Haškovi jsem nevěřil, přiznává bojovník Válek. Do NHL mu nepřála doba
Foto: Jan Beneš
Stál na pódiu a byl naměkko. Oldřich Válek to mezi mantinely uměl pořádně přibrousit, nikoho a ničeho se nebál. Jenže v okamžiku uvedení do Síně slávy českého hokeje musel každý poznat, co to pro něj znamená. „Je to nejvíc, co hokejistu může potkat. Když jsem se o tom dozvěděl, byl jsme hrozně překvapený. A potěšený," přiznává.
Někdejší vynikající útočník Dukly Jihlava a československé reprezentace byl typem hráče, který našemu současnému hokeji chybí. Buldok se skvělou koncovkou a tahem na bránu. Chlap, co uměl úžasně zapracovat na brankovišti. A také srdcař. Kluk do party, který by za druhé a za tým položil život.
Doba mu nepřála. Válek měl sice nabídky z NHL, ovšem tehdejší režim pouštěl hokejová esa za Atlantik až po třicítce. Bojovníka z Vysočiny to mrzelo, všechno bral ovšem jako fakt. „Nikdy jsem nelitoval. V Jihlavě jsem prožil krásné roky," povídá spokojeně.
Co pro vás členství v Síni slávy českého hokeje znamená?
Pro hokejistu to je největší ocenění, které u nás může existovat. Dá se říci, že mám smíšené pocity. Protože uvedením do Síně slávy českého hokeje asi všechno končí. Víc už není. Pro mě to je obrovská čest, jsem rád, že mohu být mezi všemi těmi velkými hráči.
Kdo vás o tom informoval? Dominik Hašek jako předseda Návrhové komise Síně slávy českého hokeje?
Jarda Benák nebo pan Neveselý mi tak nějak naznačili, že by to mohlo být. Ale když mi pak volal Hašan, tak jsem mu nevěřil. Pořád jsem se ptal, jestli to je opravdu ten Dominik Hašek, se kterým jsem byl kdysi v Jihlavě i v nároďáku. Jo jo, povídal. Já mu říkal, že jsem ho po hlase nepoznal. Neděláš si srandu? ptal jsem se ho. Nedělal (směje se).
Foto: Jan Beneš
Co vám při ceremoniálu běželo hlavou?
Hodně věcí. Ale hlavně pan Neveselý. Udělal toho pro mě moc.
Asi jste přivítal, že na slavnost přišla řada dalších členů Síně slávy českého hokeje. Vídáte se s bývalými spoluhráči?
Celkem jo. Do Jihlavy na hokej moc nejezdím. Bydlím v Moravských Budějovicích, mám to tak nějak dál. Žiju trošku poustevnickým životem, ale sem tam se s klukama vidíme. Povykládáme si. Viděl jsem tu třeba Jirku Kochtu nebo Gustu Havla. Bylo fajn si popovídat.
Jak si představit zmíněný poustevnický život?
Jsem doma, něco si podělávám. A hlídám pejsky, které mám tři. Na hokej nechodím. I těch 400 nebo 500 metrů, které mám v Moravských Budějovicích k zimáku, je pro mě daleko. Protože mi je tam zima (znovu se usměje).
Sledujete hokej v televizi?
Ale jo, samozřejmě. Od naší éry se to hodně změnilo, hokej je rychlejší. O něčem jiném. Byl jsem se podívat třeba v Liberci, sledoval jsem pár jiných extraligových mužstev. Řekl bych, že málokde existuje parta, jako byla za nás. Jsou tam spíš jednotlivci, dvojice. Když se na zápasy dívám, připadá mi, že je mezi hráči dost velká nevraživost. Asi to bude dobou. Beru, nejsem proti. Všechno jde dopředu. Ale trošku úcty mezi sebou by neškodilo.
Když slyšíte dotaz na nejhezčí okamžiky kariéry, odpovídáte, že to byla zlatá Praha 1985?
No ano. Být v týmu mistrů světa, to je nezapomenutelná věc. I po těch skoro 34 letech, když se s klukama mezi sebou bavíme, pořád na to hrozně rádi vzpomínáme.
Vy jste život bral takový, jaký byl. Vzpomínáte s kamarády také na společné průšvihy?
Nevím, my jsme snad nic nedělali (zazubí se). Né, já byl průšvihář velkej. Když se tak bavíme, a někdo řekne nějakou historku, já se tomu směju. A on: „Víš, kdo to udělal? No ty!" To jsem pak vyděšenej. Ale opravdu! Asi jsem nadělal psí kusy.
Byli jste zvyklí trénovat, ovšem u hokeje jste zažili víc legrace než současná generace, co říkáte?
Ale jo. Nás to stmelovalo. Chodili jsme na pivo, v Dukle nás bylo dvanáct nebo třináct. Popovídali jsme si, i se mezi sebou pohádali. Druhý den se pak přišlo na led a byli jsme zase jedna parta.
Momentka z posledního zápasu mistra světa z roku 1985 - Oldřicha Válka. | Foto: Karel Švec, cslh.cz
Vybavíte si, kdy jste stál naposledy na bruslích?
Nó... Před třemi lety. V Jihlavě, na exhibici. Na konci března toho roku jsem pak šel na výměnu kyčle, pak proběhlo totéž s kolenem. Jsem trošku terminátor. Jsem rád, že chodím. Nestěžuju si, celkem to jde, i když cítím každý krok. Prošel jsem také boreliózou, sice je ten bacil zabitý, ale v krvi to koluje snad do konce života. Hrát už v plánu nemám. Na brusle bych se postavil snad jedině v případě, že by se něco dělo na mé šedesátiny.
S hokejem jste zažil spoustu hezkého, ale najde se i něco, co po letech mrzí? Třeba zmařená šance na NHL?
Určitě. Od mládí mi říkali, že bych se pro Kanadu hodil. Ne že by to bylo zklamání, ale nešlo to. Jsem typ člověka, co by nedokázal utéci. Hrál jsem tuším druhým rokem v Dukle, ta možnost byla. Ale ještě žila babička, která mě vychovávala. Zůstal jsem a nikdy toho nelitoval.
Zámořských nabídek prý bylo několik, ta nejkonkrétnější v roce 1989. Tedy půl roku před sametovou revolucí. Je to pravda?
Je. V roce 1983 mě draftovala Minnesota, ale v tom devětaosmdesátém mě chtěl Quebec. Na mistrovství světa ve Švédsku za mnou tehdy přišel pan doktor Šubrt a ptal se, jak to mám s tou Minnesotou. Říkal, že by mě chtěli do Quebecu. Já bych zájem měl, to jsem mu také hned řekl. Záleželo na jednáních mezi oběma kluby. Probíhalo to deset nebo jedenáct dní, po dobu šampionátu. Bohužel ale k dohodě nedošlo. Kluby měly vzájemnou hádku, nějaké nesrovnalosti. Minnesota mě nechtěla pustit, a sama o mě nestála. Tím pádem jsem pak v létě 1989 odešel do Finska.
Share on Facebook
