Dolníček trenérem Třebíče. Rychlé rozhodnutí. To se neodmítá! říká

Foto: Josef Prášek, hstrebic.cz

Jeho jméno je neodmyslitelně spjaté s Horáckou Slavií. Vždyť v ní David Dolníček strávil prakticky celou kariéru. Byl to právě on, kdo třebíčské fanoušky bavil fintami a kulišárnami. Teď se v těžké době vrací k prvnímu týmu. Jako asistent trenéra.

Jak dlouho jste se rozmýšlel, jestli nabídku přijmout?
To rozhodnutí bylo celkem rychlé. Po krátkém rozhovoru s panem Svobodou (předsedou klubu, pozn. red.), který mě seznámil se situací. Sedli jsme si ještě na debatu s Jardou Barvířem, kde jsme to probrali trošku detailněji. A poté, co mi žena doma dala „zelenou“, už spolupráci prakticky nic nebránilo.

Říkáte, že vám žena dala zelenou. Byl naopak někdo, kdo vás od tohoto kroku odrazoval?
Ne, nikdo takový nebyl. Cítil jsem podporu.

Sehrálo roli, že cítíte povinnost pomoct klubu v těžkých časech?
Víte… Povinnost je asi příliš silné slovo. Ale nabídka působit u prvního týmu, kde člověk odmalička působí, se podle mě prostě neodmítá.

Už máte jasno v tom, jak rozdělené role budete s Jaroslavem Barvířem mít?
Postupně se o tom bavíme. Samozřejmě z logiky věci budu mít blíž k útočníkům. Jarda měl většinou na starosti obránce. Nicméně řešíme spolu všechno. A já myslím, že pokud se rozběhne soutěž, tak budeme připravení a role nám budou oběma jasné.

„Z logiky věci budu mít blíž k útočníkům."

Čekal jsem, že vy budete mít na starosti právě útočníky. Máte jim co předat.
Víte jak… Dnešní moderní hokej je o celé pětici, takže si myslím, že můžu něco poradit i obráncům. Jak říkám, bavíme se spolu. Zatím z důvodu více zkušeností u dospělých bude poslední slovo na Jardovi.

Vy jste zatím trénoval „jen“ mládež. V čem bude podle vás největší skok?
Především v nějaké přípravě na zápas, taktice a celkové komunikaci s daným týmem. Samozřejmě u dětí ten výsledek zápasu není pro trenéra úplně to nejvíc. Zajímá ho především progres, co se týče dovedností. Zápal pro hru, radost z té hry a tak dále… Teď bude náš úkol pokusit se v každém zápase získat body.

„Teď bude náš úkol pokusit se v každém zápase získat body."

S tím taky souvisí větší tlak od fanoušků.
Uvidíme, jak nám to půjde. Podle toho se mě pak po měsíci můžete zeptat. (usmívá se)

Jak vlastně obecně snášíte tlak? I během hráčské kariéry jste ho musel zažít spoustu…
Tlak samozřejmě člověk snáší tak, jak si ho připustí. Záleží, jakou máte v týmu pozici a co se od vás očekává. Nicméně většinou, když se jel třeba nějaký rozhodující nájezd v play off nebo byl klíčový moment zápasu, tak se člověk zvedl a šel na to. Musíte si prostě věřit, že něco umíte. Samozřejmě, když máte třeba období, kdy to moc nejde a pořvávají na vás vlastní fanoušci, tak to nic příjemného není. Ale nikdo to za vás neodehraje. Jak říkal trenér Horešovský: Nemůžeš vzít sekyru a zakopat se pod led.

„Většinou, když se jel třeba nějaký rozhodující nájezd v play off, tak se člověk zvedl a šel na to."

Říkal jste, že pozici na lavičce prvního týmu berete jako záskok. Dlouhodobé ambice trénování dospělých tedy zatím nemáte?
Tak bych to nenazval. Každý trenér, až na malé výjimky, má ambice stát se trenérem dospělých. Jinak tomu není ani u mě. Cením si téhle zkušenosti a praxe, je to k nezaplacení. Budu se snažit tu práci odvést na maximum. Kvůli okolnostem mého nástupu jsem to prostě jen nazval záskokem.

Ještě k mládeži. Co vás na trénování dětí nejvíc baví? Je to možnost pozorovat jejich pokroky?
Určitě. Třeba s ročníkem 2009 jsem byl nejprve v pozici rodiče, poté v roli pomocníka na trénincích, když jsem ještě hrával, a později i jako trenér. Je to už nějakých pět, šest let. Takže sledovat ten posun je zážitek. Stejně tak jako teď, když jsem přišel k větším žákům, kde zase člověk krásně vidí, co z těch mrňousů za dva, tři roky vyroste. Je to zábava a zároveň zodpovědnost, aby tomu dal člověk maximum a pomohl dětem k hokejovému růstu.

Třebíč byla proslulá tím, že dokázala produkovat celou řadu výborných odchovanců. Kde je teď podle vás zádrhel?
Já doufám, že nějaké změny v profesionalizaci trenérů mládeže se začnou projevovat. Co nám momentálně chybí, to jsou kvalitnější soutěže dorostu a juniorů. Je potřeba je do budoucna vybojovat, aby talentovaní kluci nemuseli odcházet brzo do jiných klubů, jak tomu bylo dřív. Samozřejmě, že top hráči nám stejně odejdou, ale s tím mají problémy i kluby, které ty soutěže mají.

„Co nám momentálně chybí, to jsou kvalitnější soutěže dorostu a juniorů."

Jak dlouho může podle vás trvat, než se celý vlak zase otočí správným směrem?
Těžko říct… Opravdu nedokážu v tuto chvíli odhadnout. Doufám, že do tří let.

Foto: hstrebic.cz

Pojďme k vaší hráčské kariéře. Za první mužstvo jste začínal nastupovat v době, kdy Třebíč mířila ze druhé ligy do té první. 
Tady vás lehce opravím. Já začal do hlavního mužstva nakukovat až po postupu do první ligy. Při přechodu ze druhé do první jsem stál se šálou na schodech jako dalších pět tisíc lidí. (usmívá se) Přesto to byly poté krásné časy s nádhernými domácími návštěvami.

Popularita vás hokejistů musela být během té doby v Třebíči obrovská.
Upřímně… Já nic takového nezaznamenal. Týkalo se to asi víc kluků, kteří hráli významnější roli. My náhradníci jsme byli v poklidu. (usmívá se)

Je nějaký jeden konkrétní moment, na který si v souvislosti se začátkem vaší dospělé kariéry vzpomenete?
Určitě asi na první soutěžní gól v Chomutově. Byla to krásná střela bekhendem doprostřed branky, prostě nádhera. Skvělý zážitek.

Mimochodem, v prvním týmu jste začínal s Romanem Eratem nebo Rostislavem Malenou. O spoustu let později jste s nimi taky končil. Určitá nostalgie, že?
Jo, tak bylo určitě fajn, že jsme se na závěr kariér potkali znovu v jednom týmu. Kluci měli ty kariéry podstatně úspěšnější než já, ale vykat jsem jim nemusel. (směje se) Jsme v kontaktu pořád, s Rostikem děláme žáky, Romana to odválo trochu na východ, ale třeba se ještě někdy zase u něčeho spojíme. Bylo by to skvělé.

„S Rostikem děláme žáky, Romana to odválo trochu na východ, ale třeba se ještě někdy zase u něčeho spojíme."

Zvlášť s Romanem Eratem jste mohl hrát naslepo…
Hráli jsme spolu odmalička v jednom ročníku. Často v jednom útoku. Trénoval nás pan Erat, učil nás různé fintičky do spolupráce. Takže ano, věděli jsme o sobě. Takzvaně první tyčka nás zdobila.

Při rozhovoru pro Českou televizi.

Při rozhovoru pro Českou televizi. | Foto: Jiří Mokrý, hstrebic.cz

Postupně jste se vyprofiloval v jednoho z lídrů týmu, ale sezona 2004/2005 nebyla ideální. Řadu zápasů jste tehdy strávil ve druhé lize. Co se stalo?
Nebylo to o jedné sezoně. Měl jsem těžší zranění ramene v sezoně 2002/2003 a prakticky půl roku jsem nehrál.  Začátek dalšího ročníku týmu nevyšel, trenér mě vyřadil do druhé ligy. Tam jsem se protloukal a forma nebyla ideální. Další sezonu jsem začal v Pelhřimově, kde jsme lámali všechny historické klubové rekordy, dostali se daleko v playoff, ale kvůli finančním problémům jsem další sezonu rozjel ve Velké Bíteši. Opět jsme hráli slušně, byli jsme někde na třetím místě tabulky. Pak se ozvala Třebíč, jestli bych nedojel na pár tréninků. No a dohodli jsme se, že mě vezmou zpátky.

Jak psychicky náročné to tehdy bylo?
Co vám budu povídat… Náročné to samozřejmě bylo. Člověku z minuty na minutou řeknou: Sbal se a jdi. Nikdo se ho nezastane. Člověk ví, že v týmu třeba zůstali horší hráči než on, ale nakonec stejně nic nenadělá… Hokejový život, jak se říká.

Další roky byly z vašeho pohledu každopádně zase dobré. Takže asi potvrzení skutečnosti, že vše zlé je pro něco dobré?
Asi tak. Prostě to tak bylo a hotovo. Je potřeba koukat dopředu.

Pro sezonu 2008/2009 jste zamířil k rivalovi Jihlavy. Co na to fanoušci?
Upřímně, já už ani nevím, co na to říkali fanoušci. Už to bylo v období, kdy se občas mezi Třebíči a Jihlavou nějací hráči vyměnili. Mně táhlo na třicet, člověk musel kouknout i na rodinu a co za ten hokej vydělá, takže v tom byly především finance.

Vy byste si za zmíněnou sezonu dal prý 4-. Co se nepovedlo?
Prostě mi to nesedlo, bylo tam opravdu jen pár světlých momentů. Jinak spíš herní trápenka, ale zas skvělá zkušenost do další kariéry.

Je řada hráčů, kteří to mají nejradši prostě doma. Právě tam dokážou vždy rozkvést. Je to i vás případ?
Je to možné, těžko říct. Špatná sezona přijde občas na každého hráče, ale doma je samozřejmě doma.

Nejraději asi vzpomínáte na sezonu 2014//2015, že? Podle mnohých tehdy hrála Třebíč nejlepší hokej ve své historii.
Když to říkáte, bude to asi pravda. Přiznám se, že ani nevím, která z těch semifinálových účastí je zrovna ta sezona 2014/15. Já zatím tolik času vzpomínat nemám, ale sešlo se tady tenkrát spoustu kvalitních kluků, kteří to později dotáhli do extraligy. Takže souhlasím.

„Je fakt, že ti rozhodčí bylo to jediné, co mě na tom vadilo."

Jak hořký pro vás tehdy byl ten neslavný konec play off, kdy někteří hráči v průběhu semifinále s Českými Budějovicemi odešli do extraligy?
Samozřejmě, že jsme to měli dobře rozehrané – 1:1 na zápasy po utkáních v Budějovicích. Je to to riziko klubu, který z ekonomických důvodů využívá hráče odjinud. Byli jsme naštvaní, ale to bylo jediné, co jsme s tím mohli udělat. Extraliga měla logicky vždy přednost.

Foto: Jiří Mokrý, hstrebic.cz

Osm let jste strávil coby třebíčský kapitán, třebaže jste se předtím téhle pozici kvůli nutnosti diskutování s rozhodčími bránil. Zvykl jste si?
Je fakt, že ti rozhodčí bylo to jediné, co mě na tom vadilo. Naštěstí časem začali víc komunikovat s trenéry, a to pro mě bylo mnohem lepší. Být kapitán v kabině mi nevadilo, někdo to šéfovat musí. (usmívá se)

Kariéru jste ukončil po sezoně 2017/2018. Jak dlouho ve vás rozhodnutí zrálo?
Byl jsem rozhodnutý už před tou sezonou. Věděl jsem, že je to tak akorát.

Prý vám dal rady ohledně tohoto Jiří Oliva.
Je to tak. V nějakém rozhovoru jsem to zmínil. Jirka Oliva to jednou zahlásil, že až mě nebude bavit jezdit autobusem, mám skončit. Rozhodnutí nelituju, bylo nachystané podle mě na pravou chvíli.

„Jirka Oliva jednou zahlásil, že až mě nebude bavit jezdit autobusem, mám skončit."

Co bylo po konci vaší kariéry víc unavené? Hlava, nebo tělo?
Já myslím, že to bylo akorát pro oboje. Hlava potřebovala změnu, tělo taky oddych… Jak říkám, akorát.

Nechybí vám aktivní kariéra s odstupem času?
Přiznám se, že nechybí. Mám hokeje pořád dost. Všechny děti ho hrají, navíc to trénování. A chodil jsem na áčko koukat, to mi úplně stačilo.

Jste na nejstaršího syna, který je teď v třebíčské juniorce, přísný?
Neřekl bych, že jsem přísný. Řeknu to, co bylo dobré, co špatné. On mi na to odpoví stejně maximálně dvě slova, takže to nechávám spíš na jeho trenérech. Ti mladší jsou ještě malí, ti mají na velké rady čas.

Zásadním krokem je teď pro nejstaršího syna dostat se mezi muže, co?
To je předčasné, je prvním rokem v juniorech. Uvidíme, jak to půjde. Konkurence je velká. Musí makat. Pokud se mu to podaří, jenom dobře.

Partneři SK Horácká Slavia Třebíč

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz