Chceme probouzet vlastní myšlení a kreativitu, říká regionální kouč Kališ
Foto: hokejprerov.cz
Projekt regionálních trenérů rozjel Český hokej v roce 2013 a jeho součástí je i Oldřich Kališ, který má na starosti nejpočetnější region. Jak vypadají návštěvy v klubech? Kde vidí největší mezery a pozitiva?
Co je vaší náplní práce jako regionálního trenéra?
Je toho více, práce má dost široký záběr. Rozdělil bych ji zhruba do tří kategorií. První částí, tou hlavní, je trenérská činnost. Jde o kultivaci tréninkového procesu v klubech. Chodíme na led a vedeme ukázkové tréninky, nebo trenéry obohacujeme o nová cvičení, a také pravidelně každý měsíc posíláme do klubů ukázkové tréninkové jednotky, které jsou zaměřené na určitou specifickou dovednost. Neustále se snažíme s trenéry spolupracovat, obohacovat je a pomáhat jim. Druhou částí je mezilidská stránka. Známe trenéry i vedení v klubech a je třeba s nimi navázat zdravé pracovní vztahy. Třetí činnost je lektorská. Neustále se snažíme vzdělávat nejen sami sebe, ale především ostatní trenéry. Pokud totiž chceme po dětech, aby se zlepšovaly, je třeba jít příkladem. Každý trenér by měl mít touhu na sobě neustále pracovat a vzdělávat se. Každá návštěva v klubu je takový miniseminář, kdy se bavíme s trenéry o hokeji. V klubech přednášíme třeba i pro rodiče. Jsme také zapojeni do lektorské činnosti při trenérských licencích C+mládež a B. To je v kostce naše práce.
„Neustále se snažíme s trenéry spolupracovat, obohacovat je a pomáhat jim.“
Jak často se dostanete do klubů? Máte jich na starosti hodně.
Mám jich sice nejvíce, ale měl jsem po ruce skvělé kolegy – externí regionální trenéry –, kteří mi s návštěvami pomáhali. Minimálně pětkrát v týdnu jsme v nějakém klubu. Sledujeme jednak tréninkový proces v klubu, ale navštěvujeme i utkání. Snažíme se i v této oblasti trochu upravovat hokejové myšlení, tak aby atmosféra na utkáních byla klidnější, uvolněnější a pohodová. Je potřeba si uvědomit, že utkání je pořád součástí tréninku a hlavně, že utkání patří dětem, ne rodičům nebo trenérům.
Jak všeobecně probíhají návštěvy v klubech?
Máme návštěvy rozdělné na dva typy – hlášená a nehlášená. U hlášených návštěv máme dopředu daný harmonogram, zavolám trenérovi a domluvíme se. Řešíme, co by chtěl, jakou má představu a řeknu mu, jakou mám představu já. Hlášená návštěva, kterých je drtivá většina, je o tom, že jdeme na led, kde ukážeme nějaká cvičení a hned je tam konzultujeme. Už v rámci tréninku, který dělá buď klubový trenér, nebo my, můžeme něco upravovat takzvaně začerstva. Na nehlášené návštěvě – přepadovce – vidíme reálný stav tréninkového procesu. Sledujeme, jak si trenér vede, když si myslí, že ho nikdo nevidí, a potom s ním vše konzultujeme.
Dokázal byste vybrat jednu z nejčastějších rad, které dáváte?
Nevím, zda je to rada, ale snažím se u trenérů probouzet jejich vlastní myšlení a kreativitu. To znamená: Když dám trenérům nějaká cvičení, snažím se hned podněcovat jejich fantazii. Snažím se je směřovat k samostatnému myšlení, aby hned po ukázce cvičení přišli, že by to šlo udělat ještě takhle, takhle a takhle. Snažím se, aby nad cvičením přemýšleli i z pohledu, jaké cvičení rozvíjí dovednosti. Hned z jednoho ukázkového cvičení si sám rozvine další tři až čtyři modifikace. To je velký smysl téhle práce. To je to nejcennější, co potřebujeme do trenérů dostat. Chceme vychovat kreativní hráče, tak je potřeba být i sami kreativní. Dále chceme, aby děti na tréninku nestály a byly pořád v pohybu. Potřebujeme neustále zvyšovat činnost na ledě. Děti jsou na ledě proto, aby se pohybovaly, bruslily, ne proto, aby nám stály v zástupech. A samozřejmě je třeba, aby to děti bavilo.
„Chceme vychovat kreativní hráče, tak je potřeba být i sami kreativní.“
V čem si váš region vede dobře?
Myslím si, že se nám za posledních pár let podařilo dost výrazně zvýšit činnost na ledě změnou tréninkového procesu a myšlení trenérů. Děti se na ledě více pohybují a více jsi hrají. Dále se podařilo zlepšit nábory, což je také oblast naší práce. V klubech přibývají děti. Začínají se zvedat malé kluby, které před několika lety sotva fungovaly. Teď každou sezonu přihlašují třeba o kategorii více do soutěží, což je pozitivní. Z čeho já osobně mám radost, že kluby začaly dávat šanci mladým a vzdělaným trenérům. Ve spoustě klubů jsou mladí kluci, kteří mají energii, chtějí se vzdělávat, mají vystudované i vysoké školy. Je velké pozitivum, že se kluby nebojí dát šanci mladým a progresivním trenérům.
Chtěl byste nějaké kluby z vašeho regionu pochválit?
Já bych chtěl chválit obecně, abych na někoho nezapomněl. Netvrdím, že je všechno růžové, zalité sluníčkem a všechno funguje. Jsou problémy. Práce se ale za poslední roky hodně zvedla, což vnímám jako velmi pozitivní, ale je pořád potřeba na sobě pracovat a neusnout na vavřínech. Je potřeba říkat i nepříjemné věci. To je z mého pohledu na práci regionálního trenéra to nejtěžší, ale je to potřeba. Také je nutné nazývat věci pravými jmény. Když něco nefunguje, jak by mělo, nemůžeme chválit. To by nebyla cesta. Chyby se dělají a je třeba se z nich neustále ponaučovat. Obecně bych chtěl ale pochválit všechny kluby za odvedenou práci.
„Velké rezervy vidím i v tom, jak pracujeme s chybou hráče.“
V čem jsou největší mezery, na kterých byste chtěl dál pracovat?
Vidím je v suché přípravě, o které se pořád bavíme a hledáme možnosti, jak využívat prostory, které na zimních stadionech jsou. Někde jsou lepší a někde horší. Tréninky na suchu nejsou na takové úrovni, jak bychom si představovali. Ale lepší se to. Domnívám se, že další věcí je změna tréninkového procesu při přechodu z minihokeje na celé hřiště. Zde sklouzáváme k tomu, že nám trenéři začínají dělat hokejové systémy, chtějí už dělat „dospělý hokej“. My nesmíme zapomínat, že v žákovských kategoriích je třeba neustále učit dovednosti. Celý hokej je založen na dovednostech, na základě dovedností jednotlivých hráčů se tvoří hra. Takže na prvním místě jsou dovednosti a herní systémy přijdou na řadu až v pozdějším věku. Dobře jsme nastavili tréninkový proces a chování na utkáních u minihokeje, ale lehounce se od toho začínáme odkloňovat v době, kdy přejdeme na celé hřiště. Velké rezervy vidím i v tom, jak pracujeme s chybou hráče. Pokud chceme přenášet získané dovednosti do hry a učit se je prohlubovat, budou dělat hráči chyby, je to normální proces výuky. Tady to chce velkou trpělivost jednak od trenérů, ale také od rodičů.
Jak jste se dostal k práci regionálního trenéra?
Já jsem před několika lety začal tuhle práci dělat externě, kdy jsem působil jako šéftrenér v brněnském klubu. Potom přišla nabídka ještě od Milana Hniličky, jestli bych to nechtěl dělat jako práci na plný úvazek. Přijal jsem to, protože to pro mě byla nová výzva. Viděl jsem tam nové možnosti. Každý den vidíte jiný klub a každý den pracujete s jinými trenéry a jinými dětmi. Pro mě je to velmi zajímavé a pestré.
Co pro vás bylo zpočátku nejtěžší?
Nevím zda nejtěžší, ale nejdůležitější bylo získání si důvěry trenérů. Ti trenéři, se kterými jsem se potkával už při trenérské činnosti v klubu, mě znali. Začal jsem ale potkávat nové trenéry, kteří mě neznali, takže bylo strašně důležité získat si jejich důvěru. Když se to povede, můžu je lépe ovlivňovat v jejich práci a dá se na to potom dobře navazovat ve všech oblastech našich činností.
„Přijal jsem to, protože to pro mě byla nová výzva. Viděl jsem tam nové možnosti. Pro mě je to velmi zajímavé a pestré.“
Kde a jak jste osobně spjatý s regionem?
Jak už jsme zmínili, klubů mám více, takže působím na jižní Moravě, ve Zlínském, Olomouckém a částečně Pardubickém kraji. Nicméně můj mateřský region je jižní Morava, kde zároveň působím na pozici předsedy trenérsko-metodické komise. Vyrůstal jsem tu, hrál jsem tu hokej a začínal jsem tu i trénovat.
Jak u vás probíhá vzdělávání se?
Je průběžné a permanentní. Během roku s kolegy navštívíme spoustu seminářů, které pořádá Český hokej. Je to logické, pokud chceme sami vzdělávat trenéry, musíme se i my permanentně vzdělávat a zdokonalovat. Bez toho to nejde. Zkušenosti nabíráme i na zahraničních stážích. V podstatě každá návštěva v jakémkoliv klubu mě vzdělává, což je za mě ideální pracovní vztah, když se navzájem s trenéry obohacujeme.
„Můžeme vyzdvihovat švédský model, ale jsme český národ s jinou mentalitou, takže to nemůžeme jenom vzít, přehodit sem a dělat to jako Švédi.“
Kam všude jste vyrazili na zahraniční stáže a v čem vám nejvíce pomáhají?
Já si stáže hodně užívám a snažím se nasávat co nejvíce poznatků. Byli jsme ve Švédsku, letos ve švýcarském Davosu, navštívili jsme i akademii v Salcburku, kam se hodně jezdí. Myslím, že z každé takové stáže je potřeba si vzít ponaučení. Důležité je přemýšlet, jak získané poznatky můžeme aplikovat v našich podmínkách. Můžeme vyzdvihovat švédský model, ale jsme český národ s jinou mentalitou, takže to nemůžeme jenom vzít, přehodit sem a dělat to jako Švédi. Za mě nejpodstatnější rozdíl není v tréninkovém procesu, ale v kultuře prostředí, v mentálním nastavení dětí, rodičů anebo trenérů. Tam bychom si mohli vzít spoustu a spoustu ponaučení.
Týmy v regionu Oldřicha Kališe
Uničov, Vyškov, Šumperk, Velká Bíteš, Moravská Třebová, Warrior Brno, Boskovice, Břeclav, Technika Brno, Lanškroun, Blansko, Hodonín, Rosice – Zastávka, Náměšť nad Oslavou, Přerov, Prostějov, Kometa Brno, Olomouc, Uherský Ostroh, Znojmo, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Zlín, Kroměříž, Brumov-Bylnice, Vsetín.
Share on Facebook
