednoho nebo dva na jednoho se možná daly vyřešit jinak, ale nějak jsem si z toho nedělal hlavu. Snažil jsem se pořád dělat to nejlepší pro mě a pro tým.

Zatím to nevyšlo, ale dveře do NHL nejspíš nezavíráte, ne? Pořád vám je jenom dvacet čtyři let.
Když člověk jednou odejde ze zámoří, tak už je velice těžké se probojovat zpátky. Samozřejmě to nebudu vzdávat, ale vím, jak to měli ostatní, že už šanci potom nedostali. Teď se soustředím na sebe. Jestli pak někdy přijde nabídka, nad tím nepřemýšlím. Co se má stát, se stane.

„Furt jsem čekal a kluci z týmu, kteří byli za mnou a moc nebodovali, pozvánku dostali.“

Jaké jste měl vůbec v Evropě možnosti? Předpokládám, že přišly také jiné nabídky než z Lahti.
Řešilo se ještě Rusko, taky nějaké kluby v Česku. Ještě jsem ale rozhodně nechtěl jít do extraligy, chtěl jsem vydržet v zahraničí, co nejdéle to půjde. Rusko by bylo asi finančně dobré, ale možná bych neměl takový prostor, jako mám teď ve Finsku. Tady se můžu ještě rozvíjet a ukázat se v Evropě.

Zmínil jste českou extraligu, kde jste se loni na podzim rozehrával. Jak jste si pár měsíců doma užil?
Bylo dobré být zase doma v Třinci. Po dlouhé době jsem si zahrál s klukama, se kterými jsem vyrůstal, navíc se nám dařilo. Vzpomínám na to jen v dobrém.

Sledoval jste po odchodu do zámoří jízdu Ocelářů za dalším titulem?
Ano, viděl jsem snad každý zápas play off. V Americe jsme byli často v karanténě, takže jsem moc neměl co dělat. Opravdu jsem koukal snad na každý zápas. Když pak skončila finálová série, tak jsme si potom hned volali, když oslavovali v šatně. Sice mě vůbec neslyšeli, co jsem říkal, ale bylo to pěkné. (usměje se)

David Kaše nebo Jakub Lauko před časem uvedli, že je překvapilo, jakou má extraliga úroveň. Souhlasíte s jejich slovy?
Myslím, že extraliga je na fakt dobré úrovni. Podle mě není horší než třeba finská liga, v Americe je to zase úplně odlišné. Ale když to porovnám s Finskem, tak je rozdíl v obráncích, že vůbec neodpalují puky. Všechno se řeší v klidu, na hráče není žádný tlak.

Finská liga je údajně hodně bruslivá. To vám nejspíš vyhovuje, před lety jste na kempech Vancouveru bruslařské testy vyhrával.
(usměje se) Jo, vyhovuje mi spíš hokej nahoru dolu. Na bruslení se tady klade velký důraz, je to podobné jako v Americe. Jsem na to zvyklý. Rozdíl vidíte už na tréninku, všichni kluci jezdí naplno a nikdo nic neodflákne. Vím, že se v Česku o tréninku hodně mluví, ale v tom bruslení je opravdu velký rozdíl.

Rád bych se vás zeptal ještě na Lahti. Váš tým je hodně mladý, věkový průměr se pohybuje kolem 23 let…
Máme to hodně postavené na mladších hráčích, snad deset kluků ještě hraje juniorskou soutěž. To jsem fakt koukal. Ale myslím, že na to mají a od trenéra dostávají důvěru. Nevidím v tom žádný problém. Zvýší si sebevědomí a budou se moct rozvíjet. To se v Česku moc nevidí, že by někdo takhle hrál na mladé kluky.

„Furt jsem čekal a kluci z týmu, kteří byli za mnou a moc nebodovali, pozvánku dostali.“

S Jiřím Smejkalem jste v týmu jediní cizinci. To je trochu zvláštní situace, jak ji vnímáte?
(směje se) Je to tak. Různé mítinky probíhají ve finštině, takže jim nerozumím a trochu u nich usínám. To se musím přiznat. (směje se). Ale pak nám je hned překládají, takže to není tak, že jenom sedíme a koukáme. Kluci umí výborně anglicky, na cokoliv se můžeme zeptat. V kabině se cítíme dobře, zapadli jsme úplně v pohodě.

Každopádně musíte být rád, že po ruce máte krajana, ne? Nebo to tolik neřešíte?
Samozřejmě jsem rád, že tady je. V Americe jsem tři roky neměl žádného Čecha, je dobré si zase pokecat v češtině. Můžeme spolu probrat různé věci, je to jednodušší než v angličtině. Ale zase tak to neřeším, v zámoří jsem byl tři roky sám a zvykl jsem si na to.

Co volný čas, jak ho trávíte? Díval jsem se, že Lahti je podstatně větší město než Utica.
Rozhodně se tady dá dělat víc věcí. Teď už pomalu začíná zima, když mám volnější den, tak chodím na procházky. Je tady hodně jezer a parků, přírodu mám rád. Můžu se projít a od hokeje si vyčistit hlavu.

V Česku jste si občas chodil zahrát okresní přebor za TJ Oldřichovice. To ve Finsku asi nehrozí, co?
To asi ne. Sice jsem pár hřišť viděl a lákalo mě si kopnout na bránu, ale jsem tady od toho, abych hrál hokej. Fotbal mám rád, pořád sleduju kluky, jak hrajou u nás v Třinci tu vesnickou ligu. Na Facebooku máme i skupinu, kde si píšeme.

Foto: Topi Lainio, jatkoaika.com

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz