Hokej je její láskou. Erbanová o kariéře i olympiádě: Vždy to je největší cíl

Foto: Jan Beneš, Český hokej

Na kontě má bronz z olympiády z roku 2018, ale je i držitelka dalších úspěchů v rychlobruslení. „Bylo to hezké, ale bylo toho dost,“ říká o předchozí etapě současná hokejistka Karolína Erbanová, která nedávno postoupila s ženským národním týmem na olympijské hry.

Týden hokeje 2022

„Podle mě jsme byly dobře připravené, držely jsme partu a já jsem věřila, že to uhrajeme,“ hlásí spokojeně po telefonu ze Švédska.

Zrovna totiž jede se svým švédským týmem autobusem na utkání do Stockholmu.

„Je to můj první zápas po návratu z kvalifikace,“ přiznává devětadvacetiletá Erbanová, která se může podívat už na čtvrtou olympiádu v kariéře. Teď ale v jiném sportu – hokeji.

Jak s odstupem času vzpomínáte na historický postup na ZOH?
Já jsem byla v pozici, kdy jsem věděla, že budu bojovat o to, abych byla součástí týmu a abych kvalifikaci vůbec mohla odehrát. Byla jsem překvapená, že jsem se nakonec dostala do celku. Musím říct, že jsem si byla i vědoma svého posunu, který jsem udělala, byla jsem o trošku sebevědomější, než jsem byla třeba půl roku zpět. Říkala jsem si, že tam šance vždycky je. Nakonec to tak dopadlo a mohla jsem s holkami prožít celou kvalifikaci.

„Byla jsem překvapená, že jsem se nakonec dostala do celku."

Váš trenér Tomáš Pacina říkal, že větší profesionalitu snad nikdy nezažil…
Já jsem na vysokou úroveň zvyklá, pro mě to je dost důležitá součást i mého hokeje. I když jsem profesionální sport opustila dříve, tak pro mě je těžké nebrat ho profesionálně. Samozřejmě s respektováním podmínek, které k tomu jsou. Vždy se člověk může lépe připravit, pro mě se to tedy těžko hodnotí: profesionalitu od sebe očekávám vždycky.

Je postup na olympiádu váš největší úspěch? Asi se to těžce porovnává s medailí z Pchjongčchangu.
Určitě se to nedá srovnávat. Jsou to úplně dva jiné světy, hlavně medaile z olympiády je už finální úspěch sportu. Ale pro český hokej je kvalifikace velkým úspěchem, je to jeden z milníků a byla jsem moc ráda, že jsem byla součástí.

Vám se v generálce na olympiádu povedlo dát i první gól za národní tým. Jaké to bylo?
Co k tomu můžu říct: člověk je vždy rád, že to tam spadne. Tento dvojzápas s Dánskem (Češky vyhrály 3:1 a 4:0, pozn. red.) byl mou první zkušeností na mezinárodní úrovni. Určitě jsem nechodila do zápasu s tím, že bych měla namířeno na to, že dám gól, ale udělalo mi to velkou radost. Ukázalo mi to, že se ve hře dokážu lépe orientovat než dříve. Bylo to zadostiučinění.

Foto: Karel Švec, Český hokej

Vy jste si ze sebe sama dělala trošku srandu, že musíte vypilovat oslavy.
Já je mám asi pořád stejný jako z rychlobruslení, kdy jsem projela cílovou rovinkou. (směje se) Bouřlivé oslavy ještě asi nemám naučené, možná kdybych dala rozhodující důležitý gól, tak to bude vypadat jinak. (rozesmála se) Zatím jsem emoce moc neprojevila, to je pravda. Ale vnitřně jsem byla moc ráda.

Každopádně nominace na olympijské hry teprve bude a předpokládám, že jistou účast ještě nemáte.
Je to tak, ono se to zveřejňuje vždy před akcí. Teď bude jen záležet na tom, jak bude náš tým sestaven. Já jsem svoje ukázala, byla jsem s týmem 14 dní. Práce pro mě samozřejmě neskončila, pořád se připravuju tak, jakobych byla každou chvíli nominována. Rozhodnutí na mně už není, ukázala jsem, jaká jsem na ledě i mimo něj a teď to bude na realizačním týmu.

„Olympiáda bude v každém sportu největším cílem, navíc když to je pro český ženský hokej takový milník."

Velký cíl to na další týdny ale určitě je, že?
Dá se to tak říct, ale když máte nějaký cíl, tak k němu směřujete. Já pro to ale asi vše udělala, pořád se samozřejmě připravuju, olympiáda bude v každém sportu největším cílem, navíc když to je pro český ženský hokej takový milník.

Vy jste už zažila tři olympiády. Ptaly se vás spoluhráčky po postupu na to, jak to tam chodí?
No, neptaly se. (usmívá se)

A jak vidíte české šance na olympiádě?
Já jsem ještě pořádně nekoukala, jak se to hraje. Jsem člověk, který jde krok po kroku, nominace ještě nebyla hotova, nejsme v pozici, kdy bych měla jistou účast jako třeba někdo jiný. Pro mě je hlavní, abych se udržela v co nejlepší formě, odehrála ve Švédsku dobré zápasy, pořádně potrénovala a samozřejmě si též odpočinula. Někdy je hokeje také dost, musím byt připravena, kdybych byla povolána do národního týmu. Kdyby se to stalo, pokračovala bych v dalším kroku: sledování soupeřů.

„Rychlobruslení? Bylo to pěkné, ale bylo toho dost."

Jsou to dva roky od vašeho rozhodnutí dát se na hokej. Předpokládám, že nelitujete.
Ono to nebylo tak, že jsem hned přešla z rychlobruslení na hokej. Rozhodnutí bylo, že jsem s rychlobruslením skončila… Další rozhodnutí bylo začít se studiem nebo začít hrát hokej. Já si svoje kroky dopředu promýšlím: stejné to bylo s koncem v rychlobruslení nebo rozhodnutím jít do Švédska. Byly to velké kroky a já jsem je dost zvažovala. Nemůžu říct, že bych litovala některého z nich, jsem ráda za všechny, které jsem učinila.

Chybí vám rychlobruslení nebo ho v hlavě už nemáte?
Možná životní styl: je dost návykový a je to důvod, proč hodně sportovců oddaluje konec kariéry. Po tom se mi stýská. Postupně sport přichází s určitými bonusy nebo prestiží.

Takže po samotném sportu ani ne…
Takhle: bylo to pěkné, ale bylo toho dost. (směje se)

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Karolína Erbanová (@karolinaerbanova)

Zpět k hokeji: sama jste zmínila, že jste se v některých věcech zlepšila. V čem?
Hokej hraju teprve dva roky, takže se nedá říct, že bych něco pilovala, navíc jsme měli covidovou sezonu. Já jsem se podle mě zlepšila v obratnosti nebo v tom, jak člověk reaguje rychle na změny pohybu. Asi i práce s kotoučem je lepší, byla jsem více schopna propojit nohy s pažemi. Celkový pojem o hře je také už jiný: vnímám lépe soupeře i spoluhráče.

Vy jste s hokejem koketovala už chvíli v mládí, že?
Jo, dva roky, ale to je perioda, ze které si ani nic nepamatuju. Rychlobruslení to vše přebilo.

„Vrátila jsem se tedy k mé prvotní lásce, a to je hokej!"

Hrála jste ale také florbal, takže ke sportům s hokejkou máte blízko.
On mě florbal uchvátil, pořád si ho ráda zahraju. Ale na ledě využívám přeci jen bruslení, což je moje výhoda. Vrátila jsem se tedy k mé prvotní lásce, a to je hokej! Já jsem vždy měla ráda hry, šly mi také míčové sporty, akorát když se vrátíte k něčemu takovému ve 27 letech, tak to je těžké: koordinace oko a ruka se nevyvíjí tak rychle a precizně jako v dětském věku.

A pozorovala jste, že díky rychlobruslení máte výraznou výhodu v bruslení nebo jsou některé hráčky v tom také hodně vyspělé?
V národním týmu je určitě pár holek, které jsou vynikající v bruslení. Mají ho více hokejové, což znamená, že jim jdou lépe změny směru a rychlá jízda při držení kotouče. Já mám podle mě výhodu spíše v připravenosti, potom mám sílu v dolních končetinách, takže v soubojích jsem si našla svou pozici, kde jsem silnější a lépe ho ustojím. Věci, které můžu, se snažím aplikovat z rychlobruslení do hokeje.

„Možná je pro mě těžší se naučit fungovat v týmu a být součástí celku než samotný pohyb na ledě."

V čem je hlavní rozdíl mezi rychlobruslením a hokejem?
Podle mě má oboje své pro a proti. Individuální sport vám zasahuje do osobnostních rysů a personality. Možná je pro mě těžší se naučit fungovat v týmu a být součástí celku než samostatný pohyb na ledě a to, že tam s někým spolupracuju. Je to trošku větší překážka: naučit se žít s týmem.

Na jednu stranu to má výhodu, že se můžete spoléhat i na další, kdybyste něco pokazila.
Jednoznačně. Rychlobruslení mě tlačilo do pozice, kdy jsem spoléhala jen na sebe a byla jsem na startovací čáře jen já. Když jste vystavován takovým okolnostem dlouho, tak se to naučíte. Já jsem svou bruslařskou cestu měla specifickou a naučila jsem se starat sama o sebe i mimo led. Určitě to je jiné než v hokeji.

A vnímáte, že v hokeji je na vás vyvíjen menší tlak?
No, v rychlobruslení je tlak enormní, a to hlavně ve sprintu. 38 sekund na pár milimetrů úzkých nožích v rychlosti až 60 kilometrů v hodině, kdy se vám může stát cokoliv. V národním hokejovém týmu nemám zatím pozici střelce nebo tahouna. Asi mi pomáhá, že jsem odolná sportovní tlak zvládat. Po této stránce mě to nemůže vykolejit.

Foto: Jan Beneš, Český hokej

Aktuálně působíte prvním rokem ve švédské druhé lize za tým Almtuna z univerzitní Uppsaly. Pomohlo vám i tohle v rozvoji?
Myslím si, že jo. Mým cílem bylo vždy být součástí klubu nebo soutěže, kde se hokej bude brát profesionálně. Není to jako to, když dnes hrají muži hokej a dokáží se tím uživit třeba do třetí ligy různě po světě. Spíš mi jde o přístup, a to byl vždy můj sen. Druhá věc je, že jsem chtěla znova do zahraničí a chtěla jsem to spojit s hokejem. Pomohlo mi to nejen na ledě, ale i jako člověku. Švédská mise se mi líbí a chtěla bych se sem vrátit třeba i do vyšší soutěže, pokud by to tedy vyšlo…

Říkala jste, že jdete krok po kroku. Přesto se ze zeptám: jaké máte v hokeji cíle?
Mým cílem je určitě hrát vyšší soutěž ve Švédsku, potkat se tam s holkami z národního týmu, které ji už hrají. Já jsem neměla možnost se tam dostat hned napoprvé, však hraju teprve dva roky a nemám žádnou hokejovou historii, videa nebo sestřihy… Byla možnost jít hrát do nižší ligy a nemohla jsem si ani vybírat tým. Snad mě úspěšná kvalifikace v Chomutově připnula trošku víc na hokejovou mapu. (usmívá se) Třeba i tohle mi pomůže do další sezony, já bych ráda pokračoval s hokejem ve Švédsku.

„Mým cílem je určitě hrát vyšší soutěž ve Švédsku. Snad mě kvalifikace v Chomutově připnula trošku víc na hokejovou mapu."

Asi vás tam hokej baví. Jak na vás působí tento severský stát?
Srovnám to třeba s Nizozemskem: tam jsou lidé více otevření, na první pohled hodně přátelští a někdy se mi zdá, že i hluční ve společnosti, samozřejmě v dobrém slova smyslu. Švédové jsou introverti, neprojevují se navenek. Já si na to zvykám, asi to je nátura severských zemí.

A co samotná země?
Švédsko je nádherné, já jsem okouzlena. Uppsala je studentské město, jedno z největších v zemi. Město je plné studentů a příroda je překrásná. Akorát trošku bojuju s brzkou tmou… (usmívá se) Jsen tady spokojena, životní úroveň je vysoká, zároveň zde není levné žít. Je to náročné a obtížnější než Holandsko, což mě překvapilo.

Foto: Martin Voltr

Vy se hokejem ještě neživíte. Jak těžké je tam hrát a pracovat?
Pracuju dálkově v Čechách a tady se snažím pomoct sama sobě skrz brigády, co mi třeba klub zprostředkuje.

A co na dálku děláte v Česku?
Pracuju pro neziskovou organizaci Společně k bezpečí (zaměřuje se nejen na prevenci ve školách, ale také na prevenci kriminality obecně a komunitní bezpečnost, pozn. red.). S tou jsem spolupracovala už během rychlobruslařské kariéry, je to moje česká kotva…

„Pracuju pro neziskovou organizaci Společně k bezpečí. Snažíme se najít brigádu ve Švédsku, ale není to teď úplně jednoduché."

Ve Švédsku máte jakou brigádu?
Momentálně jsem ve fázi hledání. (směje se) Snažíme se něco najít, ale není to teď úplně jednoduché. Přicházím bez švédštiny a chci pracovat flexibilně, když máme zápasy… Navíc po covidové době to není nejlepší: firmy se staví na nohy a berou zaměstnance, které musely předtím propustit. Já jsem navíc ze zahraničí…

Zaznamenal jsem, že jste ještě nedávno studovala vysokou školu. Věnujete se tomu ještě?
Dodělala jsem bakaláře a tím jsem to zakončila. Praví se: nikdy neříkej nikdy… Ale pro teď jsem svoje studijní aktivity určitě ukončila. Pro mě je důležitá pracovní dráha.

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Karolína Erbanová (@karolinaerbanova)

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz