Z Finska do 2. ligy. Nestrašil o probrečených nocích, bráchovi i NHL

Foto: Lukáš Bajgar, hcporuba.cz

V minulé sezoně si užíval angažmá ve Finsku, kde v dresu mistrovské Tappary vyzkoušel dokonce tamní nejvyšší soutěž. Na severu chtěl pokračovat, podle vlastních slov měl několik nabídek, jenže nakonec se všechno zvrtlo a Viktor Nestrašil teď pendluje mezi první a druhou ligou. Přesto pevně věří, že se už brzy posune zase výš. A splní si své sny. "Hokej je krásný v tom, že se vám život může změnit ze sekundy na sekundu," hlásí mladík, který touží zahrát si v NHL a se svým slavnějším bráchou Andrejem.

Fanshop

Ale čeká ho pořádně těžká šichta. Na konci přestupního období byl poslán z Prostějova do Poruby, v jejímž dresu při debutu na ledě dominoval. Zapsal gól, asistenci a pomohl lídrovi východní skupiny druhé ligy k hladkému triumfu 7:3 nad poslední Opavou.

Jaká byla premiéra v porubském dresu?
Taková zvláštní. Začali jsme dobře, ale potom jsme se okamžitě přizpůsobili jejich hře. Za stavu 4:0 jsme přestali bruslit a vymýšleli nesmysly. Dostali jsme tři rychlé góly a pak jsme se museli rychle vzpamatovávat, abychom to udrželi. Kluci věděli, kdo je lepším týmem v zápase, jen si to museli přes přestávku uvědomit. Do třetí třetiny jsme zase nastoupili dobře.

Ale z osobního hlediska spokojenost, ne?
Úplně zase ne, možná tak jenom s první třetinou. Tam jsme měli v podstatě každé střídání vyloženou gólovku a byla škoda, že jsme proměnili jen dvě. A pak jsme se úplně přizpůsobili hře soupeře. Dva kanadské body asi dobré, ale nejdůležitější je, že jsme dokázali udržet výhru za tři body pro tým.

Je velký rozdíl mezi WSM Ligou a druhou ligou?
Je. Hlavně v pohybu. Kluci v první lize jsou taky chytřejší, šikovnější. Ale možná to bylo i tím, že se hrálo s posledním týmem tabulky a trošku jsme to podcenili. Bylo to i dobrým začátkem, vletěli jsme na ně agresivně, bruslili a napadali, ale za toho vysokého vedení jsme od toho upustili.

"Byl jsem takový nějaký zklamaný, nešťastný a ptal jsem se pořád sebe, proč to nevyšlo."

Jak se vůbec zrodil váš přesun z Prostějova do Poruby?
Tak to nevím. Ani jsme to se Švarcíkem (Milanem Švarcem, pozn. red.) nečekali, ale takhle to chodí. Do Prostějova přišli zkušení hráči a my jako mladí jsme odešli sem. Pokud by se někdo nedej Bože zranil nebo se nebude dařit, což se doufám nestane, tak se připojíme zase k Jestřábům. Ale pokud to klukům bude pořád lepit, tak zůstaneme v Porubě.

Takže to bylo něco ve stylu "Kluci, díky, ale v pondělí se hlásíte v Porubě"?
Tak nějak, vlastně jste to řekl úplně přesně. Nic víc, bylo to stručné.

Bylo to dost narychlo. Kdy jste se připojili k týmu?
V sobotu jsme hráli v Kadani, ale málo, pak jsme se po utkání dozvěděli, že se máme v pondělí hlásit v Porubě. V neděli jsem měl volno, byl doma v Praze a další den už jsem vyrazil. K týmu jsem se připojil až na srazu před zápasem.

Do Prostějova jste přišel až na začátku listopadu, co bylo předtím?
Minulou sezonu jsem hrál ve Finsku. Když jsem se na jaře vrátil, tak jsem byl v klidu, nechával jsem to na agentovi, protože jsem věděl, že mám dost nabídek. Dvě z nejvyšší finské soutěže a asi šest z farem, tak jsem to nechával na něm, byl v klídku a trénoval si letní přípravu. A najednou za dva a půl měsíce, kdy už se odlétalo zpátky, jsem zjistil, že se něco pokazilo a že vlastně tam nic nemám. Tak jsem vyměnil agenty. Teď mám pana Volka s panem Balaštíkem. Musím říct, že to byl dost dobrý krok, protože pan Balaštík se o mě stará perfektně.

To, že se teď nedaří, je další překážka, kterou musím překousnout. Než jsem se připojil do Prostějova, tak jsem pořád čekal, co se najde. Už jsem věděl, že se ve Finsku začíná a že tam neodletím. Chtěli jsme tedy něco v extralize, ale nedopadlo to. Já jsem stále čekal, ale pak už to bylo moc dlouhé. Tak jsem chtěl najít něco v první lize. Začal jsem s Prostějovem, ale už po pěti zápasech jsem se zranil, urval jsem si vazy v rameni a bylo pak těžké se vrátit zpátky do kádru.

To je pro hráče asi pořádná rána, když je v rozběhnuté sezoně bez angažmá.
Je to velký šok. Hrozně dlouho trvá, než se s tím hráč smíří. Když jsem začal hrát, tak jsem to měl pořád v hlavě. Byl jsem takový nějaký zklamaný, nešťastný a ptal jsem se pořád sebe, proč to nevyšlo, protože podle mě jsem nehrál špatně. Podle okolí taky, měl jsem na sebe dobré reference. Takže vlastně hráč se pořád ptá, co se stalo, proč to nevyšlo, místo toho, aby to hodil za hlavu. Ale musím říct, že těch prvních pět zápasů se mi dařilo, hrál jsem dobře, hodně minut, pak jsem se zranil a už jsem se nedostal do týmu tak, jak bych potřeboval. Měl jsem malý ice time, byli tam staří zkušení hráči, kteří dostávali víc prostoru, víc se jim věří, nám mladým se věří méně. My teď můžeme se Švarcíkem dělat všechno pro to, abychom se vrátili na play off a budeme doufat, že se nám povede aspoň závěr sezony.

"Když přijdu do nového kádru, tak hned slyším "Ty jsi brácha Andreje?" Kolikrát říkám, že ne. Byl bych raději, kdyby nás méně v hokejovém světě spojovali."

Věříte tedy, že se nastartujete a dostanete zase na vyšší úroveň?
Věřím. To je jediné, co hráči taky zbývá. Věřit, doufat. Já tomu věřím pořád. Musím říct, že pan Balaštík mi v tom strašně moc pomáhá, asi jsem nezažil takového agenta, který by vám sám od sebe volal několikrát týdně. Většinou to bývá tak, že agent volá, když se daří a pak si pokecáte o faktuře, kterou mu máte poslat. Pan Balaštík je v tomhle skvělý, on hrozně pracuje s vaší hlavou, chce vás motivovat, posouvat dopředu a mentálně vás povzbuzovat do dalších kroků. V tom jsem mu hrozně vděčný. I v těchto chvílích, kdy se nedaří a jsem, dá se říct v depresích, mě stále drží nad vodou. Hlavně kvůli tomu, co mi stále říká a jak mě motivuje, jsem schopen na sobě každý den makat na sto procent.

Co brácha? Taky je pro vás oporou?
Nějaké rady tam jsou. Ale on dobře ví, že už nejsem nějaký malý kluk, který by nevěděl, co dělat a jak se s věcmi vyrovnávat. My si oba žijeme svůj hokejový svět. Já bych byl nerad, kdyby mě někdo řadil za něj. Já bych byl nejraději, kdyby nás ve světě nebrali jako bratry, rád bych si udělal svojí hokejovou cestu a snažím se si všechno vybudovat sám od začátku. Abych z toho měl radost a ne, aby se říkalo, že je to brácha Andreje.

Ale stejně se to asi pořád říká a je těžké se od toho odprostit.
V tuhle chvíli je to pořád těžké, když on je na takové úrovni a já tady pendluju mezi první a druhou ligou. Takže i když přijdu do nového kádru, tak hned slyším "Ty jsi brácha Andreje?" Já kolikrát říkám, že nejsem (směje se). Bráchovi strašně přeju, je to ohromný dříč a svůj hokejový sen si vyšlapal, dřel jako kůň, já mu to strašně přeju, ale byl bych raději, kdyby nás méně v hokejovém světě spojovali.

Asi takovým vaším snem je jednou proti bráchovi nastoupit, že?
To by bylo krásné! Můj sen je, kdybychom si spolu zahráli na té vrcholové úrovni, protože já pořád věřím, že se tam dostanu, že to urvu a půjdu hlavou proti té zdi, i když teď to nevypadá dobře. Ale nezlomí mě to, půjdu pořád dále a věřím, že se někde potkáme a že si spolu zahrajeme. Nechci, abychom si spolu zahráli někdy až nám bude 45 let a budeme někde dosluhovat. Ale i to by bylo hezké.

Jste odchovancem pražské Slavie, ta nebyla ve hře?
Vůbec. Po příletu z Finska jsem tam trénoval s juniorkou. S áčkem jsem nemohl, což i chápu. Trénovali si tam svoji taktiku a nechtěli mít v kádru hráče, který tam nebude zůstávat a překážel by jim. Pak když se dozvěděli, že nic nemám a pořád čekám, tak začali za mnou chodit, jestli tam nechci zůstat, ale nechtěl jsem dvakrát vstupovat do té stejné řeky. Chtěl jsem jít jinou cestou, celé to překopat a skončilo to takhle, že jsem teď v Prostějově.

"Byly tam chvíle, kdy to bylo strašně těžké na psychiku. Když jsem byl zraněný, tak jsem i probrečel pár nocí. Nebylo to vůbec příjemné."

Loňská sezona ve Finsku asi byla parádní zkušeností, že?
Byla to krásná zkušenost, opravdu perfektní. Musím říct, že jsem tam letěl strašně pozitivní. Byl jsem rád, že se mi něco povedlo, že mě lidi na chvíli přestali spojovat s bráchou a začali mluvit taky trochu o mě. Ale bylo to zpočátku hrozně těžké na psychiku. Byl jsem tam sám a Finové neradi mluví anglicky, jsou takoví hrozně uzavření do sebe. Mají rádi svou finštinu, svůj národ a neradi mluví anglicky s cizinci. Ale tak to je asi všude. Přijde cizinec a sebere tam práci třeba někomu, kdo je odchovancem, takže začátky jsou vždycky těžké. Asi po deseti zápasech jsem si utrhl vaz v koleni, takže jsem byl zase tři měsíce mimo hru. Ale když jsem přišel zpátky, tak jsem dostal stejnou šanci, dařilo se famózně a dali mi taky čuchnout k nejvyšší finské soutěži. Mohl jsem být s klubem, který vyhrál titul. To bylo krásné, nezapomenutelný zážitek.

Víte, že jste se v Tampere o sezonu minul s Patrikem Lainem?
Vážně? To ani nevím. Ale byl tam třeba Dominik Hrachovina nebo Slovák Martin Bodák. Ten tam nebyl, když jsem přišel. Zrovna měl sraz s nároďákem. Pak se připojil asi po dvou týdnech a padli jsme si do noty. Je to skvělý kluk a je s ním hrozná sranda. Vzájemně jsme se podporovali. Letos hraje v Americe a byl bych rád, kdyby se mu začalo ještě víc dařit. Takže aspoň někoho jsem tam měl.

Finsko je hrozně náročné na psychiku, vadila vám hodně tamní tma?
Myslel jsem si, že to bude nezvyk, nepříjemné. Než jsem odlétal, tak jsem četl, že tam je v té době největší procento sebevražd, tak jsem se trošku obával, že budu třeba nevyspalý. Ale jsem na to jakž takž zvyklý. Na Slavii jsem měl taky trénink v 6:15, tak jsem přijížděl za tmy, pak si odběhl na snídani, šel jsem zpátky trénovat sám, další trénink a zase jsem odcházel za tmy, takže ono to nebyla nějaká velká změna.

