Galvas je v Jukuritu oporou. Nečekal jsem to, tvrdí. Žasne nad bruslením Finů

Foto: jukurit.fi

Mohl zůstat v Olomouci, kde si jako náctiletý vybudoval silnou pozici. Hnala ho ale motivace dál se zdokonalovat a dělat další kroky, které by ho přiblížily k vysněné NHL. A ukazuje, že nešlápl vedle. Do angažmá ve finském Jukuritu vstoupil 20letý obránce Jakub Galvas velkolepě. Stále z něj ovšem čiší pokora a skromnost.

Z celého týmu dostává v zápasech největší porci minut a důvěru náležitě splácí. Se sedmi body (1+6) vede po devíti duelech dokonce týmovou produktivitu! Prakticky okamžitě se ve finském Jukuritu stal jednou z nejdůležitějších postav mužstva.

„Snažím se na body moc nemyslet, protože to nikdy není zdravé,“ říká Galvas ve velkém rozhovoru pro Hokej.cz. Mluvil o adaptaci, prvcích v tréninku, na které dosud nebyl zvyklý, či o tom, jak těžké bylo naučit se jména finských spoluhráčů. 

O takovém začátku ve finském angažmá se vám snad ani nezdálo.
Vůbec jsem nad tím na začátku nepřemýšlel, že bych mohl týmu takhle bodově přispět. Snažím se na sobě pořád pracovat a na body moc nemyslet, protože to nikdy není zdravé. Soustředím se na to, abych byl každý den dobře připravený. Je ale jasné, že to pak člověka potěší, když týmu něčím přispěje. Jsem za to strašně rád.

Jde to zatím nad očekávání dobře?
Je super, že se to zatím nějak jde a povedlo se mi udělat pár bodů. Hlavně se ale snažím soustředit na tým. Každý má nějakou roli a měl by něčím přispět. Myslím, že se to všichni snažíme dělat, to je pro nás nejdůležitější. Zatím nám to šlape docela dobře, takže doufám, že to bude pokračovat.

Vy jste dostal velkou roli. S průměrem 23 minut a 8 vteřin na utkání jste jasně nejvytěžovanějším hráčem týmu, v celé lize pak dostávají víc prostoru už jen tři hráči.
Tohle jsem samozřejmě nečekal. Na začátku mi bylo řečeno, že se o to můžu porvat, že se uvidí, jak na tom budu, a podle toho dostanu roli. Ale už od prvního přípraváku mi trenéři dali šanci v první obranné dvojici. Doufám, že mi věří, když mě tam tolik dávají. Asi jo (usměje se). Je fakt super, že můžu hrát všechny důležité situace.

Zvládl jste se rychle adaptovat?
Chvilku mi to trvalo. Oproti Olomouci tady máme před každým tréninkem delší rozcvičky, hlavně běhy. Na ty jsem si musel trošku zvykat. Když už teď ale nějakou dobu běžíme, tak prostě vypnu hlavu a běžím. Nemyslím na to, aby mi to rychle uteklo. Na tohle jsem se každopádně musel trochu adaptovat.

O jaké běhy přesně jde?
Většinou běháme 20 minut před tréninkem. Někdy trenér chce, ať si i den po zápase dáme takový regenerační běh. Je to normální výklus, i když tedy není úplně v lehkém tempu (směje se). Ale třeba teď jsme si mohli vybrat, jestli poběžíme 40 minut, nebo 50 minut na kole, nebo nordic walking hodinu (v překladu Severská chůze, často praktikovaná s holemi, pozn. red.). Na tohle jsem vůbec nebyl zvyklý, v Česku se tyto věci nepraktikují. Musím ale říct, že zatím mě to nijak netrápí, neomezuje. Asi nemůžu říct, že mě to úplně vyhovuje, ale rozhodně mi to ani nijak neškodí.

