Bojovník Pekař o tvrdé škole života: V Americe se mi smáli, že jsem jouda

Foto: Martin Voltr

(VANCOUVER, od našeho zpravodaje) V zámoří žije od 14 let, domů do Čech se zpravidla vrací jen na pár dní. Matěj Pekař je už tak trochu Američan. Tenhle šikovný bruslař dřel ve čtvrtfinále do úmoru, ovšem v zákrytu za hvězdami z ročníku 1999 moc prostoru nedostal. Jeho šance přijde za rok, na šampionátu juniorů v Ostravě a Třinci. Tedy pokud už nevezme za kliku od NHL.

Pojď hrát hokej

Tenhle pracovitý chlapík od Turnova má našlápnuto víc než dobře. Loni si ho v draftu zamluvilo Buffalo a hned s Pekařem uzavřelo nováčkovský kontrakt. Mladý dříč přešel do kanadského juniorského týmu Barrie Colts, kde se zařadil k oporám. Jakmile dvacítka vypadla ve čtvrtfinále s týmem USA, klub mu hned vybavil letenku, aby měl Pekaře co nejdřív k dispozici.

Předpokládám, že mistrovství světa pro vás znamenalo velkou zkušenost.
Samozřejmě. Osahal jsem si nejlepší turnaj na světě, na jakém jsem dosud mohl hrát. Ale bohužel, vypadli jsme ve čtvrtfinále. Moc pozitivní být nemůžu, je to zklamání. Turnaj se lámal ve čtvrtfinále a to jsme nezvládli, obraz hry celkově nebyl takový, jaký by měl být. Spíš bych to hodnotil negativně.

Nebyla škoda, že jste proti USA začali skutečně hrát příliš pozdě? Vlastně až ve třetí třetině?
Já si to také myslím. Máte naprostou pravdu. Hráli jsme střední pásmo, a to byla jediná třetina, kterou jsme zvládli tak nějak dobře. Získali jsme dva puky z forčeku, a to bylo ono. Jinak jsme celý zápas jezdili do plných. Když oni měli kotouč, my jim ho nedokázali vzít, dokud si to nenahodili, nebo nějakým způsobem neotočili na červené čáře. Ale kolikrát se to stalo? Možná jednou dvakrát za zápas.

Hrát proti Američanům, to je vždycky lekce z rychlosti. Ale zdá se, že vám to vzhledem ke skvělému bruslení nevadí.
Bylo to rychlé. Po pravdě, já si to utkání užil. Byl jsem rád za každou šanci. Ale nebudeme si nic nalhávat. Američané měli 41 střel, my asi dvacet. Rozdíl třídy tam byl.

Ve čtvrtfinále na straně soupeře dominoval Jack Hughes, teprve sedmnáctiletý supertalent. Čím to, že hraje tak dobře?
Je to rozdílový hráč. Já moc nechápu, v čem to je. Viděl jsem bruslaře jako on, s hokejkou to umí dokonale. Ale jsou neviditelní. Tenhle kluk je nesmírně chytrý, ví, kdy dostat puk, kdy si co dovolit. To z něj dělá pravděpodobně jedničku draftu.

Souhlasíte s tím, že Američané mají na turnajích mnohem vyšší herní sebevědomí než Češi?
Určitě. Jejich sebedůvěra je na úplně jiném levelu. Ti hráči jdou do zápasu s tím, že pokud udělají chybu, tak jí napraví jinými lepšími věcmi. Nebojí se tu chybu udělat. U nás v kanadské lize dělají kluci kličky klidně i na modrých čárách, jako by to bylo za bránou. Samozřejmě, trenér není úplně nadšený. Ale když ten hráč ví, že na to má, za dvě střídání udělá to samé. A povede se mu to.

Je nejen tohle pro vás důležitý poznatek před dalším šampionátem, který proběhne v Ostravě a v Třinci?
Stoprocentně! Už budu vědět, do čeho jdu. Jak na tom jsou ostatní hráči. Tenhle turnaj mi pomohl opravdu moc. Obrovská zkušenost do budoucna.

Z mistrovství světa se rychle vracíte do Barrie Colts, kde vás trénuje Dale Hawerchuk. Jste tam spokojený?
Jsem. Je to super. Trenéra mám rád, ničím mě totiž nesvazuje. Akorát mi řekne: jdi hrát, co si myslíš, že je nejlepší. Dá mi nějaké ty rady, ale že by mě svazoval se systémem, to bych neřekl. Nechá mě vyvinout se jako hráče v tom, v čem já si myslím, že jsem nejlepší. Abych se díky tomu posunul na vyšší úroveň. Hawerchuk hrál hokej dlouho, je v Hockey Hall of Fame. On moc dobře ví, co každý hráč potřebuje. 

Do zámoří jste odcházel ve 14 letech, na poměry velmi brzy. Tatínek nám ve Vancouveru vyprávěl, jak se mu sevřelo srdce, když vás za Atlantikem nechával a vracel se domů. Jak jste to prožíval vy?
Upřímně, první tři čtyři měsíce jsem byl ztracenej úplně se vším. Nechtěl jsem tam zůstat. Jsem typ člověka, který pořád mluví, je zvyklý na kamarády. Jenomže já tam nebyl schopen říci ani slovo! Kluci ve škole si dělali srandu, že jsem jouda, že neumím mluvít a mám nějakou vadu řeči. Ale hokej mě strašně bavil. Zní to blbě, jenže já se vždycky těšil i do posilovny. Byl jsem mezi klukama, kteří chápali, že jsem cizinec, co tam přišel kvůli hokeji. Pak se to ohromně změnilo. Začal jsem si užívat hokej i život. Jsem moc rád za šanci, kterou mi rodiče umožnili. Neměnil bych.

Prý vám ve Spojených státech hodně pomohl Roman Andrýs, bývalý útočník Vítkovic. Je to pravda?
Ano, celá rodina Andrýsů. Roman je spolupracovník mého agenta Riche Wintera, On, ale i Jan a Tomáš Andrýsové se o mě starali. A také mě vychovávali. Řekl bych to asi takhle: bez těch tří bych tady s vámi neseděl a nedělal rozhovor ze šampionátu dvacítek.

Roman Andrýs hrál šampionát dvacítek v roce 1987. Vyprávěl vám někdy o turnaji v Piešťanech?
Vždycky říkal, že má stříbrnou medaili. A když jí prý udělali, tak jim sebrali všechny věci. Roman je taková ta stará škola. Jakmile nás vidí hrát vyrovnané zápasy se Švýcary nebo s Dány, a oni je v jejich éře poráželi 10:0... To pak má před televizí v uvozovkách asi infarkt (směje se).

Rodiče říkali, že se vidíte hodně málo. Berete to jako daň za to, že všechno obětujete hokejovému vzestupu a cestě do NHL?
Je fakt, že to bývá jednou za půl roku. Možná za nějakých sedm měsíců. Do Čech se dostanu zhruba na týden, možná jen na pár dní. Loni jsem po osmnáctkách jel hned do Ameriky. Já se tam tak zabydlel, že do Česka chci jen kvůli rodičům a bráchovi. Jinak rád trénuju v Detroitu. Mám tam kamarády, všechny tam znám. Jsou tam lidi, které mám rád. A kteří mají rádi mě. Každému vyhovuje něco jiného. Je na prd, že rodiče tolik nevidím. Ale oni to chápou. Vědí, že se v Americe neválím a poctivě trénuju. Jsem rád, že se s tím tak nějak vyrovnali.

Může to být tím, že jste odešel už ve 14 letech?
Ano, to je asi pravda. V Americe jsem v uvozovkách vyrostl. Byl jsem mladý, chápu to asi víc.

Tím pádem jste určitě rád, že tatínek s maminkou za vámi přiletěli na šampionát do Vancouveru.
Jednoznačně! Jsem hrozně rád, že jsem je viděl. Táta, ten to prožívá. Po čtvrtfinále byl malinko namíchlej, že jsme vypadli. Ale to je hokej, snad tedy příští rok.

Rodiče na vás mohou být pyšní, hned po draftu jste si vybojoval smlouvu s Buffalem. Což se povede málo komu.
Jo, je to super. Ale pořád nemám nic. Hraju juniorku, v NHL jsem nenastoupil k žádnému zápasu. Ani k exhibičnímu. Akorát mám vedle svého jména NHL kontrakt, to jediné se změnilo. Vím, že mi Buffalo věří. Musím ještě víc makat, abych se dostal do týmu. Táta to vidí podobně, pomalu každý den mi dává lekci, jak být chytrý při nakládání s penězi. Až mi to trošku leze na nervy (směje se). Ví, že takový nejsem, ale bojí se o mě. Je to prostě táta.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz