Vomáčka o Kanadě: Životní zážitek! Měli jsme na víc, vyhrát mohl kdokoli
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Dvě výhry z pěti zápasů, přesto až sedmé místo z osmi. Česká reprezentace do 17 let má za sebou dosud největší hokejovou akci a byť umístění může ukazovat něco jiného, na turnaji World Hockey Challenge nezanechala špatný dojem. Jenže Kanada – to neznamenalo pro mladíky ročníku 1999 zdaleka jen hokej, ale víc než dva týdny ve skvělé partě a také cestu přes půl světa plnou obrovských zkušeností. „Byl to největší zážitek mého dosavadního života,“ říká jednoznačně brankář národního týmu Tomáš Vomáčka.
Sedmá příčka je vzhledem k výkonům asi trochu krutá, že?
„Asi ano. Tyhle velké turnaje jsou o jednom zápase, to všichni víme, ale nám se bohužel čtvrtfinále nepovedlo. Asi jsme na něj nebyli tak připravení, jak bychom měli. Přece jenom to byl první velký turnaj v našem životě. Sedmé místo může znít docela krutě, ale lidi, kteří tam byli nebo nás sledovali, vědí, jak jsme hráli. Měli jsme na víc.“
Ve čtvrtfinále jste šli na Rusy, což je pro český tým v každé kategorii trochu speciální soupeř. Věřili jste si na ně?
„Věřili. V šestnáctce jsme s nimi hráli hodně a měli jsme dobrou bilanci. Doufali jsme, že je můžeme porazit. Ale asi jsme si to v hlavách úplně nesrovnali a dopadlo to tak, jak to dopadlo.“
Prohráli jste vysoko 1:6, stejně jako v prvním zápase se Spojenými státy. Vypovídalo skóre o dění na ledě?
„Myslím, že úplně ne. V prvním zápase jsme dostali na začátku smolné góly, úplně nám to nelepilo. Ale měli jsme spoustu šancí. Kdyby byl výsledek 2:4, 2:5, 3:5, mohl by odpovídat. 1:6 bylo docela kruté. A s Ruskem ve čtvrtfinále to bylo podobné. Jakmile jsme dostali góly na 1:3, 1:4, hráli jsme bez koncentrace, bez chuti a napadalo nám to tam.“
Ve skupině jste druhé utkání prohráli v nájezdech a třetí vyhráli. Svědčí to o tom, že jste se zlepšovali?
„Určitě. Hlavně defenzíva šla v průběhu turnaje nahoru. Začali jsme na osmi gólech (v přípravě) s Finskem, šest s Amerikou, pak jsme dostali jenom tři, potom dva. Ale pak zase to čtvrtfinále… Zase je možné, že jsme se právě proti Finům už v ofenzívě trochu vystříleli a pak nám v klíčových momentech trochu chybělo štěstíčko, aby nám to tam spadlo.“
Turnaj vyhrálo bílé mužstvo Kanady, které jste předtím porazili. O čem to vypovídá?
„Říkali jsme si, že to vypovídá o tom, že turnaj byl hrozně vyrovnaný. Všichni měli za největšího favorita Ameriku, ta ve skupině neprohrála zápas a hrála neskutečně. A pak skončila na šestém místě! Asi to vypovídá o tom, že se dalo hrát s každým a turnaj vlastně mohl vyhrát kdokoli.“
Druhé vítězství jste si připsali v posledním zápase. Vlivem ostatních nečekaných výsledků jste hráli v uvozovkách už jenom o sedmé místo, přesto výhra asi hodně ovlivnila váš celkový dojem z turnaje.
„Určitě. Před zápasem jsme všichni byli smutní ze čtvrtfinále, bylo to jenom den předtím. Šli jsme do toho jakoby znechucení. Ale hráli jsme výborně. Po druhé třetině jsme si říkali, že by byla hrozná škoda jet domů a mít v zádech prohraný zápas. Měli jsme pak radost, po zbytek pobytu jsme byli v pohodě a mohli jsme být aspoň relativně spokojení.“
Taková byla radost českých hokejistů do 17 let po první výhře na turnaji World Hockey Challenge! Bílý výběr domácí...
Posted by Hokej on 3. listopad 2015
Odehráli jste pět zápasů v šesti dnech, s přípravou šest zápasů za osm dnů. Jak jste na tom byli fyzicky?
„Síly ubývaly. Ale na to se nedá vymlouvat, všechny týmy to měly stejné. Bylo to hrozně náročné, měli jsme jenom jeden den pauzy mezi skupinou a play off. Možná nám v zápase s Ruskem síly trochu chyběly.“
V posledních letech platí, že zhruba 20 ze 30 hokejistů draftovaných do NHL v prvním kole si předtím zahrálo právě na tomto turnaji. Zaujal vás někdo konkrétní?
„Sledoval jsem samozřejmě spíš gólmany. Moc se mi líbil DiPietro z červené Kanady, výborně chytali i ostatní gólmani, i Škára (Jakub Škarek). Ale co jsem se koukal na zápas o třetí místo a finále, nemohl jsem si nevšimnout švédského beka, kapitána Brännströma, a ve finále dal hattrick Owen Tippett. O něm se teď asi hodně mluví, ještě k tomu když Rusy tak trochu zesměšnil.“
Pochytili jste jako brankáři nějaké nové poznatky?
„Určitě ano. Ale hlavně jsme měli šanci vidět, jak to vypadá jinde ve světě. Před turnajem jsme si mohli říkat, že patříme k tomu nejlepšímu, co nabízí Evropa. A pak najednou vidíme, že v Kanadě a Americe je dalších osm gólmanů, kteří jsou na tom stejně nebo líp. Určitě je dobré mít srovnání s ostatními gólmany, vidět třeba jejich neskutečnou práci s holí. Americký gólman dokáže vyhodit puk vzduchem přes celé hřiště, to je prostě neskutečné.“
S Jakubem Škarkem tvoříte už od loňska víceméně stabilní reprezentační dvojici. Jak vám to spolu klape?
„Na každé akci jsme spolu na pokoji. Máme skvělý vztah, musím to zaklepat (klepe na zuby). Je super mít někoho, s kým se dá bavit i normálně, ne jenom pořád o hokeji. Trochu se odreagovat, když je potřeba. Navzájem se podporujeme, to je hrozně důležité. Když to tam není, pak to asi není úplně optimální nejen pro gólmany, ale ani pro hráče v kabině.“
A jakou máte atmosféru v týmu?
„Máme jednu z nejlepších part, co jsem kdy zažil. Když jsme výběr ‚těch, co jsou ve svých klubech nejlepší‘, mohlo by to naznačovat, že se třeba nebudeme mít rádi. Ale dokázalo se to skloubit tak, že nikdo nikomu nenadává, všichni jsou v pohodě, uděláme si ze sebe srandu. Je to výborné. Na každou akci se vždycky těším, až zase budu s těmahle klukama.“
Pojďme dál od samotných zápasů. Jaký pro vás turnaj v Kanadě znamenal zážitek?
„I tak asi největší v životě. Zahrát si hokej v Kanadě, po tom touží každé dítě v Evropě. Viděli jsme, jak se tam hokejem žije, jak všichni pomáhají. Musím říct, že v Kanadě jsou jiní lidé než tady v Evropě, zdáli se mi ochotnější, laskavější. Poznat, jak žijí a jak je zajímá hokej, byla obecně hrozně velká zkušenost.“
Aréna v Dawson Creeku nebyla na zápasy plná. Čekali jste větší návštěvnost?
