Jak zlepšit výchovu v žácích? Bez trenérů to nepůjde. A ti teď chybí...
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Donedávna se o tom ve veřejném prostoru moc nemluvilo, poslední dobou už tenhle hlas zní silněji: Pokud chceme v hokeji držet s elitní konkurencí krok, musíme s dětmi lépe pracovat už v žákovském věku. Právě výchova nejmenších zahájila druhý ročník hokejového fóra Kabina.
V procesu vábení dětí k hokeji se za poslední dekádu udělal obrovský kus práce. Svaz se o to zasloužil projektem Pojď hrát hokej, kluby pochopitelně také nelení. Na počty nejmenších aktuálně žehrá málokdo, řeší se jiná témata.
Jak děti u hokeje udržet? A jak těm nadprůměrným pomoci k tomu, aby byly později nadprůměrné i ve světovém měřítku?
Klíčem jsou samozřejmě kvalitní trenéři. A těch bohužel český hokej nemá na rozdávání. Ne nadarmo se svaz snaží prosazovat myšlenku, aby ti nejlepší trenéři působili u nejmenších. Pro někoho to může znít paradoxně, když všichni přece v televizi sledují extraligu a reprezentace, když všichni rozebírají Pešány, Růžičky, Jaloneny a podobně.
Jenže – k tomu, aby se tahle myšlenka naplnila, chybí finance.
Trenéři v žákovském hokeji chybí. Jak si vychovat kvalitního kouče?
Právě proto neznamená projekt Trenérů žáků Českého hokeje nějakou spásu, spíš jen pomoc. Svaz rozděluje to, co dostane na dotacích. Momentálně pracuje na tom, aby peníze rozděloval spravedlivěji.
Pokud vše půjde dobře, od sezony 2023/24 bude své trenéry – kterých bylo v minulém ročníku 129 – platit ve třech úrovních. Zhruba polovině zůstane 25 tisíc korun měsíčně, zhruba čtvrtina si polepší na 35 tisíc a naopak zhruba čtvrtina si pohorší na 15 tisíc. Může se to ještě lehce změnit na základě výše dotací, které Český hokej obdrží.
Nový hodnotící systém představil manažer sportovního oddělení Lukáš Jankovič, jenž nastínil i způsob hodnocení. Z poloviny by mělo být dáno pevnými kritérii, jako počtem dětí v klubové mládeži, obsazeností soutěží, výsledky náborů, počtem tréninků nebo úvazkem trenéra.
Druhou polovinu hodnocení by pak měli obstarat regionální trenéři, zástupci krajských výkonných výborů a také sportovní oddělení svazu.
V žákovských soutěžích jsou momentálně největší očekávání spojena s vytvořením samostatné kategorie devátých tříd, kterou svaz nově zařadí do projektů Akademií Českého hokeje a Sportovních center mládeže. Pod označení starších žáků tak budou (staro-)nově spadat sedmáci a osmáci, pod mladší žáky páťáci a šesťáci.
Jankovič v této souvislosti přinesl i srovnání systému soutěží ve Finsku a Švédsku. „V těchto zemích fungují spádové oblasti, což je hlavní rozdíl oproti nám. Mají menší množství počet přestupů v kategoriích do patnácti let,“ zmínil.
Na práci v klubech z největší míry dohlížejí regionální trenéři, jejich zástupce Petr Beránek věnoval svou prezentaci konkrétním sportovním aspektům. Do hokejového hnutí silně putují například instrukce k rotaci hráčů na postech.
Ta by měla téměř bez omezení fungovat až do kategorie U12. Ve starších žácích ještě svaz prosazuje rotaci mezi útočníky a mezi obránci, až v deváté třídě by už měli být hráči vyprofilovaní na konkrétní pozici. Pokud ale ještě posty občas vystřídají, může jim to jedině pomoci v univerzálnosti a komplexním náhledu na hru.
Postaršování pak svaz doporučuje jedině v případě fyzicky vyspělých hráčů, kteří budou moci ve starší kategorii dostat stejnou roli jako v té své a dokáží podávat stejně kvalitní výkony. „Určitě by se hráči neměli postaršovat pod tlakem rodičů, stejně jako pod tlakem klubu, který by tím řešil početní problémy v dané kategorii,“ upozornil Beránek.
Diskusní části Kabiny nejsilněji rezonovala dvě témata – všestrannost a hraní na výsledky. I tady platí, že klíčovou roli hraje osoba konkrétního trenéra.
Nikdo mu přitom nedá příručku, jak správně jednat. Všechno záleží na jeho zápalu, kreativitě i rozumu.
Slovo „zápal“ v celé debatě nejvíc reprezentoval Petr Hubáček. Nedávno ještě vynikající hokejista, v současnosti už trenér – jak dospělých, tak dětí. A taky televizní expert a velmi zdatný rétor.
„V začátcích platí, že čím víc pohybu bude dítě mít, tím líp. Můj syn má jedenáct let a dneska zpětně vím, že jsem ho měl přihlásit ještě do dalšího sportu, aby začal kromě hokeje třeba i s basketbalem. Není vůbec na škodu jít v prvních letech cestou více sportů dohromady, pokud člověk najde zdravý kompromis,“ ví Hubáček, jenž se věnuje nadějím brněnských Warriors.
„Není vůbec na škodu jít v prvních letech cestou více sportů dohromady, pokud člověk najde zdravý kompromis.“
Všeobecnou pohybovou zdatnost tříbí u svých svěřenců i Jaroslav Fleischmann z Frýdku-Místku. Otec bývalého hráče NHL Tomáše Fleischmanna a zároveň nevlastní otec třineckých bratrů Kovařčíků přednesl krásný příklad, jak fragmenty z dalších sportů zapojit do hokejové přípravy.
„V létě jsme pravidelně jednou týdně v tělocvičně. Vytáhnu veškeré nářadí, které tam najdu, a udělám opičí dráhu. Řeknu jim: Hoši, je to dneska hokej. Je vás patnáct, rozdělím vás na tři lajny. Jedno střídání trvá minutu, tak to za minutu musíte udělat,“ začal.
Foto: Jan Beneš, Český hokej
Ke kotrmelci, koze nebo švédské bedně ale přidá basketbalové míče. „Chci tam hru. On okamžitě zbystří a začne ho to bavit úplně jinak. Když nedá koš, řeknu mu, ať se vrátí: ‚Je to hokej, potřebuješ dát gól! Vrať se zpátky, dej ten koš.‘ Vy jim to simulujete, oni se baví, dělají jiný sport, ale zároveň jim do toho zapojím i ten hokej,“ pokračoval Fleischmann.
A to je teprve první třetina. Individuální. Ve druhé už děti spolupracují, nahrávají si ve dvojicích. A ve třetí už jedou v celých pětkách! „Říkám, ‚hoši, já vám to stopnu, která pětka bude nejrychlejší‘. Máte nádherný trénink, ve kterém je všechno, co potřebujete. Na závěr jim ještě dám fotbalovou branku a musí mi dát góla.“
„Dřív dával sportovní klub nadstavbu rodině a škole. Dneska je musí nahrazovat.“
Apel na všestrannost je silným odrazem doby, před třiceti lety tyto problémy asi nikdo nepotřeboval řešit. Spontánní pohyb bohužel od té doby ze života spousty lidí vymizel.
O to víc práce zůstává na trenérech.
„Co se týče pohybových aktivit, dovolím si říct, že dřív byly tři pilíře. Rodina – kde byla ta spontánnost a zábava –, škola – kde se v tělocviku opravdu učily všeobecné pohybové dovednosti –, no a pak ten sportovní klub, který dával těmto dvěma pilířům nadstavbu,“ zmínil svůj pohled další z regionálních koučů Oldřich Kališ.
„Dneska bohužel rodina upadá a ve škole podle mě nejsou tělocviky takové, jaké by měly. Takže klub musí ty dva pilíře nahrazovat,“ řekl.
Nový systém výchovného. Převratná novinka na fóru Kabina
Jestli pak něco při sporech okolo žákovského prostředí působí jako spolehlivý „podpalovač“ diskuse, je to hraní na výsledky. Jen málo témat dokáže tak rozdělit společnost na dva tábory. Současná doba sociálních sítí, kde je každý se vším hned hotový, tomu ještě napomáhá.
Tak co – máme počítat výsledky, evidovat tabulky a statistiky? Od kolikáté třídy? Máme děti nechat, aby si jen tak hrály a bavily se?
V Kabině se všichni shodli: Ve sportu přece jde o výsledek vždycky!
„Do čtvrté třídy se výsledky nedávají na tabuli a nevede se kanadské bodování, abychom neoslavovali malé Jágry. Ale když se jezdím dívat na zimáky, každý zápas od nejmenších se hraje na výsledek! Ti kluci chtějí dát góly, chtějí vyhrát. Skóre si stejně počítají. Neviděl jsem ani jeden zápas, kde by kluci na konci nevěděli, jak dopadl,“ rozohnil se Jankovič.
„V našem vnímání chyba znamená nedostatek, selhání, ponížení. Pro Finy a Švédy je chyba jenom přirozenou součástí procesu, který vede k dokonalosti.“
S výsledky to máte podobně jako s ohněm – je to dobrý sluha, ale zlý pán.
To trenér je musí uchopit správným způsobem. To trenér musí umět ukočírovat jak samotné hokejisty, tak ambiciózní rodiče, pro které je výsledek vším. A samozřejmě, kanadské body jejich „malého Jágra“.
„Vy jako dospělý byste neměl podléhat samotnému výsledku, protože to je měřítko jednoho sobotního odpoledne. Jsou daleko nadřazenější věci, na které musíte dbát,“ upozornil Hubáček.
Nadřazenější je třeba nechat děti chybovat. Dneska si musí něco vyzkoušet, i se značným rizikem chyby, inkasovaného gólu a porážky, aby v tom za rok už nechybovaly. A za pět let tím třeba vytvořily rozhodující náskok nad soupeřem, když už opravdu o něco půjde i z hlediska výsledku.
Petr Hubáček v tomhle vidí obrovský rozdíl mezi českým a severským prostředím.
„V našem vnímání chyba znamená nedostatek, selhání, nějaké ponížení. Abychom se těm chybám vyhýbali, nastavujeme jednoduché prostředí. Pro Finy a Švédy je chyba jenom přirozenou součástí procesu, který vede k dokonalosti. Počítají s ní. Trenér je zodpovědný za to, že vytvoří takové prostředí, kde bude docházet k chybám a on je bude akceptovat.“
A jsme zase u trenéra.
Český hokej se bez kvalitních trenérů dál nepohne. Aktuálně bohužel čelí jejich úbytku, na kterém se podepsaly všeobecné společenské problémy.
Když zákaz sportování při covidu vyhnal ze stadionů děti, nepřekvapí, že částečně vyhnal i trenéry. Když inflace láme rekordy a státní dotace se nezvyšují, je logické, že do trénování se nikdo příliš nehrne.
O to víc se musí kluby snažit, aby si trenéry vychovávaly z řad svých hráčů. A o to víc musí shánět peníze na jejich platy, aby je motivovaly zůstat u hokeje.
Kompletní záznam druhého ročníku hokejového fóra Kabina:
Share on Facebook
