Hádky i konflikty v první lize a ve Zlíně. Hokej byl noční můrou, štve Václavka
Foto: Roman Turovský, beranizlin.cz
Už ve 22 letech ukončil překvapivě kariéru. „Nevracelo se mi to, co jsem tomu dával,“ vysvětluje upřímně Jan Václavek. V rozhovoru vykládá o svých potížích, které zažíval s hokejem, o trablech s trenéry v první lize, jak byl na „koberečku“ ve Zlíně či své budoucnosti.
Co vás vedlo ke konci kariéry už ve 22 letech?
Jednoduše řečeno: delší dobu mi to už nevracelo to, co jsem tomu dával. Já jsem hokeji dával vše, co bylo v mých silách a možnostech. Počínaje tréninkem, stravou, regenerací nebo i mentální přípravou. Bavilo mě to, měl jsem k tomu vášeň, takže jsem to takhle ani nevnímal. Ale bral jsem to vážně. Očekával jsem od toho, že se mi to pak vrátí úplně stejně, ale to se mi delší dobu nevracelo. Rozhodl jsem se tedy, že skončím.
Takže se vám to nevracelo vašimi výkony nebo tím, že jste neměl takový prostor?
No… hlavně radostí, kterou jsem z toho dříve měl a pro kterou jsem to vše dělal. Nikdy jsem se nemusel nutit a vše jsem dělal rád. Pak tam to nadšení ale nebylo a s přibývajícím věkem jsem od toho očekával i jinou finanční část. Nevěnoval jsem se tomu proto, abych nějakým způsobem přežíval. Na to mám od života určité očekávání, než abych tohle sám sobě udělal. Nějak se to sešlo a nejsem ochotný tomu dál obětovat úsilí, čas a energii v takovém měřítku. Nedávalo mi to pak moc smysl. Nechci dělat něco jen na půl.
„Nevěnoval jsem se tomu proto, abych nějakým způsobem přežíval."
Takže finančně v extralize to nebylo bůhví co?
Ne. Ani to bůhví co. (směje se) Pro mě to nebyl rozdíl, co se týče první ligy a extraligy. Také to bylo zarážející. Furt jsem mladý sice, ale jak říkám: co jsem tomu dal, tak jsem od toho čekal maximum. A to se nevracelo. Nechci čekat do pětadvaceti či více, jestli si pak začnu nějak vydělávat… Přece jen, když si člověk řekne, že je profesionální sportovec, a co všechno tomu musel dát, tak jsem čekal trošku jinačí finanční ohodnocení. A tím nechci znít rozmazleně, ale párkrát jsem od kamarádů zjistil, že si na brigádě vydělají stejně, v některých případech i víc než já v profesionálním sportu, kterému se věnuji od šesti let a mám smlouvu v extraligovém klubu. A to mi přišlo, že je asi špatně.
Od kdy se to ve vás lámalo, že už vášeň nebyla taková?
Začal jsem nad tím přemýšlet už minulou sezonu, když jsem hrál v Třebíči. I předtím jsem si prošel něčím v první lize a Třebíč mi také otevřela nový pohled na hokej. Přemýšlel jsem o tom tehdy hlavně v první polovině sezony, ale to byla chvíle, kdy bych toho ještě litoval. Říkal jsem si, že to nevzdám a budu bojovat dál. Chtěl jsem pro to udělat vše a pak se naskytla možnost hrát extraligu zpátky ve Zlíně. Ale během této sezony jsem byl už rozhodnutý, že po ní skončím. Rozhodnutí bylo dlouhodobé a trvalo mi to dva roky.
Foto: Jiří Zaňát, beranizlin.cz
A nebyly náznaky, že byste další rok dostal větší roli v týmu?
Ne, ze strany Zlína nebyl zájem o prodloužení. Já jsem s tím ani nepočítal a ani jsem to nechtěl, protože jsem byl již rozhodnutý.
Takže třeba návrat do Chance ligy jste v hlavě vůbec neměl…
Neměl. První liga pro mě nebyla to, proč jsem hokej chtěl hrát. Já měl nejvyšší ambice. I poté, čím jsem si prošel v první lize – hrál jsem tam za více týmů. Dal jsem si i slib, že do Benátek mě už nikdo nedostane a pojedu maximálně do těch v Itálii. (směje se)
Jak na to reagovali vaši spoluhráči, že skončíte?
Všichni byli překvapení skrze můj věk a že jsem sezonu strávil primárně v extralize. Ale… Spousta lidí pro mě mělo pochopení. Věděli, jakou jsem si prošel cestou a všichni mě v tom podpořili. Jsem za to rád. Popravdě, někteří spoluhráči to věděli už v průběhu sezony. Když se mě někdo ptal, jak to vidím na další roky, tak jsem nic neskrýval a řekl jsem to. Spoluhráči mi to hodně zpříjemnili… Před posledním zápasem se mě snažili vyhecovat a pomáhali mi na ledě i mimo něj.
„Dal jsem si i slib, že do Benátek mě už nikdo nedostane a pojedu maximálně do těch v Itálii."
Jak byste se ohlédl za vaší kratší kariérou? S čím jste byl spokojený?
Byl jsem spokojený s tím, co mi to dalo. Hlavně v mládežnických kategoriích, kde byla rovnováha mezi tím, jak jsem hokej měl rád, co jsem tomu dával a jak se mi to vracelo. Mám díky hokeji spoustu kamarádů, hlavně ty nejlepší. Krásné zážitky, disciplínu, hodnoty nebo pohled na sebe sama… Díky sportu člověk zjistí, jaký je a jak zvládá různé životní situace. Nebo jak se donutí do věcí, do kterých se mu prvně nechce, ale ví, co tím pak získá a hlavně co všechno je tomu ochotný obětovat. Mám nádherné vzpomínky a zkušenosti jak se spoluhráči, tak s trenéry. Jsem za to rád, ne každý takovou možnost má. Hrál jsem s klukama, kteří jsou teď třeba v NHL. Objezdil jsem něco v národním týmu, odehrál jsem i výborné roky v mládeži, kde se mi někdy dařilo…
Když jste zmiňoval spoluhráče, co hrají v NHL, tak jedním z takových je váš kamarád Filip Chytil.
Jo, spolu jsme hráli od čtvrté třídy až do mladšího dorostu, a to dokonce v jednom útoku. Nějak nás slepili dohromady a už to asi drželo. (směje se) Byl to můj největší hokejový parťák i skrz to, že jsme spolu hráli tak dlouho, byli jsme super kamarádi, hecovali jsme se a pomáhali si. Každý den jsme si ukazovali videa z NHL, abychom se zlepšovali, probírali všemožné herní situace, každý zápas jsme odehráli naplno. Ten nejhezčí rok jsem však zažil v juniorce po boku Jirky Karafiáta a Petra Mika, jako underage jsem vedle nich dostal příležitost. Troufnu si říct, že spoustě trenérů soupeře jsme dělali vrásky na čele, dali jsme spoustu nádherných gólů.
Foto: Instagram Jana Václavka
Byl pro vás Filip Chytil i inspirací, když se dostal do NHL? Říkal jste si, že byste se mohl i vy takhle posunout?
Určitě, my jsme si tohle říkali už jako mladí: měli jsme velké ambice. Naplňovalo nás to a s hokejem jsme fakt neměli nějaké poloviční úmysly. Podle toho jsme k tomu tak přistupovali. Když se mu pak podařilo prosadit do chlapů ve Zlíně, tak jsem si říkal: Když se dostal on, proč bych nemohl taky. Inspirovalo mě to a posouvalo dál, abych na sobě dále pracoval. On byl ukázka toho, že to jde!
Vaše kroky ale vedly do prvoligového Přerova, odkud jste pak odešel i do Litoměřic.
Tohle jsou zrovna momenty, které mi hodně daly. V Přerově jsem začínal brzy a nějaké zápasy jsem tam měl už v sedmnácti. Nějak jsem si tam nesedl s trenérem a já jsem se tam vyloženě trápil. Pak si mě naštěstí vytáhl do Litoměřic pan Říha, kterého jsem měl v ten rok i v národním týmu. Dal mi šanci, za což jsem byl rád. Některé moje štace byly odůvodněné i skrz špatnou komunikaci ze strany Zlína. Já jsem si v Litoměřicích přál zůstat i nadcházející sezonu, samotný klub o mě projevil zájem, ale nebylo mi to umožněno.
