Holaň o překonané nemoci, cestování i mladé generaci. Proč vidí svou minulost jako výhodu?
Foto: Petr Kotala, hc-vitkovice.cz
Po sérii vítkovických nezdarů v úvodu loňského ročníku byl povolán k týmu svého srdce. Miloš Holaň je ostravským patriotem, v mládí tam v hale Kotas fandil svému otci a v roce 1993 pak sám vyhrál Zlatou hokejku. Teď by si ale přál týmový úspěch. Dovede k němu Vítkovice z lavičky?
V loňské sezoně nakonec Holaň dostal Vítkovice do předkola. Jenže jeho trenérský štáb chce letos víc. A konečně může už od začátku ročníku naplno ukázat, co umí.
Ostravanům se ale přes léto obměnila podstatná část týmu. Jak si s tím trenér Miloš Holaň poradí?
Pojďme rozebrat změny ve Vítkovicích. Do brankoviště přišel z Havířova Aleš Stezka, bude chytat více on, nebo Daniel Dolejš?
Máme dost vyrovnanou dvojici, brankáři se dozví až před sezonou, kdo z nich bude jednička. Sečteme všechny statistiky, probereme možnosti. Ale oběma gólmanům stoprocentně věřím.
Jak jste spokojený s příchodem nových hráčských posil?
Věřím, že dokážou nahradit hráče, kteří odešli. V útoku to nebude jednoduché, například Dominik Lakatoš střílel spoustu gólů. Myslím si ale, že někteří naši hokejisté mají schopnosti na to, aby na něj navázali. V obraně věřím, že Filipa Pyrochtu zastoupí Karel Plášil.
Navíc Vítkovice mohou těžit i ze zkušeností mnoha matadorů, ať už jde o Romana Poláka nebo Rostislava Marosze.
Budeme na ně spoléhat. Máme několik vůdčích typů, kteří usměrní celý tým, ať už na ledě nebo v kabině. Navíc jsou takovým pomocníkem a prodlouženou rukou nás trenérů. A tahle sezona bude velmi důležitá, specifická. Cílem je porvat se o play off, kvůli tomu hokej hrajeme. Pak už se uvidí.
Spolupráce mezi vámi fungovala dobře už v minulé sezoně, která se vám poměrně povedla. Čím to bylo?
Myslím, že od nového roku, kdy k týmu přišel náš trenérský tým, se udělaly dvě až tři výměny, které mužstvu pomohly. Změnil se také přístup i myšlení hráčů. Systémové věci si sedly, a nakonec se díky tomu všemu vytvořila dobrá parta, která je vždycky základem dobrého výsledku.
Byla dobrá parta i v trenérském štábu? Jak se vám spolupracuje s ostatními členy realizačního týmu?
Výborně, celý tým jsem si vybral, když jsem přicházel. Jsou to mí vrstevníci, vytvářejí přátelskou atmosféru a já mám díky nim radost pokaždé, kdy jdu na zimák. S tím jsem i nabídku Vítkovic přijal, chtěl jsem vytvořit přesně takové prostředí. Ale zároveň si k hokeji musí každý říct své, aby nerozhodoval jen jeden člověk. Nechci po asistentech, aby mi jenom přikyvovali, naopak jsem rád, když vyjádří svůj názor. Všichni jsme na jedné lodi.
PREVIEW: HC VÍTKOVICE RIDERA
K dobrým výsledkům může pomoct i návrat fanoušků na tribuny. Jak se těšíte na zaplněnou Ostravar Arénu?
Na fanoušky samozřejmě budeme spoléhat. Právě oni jsou kořením hokeje, kvůli nim se hraje. Loni to bez lidí bylo smutnější, teď už doufám, že se zimák naplní a bude na něm skvělá atmosféra. A ten adrenalin, který potřebují nejenom trenéři, ale i hráči.
Jak hodnotíte zápasy Vítkovic v přípravě?
Nepřeceňoval bych to. Byla to pořád jen příprava, ale je pravda, že výsledky byly slušné. Určitě je lepší, když do sezony jdete s vítězným nastavením mysli. Ale výhry v přípravě taky nemusí nic znamenat, takže se těšíme na začátek extraligy, až to vypukne. Tam se teprve budou sčítat body.
O změnách ve vašem mužstvu už jsme se bavili. Jak ale vnímáte posilování ostatních extraligových týmů?
Musím říct, že léto rozhodně nudné nebylo, dělo se toho hodně (směje se). Někde se vyměnila velká část mužstva, nouze nebyla ani o přestupové pecky. Tou největší je určitě příchod Davida Krejčího do Olomouce, to je jasné. Extraliga je živý organismus a každý klub má své možnosti, co si může a nemůže dovolit. Všichni dělají maximum pro to, aby letos byli úspěšní.
Hodně posilovaly také Pardubice, váš předchozí extraligový zaměstnavatel. Jak vzpomínáte na dvouleté angažmá na východě Čech?
Jedině v dobrém. Moc se mi tam líbilo, je to vyloženě hokejové město, fanoušci byli fantastičtí, a i díky nim mám na Pardubice hezké vzpomínky. Líbilo se tam i mojí rodině, někdy v budoucnu bych se třeba ani nebránil návratu. Trenéřina je totiž vrtkavé povolání. Teď jsem ale spokojený ve Vítkovicích a sám od sebe nic měnit nehodlám.
"V Pardubicích se mi moc líbilo. Někdy v budoucnu bych se třeba ani nebránil návratu. Trenéřina je totiž vrtkavé povolání. Teď jsem ale spokojený ve Vítkovicích a sám od sebe nic měnit nehodlám."
Také během hráčské kariéry jste poměrně dost cestoval, kromě Vítkovic jste hrál i v Trenčíně, na Spartě, ve Philadelphii nebo Anaheimu.
To vás trochu poupravím, podle mě toho cestování nebylo nějak moc. V těch klubech jsem samozřejmě hrál, jen bych neřekl, že to byl nějaký extrém. Ale za 17 let, co trénuju, tak už těch klubů bylo víc.
Jak vám vyhovují častá stěhování?
Takové změny prostředí mám právě hrozně rád. I štace v zahraničí mi vždycky přinesly něco nového a nějak mě posunuly (Holaň působil v Lillehammeru, Zvolenu, Kyjevě, Feldkirchu, Grodnu a Trenčíně – pozn. red.). S rodinou se nám to líbí, nebáli jsme se jít ani na Ukrajinu, do Rakouska nebo Běloruska. Cestoval jsem už odmalička, prakticky od 16 let, kdy jsem se dostal do národního týmu. Nabíjí mě to a jsem rád, že jsem mohl něco zažít.
Kde se vám zatím líbilo nejvíce?
Z hráčské kariéry to byl rozhodně Anaheim v Kalifornii. Z trenérské je těžké říct jen jedno, nejvíc se mi asi líbilo Norsko s Rakouskem, ale každé místo mělo něco.
A jaké úspěchy byste vypíchl?
Mistr republiky, vítěz Zlaté hokejky, působení v NHL… Bylo toho více. Z trenérské kariéry bych zmínil asi vítězství v rakouském poháru. Jinak jsem byl vždycky zatím jen v playoff, s výjimkou Grodna a Kyjeva, kde jsme medaile získali. Trenérské úspěchy jsem ale slavil hlavně v zahraničí.
Foto: Petr Kotala, hc-vitkovice.cz
Máte nějaké vysněné trenérské angažmá?
Kdysi jsem měl sen dostat se do NHL. Dnes už vidím, jak je to těžké. Člověk by se musel dostat do reprezentace a udělat s ní velký úspěch. Podobně je to i s KHL. Já už to teď vnímám spíše po jednotlivých sezonách, chci se jako trenér neustále zlepšovat. Ale svoje tajné sny určitě mám, jen si je nechám pro sebe (usmívá se).
Čerpáte v zahraničí také odbornou inspiraci?
Ano, především tam. Díky tomu, že umím dobře anglicky a rusky, tak mám nějaké materiály, ze kterých mohu čerpat. Třeba i knížky.
A vnímáte při práci trenéra jako velkou výhodu i své hráčské zkušenosti?
Pomáhá mi to hodně. Ne že bych měl k hráčům blíž, přeci jen kluci jsou o dvacet, třicet let mladší než já. Ale znám prostředí, dokážu se vžít do pocitů hráče, umím jinak vnímat hru. To považuju za velkou výhodu.
Jak složité je naladit se na stejnou vlnu s o tolik mladšími hokejisty?
V dnešní době už to není jednoduché. Ale díky tomu, že mám třicetiletou dceru, pětadvacetiletého syna a jedenáctileté holky-dvojčata, tak vnímám rozdíly. Oproti naší generaci mají samozřejmě úplně jiný život, ale čím blíž se k hráčům dostanu, tím je to lepší pro komunikaci a spolupráci celkově lepší.
"Nemoc mě ovlivnila v hodně směrech. Změnil jsem priority a teď už opravdu vím, co to znamená být zdravý. Vážím si každé chvilky života, ale hokej je pro mě adrenalin a život bez něj si nedokážu představit."
Nejtěžším momentem vašeho života byla zákeřná nemoc, kterou vám zjistili v roce 1995. Leukémii jste ale překonal a díky nové kostní dřeni už jste zdravý. Jak vám tohle období změnilo myšlení?
Vždycky říkám, že hokej je můj život a naopak. Ale zdraví je samozřejmě na prvním místě. Změnil jsem priority a teď už opravdu vím, co to znamená být zdravý. Vážím si každé chvilky života, ale hokej je pro mě adrenalin a život bez něj si nedokážu představit. Ale nemoc mě ovlivnila v hodně směrech.
Něčím podobným si prošel i Miroslav Fryčer, který zase bojoval o život při komplikované transplantaci jater.
Já bych to nesrovnával, protože on si problémy způsobil špatnou životosprávou. To nebyl můj případ, já si myslel, že jsem úplně zdravý. Na leukémii mi přišli v podstatě náhodou během předsezónní prohlídky v Anaheimu, kde nám dělali i krevní testy.
Přesto, dbáte teď více na svou životosprávu, nebo jste byl zodpovědný už předtím?
Myslím si, že už dříve jsem žil zdravě. Nebráním se srazům s kamarády, nějakému pivu, nějakému seleti. Na druhou stranu, když se snažím udržet kondici a chodím do posilovny nebo na tenis, tak se držím lehčí stravy. Takže je to takový mix, nejsem přehnaný extrém ani v jednom směru.
Snažíte se získané životní zkušenosti předat i svým svěřencům?
Ohledně života jsou to spíše takové základní věci – aby si vážili zdraví a dávali sportu maximum. Je to krásné zaměstnání, a já chci, aby si to uvědomovali a byli i vděční za to, co mohou dělat. A že se mohou hokejem živit.
Share on Facebook