A co na ledě? Podle toho, jak se vám daří, to vypadá, že tam jste si zvykl jedna dvě.
Na ledě mi to samozřejmě taky trochu trvalo, ale jak čas ubíhal, tak si myslím, že i s mým defenzivním parťákem jsme si víc sedli, víc si na ledě rozumíme. A myslím, že jak čas půjde dál, tak to bude lepší a lepší.

Od začátku sezony nastupujete se Samulim Piipponenem, který je v Jukuritu s malými přestávkami už od roku 2012. I on vám pomohl?
Určitě. Je hodně komunikativní, nějakou dobu už tu hraje. Všechno spolu probíráme, hodně spolu mluvíme, komunikace mezi námi je velká. To nám pomáhá. Postupem času se podle mě zlepšujeme. Ze začátku se nám moc nedařila oslabení, ale sedli jsme si, chtěli jsme to změnit a řekl bych, že už se nám daří vynulovat přesilovky soupeřů. Jde vidět progres, za což jsme rádi.

Do jaké míry vám adaptaci v novém angažmá usnadnil povedený start?
Určitě je to snazší, když se hráči prvních pár zápasů povede. Musím ale říct, že v přátelských zápasech to ještě nebylo úplně ono. O to víc jsem rád, že se to rozjelo v těch důležitých ligových utkáních. Na druhou stranu, já už jsem tu byl dva měsíce předtím, myslím, že mě kluci přijali dobře. Po dvou týdnech jsme se se všemi normálně bavili. Každý potřebuje nějaký čas, to je normální. Naučit se jména, poznat domácí hráče. Už jsme se stihli trochu lépe poznat a jsou v pohodě. Jsem spokojený.

Naučit se finská jména asi nebyla žádná hračka.
No, já si jména všeobecně moc nepamatuju (směje se). Pro mě to byl takový oříšek. Doteď mi jedno jméno ještě vypadává, ale zaměřil jsem se na to. Už vesměs všechna jména znám, takže super.

Jako nováček týmu, navíc obránce, vedete týmovou produktivitu. Jaký to má ohlas mezi spoluhráči?
Hlavně bych chtěl říct, že ještě před sebou máme hodně zápasů, zatím jich je za námi jen devět. Nějaké srandičky ale jsou. Po sobotním zápase mi jeden parťák říkal, že zase nasadím zlatou helmu (nosí ji hráč, který vede týmové bodování, pozn. red.), ale to je tak všechno. Myslím si, že hrajeme jako tým. Nemáme tam nikoho, kdo by byl třeba jen střelec, body si tak nějak rozdělujeme.

Svůj přesun do Finska jste zdůvodňoval hlavně tím, že se chcete dál hokejově rozvíjet. Máte už teď pocit, že se to daří?
Je velká výhoda, že oproti Olomouci je tu víc možností chodit na led. Záleží, kolik zrovna hrajeme v týdnu zápasů, ale je fakt super, když si můžeme během týdne zajít na odpolední dobrovolný led. Jdou s námi i trenéři, ale můžeme si dělat, co chceme. Někteří kluci jdou jen s bruslemi a hokejkou a střílí si na branku. Pro mě je to ale možnost říct, co bych chtěl dělat. Často třeba s dalšími třemi beky pilujeme bruslení pro obránce, máme tam na to i suprového trenéra. Jsem tam s nimi ohromně spokojený.

Je hezké dívat se na Finy, jak bruslí

Co vám dosavadní zápasy řekly o finské lize?
Chtěl bych to hodnotit asi až po sezoně, protože jsme ještě nehráli se všemi týmy. Každé mužstvo má nějaký svůj styl. Jedna věc mě ale zaujala.

Povídejte.
Když jsem viděl kluky třeba i od nás z týmu, tak všichni umí parádně bruslit. Někteří jsou na bruslích fakt šílení, co všechno dokážou. A to myslím v pozitivním smyslu. Je vidět, že ve Finsku odmala s technikou bruslení pracují a je hezké se na ně dívat. Líbí se mi to (směje se).

Snažíte se je napodobovat?
Jasně. Bruslení je věc, ve které se snažím nejvíc zdokonalovat, protože vím, že v tom mám rezervy. Chci být lepší než oni.

I hra vašeho týmu je dost o bruslení?
Hodně záleží na tom, jestli hrajeme dva zápasy po sobě, nebo třeba tři v pěti dnech. Když už jsme trochu unavení, tak se trochu zatáhneme, ale jinak se snažíme hrát pořád aktivně. Hokej je tu ale rychlý, zvlášť když hrajeme na malém kluzišti, tak tam toho času moc není. Na druhou stranu někdy je tam méně prostoru a šance se hůře vytvářejí. Zatím bych ale řekl, že mi to celkem vyhovuje. Dokonce ani nemám pocit, že by to pro mě bylo něco úplně neznámého. Cítím se v zápasech zatím dobře. Ale třeba v přípravě to bylo trochu horší. Nevím, jestli to bylo tím, že šlo ještě opravdu o přípravné období, ale některé týmy v těch zápasech byly schopné celých šedesát minut napadat ve třech útočnících, což pro nás beky bylo úplně šílené (směje se). Teď v lize už se to ale trochu zmírnilo.

Zmínil jste nahuštěný program. Jak vám sedí hrát dva zápasy ve dvou dnech?
Začátek byl super, byl jsem na tom dobře. Pak jsem ale měl jednu malou krizi, když jsme hráli ve středu v Oulu, což je pět hodin daleko, pak jsme v pátek hráli doma a v sobotu jsme jeli dalších pět hodin. Ve středu to bylo dobré, ale během těch víkendových zápasů jsem v nohách cítil únavu. Jinak se ale na ledě cítím dobře.

Jak se cítíte mimo něj? Celkově jste přece jenom udělal ve 20 letech velký životní krok.
Měl jsem štěstí, že dva měsíce ze tří, co tady zatím jsem, tu se mnou byla přítelkyně. Hrozně moc mi to usnadnila. Ale i když jsem tu teď sám, tak si dokážu poradit. Myslím, že jsem víc vyspěl, dokážu si už něco uvařit, což je super (směje se). Beru to pozitivně. Jinak jsem ale se všemi v kontaktu, voláme si.

I s někým z olomouckého klubu?
Zrovna před pár dny jsem se bavil s Vildou Burianem a s Nahecem (Lukášem Nahodilem, pozn. red.), pokecali jsme. Kluky sleduju, vždycky se podívám, jak hráli. Je super, že se jim daří bodovat, držím jim palce.

Kubalík bral Chicago jako poslední šanci

Vaše hráčská práva v NHL vlastní Chicago Blackhawks, které svůj otevírací duel sezony hrálo proti Philadelphii v Praze. V sestavě byli i David Kämpf a Dominik Kubalík. Se druhým jmenovaným jste byl v létě v Chicagu na rozvojovém kempu. Přišla na Prahu tehdy řeč?
Už si přesně nevzpomínám, jestli jsme se přímo o tomhle bavili, ale myslím si, že to měl určitě v hlavě. Že by to mohlo vyjít. On tam šel s tím, že pro to udělá všechno a uvidí, jak to dopadne. Bral to jako svou poslední šanci, jak se dostat do NHL. Každým rokem draftují mladé kluky, není to snadné. Ta šance může přijít jednou za kariéru. Myslím, že to chytil dobře.  A to, že mu dali šanci hned v prvním zápase hraném v Česku, to pro něj musel být úplně super zážitek. Jsem za něj strašně rád. Doufám, že mu to vydrží co nejdéle a uchytí se tam.

A příští rok třeba s ním v jedné kabině…
No, bylo by to hezké (usmívá se). Snažím se na sobě každý den pracovat, vím, že mám rezervy. Chci je odstranit, abych byl platný hráč, ať už budu hrát kdekoliv.

Share on Facebook Share on Twitter

• Reprezentace
• Zahraničí