„Nějak jsem si tam nesedl s trenérem a já jsem se tam vyloženě trápil..."
Šel jste zpátky do Přerova...
No, ta sezona pro mě byla hodně zlomová. Asi tam drhla komunikace a doteď tomu moc nerozumím. Už během přípravných zápasů mě Zlín poslal do Litoměřic, které o mě měly zájem skrze projekt Českého svazu ledního hokeje, jenž tam probíhal. Nicméně asi za 14 dní jsem dostal telefonát, ať si sbalím věci a vrátím se do Zlína. Zdeňa Okál se tehdy zranil na delší dobu a mně bylo oznámeno, že budu hrát na začátku sezony místo něj. Celý natěšený jsem tak pospíchal zpět do Zlína ještě ten večer. Do začátku sezony zbývalo 14 dní a byl tam ještě jeden přípravný zápas. Zbytek přípravy jsem absolvoval ve Zlíně, bylo nás přesně dvanáct útočníků.
To vypadalo na dobrý obrat v kariéře, co?
I poslední zápas s Olomoucí se mi podle mě povedl, hodně kluků mě v kabině chválilo a sám Ralfs Freibergs mi řekl, že pokud takhle budu hrát i v sezoně, tak si místo udržím. Přišel den prvního mistráku doma s Třincem, celou tu dobu jsem trénoval ve čtvrtém útoku. Ale ráno na rozbruslení, když se dávala soupiska, jsem byl mimo sestavu. Snad den předtím totiž ještě povolali Karfu (Jiřího Karafiáta - pozn. red.). Mě táhli den přes celou republiku zpět na to, co se Očko zranil a v den zápasu se mi stalo tohle. Ptal jsem se ještě během rozbruslení tehdejšího sportovního manažera, jak to je tedy odpoledne? Jestli jsem jako třináctý útočník nebo jestli budu na tribuně…
„Mě táhli den přes celou republiku zpět na to, co se Zdeněk Okál zranil a v den zápasu se mi stalo tohle."
A co vám řekl?
Bylo mi odpovězeno, že neví a že to musí probrat. Ptal jsem se znovu po tréninku, ale dostal jsem stejnou odpověď. A pak, když už jsme byli na ledě jen hráči, za mnou dojel Štěpán Fryšara a zeptal se mě: Ty nehraješ dneska za juniorku? A v tu chvíli jsem věděl, že je zle. On sám se to dozvěděl od kluka z juniorky, který kvůli mně nemohl nastoupit. Takže jak to ten večer budu mít, jsem se dozvěděl od svého spoluhráče. Ve Zlíně jsem dál trénoval mimo sestavu a hrál za juniory, což mě ubíjelo, když jsem věděl, že jsem mohl hrát první ligu. Sledoval jsem zápasy, jestli nehrají Litoměřice někde poblíž a chodil se ptát, jestli za ně nemůžu jít hrát.
Šlo to?
Pokaždé mi bylo odpovězeno, že si to nemohou dovolit, protože útočníků je málo, a když se někdo zraní, jdu hned hrát. Takhle to šlo dva měsíce. Jenže když už se někdo zranil a já si myslel, že půjdu hrát, tak zavolali Jirku Goiše z Přerova, a to ve třech případech. Takže mě tam drželi celou tu dobu úplně zbytečně. Až když byli zraněni dva, tak jsem šel hrát i já. Pak když se konečně řešil můj návrat do Litoměřic, tak už neměli zájem, protože den na to, co si mě Zlín stáhl, přijeli do Litoměřic Rousek, Flynn a Pour. Byli to kluci z mého ročníku, tudíž bylo jasné, že už zájem nemají.
To muselo být hektické období.
Navíc Litoměřice byly naštvané na Zlín tak jako já, protože co se před sezonou domluvilo, tak to Zlín nedodržel. A aby toho nebylo málo, tak si mě volali nahoru na kobereček a bylo mi vyčítáno, proč už mě do Litoměřic nechtějí zpátky. Takže abych hrál někde první ligu, tak to Zlín „vyřešil” tím, že mě poslal zpět do Přerova, odkud jsem z jistých důvodů už jednou odešel. Když jsem se vrátil do klubu, kde působil stejný trenér, tak se to opravdu moc nevyřešilo. Bylo to spíš takové „uklízení“ stranou. Pak se hledaly další varianty, protože v Přerově to prostě nešlo. Naskytla se Poruba a neváhal jsem.
Jan Václavek | Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz
A proč jste si s trenérem v Přerově nesedl?
(zapřemýšlel se) Nerad bych někomu křivdil. Já byl mladý, dělal jsem chyby jako každý. Ale tohle se prostě stalo. Několikrát mi bylo předhozeno od trenéra do očí, že ho nezajímám, protože nejsem místní kluk. Zakládal si spíše na místních hráčích. Tím myslím kluky mého ročníku, kteří, ať se nikdo nezlobí, prostě neměli výkonnost na stejné úrovni. Pak se to promítalo i na spolupráci. Já jsem se pořád tomu snažil dávat vše, co jsem mohl. I po mentální stránce jsem se tam ale pak necítil vůbec dobře. I ten návrat tam nebyl z mé strany, ale bral jsem to. Pořád to byla první liga a chtěl jsem tam začít znova a ukázat se v jiném světle. Nebylo mi to ale umožněno a byl jsem rád, že jsem mohl jít jinam.
Takže tímhle to nějak začínalo, že hokej nebyl takový, jaký jste předpokládal?
Určitě ano. Touhle sezonou to stoprocentně začalo. A že jsem nehrál extraligu od šestnácti nebo sedmnácti? To mě nedělalo až takové vrásky. Když jsem měl ale dospělý věk, tak tam nějaké požadavky na mou osobu byly… Psychicky to bylo náročné, tehdy jsem si to moc nepřiznával, ale začalo to tím. Bojoval jsem, říkal jsem si, že se nenechám nikým otrávit… Nechci být ale ublížený, nikdo mě do země nezadupal. Já jsem spoustu zápasů taky mohl odehrát jinak.
„Několikrát mi bylo předhozeno od trenéra do očí, že ho nezajímám, protože nejsem místní kluk. Nechci být ale ublížený."
Psychicky se to s vámi táhlo dále?
Jo, pro mě byl hokej celý svět. Někdy se to vracelo takovým „srážením“. Musel jsem řešit i věci, že když jsem byl zraněný, tak mi to trenéři nevěřili. Musel jsem si to obhajovat a doteď nechápu, že se něco takového může stát v profesionálním klubu. Ty roky byly těžké. Někdy to nebylo odůvodněné mojí výkonností. Kdybych věděl, že to je jen o mně, tak bych se s tím popral. Ocitl jsem se v pozici, kdy se hokej u mě obrátil a stal se noční můrou. Někdy jsem kvůli tomu i nespal. Přes den jsem nebyl schopný moc dělat jiné věci a těšil jsem se i do školy. Hokej se mi znechutil. Také v Třebíči jsem musel řešit takové věci, které jsem pak nikdy v životě nechtěl zažít znovu. Od toho jsem se chtěl odpoutat.
Co máte na mysli?
Bohužel mě ze začátku sezony chytlo zranění. Byl tam hodně jiný systém letní přípravy, který mi asi úplně nesedl a podepsalo se to na mně. A to se můžete zeptat kohokoliv, kdo mě zná, že s trénováním jsem problém nikdy neměl. Právě naopak. Měl jsem vážné problémy se zády a také s hleznem, kdy jsem nebyl schopný obout brusle. Skrz záda jsem nebyl někdy schopen ráno vstát z postele. Měl jsem vyhřezlou ploténku. Někdy jsem si ráno myslel, že jsem ochrnutý, jednoduše jsem se nemohl hýbat a chvíli trvalo, než jsem se nějak zvedl z postele. Zranění mi bylo podávané, že to nic není a že můžu hrát. A že si to dokonce vymýšlím, vyšetřovalo se to, jak kdybych byl nějaký zločinec. Každý den jsem tam chodil, abych si to obhájil.
„Musel jsem řešit i věci, že když jsem byl zraněný, tak mi to trenéři nevěřili. Doteď nechápu, že se něco takového může stát v profesionálním klubu."
Jaký to mělo pak vývoj?
Každý den jsme se kvůli tomu hádali s trenéry i vedením. Já chodil o berlích a byl jsem rád, že jsem na zimák nějak došel, natož abych měl jít na led trénovat nebo hrát. Bylo zvláštní, že mě i drželi přímo v Třebíči a musel jsem chodit přímo do kabiny, což na záda nebylo moc dobrý. Pak jsem musel čekat, než kluci odtrénují a potom jsem mohl odpajdat zpět na byt. A pak zase dohadování… Vzalo mi to chuť do hokeje. Pak to bylo jiné za příchodu pana Nováka. S ním se řešil i můj příchod do Třebíče. On mi něco slíbil a s jeho příchodem jsem dostal prostor na to, abych plnil můj slib. On pak plnil ten svůj. Tím se to i zlepšilo…
Nicméně konec sezony jste měl v Třebíči fantastický. Dařilo se týmu i vám.
Jo! Ten ročník byl černo-bílý. Od poloviny sezony to bylo jiné a jak přišel pan Novák, tak do kabiny přinesl nový impuls. Všichni to cítili a projevilo se to. Byla tam velká pohoda, fantastická parta a vše mělo jiný nádech. Všichni jsme se na to těšili. Věřili jsme panu Novákovi, on zase nám. Bylo to příjemné období a ukázka toho, jak bych si přál, aby to vypadalo. Na tu část sezony vzpomínám rád, nálada byla skvělá a bavili jsme se hokejem. A na pana Nováka vzpomínám pouze v tom nejlepším.
Foto: Josef Prášek, hstrebic.cz
Je pravda, že vyhrát čtrnáct zápasů v řadě není tak lehké. Vám se to povedlo.
Bylo vidět, že pan Novák hokejem žil. Dával tomu také vše, co mohl. Byl upřímný a čestný chlap – vše řekl na rovinu. Nikdo si nemusel nic domýšlet a nad něčím přemýšlet. Hlavně dodal energii nám všem.
Takže i přes tohle vše to nebylo zbrklé rozhodnutí, že jste skončil?
Nebylo. Bylo to dlouholeté rozhodování. Nelituju toho a nemyslím si, že toho litovat někdy budu. Jsem rád, že jsem k takovému rozhodnutí dospěl a dokázal si to říct. A že jsem na to měl odvahu.
Názor jste nezměnil ani po povedeném letošním konci sezony, kdy jste z posledních pěti zápasů čtyřikrát bodoval?
Nezměnil. (usmívá se) Kluci mi to taky říkali, že když se mi daří, tak je škoda končit. (pousmál se) Ale já to tak nevnímal – byl jsem fakt rozhodnutý a měl jsem za sebou všemožné zvažování a porovnávání i hodnot od života. Nemohlo to mít žádný vliv. Já jsem byl vděčný, že se mi ten konec takhle povedl. Mám vzpomínky, které mi nikdo nevezme a navždy mi zůstanou.
„Já jsem věděl, že každý zápas může být můj poslední. Do konce života si mohu říkat, že v posledním zápase kariéry jsem dal gól."
Rozloučil jste se stylově. V posledním zápase jste skóroval a slavil i týmovou výhru.
Přesně tak. Ty zápasy pro mě byly emotivní. Já jsem věděl, že každý zápas může být můj poslední. Ten konec jsem si užíval a odprostil jsem se od všech záležitostí, které sportovec řeší. Každý zápas jsem chtěl vyhrát, být užitečný pro tým, ale hlavně se tím bavit, protože jinak to nemá smysl. Stres a ani obavy tam ale už nebyly. Hrálo se mi lépe. A že jsem to ukončil takhle? Je to krásné, ne každému se to povede. Celá rodina to sledovala a všichni mi to přáli. I za ně jsem byl hrozně moc rád. Do konce života si mohu říkat, že v posledním zápase kariéry jsem dal gól. (směje se)
Dá se říct, že jak z vás spadl stres, tak i proto se vám pak dařilo?
Stoprocentně! Také na tom mělo i vliv, že jsem ke konci sezony dostával hodně prostoru a hrál jsem vedle Honejse s Očkem (Antonínem Honejskem a Zdeňkem Okálem – pozn. red.). Nemusíme si říkat, ta hra s nimi vypadá pak jinak, na puku můžete hned tvořit… I díky nim jsem kariéru takhle ukončil. Bylo to vše se vším, byl jsem uvolněný, věřil jsem si na dost věcí a na zápasy jsem se těšil. Takhle jsem to přitom dříve neměl…
Co se ve vás odehrávalo po posledním zápase kariéry, který jste vyhráli 3:0 s Litvínovem?
V tu chvíli jsem vnímal jen nadšení, protože jsme vyhráli a mně se povedlo dát krásnou branku. Byl jsem šťastný. Ten poslední zápas ale bez stresu nebyl… (směje se) Byl jsem strašně nervózní, protože jsem věděl, že vše, co v ten den udělám, tak je naposled v profesionální kariéře. Chtěl jsem si zápas hlavně užít, ale ta myšlenka dát gól v posledním utkání prostě nešla vyhnat z hlavy. Celý den jsem si nakonec užil. I když ve fotbálku na rozcvičce mě zrovna Onder (Jiří Ondráček - pozn. red.) porazil, a to ty dva zápasy předtím, kdy jsem dal gól, jsem pokaždé porazil já jeho. Tak jsem si i dokázal, že tím fotbálkem to nebylo. (směje se) Kdykoliv, když si na to vzpomenu, budu na to vzpomínat s úsměvem na tváři.
Byl to nakonec nejlepší zápas v životě?
Určitě. Člověk si pamatuje první branku v extralize, to je jasný. I když, já si budu pamatovat všechny, protože jich moc nebylo. Ale tohle byl přece jen ten poslední, a měl pro mě obrovský osobní význam.
Schoval jste si i puk po posledním zápase?
Ne, ani jsem to nějak nevnímal. Pro mě byl nejdůležitější ten první jako důkaz, že jsem to dokázal. A že se to veškeré úsilí vrátilo zpět alespoň v takové podobě. Poslední branka je pro mě spíš vzpomínka a budu si to pamatovat přesně až do konce života.
„Byl jsem strašně nervózní, protože jsem věděl, že vše, co v ten den udělám, tak je naposled v profesionální kariéře."
Znechutil se vám hokej nebo se na něj budete rád dívat?
Určitě se mi neznechutil. Hokej mám pořád moc rád a vždycky budu. Však i moje drtivá většina kamarádů jsou hokejisti. Bylo by zajímavé, kdybych se hokeji chtěl stranit. (usmívá se) Budu se snažit chodit dívat a také si hokej zahrát, to půjdu vždycky moc rád. Teď už z toho budu mít jen radost, nebude to spojené s žádným stresem nebo podobnými věcmi. Vydělávat se budu snažit někde jinde…
A kde se budete tedy snažit nyní vydělávat?
Věnovat se budu realitám. Už delší dobu jsem k tomu měl nějaký vztah a přijde mi to smysluplné. Je to práce, kde se člověk může mít hezky. Zatím mě to moc baví a chtěl bych se tomu věnovat i dál. Uvidíme, jak mi to půjde dál.
Chtěl byste na závěr něco vzkázat bývalým klubům, fanouškům či vaší rodině?
Moc rád. Chtěl bych poděkovat všem, díky kterým na to budu mít krásné vzpomínky. Samozřejmě i spoluhráčům či trenérům, kteří nám věnovali čas a energii. Pak všem mým kamarádům a rodině, moc mě v tom podporovali a fandili mi. Chci ale poděkovat i těm, díky kterým nemám na hokej až tak hezké vzpomínky, protože mi to dalo můj pohled nejen do života, který na to dnes mám. Nevím, kde jinde bych ho získal. A ještě děkuju fanouškům, ti nám vždy dodávají energii k této práci.
Foto: Jan Gebauer, hokejprerov.cz
Share on Facebook
