Fandit nemám čas, říká Václav Nedomanský. Se synem chystá film o svém životě

Foto: sportky.zoznam.sk

(TORONTO, od našeho zpravodaje) Před čtyřiceti lety válel za místní Toronto Toros, během sezony 1975-76 nastřílel neskutečných 56 gólů. Václav Nedomanský se prosadil ve WHA a poté i v NHL, ačkoli do ní nepřišel v mladém věku. Vynikající střelec byl hvězdou československé reprezentace a Slovanu Bratislava, v roce 1974 se vydal vést svobodný život a za Atlantikem žije stále. Mistr světa 1972 a člen Síně slávy České i Slovenské síně slávy stále působí u hokeje, do Toronta se vrátil coby skaut Týmu Evropy.

Je pořád stejný jako dřív. Elegantní, otevřený, upřímný. V tréninkové hale v Lake Shore sleduje trénink Cháry, Kopitara a spol, po něm dlouho hovoří s hlavním koučem Ralphem Kruegerem. Tenhle bard ví o hokeji všechno, poznatky Nedomanského se Výběru Evropy velmi hodí. "Dělám tuhle práci dlouho, baví mě sbírat a poté vyhodnocovat informace. Pět let jsem pracoval pro Nashville, což už je minulost. Ale brzy budu pokračovat jinde," povídá. 

Co přesně obnášela vaše činnost u Týmu Evropy před Světovým poháru?
Pět skautů sledovalo poslední rok všechny hráče, kteří přicházeli v úvahu. Uskutečnil jsem třicet nebo čtyřicet výjezdů, dávali jsme zprávy na centrální místo. Hráči byli oznámkováni podle čísel a pak z toho vzešlo celkové hodnocení. Výběr posléze potvrdil hlavní trenér Krueger.

Kdo vás pro tuhle práci oslovil?
Miroslav Šatan, který je generálním manažerem výběru. Já měl západní pobřeží Ameriky s Kanadou, on New York a východní část. Víceméně jsme si to rozdělili. Další skaut byl také na Východě, asistent generálního manažera Peter Bondra ve Washingtonu. Bylo těžké obsáhnout všechny týmy, protože jsme museli zmapovat strašně velkou rozlohu. Cestoval jsem v té době z pozice skauta Nashvillu, takže to NHL nic nestálo. Trvalo to zhruba rok. Měli jsme jednu velkou schůzi v New Yorku, kde dala NHL nějaká pravidla. Nevýhoda byla, že hráči trávili léto v Evropě i v Americe. Nemohli jsme se potkat společně, jako to dělala několikrát Kanada a USA. Sešli jsme se až v Quebeku na tréninkovém táboře.

Takže komunikace probíhala v podstatě výhradně na dálku.
Ano. Měli jsme konferenční hovory, psali jsme si emaily a samozřejmě si neustále telefonovali.

Před Světovým pohárem probíhala olympijská kvalifikace, při níž se zranil dánský brankář Andersen. Chybí hodně?
Je to poměrně velká ztráta, protože on byl dlouhodobě vynikající. Hrál v Anaheimu, vídal jsem ho často, protože bydlím nedaleko. Měl třeba šňůru 15 zápasů, kdy hrál na gól, na dva.

Měl jste na starost i skauting soupeřů pro World Cup?
Byl jsem se podívat v Pittsburghu na český tým proti Výběru Severní Ameriky do 23 let. Dal jsem pak trenérovi zprávu se základními informacemi, další podrobné informace má z videa.

Během aktivní kariéry i pozdější práce skauta jste zažil spoustu velkých hokejových turnajů. Je pro vás Světový pohár něčím mimořádný?
Určitě tím, že má člověk možnost vidět hráče nejlepší kvality. Viděl jsem je všechny mnohokrát, někteří už mají sestup, jiní jdou nahoru. A další jsou na bodu, kdy si drží kvalitativně stejnou úroveň.

Tým Evropy hraje ve skupině s českou reprezentací. Tedy proti zemi, kde jste se narodil. Je to pro vás pikantní?
Není. Já se na to skutečně dívám z pozice pozorovatele a obnovuju si svoje informace. Nemám čas moc fandit.

Během kariéry jste nasbíral mraky úspěchů, medailí, velkých vítězství. Vzpomenete si na staré dobré časy?
Občas mi to někdo připomene, ale já sám nějak moc ne. Mám samozřejmě hodně dokumentací, záznamů, knih a záběrů z hokeje. Je to zajímavé, ale je to minulost. Určitě v tom po večerech nelistuju (usměje se).

Jste patrně jediným žijícím českým hokejistou, po němž je ve vlasti pojmenován zimní stadion. Pořád vás to hřeje u srdce jako před dvěma lety, když v Hodoníně proběhla velká slavnost?
Je to senzační! Vyrůstal jsem nedaleko od stadionu, možná sto metrů, ale tehdy tam nebyl průchod jako dneska. Takže jsem hodil pytel s věcmi na rameno a v šest ráno vyrazil na stadion. V malém městě je to vždycky jednodušší, protože tam nejsou problémy s dopravou a všichni se znají. Byl jsem za tu poctu velmi rád, slavnost proběhla 16. srpna - kdy v roce 2004 zemřel Ivan Hlinka. Zvláštní shoda okolností.

Jak často se vracíte do České republiky?
Nepravidelně, naposledy jsem tam byl na té akci v Hodoníně. Tedy před dvěma lety.

Předpokládám ale, že dění ve vlasti sledujete. Společenské i hokejové.
Samozřejmě. Mám výhodu časového posunu, vstávám poměrně brzy, takže čtu všechny noviny. České, slovenské, německé, švýcarské. O hokeji mám hodně znalostí. Víc než hráči, protože ti se starají, aby hráli. A také je to můj zájem, moje práce.

Roky jste působil jako skaut Los Angeles a Nashvillu. Už je to minulost?
Teď ano, u Predators jsem po pěti letech skončil. Ale zase budu pokračovat pro jiný tým, což zatím bohužel nemůžu specifikovat, protože to ještě nebylo oznámeno klubem. Půjde o stejnou pozici jako v Nashvillu.

Usadil jste se v Kalifornii, jaký je tam život?
Je výhoda, že máme skoro pořád slunečno. To člověka nabíjí energií, pořád chodí v šortkách a sportovně. Nemám potřebu někam jet, protože sluníčko pořád svítí. Každý se mě ptá, kam vyrazíš na dovolenou. Nikam, povídám.

Nevadí vám náročné cestování, které k práci skauta patří?
Dřív to bylo samozřejmě jednodušší. Byl jsem mladší. Teď když mám cestovat, tak si dávám pozor na to kdy a jak. Někdy člověk vstane ve čtyři, aby byl na letišti v šest. Prvním letadlem odletí, vezme si auto, ubytuje se. Den je hrozně dlouhý. A navíc: zápas pak skončí pozdě, uděláte report o hráčích a jedete dál. Hokej se hraje 180 dní v roce. Což je dost.

Vaše funkce se jmenuje pro scout. Máte na starost mapování soupeřů, s nimiž se váš klub utká v NHL. Amatérský skautink, tedy sledování je zase jiná oblast, že?
Ano. Amatérských skautů v Nashvillu jsme měli možná pětadvacet, ti mají jiné odpovědnosti. V Americe je velké teritorium od středních škol přes univerzity a juniorský hokej, to je strašně moc zápasů. S těmito lidmi se my nestýkáme, vidíme se jen na schůzkách před draftem. Skupina proskautů má svůj separátní život a funguje přes internetový program, kdy my vyhodnocujeme hráče a posíláme to manažerovi. Jde o dost specifickou práci.

Vraťme se ke Světovému poháru. Překvapila vás vysoká porážka české reprezentace s Kanadou?
Nepřekvapila. Když se podíváte na kanadský tým, jsou to samé superstar NHL. Kvalita hráčů je obrovská. Český měl dobrý pohyb, některé věci jsou pozitivní jako vynikající brankář, tam mohlo být dalších pět gólů. Je to na individuálních schopnostech. V českém výběru najdete možná tři čtyři hokejisty, kteří jsou stabilními hráči NHL. Ostatní bojují o místo, to se pak v takovém zápase ukáže.

Světový hokej je z českého pohledu jinde než před třiceti nebo dvaceti lety.
O tom se hodně píše. Já nemám tolik příležitosti vidět národní mužstvo, vlastně jen na mistrovství světa a dalších velkých turnajích. Asi ano, situace je dneska jiná. Ale také proto, že panuje mnohem výraznější konkurence. Amerika a Kanada má velké množství hráčů. Totéž Skandinávie, Rusko začíná být znovu akceptované jako v dřívějších dobách. Poměr sil se změnil.

Dovolte osobní otázku: jak to děláte, že vypadáte stále tak dobře?
Nejde o nic zvláštního. Měl jsem dlouhodobé zdravotní problémy, ale poslední čtyři roky jsem zatím v pořádku. A těší mě, že mohu být stále u hokeje.

Váš příběh by vydal na velkou knihu. Neuvažujete o jejím sepsání?
Je fakt, že jsem absolvoval dlouhý proces. V hokeji, v osobním životě. Byl tam odchod do ciziny a s tím spojený příběh, který se stručně nedá popsat. Ale pokusím se všechno zdokumentovat, pracuji na tom se svým synem. Půjde o filmový dokument, začali jsme asi před půl rokem. Můj syn je ve filmovém průmyslu, teď dokončil jeden film. Měl přijet do Toronta, ovšem povinnosti mu to nedovolily.

Vás syn Václav mladší také hrával hokej, pamatují si ho třeba fanoušci v Litvínově. Zná vás určitě nejlépe. Také proto jste souhlasil?
Vzpomínání jsem se nějak bránil, oddaloval jsem to. Byly tam určité nabídky na jiné zpracování v Americe, Kanadě i v Československu. Jsem poměrně privátní člověk a se svým synem nemám žádné zábrany. Mělo by to být něco unikátního, nepůjde o klasický normální příběh, že se hraje a někdo do toho říká, proti komu to je. A podobně. Chtěli bychom udělat takový celkový pohled na situaci tehdy a teď.

Bylo těžké sehnat dobové záznamy, fotografie, relikvie?
Jo, to bylo. Některé věci chtějí lidé prodat, ale je spousta jiných zdrojů, jak materiály získat. Například z historických análů, které jsou k dispozici tady v Kanadě. Zatím jsme moc neplatili, sbíráme na to samozřejmě fondy, aby byl proces kvalitní. Syn Vašek zpovídá lidi, je zkušený, podobných věcí dělal několik. Budou v tom třeba Bobby Hull, Frank Mahovlich, Bobby Orr. Lidé, se kterými jsem hrál. Materiálů máme hodně, ale musejí se poskládat, aby to mělo mělo nějakou jednotnou formu. Už existuje pilotní trailer.

Mluvíte synovi do záměrů?
On přišel do Kanady, když mu bylo tři a půl roku. O spoustě věcí neměl informace. Důležité je, že mu můžu říci věci, které ho zajímají. Týkají se našich životů, syna to také obohatí.

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz