Hláškař Pavlačka vypráví: o kariéře i trenéřině. Chci splatit důvěru! hlásí
Foto: Lukáš Bajgar, hcporuba.cz
Z rozhovoru s Markem Pavlačkou, porubskou ikonou a aktuálně asistentem trenéra, se dozvíte spoustu zajímavých věcí. A ještě k tomu se pobavíte, to vám slibujeme!
Jste jednou z legend porubského hokeje. Dovedete si představit, že jednou bude viset váš dres pod stropem haly?
Ne, že bych se považoval za nějakou legendu, ale nějakých pár let, cirka čtyřicet s malými přestávkami, jsem na zimáku v Porubě strávil. Takže, kdyby se tam někdy někde v rožku objevil, tak by to na srdíčku určitě zahřálo. Ale samozřejmě je tam spousta dalších, kteří by tam měli mít místo. V Porubě se to ale nějak nikdy nepreferovalo, takže větší pravděpodobnost je, že dříve než můj dres tam budu viset já po některém z prohraných zápasů. (směje se)
Nejraději asi vzpomínáte na ročník 2003/2004, kdy jste coby Sareza Ostrava vybojovali postup do 1. ligy, že?
Je to sice už pár let zpátky a sem tam mi paměť už vypovídá... (usmívá se) Ale tohle bylo pro mě hodně emotivní, takže to určitě patří mezi zážitky, které si velice rád připomenu. A rád si popovídám s tehdejšími spoluhráči.
Asi se mnou budete souhlasit, že váš tehdejší druholigový kádr převyšoval standardy třetí nejvyšší soutěže, viďte?
Tehdy se v Porubě před začátkem sezony vytvořil plán s jasným cílem postoupit o soutěž výš, vytvořily se pro to na třetí nejvyšší soutěž nadstandardní podmínky. A podle toho se poskládalo mužstvo, které opravdu svou kvalitou převyšovalo ostatní týmy. I když postup jednoduchý určitě nebyl.
„Tehdy se v Porubě před začátkem sezony vytvořil plán s jasným cílem postoupit o soutěž výš."
Kdo byl podle vás tehdy největším tahounem?
Byla tam spousta výborných hokejistů, kteří se vzájemně doplňovali a vytvořili parádní kolektiv. Takže těžko vyzdvihnout nějakého jednotlivce, ale pokud na tom trváte… Tak to byli určitě Petr Fabián a Petr Tejkl, kteří kromě velké kvality pomohli mužstvu i ohromnými zkušenostmi.
Zaujalo mě tehdejší hostování trenéra Aleše Flašara na play off z Havířova. To není moc typický krok. Jak jste to tehdy coby hráči vnímali?
Byla to tehdy nečekaná výměna, protože trenér Roháček odvedl v průběhu sezony dobrou práci. Úplný důvod, proč k této trenérské výměně došlo, si nevybavuju, ale mám pocit, že nám ke konci základní části nevyšly výsledkově nějaké zápasy. A tím, že plán byl jasně daný, tak se vedení rozhodlo pro nějaké oživení, zpozornění před nejdůležitější částí sezony. A nakonec se ukázalo, že jim tento tah vyšel: plán byl splněn a my si to mohli užít a jít slavit. (usmívá se)
„Trenér Flašar dokázal namotivovat vlastní hráče, protihráče, rozhodčí i všechny další."
V čem vám Aleš Flašar nejvíc pomohl?
Ve většině případů, když k takové výměně dojde, funguje terapie šokem. Hráči se restartují a trenér Flašar to umocnil ještě svým přísným pohledem a přístupem. To měl sice i trenér Roháček, ale v našem mužstvu byla spousta hráčů, které trenér Flašar znal z dřívějšího působení. A to mělo nejspíš další pozitivní dopad k úspěšně zvládnuté baráži o postup.
Je to hodně emotivní kouč. Dokázal hráče namotivovat?
Nejen své hráče, ale i protihráče, trenéry, rozhodčí a tak dál. (směje se)
Foto: Lukáš Bajgar, hcporuba.cz
Jak jste následující sezonu zvládali přesun do vyšší soutěže?
Pokud mě kapacita mé paměti neklame, tak to byla z mého pohledu výjimečná sezona, kdy byla v NHL zrovna výluka a někteří vynikající hráči si domluvili angažmá v naší první lize. To určitě ještě zvedlo její kvalitu. My si v základní části vybojovali osmé místo, což nám zajistilo účast v play off. A měli jsme to štěstí v neštěstí, že jsme hráli proti Českým Budějovicím. Právě ty byly o několik takových hráčů posíleny: mám na mysli Václava Prospala, Radka Dvořáka, Romana Turka nebo Andrewa Ference.
Myslíte si, že onen přechod byl v tehdejší době těžší než dnes?
Těžko se mi to posuzuje. Kdysi jsem byl přímo v dění a dnes už to vidím a vnímám naštěstí z jiného pohledu. Takže si netroufnu porovnat, ale myslím, že velké rozdíly tam nebudou.
V prosinci 2004 měl tehdejší autobus Sarezy havárii, při které zemřel trenér Karel Metelka. Hrozný zážitek, že?
Je to tak… Ležel jsem tehdy na úplně posledních sedadlech autobusu. Byl to nejhorší zážitek mé kariéry.
„Ležel jsem tehdy na úplně posledních sedadlech autobusu. Byl to nejhorší zážitek mé kariéry."
Jak se člověk s něčím takovým vyrovnává?
Co vám budu povídat… Jste u toho, jak vynikající trenér a člověk, který vám je blízký, přijde o život. Jinak, než velmi těžce, se s tím vyrovnat nedá. Dodnes nemám úplně nejlepší pocit, když nasedám do autobusu a vyrážíme na zápas někam směr Čechy.
Další rok jste zamířil do Polska. Bylo potřeba změnit prostředí?
Do této doby jsem skoro celou kariéru prožil v Porubě a nedostal se dál než tady za kruhový objezd, když tedy nepočítám venkovní zápasy. (směje se) Nevím, jestli to bylo potřeba, ale dostal jsem nabídku zahrát si extraligu, což byl můj sen. Takže po kratších úvahách jsem nabídku přijal. I přesto, že to nebyla vysněná extraliga, ale polská Ekstraklasa. (usmívá se) Už jsem nebyl nejmladší, takže to byla pro mě jedna z posledních možností. Byla to motivace. A taky jsem si chtěl zkusit a zažít něco nového.
Ale o rok později jste se opět vrátil do tehdejší Sarezy. Čím jste potvrdil pořekadlo, že dobří holubi se vracejí.
No... Já už moc mladý holub nebyl, bylo mi přes 30. (usmívá se) Víte… I když Gdaňsk bylo hezké město, například bydlení deset minut od moře byli parádní, tak jsem měl dva rozhodující důvody se vrátit zpět domů.
„Gdaňsk bylo hezké město, ale já měl důvody vrátit se domů."
A to?
Ten první byl, že ještě v průběhu sezony mi zazvonil telefon a tehdejší majitel porubského klubu pan Mocek, který mi před odchodem do Polska zavíral zpáteční dveře, mi nabídl novou dvouletou smlouvu. Takže jsem po skončení sezony v Polsku koupil uzeného lososa a jel přímo na porubský stadion vyzkoušet ty dveře. (směje se) Taky zacelit staré rány. Druhý a ten hlavní důvod byl můj tehdy čtyřletý syn. Cesta do Gdaňska v té době trvala deset hodin. Když bylo dobře... Takže domů jsem se dostával maximálně jednou za měsíc na necelé dva dny. A odjezdy zpět od syna byly pro nás oba hodně kruté. Ty dveře se naštěstí ještě otevřely a já se vrátil zpět do Sarezy.
Foto: Lukáš Bajgar, hcporuba.cz
Proč vlastně hokej v Porubě o pár let později de facto skončil?
Tehdy došlo ve vedení klubu k velkým změnám, a to mělo na chod prvního týmu nemalý finanční dopad, který se nepodařilo ustát.
Jak jste to tehdy snášel?
Klub byl a je má srdcová záležitost, takže těžce. Ale v té době jsem dostal opět nabídku od polské Jastrzebie. Z potápějící se lodi jsem utekl za dalším dobrodružstvím. (hořce se usmívá)
Klub se každopádně obrodil v sezoně 2011/2012 – už coby Poruba.
Začátky byly hodně těžké. Zvlášť pro nové majitele, kteří museli začít zase od úplného začátku.
Tu sezonu jste hráli baráž o nesestup s Moravskými Budějovicemi. Tu jste zvládli. Myslíte, že to byl klíč k tomu, kde dnes Poruba je?
Když teď na to vzpomínám, tak si myslím, že jsme měli spíš mužstvo na to hrát o postup a ne naopak. Ale bohužel realita byla úplně jiná… Jestli to byl klíč, to opravdu nedokážu říct, protože to je otázka spíš na vedení, zda by mělo sílu a chuť znovu začínat ještě z nižšího stupínku. Ale co vím, tak to rok od roku stoupalo výš a výš. Klobouk dolů před majiteli, vedením a lidmi kolem, že RT TORAX Poruba je dnes tam, kde je.
„V Porubě se vytvořily jedny z nejlepších podmínek v první lize."
Čím to podle vás je, že Poruba patří mezi tak progresivní kluby?
Abych řekl pravdu, to je otázka především financí. Takže jak jsem se zmínil: díky majiteli, manažerské práci a všech lidí kolem, kteří v Porubě vytvořili jedny z nejlepších podmínek v první lize. Ty dokázaly přitáhnout velice kvalitní hráče a taky se tady zvedla a stabilizovala práce s mládeží. Proto má porubský hokej stoupající progres.
Foto: Lukáš Bajgar, hcporuba.cz
Momentálně v klubu působíte jako trenér. Našel jste se v tom?
Nevím, jestli se už můžu považovat za trenéra, ale máte pravdu, že momentálně v této funkci působím. (směje se) Vyzkoušel jsem si už víc profesí, ale nikde jsem nezaujal. (směje se) A hlavně nenašel tu vášeň, kterou mám k hokeji a všeobecně ke sportu od svých pěti let.
Máte nějaký svůj trenérský vzor?
Asi takhle… Nějaký konkrétní vzor jsem neměl jako hráč a jako trenér ho vyloženě taky nemám. Ale už v době, kdy jsem začínal u mládeže, jsem měl to štěstí, že jsem spolupracoval se zkušenými trenéry, od kterých jsem se mohl učit. K prvnímu týmu jako asistenta si mě vybral Miloš Holaň, to byla pro mě velká škola. Ta pokračuje i nadále s Martinem Janečkem a Františkem Výborným. Navíc čtu nějaké knihy, sleduju a obdivuju práci spousty trenérů – nejen hokejových. A pokud budu mít možnost u trenéřiny zůstat, samozřejmě se rád o jejich poznatky obohatím. Ale nic se nemá přehánět a člověk by měl ve většině zůstat sám sebou.
Jak funguje vaše spolupráce s už zmíněným Martinem Janečkem?
Řeknu vám to asi takhle… Martin zavítal k nám do Poruby v jedné sezoně ještě jako hráč a sral mě už tehdy. A sere až dodnes, takže sem tam k nějaké rvačce mezi námi dojde. (směje se) Samozřejmě si dělám legraci. Jsme oba hokejoví nadšenci a svou práci máme rádi – on je do ní blázen, takže jsme oba na stejné vlně. Hodně spolu komunikujeme, co se týče tréninků, sestavy. Snažíme se dělat vše pro to, aby to bylo ku prospěchu mužstva. Martin má na starosti především útočníky a já poslouchám obránce, co a jak se má dělat. (směje se) Ale spoustu věcí všeobecně spolu s trenérem brankařů Adamem Vrbou a vedoucím mužstva Honzou Dreslerem konzultujeme, takže si myslím, že spolupráce našeho celého realizačního týmu nám funguje dobře. Jestli správně, to se dozvíme snad až na konci sezony.
„Já mám radši chemii doma se svou přítelkyní."
Takže chemie mezi vámi funguje…
Já mám raději chemii doma se svou přítelkyní. (směje se) Nicméně, jak už jsem se zmínil, jsme na stejné vlně, takže snad sedla.
Někteří o vás tvrdí, že jste mladí a možná až nezkušení trenéři vzhledem k ambicím klubu. Chcete se o to víc ukázat?
Víte co? To mi lichotí, když mě někdo považuje za mladého. (usmívá se) Co se týče mě, tak určitě mají pravdu – nicméně někde se začít musí. Působím u týmu necelé dva roky, což asi k ambicím mužstva dlouho není, ale co se týče Martina, tak on má tu trenérskou kariéru o dost bohatší. Většinou působil u mládežnických týmů, ale za poslední asi tři roky má za sebou úspěšná angažmá u seniorských týmů a naposledy postupovou sezonu se Šumperkem. Takže jako hlavní trenér si to většinou řídí Martin. A taky máme nad sebou dohled a hlavně pomocnou ruku od velmi uznávaného trenéra pana Františka Výborného. Motivace a výzva to je určitě velká, ale spíš než se ukázat, bych chtěl splatit důvěru lidem, kteří to riskli a tu šanci mi dali.
Je možnost, že u vás bude působit obranné duo ve složení Szathmáry–Teper, to by byl asi nejofenzivnější tandem beků v soutěži, co?
Kuba Teper u nás působí od začátku sezony a svou práci si zatím plní na sto procent. Jestli se podaří dotáhnout angažmá Šimona Szathmáryho, na tom se pracuje… Teď jsme nedali za dva poslední zápasy ani jeden gól, tak proč nezkusit složit jednu formaci skoro z pěti útočníků. (směje se) Naštěstí máme kvalitní brankáře. (usmívá se)
Jak jste teď se Šimonem vlastně domluvení?
Šimon je zatím plnohodnotně zapojený s námi do tréninku. A taky záleží, kdy se dostane pokyn znovu Chance ligu rozehrát. Věřím, že to bude už brzy a že se Šimonovo angažmá podaří dotáhnout do zdárného konce.
Četl jsem o vás, že máte rád krasobruslení a že jste si chtěl zahrát v muzikálu Mrazík. Je to pravda?
Na krasobruslení obdivuju, jak se rychle, a přitom úplně lehce, po ledě skoro vznášejí. Tak jsem si to zkusil, ale bruslení mi vždycky dělalo problém, takže mi to moc nešlo. Bohužel jsem na castingu neprošel a v muzikálu nezahrál. Jako Mrazík jsem na ledě už spíš působil na konci mé hráčské kariéry, kdy jsem měl většinou zamrzlé nohy a nechtěly se rozjet. Toho si všimli naši porubští redaktoři a použili to jako inspiraci pro velmi povedený novoroční žertík. Tak vlastně vznikla má muzikálová kariéra. (směje se)
Partneři HC RT TORAX Poruba 2011
Share on Facebook
