Dilema Jiříčka: Ahoj, nebo dobrý den? Klenot Plzně nechtěl spadnout do plamenů
Foto: Milan Podpera, hcplzen.cz
Do extraligového ročníku vletěl jako sebevědomý bourák. V prvním utkání díky parádní nahrávce zapsal premiérový kanadský bod, hned v dalším duelu vstřelil první extraligový gól v kariéře. To vše v pouhých šestnácti letech. Talentovaný obránce Plzně David Jiříček udivuje vyspělými výkony.
„Jsem rád, že mám v kabině svůj flek, ale musím makat dál,“ hlásí skromně mladý klenot, kterému se na západě Čech nebojí dát velký prostor.
Davide, máte za sebou úžasný vstup do sezony. V prvním utkání proti Spartě jste si připsal první kanadský bod. Hned v další utkání proti Pardubicím jste dočkal první extraligové branky. Mohl byste se k tomu vrátit?
Zní to hezky, ale jak říkám vždycky a pořád: Musím makat dál a musím se zlepšovat. Body jsou hezké, ale každý zápas musí být standardní a musím hrát pořád stejně bez výkyvů. Pokud se mi takhle bude dařit dál, budu jedině rád.
Po utkání s Dynamem jste se vyfotil s pukem, se kterým jste vstřelil premiérový gól v extralize. Kam jste si ho schoval?
Mám ho doma na poličce, kde jsou i puky z dorostu i juniorky, oba. Ty klubové sbírám, reprezentační ne. Gól z áčka je hezký. Jsem rád, že mám puk jako vzpomínku.
Úvod ročníku vám vyšel skvěle. Promlouvají k vám trenéři nebo zkušenější hráči, že to je jen začátek, abyste zůstal pokorný?
Ani ne. Doufám, že to vím sám, že mi to nemusí říkat. Kdyby to trenéři viděli, hned mi řeknou, že je to špatně. A starší hráči? Ti jsou v pohodě, přejí mi to. Doufám tedy. (směje se)
A co mediální pozornost. Daří se vám ji ukočírovat?
Abych řekl pravdu, rozhovory bych raději nedělal. Když je jeden za dva měsíce, nevadí mi to, ale mluvit po každém zápase, to opravdu ne. Raději se soustředím na sebe. I po zápase jsem radši, když v autobusu v klidu usnu a nikdo mě po vyhraném utkání netrápí. A po prohraném je to ještě horší, ale třeba pro Plzeň se samozřejmě musí. (směje se)
Foto: hcplzen.cz
Poprvé jste si extraligu osahal už v předchozím ročníku. Nejdříve jen na „pár“ sekund proti Spartě, teď už máte daleko větší roli, ale nezdá se, že by vás to zrovna svazovalo.
Svazovalo mě to minulou sezonu. Když jsem se ráno dozvěděl, že budu hrát proti Spartě, byl jsem opravdu nervózní. Plný stadion, šílená atmosféra, řvalo se. Bylo to skvělé, ale opravdu jsem se hledal. Na rozbruslení jsem přemýšlel, jak se vlastně bruslí. Když se šlo na led před zápasem, doufal jsem, že nespadnu do těch efektních plamenů při nástupu. (směje se) Nakonec se to povedlo. Během utkání jsem na ledě mockrát nebyl, ale bylo mi to jedno. Byla to vítězná premiéra.
Jaké bylo přijít poprvé do šatny, kde sedí borci jako Milan Gulaš, Tomáš Mertl a další osobnosti?
Doma jsem rodičům říkal, že tam nechci. Ptal jsem se, jestli mám vůbec říct ahoj, nebo raději dobrý den. (směje se) Měl jsem fakt dilema, byl jsem strašně nervózní. Nakonec to bylo v pohodě. Řekl jsem ahoj a kluci mě, doufám, vzali. Jsem rád, že můžu být v kabině, že tam mám svého fleka a budu se snažit udržet si ho.
„Doma jsem rodičům říkal, že do kabiny áčka nejdu. Ptal jsem se, jestli mám vůbec říct ahoj, nebo raději dobrý den. Měl jsem fakt dilema, byl jsem strašně nervózní.“
Co říkáte na důvěru trenérů? Pravidelně nastupujete, v posledních utkáních jste sehrál vždy více než 15 minut za zápas.
Taky se to hezky poslouchá, ale není to tak důležité. Ať už hráč hraje osm, nebo dvacet minut, musí jít v každém střídání na sto procent. Každopádně je to hezké a doufám, že tyto minuty ještě budu navyšovat. Každý chce hrát pravidelně, ale musím si to vybojovat. A když někdy přijde role sedmého beka, musím ji vzít a být připravený i na tohle.
Jste obránce, ale rozhodně se nebojíte zaútočit. Čerpáte zkušenosti z minulosti, kdy jste hrával v útoku?
Je to tak, v Klatovech jsem začínal vepředu. Když jsem přišel do Plzně, jeden z vedoucích trenérů mě poslal do obrany. Bylo to asi v šesté třídě, v žácích jsme měli málo beků, tak jsem tam šel. Dlouho jsem tomu odpíral, pořád jsem chtěl hrát v útoku. Zůstalo mi to. Rád zaútočím i teď, ale musím se krotit, aby z toho nebyl žádný průser. (směje se)
Foto: hcplzen.cz
Práce s mládeži je v Plzni na velmi dobré úrovni, navíc mladí dostávají prostor i v extralize. Jak to vnímáte?
Je to velká motivace, když vidíte odchovance, kteří jsou v áčku třeba už třetí nebo čtvrtou sezonu jako Kaník či Kody. My další jako Přikrýs, Malátis nebo já se je snažíme napodobit. Chceme taky takhle hrát. Doufám, že to tak bude pokračovat. Mládež je tady skvělá, má úspěchy. Pamatuji si éru, když jsme vyhráli v mladším i starším dorostu a juniorce vyhráli tři tituly.
Byli tam kluci jako Kody, Kany, Matěj Chalupa nebo Tomáš Vracovský. Znám je. Zdejší akademie je opravdu skvělá, nic nám nechybí. Všichni mají velkou motivaci dostat se do áčka. V mládeži je teď i můj třináctiletý brácha a taky má obrovskou motivaci.
Za Plzeň nastupujete v extralize, ale nezapomínejme, že chodíte do školy. Jak ji zvládáte?
Je to dobré. Chodím na sportovní a podnikatelskou střední, kde mi skvěle vyhoví. Jsem nadmíru spokojený. Chodím do druháku, takže mám před sebou ještě dlouhou cestu. Musím říct, že nynější distanční výuka je pro mě skvělá. Spolužáci mi natočí hodinu a já si to po tréninku pustím.
Pro mé spolužáky to asi ideální není, ti už by chtěli do školy, ať nejsou pořád zavření doma. Mně ale to docela vyhovuje, protože jinak jsem vždy po tréninku mazal do školy a snažil jsem se dohnat vše, co potřebuji.
Co říkají vaši vrstevníci na to, že v 16 letech pravidelně hrajete v nejvyšší soutěži? To se jen tak nevidí.
Bavím se s kluky z juniory nebo dorostu. Je legrační, když do školy běžně přicházím po tréninku a oni na něj naopak jdou. Ale je to úplně v pohodě, vždycky si popovídáme. Není to tak, že bychom na sebe žárlili. Doufám, že nám hokej nezkazí naše kamarádství. (směje se)
„Před barákem máme asfaltové hřiště, často tam chodíme s bráchou hrát na kolečkáčích. Vytáhneme bránu, hokejky a jdeme na to. Jsou tam i mladší kluci, já jsem nejstarší, ale blbnu s nimi jako malé dítě.“
Jak vnímáte současnou koronavirovou situaci? Jak ovlivňuje váš tréninkový režim?
Snažíme se dodržovat všechna opatření, ale je těžké, když na delší dobu vypadneme z režimu tréninku na ledě. V úterý už jsme na něm ale byli a půjdeme i další dny. Doufám, že vše bude brzy normální a budeme moct hrát i zápasy.
Jak nejraději trávíte volný čas?
Regenerací. (směje se) Buď u Xboxu, nebo učením. To tedy málokdy, ale snažím se. Jsem doma s rodinou, nebo chodím ven. Hokej mám opravdu rád a před barákem máme asfaltové hřiště. Často chodíme s bráchou hrát na kolečkáčích. Vytáhneme bránu, hokejky a jdeme hrát třeba jeden na jednoho nebo si jen přihráváme. Jsou tam i mladší kluci, v Klatovech to prostě žije. (směje se) Všechno to jsou kluci v rozmezí deseti až čtrnácti let. Já jsem nejstarší, ale blbnu s nimi jako malé dítě. Jako bych měl znovu deset. (směje se)
Máte nějaký svůj hokejový idol, nebo vzor?
To jsou asi všichni čeští hráči v NHL. Vyloženě vzor ale nemám, chci se prosadit sám svou hrou. Nechci nikoho napodobovat, ale snažím se od každého něco vzít. Fakt je obdivuji, jednou bych chtěl být jako oni.
Share on Facebook
