Zápas po dvaceti letech. České veteránky si připomněly staré časy
Foto: Deník / Edvard D. Beneš
Hokejoví veteráni už delší dobu patří v českém hokeji mezi zavedené reprezentační kategorie. Ale možná budou mít své následovnice. V dubnu se totiž v Litvínově sešly hokejistky, které oblékaly národní dres před dvaceti lety! Exhibiční utkání v příjemné atmosféře skončilo „férovou“ remízou 7:7, bude stát u zrodu nové tradice?
O organizaci celé akce se postarala Hana Kubešová. Aby získala kontakt na všechny tehdejší spoluhráčky z reprezentace, s přípravou začala už koncem minulého kalendářního roku. „Měla jsem to pro ně jako překvapení. Asi takhle to řeknu: Byla to vlna euforie čtyřicetiletých ženských po České republice,“ směje se po setkání plném vzpomínek na dobu, kdy náš ženský národní tým ještě procházel svým počátečním vývojem.
Jak vznikla celá myšlenka uspořádat zápas veteránek?
Teď bydlím v Českých Budějovicích, ale původně jsem hrála za Litvínov, odkud pocházím. Vždycky ne úplně pravidelně, ale snažily jsme se jednou za rok scházet v Litvínově jako „staré“ hokejistky a hrály jsme zápasy proti mladým, aktuálním hráčkám. Když nám všem táhlo na čtyřicet, došlo nám, že proti nim už nemůžeme hrát. Tak vznikla myšlenka, že musíme hrát staré proti starým. Jeden den jsem si sedla a řekla: Hele, tak pojďme svolat náš starý tým. Někoho z Berouna, někoho z Kladna... Až nakonec z toho vznikl nároďák.
Podle čeho jste tedy nakonec pozvánku složila?
Vycházela jsem z reálných reprezentačních pozvánek před dvaceti lety. Iniciovala jsem to už loni, trvalo mi skoro pět měsíců, než jsem celý projekt dala dohromady. Takže jsem si nechala vytáhnout pozvánky z roku 1996 plus mínus jeden rok. Chtěla jsem, aby nás bylo hodně a dokázaly jsme sestavit dva týmy.
Kolik hráček jste oslovila a kolik jich nemohlo přijet?
Pozvala jsem celkem asi 52 lidí, s tím, že v tom byly i rozhodčí z našich řad. Vím, že někteří se živí nebo živili rozhodcovstvím, a chtěla jsem udělat celý zápas v rámci naší režie. Nakonec se zúčastnilo asi 35 lidí, zbytek nemohl většinou z pracovních nebo zdravotních důvodů. Právě některé rozhodčí v té době byly i na mistrovství světa.
Všiml jsem si, že jste hráčkám rozeslala nominaci ve stejné podobě, jakou v současnosti využívají všechny české reprezentace.
Martin Loukota nám poskytl originál reprezentační pozvánky, která se dneska používá. Samozřejmě je trochu pozměněná od té, co byla před dvaceti lety. Všechno jsem dělala v anonymitě, dva a půl měsíce mi trvalo, než jsem na všechny sehnala kontakt. Pozvánku jsem jim elektronicky poslala dva měsíce před akcí, měla jsem to pro ně jako překvapení. Asi takhle to řeknu: Byla to vlna euforie čtyřicetiletých ženských po České republice (směje se).
Foto: Deník / Edvard D. Beneš
Jaký byl návrat na led?
Abych to přirovnala... Když umíte plavat nebo jezdit na kole, a vrátíte se k tomu po x letech, tak plavete i jedete, akorát to děláte o dost pomaleji. Stejně tak to vypadalo na ledě. Všichni jsme měli pocit, že jsme skončili tak před půl rokem. Prostě to nezapomenete. Navíc devadesát procent z nás je aktivních sportovců do dneška, jenom ta fyzička už neodpovídá tomu nasazení jako před dvaceti lety. Ale bylo to samozřejmě úžasné.
Zápas skončil výsledkem 7:7, byly tam i hezké hokejové akce?
No prý tam byly hrozně hezké hokejové akce! (směje se) Akorát ve zpomalené verzi. Ale prý se na to dalo i koukat. To mám zprostředkovaně, protože když hrajete, nedokážete to tolik posoudit. Díky tomu, že jsme všechny byly na stejné úrovni, jsme měly na ty věci čas. Bylo i vidět, kam chce kdo nahrát, a puk tam i doopravdy došel. Udělaly jsme si pravidla jako mužští veteráni, takže bez střely golfákem a podobně. Vzaly jsme ale i některé mladší čtyřiceti let, abychom sestavily týmy.
Od svazu jste si půjčily i reprezentační dresy. Jaký to byl pocit, mít na hrudi zase český znak?
Bylo to fajn, zavzpomínaly jsme si. Člověka to vrátilo do těch mladých let, já jsem za ženskou reprezentaci hrála asi deset let. Dneska ještě aktivně hraju hokej za Budějovice, takže to pro mě byl takový normální zápas, akorát jsem si oblékla jiný dres. Nedá se říct, že bych to úplně prožívala. Bylo to exhibiční přátelské utkání, soukromá akce. Když je člověk třeba na mistrovství, samozřejmě se to s tím nedá srovnat. Bylo to pocitově hrozně příjemné, ale já osobně jsem to třeba brala s rezervou.
„Bylo to hrozně příjemné. Když se sejde pětatřicet bab, tak se moc nedostanete ke slovu.“
Jak se díváte na to, kam se za těch dvacet let český ženský hokej posunul?
Posunul se hodně dopředu. Ale na mezinárodní úrovni. Klubovou úroveň vnímám, nechci říct negativně... Ale je to nastavené trochu jinak než tehdy. Když jsme my před těmi dvaceti lety hrály hokej, tak jsme byly ženský tým a spolu jsme trénovaly a hrály zápasy. Dneska je to tak, že aby holčičky byly dobré – a rozumím tomu –, tak hrají za kluky. A ženské týmy jako takové v podstatě neexistují. Nebo existují, ale na trénincích je strašně málo lidí. Od toho, že děvčata hrají za kluky, ale zase spějí mezinárodní úspěchy.
Vraťme se k vaší akci. Po zápase jste měly i posezení, takže historky určitě ožívaly...
Měly jsme posezení s rautem i ubytováním. Ze srandy jsme ještě nechaly vyhlásit nejstarší a nejmladší hráčku utkání. Bylo to hrozně příjemné. Když se sejde pětatřicet bab, tak se moc nedostanete ke slovu, asi takhle vám to řeknu. Díky tomu sportovnímu duchu máte úplně jiné prožitky, než když se sejdou po dvaceti letech spolužáci ze školy. Bydlely jste spolu, ty vzpomínky jsou mnohem intenzivnější. O to intenzivnější bylo i to setkání.
Plánujete akci pravidelně opakovat?
Určitě. Už jsme se domluvily a předala jsem pomyslné žezlo do Berouna, kde vznikl ženský hokej v České republice. Chtěly bychom z toho udělat pravidelné akce, druhý ročník by proběhl právě v Berouně. Oslovila jsem hokejový svaz, jestli bychom mohli navázat bližší spolupráci. Byli tomu nakloněni, že bychom tu kategorii zlegalizovali jako veteránky ženského hokeje. Uvidíme, jak bude naše spolupráce pokračovat.
Čeští veteráni se dva roky účastní Světové ligy. Nelákalo by vás něco podobného taky? Mezinárodní zápasy?
Ano, taky, nadnesla jsem to. I tahle varianta existuje a my bychom o to určitě stály. Ale to už bude záležet na svazu i na nějakých financích. Jediný problém je to, že zvažují posunutí hranice veteránů na 45 let. Dneska je spousta extraligových i zámořských hráčů jako Jarda Jágr, ta hranice se opravdu posouvá. Pokud by se to týkalo i nás, měly bychom s tím problém, protože pětačtyřicátnic máme jenom pár.
Veteránky ČR (červení) – Veteránky ČR (bílí) 7:7 (3:1, 2:3, 2:3)
Branky a nahrávky: 1. Mannová (TS), 8. Rajnišová (Spilková), 12. Krejčová (Duben), 30. Krejčová (TS), 35. Duben (Kornalíková), 46. Čížková (TS), 56. Martínková (Mannová) – 16. Konopková (TS), 25. Szelongová, 32. Szelongová (Trčková), 39. Padevětová (Kubešová), 44. Szelongová, 52. Sládková, 53. Rauchová (TS). Hráno 8. dubna 2017 v Litvínově.
Červený tým: Alena Tydlitátová – Renata Pravdová, Petra Honická, Marcela Mannová, Michaela Tuchyňová – Daniela Kornalíková, Michaela Krejčová, Jan Duben, Martina Čížková, Renata Martínková, Ingrid Rajnišová, Marcela Pavelcová, Dana Spilková, Lenka Havránková.
Bílý tým: Andrea Lupačová – Hana Kubešová, Hana Fidrmucová, Zdena Borovská, Věra Sládková – Dagmar Rauchová, Gabriela Konopková, Beáta Szelongová, Milena Trčková, Lenka Šmídová, Iva Padevětová, Lucie Komhauserová, Klára Kostelecká.
Share on Facebook
