Dnešní hokej není pro mě, tvrdí Lang. K životnímu Naganu se vrací rád

Foto: Karel Švec, ČSLH

6. února 2018, 12:40

Václav Jáchim

Vypadá jako v dobách největší slávy. Uvolněný, usměvavý, s podobnou postavou jako dřív. Už je to skoro osm let, co se Robert Lang rozloučil s vrcholovým hokejem, někdejší skvělý útočník a účastník čtyř olympiád se usadil v Kalifornii. Svůj sport už sleduje jen z povzdálí. "A to ještě ne úplně pravidelně. Dnešní hokej je jiný. Neříkám, jestli lepší nebo horší. Ale jiný," povídá. Před časem nevylučoval, že by si našel uplatnění v některé nové pozici, teď jsou tyhle plány pryč. "U hokeje nejsem. Dělám jen to, co mě baví," usměje se.

Nový fanshop

Během aktivní činnosti nasbíral úspěchů, jaké by mu mnozí mohli závidět. Olympijský vítěz z Nagana má doma bronz z her v Turíně, je mistrem světa 1996 i majitelem Zlaté hokejky 2004. Pořádnou stopu zanechal v NHL, kde válel za Pittsburgh, Los Angeles, Washington a další kluby. Jenže tohle všechno je minulost. Lang žije spokojeným životem daleko od bouřících arén, věnuje se dětem a svým aktivitám, které s milovaným sportem nesouvisejí. Když se teď ale objevil na setkání hrdinů z Nagana po 20 letech, hodně si to užíval.

Dýchla na vás aspoň částečně zase atmosféra životného turnaje?
Samozřejmě, je moc hezké si zavzpomínat. Jelikož žiju v Americe, nevidím žádné záběry, tam nic takového v televizi neběží. Už je to 20 let, tedy trošku větší časový odstup. Ale vracím se k tomu rád, byl to nádherný turnaj, který nám přinesl krásné zážitky.

Na koho ze spoluhráčů jste se nejvíc těšil?
Kontakt udržuju s Martinem Ručinským, s klukama z Litvínova. I s Hašanem. Takže jsem se těšil na kluky, jako je Richard Šmehlík, jehož jsem dlouho neviděl. To samé ty, kteří žijí v Čechách. S nimi se potkám jen na společných srazech, jednou za pět nebo deset let. Je fajn, že jsme byli zase pohromadě.

Jágr vzpomíná na Nagano. V čem bylo výjimečné?

Blíží se olympijské hry v Pchjongčchangu. Mají následovníci hrdinů z Nagana na medaili?
Já věřím, že to klukům půjde. Považuju docela za výhodu, že tam nebudou hráči NHL. Šance na úspěch je myslím větší, protože posily pro české mužstvo nejsou až takové jako pro Kanadu nebo jiné země.

Když jste na slavnostním setkání sledovali záběry z Nagana, bylo patrné, jak se hokej od té doby změnil.
No jasně. Za to, jak se hrálo, byste dneska dostali doživotí. To by teďka nešlo. Styl hokeje je úplně jiný, červená čára, všechno možné... Teď je to nahoru dolů. Tehdy se hrálo víc kombinačně, jiné jsou osobní souboje a podobně.

V Naganu byl hlavní českou oporou Dominik Hašek. Tušili jste vy hráči z NHL tenkrát, že olympiáda 1998 bude jeho turnajem?
Dneska máte všechno na internetu, člověk si může najít, co chce. Před dvaceti lety vůbec. My v NHL věděli, co Hašan umí. Viděli jsme ho chytat, důvěra v Dominika byla obrovská. Klaplo nám všechno, jak mělo.

Co říkáte na to, že poslední z olympijských vítězů Jaromír Jágr stále hraje vrcholový hokej?
Já mu držím palce, ať mu to vyjde. Pokud to beru podle sebe, když ráno vstávám z postele, tak to bolí. Jestli na to Jarda ještě má, tak ať hraje. Proč ne.

Nejlepší momenty z Nagana. Historky vítězů ZOH 1998

Kdyby se nezranil, mohl pokračovat v NHL?
Nevím, tohle je těžké posuzovat. V NHL se to zrychlilo, hokej je hlavně o pohybu. Styl, který Jarda dřív hrával, vycházel z toho udržet si puk od těla. Fyzicky byl na tom vždycky velice dobře, uměl z toho vyjet, vystřelit nebo nahrát. Dnešní hokej je jiný, hlavně lítat nahoru dolů. A honit puk.

Když se vrátíme k Naganu, v české týmu se sešla parta několika odchovanců Litvínova, čtyři z vás dokonce chodili ve škole do jedné třídy. To je asi světový unikát, co říkáte.
To bylo super! S klukama jsme chodili na základku, to je pravda, byli jsme spolu od páté třídy. Tím pádem jsme měli spoustu vzpomínek a zážitků, kluky jsem znal možná lépe než sourozence, protože jsme spolu trávili deset měsíců v roce. A když jsme pak společně vyhráli, tím to bylo hezčí.

Jak vzpomínáte na Ivana Hlinku?
Navenek to mohlo vypadat, že Ivan měl k hráčům volnější přístup. Ovšem byl z generace, která chtěla vždycky vyhrát. Za tím šel tvrdě. Na hráče zařval, na druhou stranu se dalo i pivo, nebo byla sranda. Po výkonu proč ne. Ale když se šlo na trénink nebo na zápas, nebylo tam něco ve smyslu: nic se neděje, vyhrajeme příště. To jako v žádném případě! Ivan z toho nedělal vědu, hodně kluků to uvolnilo do takové míry, že pak měli mnohem lepší výkony.

Zatímco většina spoluhráčů zůstala u hokeje v různých pozicích, o vás není skoro slyšet. Co vlastně děláte?
Dneska nic (směje se). Dělám, co mě baví. Na bruslích jsem už nebyl dlouho, ale hokej sleduju. I když ne zase tak moc. ten dnešní je hodně jiný než za mých časů. Neříkám, jestli lepší nebo horší, ale jiný.Kluci, s nimiž jsme hrál, už víceméně skončili. Takže můj zájem není takový. Vlastně ani pořádně nesleduju ani to, jak hraje Litvínov. Ale samozřejmě vím, že jsou poslední. Chudák Jirka Šlégr (usměje se).

Foto: Tomáš Čekal

Aktivní kariéru jste ukončil po sezoně 2009-10, tehdy vám chybělo 11 utkání k tomu, abyste pokořil tisícovku zápasů NHL. Nelitujete, že jste ještě chvíli nevydržel?
To jsou jenom čísla. Každému záleží na něčem jiném, mně to bylo celkem jedno.

Jak často se vůbec dostanete do Česka?
Jednou za rok, za dva. Jak to vyjde. Navštívit rodiče, podívat se za klukama, s nimiž jsem hrával a vyrůstal. Takhle veřejně jsem tu byl tuším před dvěma lety, kdy jsem byl uveden do Síně slávy českého hokeje.

Pořád vás baví rybaření?
To jo, pořád. Jezdím chytat. Beru i své kluky, které to také baví. Ani jeden z nich se nevěnuje hokeji, oba sice hráli. Ale když mladší syn před dvěma lety skončil, už je hokej v jejich případě stranou.

Neláká vás vrátit se k hokeji v jiné pozici?
Ne, vůbec. Teď je jiná generace, mě by to nebavilo. Člověk má svou představu o tom, jak by se mělo hrát nebo trénovat. Ale to už tam dneska nefunguje. Všechno jede moc přes videa, přes techniku. Analyzovat to od rána do večera. Tohle by nebylo nic pro mě.

Dělá se z hokeje až moc velká věda?
Já myslím, že ano. Potřebuješ přípravu, samozřejmě. Jenže na ledě musí hráč udělat takové rozhodnutí, o kterém si myslí, že je nejlepší. Množství informací, které hokejisté dneska dostávají, víceméně i zpomalí jejich hru. Ve smyslu, že přemýšlejí o tom, co by měli dělat, nebo jakou má tendenci soupeř, než aby hráli svůj hokej.

Foto: Eduard Erben / Síň slávy českého hokeje

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz