22. 2. - 09:00
Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.
15. 9. - 11:28
Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!
4. 2. - 11:32
4. únor je Světovým dnem rakoviny!
Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.
26. 11. - 11:57
Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!
Sám přispěl hromadou jistých zákroků, některé jeho zápasy vešly do dějin. Jako třeba ten, kdy Středočeši doma zdolali tehdy famózní Kometu 1:0 - a Kulíček neinkasoval ani jednou. "Ale moc mi pomohli ostatní kluci," říká skromně. V sezoně 1958-59 pro změnu zdolalo Kladno brněnské soupeře nevídaným rozdílem 9:1. I díky tomu slavilo mistrovský titul.
Přesun z fotbalu k hokeji zařídila vojna
"Paradoxem bylo, že jsme vyhráli v Praze. Kladenský zimák totiž tehdy opravovali, domov jsme tedy měli na Štvanici. Ale lidé z Kladna za námi jezdili, zápasy byly vyprodané, palce drželi i mnozí Pražáci. Hráli jsme totiž hezký hokej," konstatuje. Pro Kulíčka vznikla zajímavá situace, jako občan metropole to měl k ledu kousek. "No jo. Já začínal ve Veleslavíně a kromě hokeje jsem se věnoval také fotbalu, i v něm jsem chytal."
Brankářské rukavice oblékal ve Slavii. Zažil Břetislava Dolejšího, učil se od Aloise Jonáka. "Možná bych zůstal meruně věrný, ale ve čtyřiapadesátém mě Venca Frýzek vzal na vojnu do ÚDA Praha. Přednost dostal hokej. Měli jsme kvalitní tým, hráli tam kupříkladu Honza Kasper, Pepík Záhorský, Jirka Valta nebo Pleticha," vypočítává. Tvrdí, že služba armádě výrazně ovlivnila jeho sportovní kariéru. "Kdybych tam nechytal, hokejový gólman by ze mně nebyl," povídá rázně.
Další důležitý krok následoval po skončení sezony 1954-56. "Dostal jsem nabídku z Kladna. Znal jsem tam pár kluků, ale hlavní pro mě bylo, že budu chytat. Tohle potřebuje každý gólman. I dneska." V týmu SONP brzy získal pozici jedničky, raketově vlétl do reprezentace. V roce 1957 startoval na svém prvním šampionátu, tehdy v Moskvě. "Moc dobře na to nevzpomínám. Těšili jsme se na kryté Lužniky, místo toho se ale zápasy hrály v rohu velkého fotbalového stadionu Dynama. Pod otevřeným nebem, v pořádných mrazech."
Praha 1959? Šampionát doma přináší obrovský tlak
Přestupem do Kladna se z Kulíčka stala brankářská hvězda, celou dobu ovšem zůstal věrný Praze. "Táta měl ve Veleslavíně zahradnictví, které mu pak sebrali. Přestěhovali jsme se do Dejvic a tam já jsem doma celý život. Na auto tenkrát nebylo, do Kladna jsem tedy jezdil brigádnickým autobusem. Svážel lidi do oceláren, kde jsem pracoval i já. Dělal jsem mistra odborného výcviku," vypráví.
Hokejisté museli být zaměstnáni, profesionální sport byl pro komunistický režim buržoazním přežitkem. "Ale Sověti to takhle neměli, také to pak bylo vidět na jejich výkonnosti," láteří. "My se před mistrovstvím světa sešli čtrnáct dní a pak šli na to." V 50. letech se gólmani v reprezentaci dost střídali. Na olympiádě 1956 v Cortině startovali Jan Vodička a Ján Jendek, další rok jeli do Moskvy Kulíček s Karlem Strakou. Norský šampionát absolvovala opora Kladna společně s mladým Vladimírem Nadrchalem, tihle dva pak hájili klec i na MS 1959.
Turnaj tehdy hostilo několik československých měst v čele s Prahou. A pro Kulíčka to byl vrchol na mezistátní scéně. "Získali jsme bronzové medaile, což znamenalo určitě úspěch," říká. V posledním duelu porazili Čechoslováci kanadské soupeře 5:3, v bráně stál Nadrchal, který po předchozí porážce se sovětskou sbornou Kulíčka nahradil. "Hrát šampionát doma, to přináší obrovský tlak, což platí za každé doby. Snažili jsme se, abychom to zvládli," dodává.
Kulíček tehdy patřil k největším hvězdám tuzemského hokeje. Před stadionem na Štvanici kupříkladu stála dost dlouho socha, jíž byl předlohou. "Dělal ji akademik Zdeněk Němeček, chodil jsem mu stát, aby dílo mohl vytvořit." Jenže na vltavském ostrově už není socha ani stadion. "Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně," usměje se s nadhledem. Někdejší pilíř Kladna se také mihl ve filmu Brankář bydlí v naší ulici. "Ale herec ze mě nebyl, jen jsem něco poradil a ukázal," připomene.
Bývalý hospodář svazu stál na bruslích do pětasedmdesáti
V barvách SONP vydržel do roku 1964, další čtyři sezony poté prožil ve Škodě Plzeň. "Moc krásné časy, v Plzni jsem byl spokojený. Perfektní lidi dělali ve vedení klubu i ve Škodovce," oceňuje. Jakmile nastal čas odchodu z vrcholové scény, brankářský bard měl jasno. "Když jsem chytal, byl jsem samouk. Rozklek mě nikdo neučil, začal jsem ho dělat až poté, co jsem ho viděl u soupeřů. Tak na tom byli všichni kolegové. Brankářská metodika neexistovala," upozorňuje.
Proto přivítal možnost zkusit na tomto poli něco změnit. "Stal jsem se členem brankářské komise svazu, jezdili jsme na letí kempy a dělali s mladými kluky. Řada z nich se uplatnila v lize, ti nejlepší v reprezentaci." Sám chytal hodně vestoje, puky občas vykopával na fotbalový způsob, v kleci poctivě bruslil. "Viděli jste gól, který dal Rolinek olomouckému Trvajovi? Když jde dneska gólman do rozkleku, a útočník je šikovný, objede bránu a brankář se nestihne přesunout," ukazuje na konkrétním příkladu.
Kromě trenérské práce se věnoval civilnímu povolání, svého času působil na hokejovém svazu. "Dělal jsem tam hospodáře, měl jsem na starost vybavení reprezentačních mužstev, veškerou výstroj a podobně." Kulíček zažil zkušené činovníky Jana Klapáče, Karla Kopřivu a řadu dalších. Po odchodu do důchodu se hokeji věnoval u mládeže. "Hlavně v pražské Hvězdě, později v Černošicích." Radost mu dělali oba vnuci, kteří také propadli jeho sportu. "Starší chytal, ale později skončil. Mladší je v útoku a dneska hraje polskou ligu. Byl u Jardy Látala ve Vrchlabí, zkusil si hokej ve Francii nebo v Německu. Teď patří k nejlepším v týmu Jastrzebie," povídá pyšně na adresu Michala Plichty.
Chlapík přezdívaný "Kulda" vydržel u trenéřiny neskutečně dlouho. "Na jaře mi bylo osmdesát, skončil jsem před pěti lety. Do té doby jsem byl skoro každý den na bruslích." Teď už hokej sleduje hlavně doma u televize. "Podívám se na extraligové zápasy, ale řeknu vám - není to žádná sláva. Rozhodují peníze, nejlepší hráči jsou v cizině. A myslím, že až skončí výborní veteráni, bude hůř." Na staré časy moc nevzpomíná. "Když žil Standa Bacílek, scházeli jsme se v Kladně se sparťany. Pak proběhlo pár akcí, možná zase něco bude. Kladenský klub letos slaví 90 let existence, uvidíme, jestli se ještě nás pár posledních mohykánů setká," uzavírá.
Foto: www.rytirikladno.cz