„Asi ano. Hala byla pro čtyři tisíce a na každý zápas chodilo tak osm set lidí. Ale zase jsme byli rádi i za to, protože většinou hrajeme doma před rodiči. Finále už bylo vyprodané a když Kanada vedla a halou obíhaly mexické vlny, měl jsem trochu husí kůži.“
Jaké jste měli podmínky a jak fungovala organizace turnaje?
„Myslím, že všechno bylo bez problémů. Hotel jsme měli kousek od zimáku, jídlo bylo taky dobré. I když pak už to byl takový stereotyp, pořád to samé. Ke snídani párky, vejce, vafle, k obědu neustále kuřecí maso, to bylo teda mimochodem i ke snídani a k večeři. Zelenina, ovoce, nějaké houstičky... Organizace samotného turnaje byla podle mě úplně skvělá. Spousta dobrovolníků a lidí, kteří hokej nehrajou, se nabídlo, aby tu akci podpořili, protože pro ně zkrátka něco znamená. Třeba když jsme potřebovali druhou večeři, tak se nám nějací lidí nabídli, že nám přivezou pizzy. A chtěli za to jedinou fotku s námi. To asi svědčí o všem.“
Měli jste čas, abyste si s někým místním popovídali?
„Já jsem měl tu čest při rozhovoru po posledním zápase (směje se). Ve finále si za námi přišly sednout fanynky, s těmi jsme se chvíli bavili. Ale jinak spíš ne, jenom mezi sebou.“
Chodili vás fanoušci žádat o autogramy?
„Byla spousta takových, samozřejmě mladších, kolem deseti, jedenácti let. Chodili často. Měli brožurky o turnaji a: ‚Prosím autogramy, od celého týmu‘... Tak jsme to nechávali kolovat. Byli jsme rádi, že v šestnácti letech vůbec máme šanci tohle zažít.“
O volném dnu jste si našli čas i na návštěvu základní školy...
„Bylo to pro nás zpestření. Výborně to vymysleli pan Studnička s pánem, který nás tam provázel. Byli jsme rozděleni na tři skupiny, já jsem konkrétně navštívil třetí nebo čtvrtou třídu. Děti se nás ptaly a my jsme vždycky nějak dali dohromady odpověď. Zahrály si s námi nějakou hru a pak jsme se podepisovali, fotili a dělali všechno, co chtěly.“
Absolvovali jste ještě nějakou další aktivitu mimo hokej?
„Po konci turnaje jsme byli na ranči u jednoho bohatého pána. Měl krásnou vilu, byl tam basket, vířivka, dvanáct motokár... Takže jsme samozřejmě dělali blbosti. To byl mimo hokej náš největší zážitek.“
Jak ve vašem místě vůbec vypadala kanadská příroda?
„Jako na horách, Dawson Creek je takové podhorské městečko. Má asi dvanáct tisíc obyvatel, takže nic velkého. Musím říct, že tam byl výborný vzduch a krásně se dýchalo.“
A jak vám vyšlo počasí?
„Ze začátku jsme měli hezky, pak začalo sněžit. Čekali jsme to, ale jak jsme přijeli z Česka, byli jsme z toho trochu vykulení.“
Přiletěli za vámi i vaši rodiče. Co říkáte na to, že se za vámi vydají přes půl světa?
„I jim patří ohromný dík. Když bylo v hale ticho, oni začali fandit. Letěli jak moji rodiče, tak rodiče dalších kluků, dokonce i dva dědové. Je neskutečné, co pro to dokáží obětovat. Klobouk dolů před nimi, že i na stará kolena dokáží takhle vytáhnout paty a vyletět.“
A jak si to užili?
„Říkali, že samozřejmě škoda umístění, měli jsme na víc. Ale ohromně se jim to líbilo. Pojali to jako dovolenou, takže s celou svojí partou, která už byla ve Finsku a podobně, se vydali do národních parků. Říkali, že Vancouver je neskutečné město, že by se tam nejradši hnedka odstěhovali. Moc si to užívali.“
Rodiče hokejistů už to takhle mají. Když za vámi letí, je to pro ně dovolená...
„Asi ano. Ale tady na ně nemáme čas, viděli jsme se během turnaje dvakrát. Na jednu stranu to tak berou, na druhou stranu se pak samozřejmě těšíme i na společnou dovolenou.“
Cesta zpátky se vám poněkud protáhla, že?
„Společnost Lufthansa začala stávkovat. V šest ráno jsme se z Fort St. John vydali do Vancouveru, kde jsme zjistili nemilou zprávu, že nám o půl druhé zrušili let. Zhruba od devíti do šesti večer jsme tam stepovali, to bylo úplně hrozné. Všichni už jsme byli unavení, chtělo se nám spát, ale pořád jsme si museli něco hlídat. Letěli jsme do Londýna místo původně do Frankfurtu, tam jsme čekali dalších osm hodin na letadlo do Prahy. Můj nejhorší letecký příběh v životě.“
Co vám po akci řekli trenéři?
„To co rodiče, že to mohlo být lepší (směje se). Říkali, že je to jeden z vrcholů mládežnické kariéry. Pak je Memoriál Ivana Hlinky a mistrovství světa do 18 let, a tím končí dorostenecký život. Byla to ohromná zkušenost jak pro nás, co jsme zažili první velký turnaj, tak pro trenéry. A pochválili nás za poslední zápas.“
V čem je síla českého ročníku 1999?
„Myslím, že je to týmový duch. Soudržnost, skvělá parta, nasazení, nikdo nic nevypustí. I když by se mohlo zdát, že to bylo vypuštěné, tak nebylo. Všichni makáme na sto procent, hrajeme srdíčkem.“
Nebojíte se, že jakmile příští rok první hráči odejdou do zahraničí, začne se tahle parta rozpadat?
„Úplně se toho bojím. Ale doufám, že se to nestane. Je asi jasné, že někdo odejde do Kanady nebo do Švédska, Finska, to se dá čekat. Ale doufám, že i tak zůstaneme ta parta jako jsme teď, že budeme dál kamarádi a budeme si psát, i když nejsme na akcích.“
Bavili jste se vzájemně o představách, kdo by kam chtěl zamířit?
„Pár kluků z obrany říkalo, že budou asi zkoušet Kanadu, že se o tom bavili s agenty. Uvidíme, jak se to všechno nakonec vyvrbí. Je taky možné, že zůstanou v Česku a třeba se ve svých klubech dostanou do áčka.“
A jaké jsou vaše aktuální ambice?
„Přál bych si, abychom tenhle rok šli v Hradci ve starším dorostu výš a výš, ne jako tomu bylo doteď. Doufám, že dostanu nějakou šanci v juniorce. Ale rozhodně se nechystám nikam odejít, protože v Hradci jsem spokojený. Mám tady všechno, co potřebuju, skvělé zázemí i skvělé trenéry.“
Soustředíte se na to, abyste dokončil střední školu?
„Bavili jsme se o tom i s panem Arnoštem, že je hrozně důležité dělat i školu. Hokej nás samozřejmě může živit, ale ta pravděpodobnost je menší, než že nás bude živit škola. Chodím na gymnázium v Hradci a určitě ho budu dodělávat, abych měl maturitu. To je samozřejmost. A pak uvidíme. Třeba mi to v hokeji nepůjde tak, jak bych si přál, a půjdu něco studovat. Nebo mi to půjde a budu moct dělat obě věci najednou.“
Vnímáte, že právě teď procházíte obdobím, které to může rozhodnout jedním či druhým směrem?
„Přesně tak.“
Otázka na závěr. Až se vám za rok řekne „Kanada“, co vám přijde na mysl jako první?
„Nádherné město, skvělá atmosféra, jak v týmu, tak na zápasech. Největší zážitek mého dosavadního života.“
Share on Facebook
