Abdul se vrací po čtyřech měsících. Hodně těžké období, ohlíží se
Foto: Facebook, Severstal Čerepovec
Pro Jindřicha Abdula začala štace v KHL dobře, během úvodních šesti zápasů si připsal dva góly a postupně se vypracoval do elitní útočné formace Čerepovce. Pak ale přišlo zranění, jehož léčba se z původně plánovaných pár dní protáhla na bezmála čtyři měsíce. Nejen o tom je tento rozhovor.
Do ostrého zápasu jste nenastoupil od října. Těžké období, že?
To si pište, měl jsem otřes mozku. Popravdě řečeno paradoxní je, že dodnes nevím, jestli to otřes mozku opravdu byl. Jezdil jsem po doktorech, ale nikdo mi to nebyl schopný s určitostí říct. Mohlo to být něco od krku, každopádně pauza byla hodně dlouhá. Naštěstí jdu už za nějaké tři dny do zápasu a hned v Petrohradu.
To musíte být hodně natěšený.
Těším se hodně. Po psychické stránce bylo tohle období opravdu těžké. Je to takové zranění, že člověk s tím nic moc neudělá. Hlavně jsem si myslel, že si odpočinu jeden den a do dalšího zápasu normálně naskočím. No a za chvíli to budou čtyři měsíce.
Když nepočítám zranění oka, je tohle pro vás nejvážnější úraz v kariéře?
Popravdě musím říct, že tohle pro mě bylo mnohem horší než zranění oka. Tam jsem hned od začátku věděl, na čem jsem. Byl jsem smířený s tím, že si týden poležím v nemocnici a tři měsíce doma, a že oko už nikdy nebude stoprocentní. Tady jsem odstoupil ze zápasu, protože mě bolel krk a doktor mi řekl, že nemá cenu, abych to zbytečně hrotil. Že na další zápas budu normálně připravený. Nakonec jsem dlouhou dobu nevěděl, jak to bude dál.
„Popravdě musím říct, že tohle pro mě bylo mnohem horší než zranění oka."
Prognózy doktorů byly jaké?
Právě, že v podstatě vůbec žádné. Jezdil jsem po doktorech v Česku, v Rusku i na Slovensku, ale nikdo mi nebyl schopný nic říct. Jak už jsem zmiňoval, tak dodnes nevím, jestli to otřes mozku byl. Neměl jsem totiž ani žádné symptomy, neztratil jsem paměť, nezvracel jsem… Bohužel to ale trvalo takhle dlouho. Ani dnes to není stoprocentní, nicméně už alespoň můžu normálně fungovat.
Jak jste se léčil, když jste pořádně nevěděl, co vám je?
Podobným stylem, kterým se léčí otřes mozku: to znamená ležet na bytě, žádný telefon, žádná televize a ve tmě. Po nějakých pěti týdnech, kdy jsem se už cítil líp a říkal si, že začnu normálně trénovat, tak jsem pro změnu dostal covid, což znamenalo další dva týdny klidu na bytě. Na psychiku opravdu velmi těžké.
Na druhou stranu už jste si něčím podobným prošel, takže z psychického hlediska už jste odolnější, ne?
Já si myslím, že jo. Nerozklepal jsem se z toho. Ale jak už jsem řekl… Tohle bylo úplně něco jiného než s okem. Hlavně kvůli délce léčení. Za chvíli to budou čtyři měsíce, přičemž já počítal tak s jedním dnem.
„Jezdil jsem po doktorech v Česku, v Rusku i na Slovensku, ale nikdo mi nebyl schopný nic říct."
Když jsem zákrok Justina Azeveda viděl, říkal jsem si, že byl likvidační. Co myslíte?
Já se k tomuhle nerad vyjadřuju, protože není na mně, abych to posuzoval. Ale vidím to podobně. Popravdě si myslím, že kdyby to udělal někdo z našeho týmu, tak dostane stop asi na dvacet zápasů. Bohužel v Rusku to tak funguje, že ty velkokluby to mají podchycené.
Všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější…
Je to tak, v Rusku to prostě takhle funguje. Na velkokluby se nahlíží trošku jinak než na ty ostatní. Ale musím říct, že to byla i moje chyba: měl jsem ho vidět, respektive jsem ho viděl, ale ještě jsem ho neznal jako hráče. Věděl jsem, že je to Azevedo, který udělá každý rok 50 bodů, ale netušil jsem, že umí být takhle zákeřný, navíc s jeho postavou. Na druhou stranu se možná ukázala tak trochu karma.
„Myslím si, že kdyby to udělal někdo z našeho týmu, tak dostane stop asi na dvacet zápasů. V Rusku to ale mají velkokluby podchycené."
Jak to myslíte?
Asi měsíc po mně měl otřes mozku i Azevedo a Kazaň s ním pak rozvázala smlouvu, protože měl psychické problémy. Teď se léčí v Kanadě. Dokonce jsem se po nějakém čase dozvěděl, že ty psychické problémy mají mít souvislost právě s jeho otřesem, takže možná na té karmě něco bude. Ale rozhodně nikomu nepřeju nic zlého.
Budete po návratu na led opatrnější?
Neřekl bych, že budu opatrnější, vždycky jsem byl typ hráče, který na ledě nepřemýšlí nad tím, co se mu stalo v minulosti. Ale samozřejmě se budu snažit být víc obezřetný, aby se mi už nic takového nestalo.
Nebál jste se, že s vámi bude chtít Čerepovec rozvázat smlouvu, když jste tak dlouho marodil? V Rusku člověk nikdy neví…
Je to tak. Samozřejmě, že jsou určitá pravidla, ale tady v Rusku je nikdo moc nectí, takže jsem nad tím rozmýšlel. Ale naštěstí můžu být pořád tady a jsem za to rád. Sice mi trochu sáhli na peníze, ale to bylo hlavně kvůli tomu, že jsem chtěl odletět do Česka. Trenér mě každopádně chválil, byl se mnou spokojený, takže možná i to trochu přispělo k tomu, že se mnou pořád počítají. Snad věří tomu, že když se vrátím na led, budu týmu prospěšný.
„Dostával jsem hodně prostoru na ledě, poslední zápasy před zraněním jsem hrál v první lajně."
Na začátku sezony jste to potvrzoval.
Myslím, že se mi dařilo, byť to samozřejmě vždycky může být lepší. Dostával jsem hodně prostoru na ledě. Poslední zápasy před zraněním jsem hrál v první lajně, takže si na nedostatek prostoru nemůžu stěžovat. My máme tým takový, že moc gólů nedáváme, většinou jsou naše zápasy spíš ubojované a odpracované. Každopádně trošku neskromně jsem rád za to, že se mi přesun ze Slovenska celkem povedl. Když jsem sem přišel poprvé na trénink, říkal jsem si, že to bude asi dřina, ale v zápase je to úplně jiné. Situace řešíte jinak a člověk si zvykne.
Na život v Čerepovci jste si taky zvykl?
Je to tu dost velká díra, to si nebudeme nic nalhávat. Teď je tady skoro furt tma, člověk se vzbudí o půl deváté a pořád svítí lampy. Ale když už tu jste delší dobu, zvyknete si. Nejhorší pro mě bylo těch pár týdnů, kdy jsem se do Čerepovce vrátil z Bratislavy. Ale člověk ví, proč tu je: je to jedna z nejkvalitnějších hokejových lig, jsou tu peníze, to si taky nebudeme nalhávat. Když si tohle uvědomíte, dá se to zvládnout. Skrz covid nás trenéři prosí, abychom se nezdržovali v centru, ale jinak je tu většina podniků otevřených. Normálně chodíme na obědy, večeře... Tím, že je to město takové, jaké je, tak jsme rádi alespoň za tohle, protože by se to asi fakt nedalo, kdyby měl člověk sedět jen v pokoji na hotelu.
„Je to tu dost velká díra, to si nebudeme nic nalhávat. Ale člověk ví, proč tu je. Když si to uvědomíte, dá se to zvládnout."
Ve zbytku sezony si přejete hlavně zdraví, co?
Určitě! V takových chvílích si člověk opravdu uvědomí, že zdraví je to nejdůležitější. Když vás trápí zdravotní problémy, je celý svět špatný. Vím, že to bude těžké – tím, že jsem se zranil, tak v klubu podepsali dalšího cizince, je nás tu teď šest a hrát může jen pět. Já ale rozhodně neházím flintu do žita. O svoje místo na slunci se poperu.
Motivaci rozhodně máte, vždyť se s vámi prý počítalo pro listopadový Karjala Cup.
To je jedna z věcí, která mě mrzí asi nejvíc, protože si myslím, že kdybych tady v Rusku pravidelně hrál, pan Pešán by mi nějakou šanci v národním týmu určitě dal. A pak by záleželo jen na mně, jak bych se jí zhostil. Pro hokejistu je samozřejmě nejvíc, když může hrát za reprezentaci. Hodně lidí se mě na to už ptalo. Samozřejmě nevím, jestli bych na pozvánce nakonec byl, nebo ne, ale už i ten prvotní zájem, který proběhl, mě potěšil. Uvidíme, jaký bude zbytek sezony, třeba ještě šanci dostanu. Udělám pro to maximum.
Foto: Facebook, Severstal Čerepovec
Share on Facebook