Když jste řekl, že jste se trošku obával, tak jsem se lekl, že hodit mašli.
(směje se) To zase ne, ale byly tam chvíle, kdy to bylo strašně těžké na psychiku. Když jsem byl zraněný, tak jsem i probrečel pár nocí. Nebylo to vůbec příjemné. Byl to můj takový první krůček k profesionálnímu hokeji, kdy na tom fakt záleží, chtěl jsem odehrát co nejvíc zápasů za áčko a v tu chvíli se zraníte a víte, že budete asi tři měsíce mimo. Byl to šok, velká rána. Neděláte nic jiného, než že ležíte doma na posteli a jdete si zacvičit vršek, což vás po týdnu přestane bavit, protože nahoře jste jak Steven Seagal a dole jako pětiletá holčička (směje se).

Když už jste si zvykl, měl jste pocit, že Finsko je pro vás tou pravou zemí?
To zase ne. Já jsem vždycky táhnul k Americe, mám rád ten jazyk, styl života, který tam vedou. Kluci v šatně jsou tam na sebe hrozně milí, je tam vážně velká sranda, všichni si navzájem pomáhají. Tohle je život pro mě. Ale když jsem si na Finsko zvykl, tak to taky nebylo špatné. Je to hezká země se spoustou přírodních krás, kam se člověk může jít podívat, když je na tom psychicky špatně. Takže taky to má svoje plusy a dokázal jsem si určitě představit, že bych tam byl další tři čtyři roky.

"Myslím, že nic není ztraceného. Hokej je krásný v tom, že se vám život může změnit ze sekundy na sekundu. Všechno je to o šanci a o tom, jestli hráč nepřestane věřit, jestli ho to nezlomí. A mě to nezlomí."

Před odchodem do Finska jste říkal, že vaším snem je zahrát si NHL a vyhrát Stanley Cup. To stále platí?
Ano, pořád. Podle mě je to stále reálné. Nevím, jestli to mám říkat, abych nedostal čočku někde...

Povídejte.
Tady v Česku je těžké, že mladí hráči dostávají strašně málo prostoru. Naopak v zahraničí je to tak, že když se objeví mladý hráč a je třeba na podobné úrovni jako o dva roky starší hráči než je on, tak dostává šanci a chtějí z něj vychovat toho špičkového hráče třeba pro NHL, budoucího tahouna. Tady v Česku je to tak, že větší důvěru dostanou staří hráči, mladý zde čeká na svou příležitost, která přijde v průběhu pár sezon. S tím se člověk musí smířit, já jsem s tím šel do Česka a věděl jsem, že to takhle bude. Takže čekám na svou šanci, nic nevzdávám. Pořád tomu věřím, furt to v hlavě mám.

Já si myslím, že nic není ztraceného. Hokej je krásný v tom, že se vám život může změnit ze sekundy na sekundu. Povede se vám jeden zápas, dostanete víc prostoru, povede se sezona, dostanete prostor v lepší lize a už se to s vámi veze, můžete být někde jinde. Já jsem třeba koukal na Tomáše Mertla a ten ještě v sezoně 2008-09 hrál za Tábor. Taky je mu teď 31 let a jaký je to hráč, počkal si na svou šanci a teď se mu daří perfektně, jede na olympiádu. To je přesně ono. Všechno je to o šanci a o tom, jestli hráč nepřestane věřit, jestli ho to nezlomí. A mě to nezlomí.

Navíc je vám teprve 21 let, takže všechno máte ještě před sebou.
No teprve... V Česku teprve, v zahraničí už bych byl pro vedení týmů důchodce. Ale tak to tady prostě je, musím být trpělivý, makat na sto procent, čekat a věřit, že se do sestavy dostanu zpátky. Třeba se mi podaří pár zápasů a může to být zase úplně jinak.

Máte nějakou ideální představu o příští sezoně?
Určitě bych chtěl hrát extraligu, ale tím, jak sezona teď pro mě probíhá, si myslím, že to nevyjde. Alespoň ne od začátku. Není to nereálné, ale myslím, že to tak bude. Že začnu v první lze a budu si to muset vybojovat sám, což pro mě není problém. Hlavně abych se nezranil, vydrželo tělo, pak to bude zase o něco lehčí. Budu tedy dál bojovat a věřit, že se co nejdřív dostanu někam výš.

Foto: Lukáš Bajgar, hcporuba.cz

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz