Hra na bicí? Dělám to naplno! Jako hokej, říká Ringo Starr z Olomouce
V olomouckém týmu táhne jako centr první formaci, mimo led je však známý jako vášnivý bubeník. Hra na bicí je pro třiadvacetiletého útočníka Kohoutů Jakuba Hermana od malička srdcovou záležitostí, na kterou nedá dopustit. Herman v rozsáhlém rozhovoru prozrazuje, že bubnování se takřka nemohl vyhnout. „Snažím se lidi hudbou bavit. Zároveň tak dělám radost sám sobě,“ říká Herman.
Jakube, jak jste se vlastně dostal ke hře na bicí?
Dá se říct, že přes taťku, ten bubnuje. Navíc jsme to měli i v rodině, hrál bratránek i sestřenka. Tak nějak mě to k bubnování táhlo, moc se mi to líbilo. Začal jsem to taky zkoušet a musím říct, že mi to přirostlo k srdci. Mám to moc rád, je to můj velký koníček. Také je tu super odreagování. Jsem za to rád, neměnil bych to.
Dá se tedy říct, že téměř nebyla jiná cesta než se na bubnování také dát? Nenutil vás k tomu někdo?
Ne, nikdo mě k tomu nenutil. Mně samotnému se to strašně zalíbilo. Nemám rád, když někdo někoho do něčeho nutí, vybral jsem si to sám. Sám jsem také začal zkoušet a tak dál.
Bubnujete ve skupině Kameron. Jak často někde hrajete, a kolik času strávíte ve zkušebně?
Teď zkoušíme hodně. Momentálně moc nehrajeme, tak jsme ve zkušebně zhruba dvakrát týdně. Chceme dělat nové cédéčko, a poté i cédéčko s převzatými písničkami. Hrajeme hodně i cizí písničky akorát s našimi texty, jsou to většinou známé anglické věci. A co se týče zábav a koncertů? Ty jsou hlavně v létě, nyní je to většinou jen, když máme nějakou repre přestávku. Ale přes léto je toho hodně. Máme už naplánované hodové zábavy, dokonce budeme hrát na čtyřech svatbách.
Jste i vy jeden z těch, kteří skládají texty k písničkám?
Snažíme se na tom vždycky pracovat všichni, každý přiloží ruku k dílu. Pomáháme se s tím. Největší zásluhu na textech ale zřejmě má náš baskytarista Roman, stráví nad tím hodně času. Člověk na to musí mít talent, aby dokázal něco složit smysluplného. Není to jen tak, že se něco napíše. Musí to mít hlavu a patu.
Odkud vlastně přišel název skupiny Kameron? A jak dlouho už vůbec existuje?
Tak to už je historie (směje se), skoro jako nějaká telenovela. Ale myslím, že to bude už pět let. Pořád jsme ale v kapele neměli ustálené členy, dlouho to nebylo ono. V podobě, ve které hrajeme nyní, jsme už ale zhruba rok a půl a myslím si, že jsme super parta. Vyhovíme si, dokážeme se domluvit, takže jen doufám, že to vydrží. Není to jen o tom, že se slezeme ve zkušebně. Často spolu zajdeme třeba na bowling jako kterákoliv jiná parta kamarádu. A název skupiny? Ani nevím, tak nějak jsme si to řekli, napadlo nás to a vzájemně jsme si to schválili. Řekli jsme si, že je to super, takový normální název, nic sprostého nebo „dead“ něco (rozesměje se).
Umíte hrát i na jiný hudební nástroj? Nebo jste to alespoň zkoušel?
Samozřejmě jsem to zkoušel, ale že bych na něj uměl hrát, to se říct nedá. Věnuju se bicím, trénuji v podstatě každý den. Zkoušel jsem hru na klávesy, v ruce jsem držel kytaru i baskytaru, ale pro mě jsou jenom bicí. Ale musím přiznat, že jsme měli v kapele tendenci, že se vystřídáme, každý bude hrát na jiný nástroj, než na který normálně hraje, a nahrajeme nějakou písničku. Spíš by to bylo takové pro fanoušky. Ale kluci se k tomu zatím nějak neměli, tak to třeba vyjde letos.
Jakou hudbu posloucháte vy osobně?
Poslouchám takřka všechno. To, co se zrovna poslouchá, co hrají v rádiu. Nemám vytyčený jeden žánr, ze kterého bych byl unešený. Dá se říct, že mi nic nevadí. Něco se mi pochopitelně líbí více, něco méně. V poslední době se mi ale zalíbila skupina Gotthard, tu rád poslouchám a nedám na nic dopustit. Chystám se i na koncert, který má být nyní v únoru ve Zlíně. Už se na to moc těším. My od nich navíc také přebíráme hodně písniček. Je to skupina, kterou v Česku moc lidí nezná, ale je to známá švýcarská kapela. Třeba s jejich písničkami prorazíme (usmívá se).
Sen? Zažít pocit, kdy před vámi skanduje 60 tisíc lidí
Hokejisté často mívají své vzory. Máte i vy nějaký svůj vzor, co se týká hudby? Nebo kapelu, se kterou byste si jednou chtěl zahrát?
Kapela, se kterou bych si chtěl zahrát? Těžko říct, ale když se člověk dívá na koncerty nebo festivaly jako je třeba v Česku Masters of Rock, kolik je tam lidí, je to opravdu pecka. Taky Kabáti mají na svých koncertech několik tisíc lidí, brzy tu bude AC/DC, což bude něco obdobného. Určitě bych chtěl zažít ten pocit, když sedíte a před vámi skanduje šedesát tisíc lidí. Hrajete na bicí a ti lidé to prostě „žerou“. Tohle bych si určitě někdy chtěl zkusit, ale opravdu nevím, jestli se mi to splní.
Děláte radost lidem raději hokejem nebo hudbou?
Samozřejmě raději hokejem (směje se), hudba je vyloženě koníček. Na druhou stranu i hudbou se snažím bavit lidi, navíc tím dělám radost sobě. Dělám to naplno. Stejně tak, jak dávám sto procent do hokeje. Snažím se být nejlepší, chci být vidět. To samé platí i u hudby. I tam musí člověk trénovat, nic nepřijde samo. Je to hodně o trpělivosti.
Už jste to trochu zmínil, ale dokáže člověk u bubnování úplně vypnout a v uvozovkách i trochu zarelaxovat?
Člověk určitě vypne, ale na druhou stranu, když potom dojde na cvičení, kdy se člověk musí soustředit na noty, hraje s metronomem a vše musí být přesné, tak je třeba se obrnit trpělivostí. Pokud se člověk u bubnování učí něco nového, hraje trpělivost velkou roli.
„Pokud se člověk u bubnování učí něco nového, hraje trpělivost velkou roli.“
Máte rytmus natolik v krvi, že si musíte poklepávat i ve volné chvíli? Přistihli vás u něčeho takového třeba i spoluhráči?
Párkrát si ze mě dělali srandu, že zase v šatně bubnuju. Člověk to má zkrátka v sobě. Když jedu autem, často si bouchám do volantu. Většinou, když poslouchám písničky, slyším jako první právě bicí.
Jste i tím, kdo se stará o hudbu v kabině?
Ne, to ne. O to se starají jiní kluci. Ale hrají super písničky, často šatnou zní Kabáti, AC/DC… to je moje krev.
Určitě jste viděl plzeňského Ryana Hollwega, který již několikrát po vítězném zápase zahrál divákům na kytaru. Vy s bicími byste to měl samozřejmě těžší, ale nenapadlo vás někdy něco podobného?
Kytara je samozřejmě něco jiného, u toho člověk může i zpívat. Ale u bubnování se to nedá. Hodně lidí si myslí, že bubnování je jednoduché. Na pohled to tak možná vypadá, ale jakmile člověk za bicí sedne, zjistí, že musí hrát každou končetinou jinak, a není to žádná sranda. Ale že by mě napadlo udělat něco podobného jako Hollweg, to určitě ne. Když jsem byl ale nedávno zranění, tak jsem si říkal, že bych možná mohl jít bubnovat do kotle za fanoušky (rozesměje se). Ale spíš to byla jen taková legrace.
Je v olomouckém týmu ještě někdo další, kdo by hrál na nějaký hudební nástroj?
Myslím, že nikdo z kluků na nic nehraje. Ale když jsem byl v Třinci, tak vím, že Pepa Hrabal hrál na baskytaru a Adam Rufer se učil na elektrickou kytaru. Kdysi jsme spolu byli i ve zkušebně, ale to už je dávno.
Jaké bylo největší publikum, před kterým jste kdy bubnoval?
Jeden rok na Silvestra na náměstí T. G. Masaryka v Přerově jsem se střídal s tátou, náměstí bylo plné, což bylo super. Mohly tam být dva až tři tisíce lidí. A pak asi s naší kapelou Kameron na červencové zábavě v Citově nedaleko Přerova, tam vždycky přijde hromada lidí.
Byl jste někdy před vystoupením nervózní?
Pamatuju si, že jsem byl docela nervózní, když jsem hostoval v jedné kapele. Když ale člověk začne hrát, nervozita z něj hned opadne.
Předpokládám, že vás na zábavách mohou fanoušci poznat blíže, je to tak?
Určitě. Už se několikrát stalo, že za mnou přišel někdo se šálou HC Olomouc a chtěl se se mnou vyfotit. Moc to potěší. Jsem za to rád, že si lidi k nám hokejistům mohou najít cestu i takto. Na zimáku nás vidí jen na ledě, ale na zábavě za mnou mohou kdykoliv přijít a pobavit se. Já s nimi rád prohodím pár slov, vyfotím se s nimi, nebo podepíšu nějakou kartičku.
Share on Facebook
