Útočení mě baví, tvrdí nadějný bek Galvas. Stihne porazit tátu?

Foto: Karolina Martinková, hc-olomouc.cz

Pozornost si sedmnáctiletý obránce Olomouce Jakub Galvas získal v letošní sezoně zejména tím, že se hned třikrát utkal se svým otcem Lukášem, který hrál za Třinec. Ve stínu této události, která nastala poprvé v historii české extraligy, by však neměly zůstat výkony nadějného beka. V obraně Hanáků si postupně vypracoval stálé místo a nebýt košíku na helmě, jen těžko byste tipovali, že jde o zelenáče. Nyní se Jakub Galvas těší na MS osmnáctek. A potom? Mohl by být jedním z českých želízek v ohni během červnového draftu NHL.

Fanshop

Poprvé o sobě dal Jakub Galvas výrazněji vědět během loňského Memoriálu Ivana Hlinky, kde byl nejproduktivnějším obráncem turnaje a jedním z hrdinů zlatého českého výběru. Jen o několik měsíců později začal svůj talent potvrzovat i v Tipsport extralize. Jeho výkony každým zápasem rostly, nebál se rozehrát útočnou akci, nebo sám vyrazit do pásma soupeře. V těchto dovednostech se dokázal vyrovnat (některé dokonce překonat) ostatní obránce Olomouce. Chválili ho trenéři, spoluhráči i fanoušci. 

Plnoletosti dosáhne teprve v červnu, ve svém věku je ale velmi vyzrálý, ví, o čem mluví a má to v hlavě srovnané. A i přesto, jak se mu v posledních měsících dařilo, zůstává velice skromný. Jakub Galvas je zkrátka velkým příslibem do budoucna. A to nejen olomouckého, ale celého českého hokeje. Za pár dní ho čeká mistrovství světa do osmnácti let na Slovensku. Přeje si jediné – uspět v národním dresu stejně jako vloni v Břeclavi na Memoriálu. Dobré výkony by mu mohly otevřít dveře i pro červnový draft NHL, který v červnu hostí Chicago. Nejen o těchto věcech mluvil talentovaný bek Olomouce v rozsáhlém rozhovoru pro hokej.cz

Jak zpětně hodnotíte nedávno skončenou sezonu? V A-týmu Olomouce jste si postupně vybudoval dobrou pozici.
Trenéři mi před začátkem sezony říkali, že bych měl začít s juniorkou a že nechtějí, aby se to nějak střídalo. Že bych hrál jeden den za juniory a další den za áčko. Říkali, že by to pro mě nebylo ideální. Původní plán byl takový, že budu třeba měsíc v juniorech a následně budu víc u áčka, ale překvapilo mě, že jsem šel do zápasu s A-týmem hned ve třetím kole proti Pardubicím. Pak jsem se v týmu asi tak nějak usadil. S klukama jsem trénoval, věci jsem si taky už nechal v šatně. Byl jsem spokojený s tím, jak mě mezi sebe vzali. Myslím si, že sezona s mojí strany postupem času probíhala lépe a lépe.

Nakonec jste odehrál v základní části Tipsport extraligy 36 utkání. Jste s tímto číslem spokojený?
Určitě jsem. Moc si cením toho, jaký prostor jsem od trenérů dostal a kolik zápasů jsem s těmi kluky mohl odehrát. Škoda zranění v průběhu sezony, kvůli kterému jsem snad měsíc chyběl. Nebýt ho, možná by ten počet byl ještě větší. Ale s tím, co jsem odehrál, jsem spokojený.

Zpočátku jste byl v sestavě veden jako sedmý obránce. Překvapilo vás, že i přes tento fakt, jste nepůsobil jen v roli náhradníka, ale pokaždé jste zasáhl do hry?
Počítal jsem s tím, že budu sedmý bek a budu spíše jen nasávat atmosféru. Když mi pak ale trenéři dali příležitost, byl jsem za to moc rád. Dá se říct, že snad polovinu sezony jsem byl jako sedmý obránce a v zápasech jsem se střídal se všemi ostatními. Nevím, jestli to pro ně bylo ideální, ale já jsem byl za každou šanci rád. Až ke konci základní části, kdy bylo hodně zraněných, jsme hráli na šest beků a já měl prakticky stejnou porci minut jako všichni ostatní, což pro mě bylo super.

Dá se říct, se kterým z obránců vám to sedělo nejvíc?
Každý obránce je samozřejmě jiný. Myslím si ale, že ať už jsem hrál s kýmkoliv, pokaždé se mě každý z těch kluků snažil nějakým způsobem zajišťovat, kdybych něco pokazil (směje se). Snad jen s Alexem Rašnerem mi to přišlo také ofenzivnější, jinak s ostatními to byla taková normálka – nahoru, dolů.

„Překvapilo mě, že jsem šel do zápasu s A-týmem hned ve třetím kole. Pak jsem se v týmu asi tak nějak usadil. S klukama jsem trénoval, věci jsem si taky už nechal v šatně.“

Zdálo se, že čím víc zápasů jste odehrál, tím víc jste si troufl, byl jste si jistější. Bylo tomu tak?
Ano, s rostoucím počtem zápasů jsem si začal víc věřit. Říkal jsem si, že to jsou stejní hráči jako já. Chtěl jsem hlavně pomoct týmu, jak nejlíp jsem uměl. Snažil jsem se vyvážet puky, rozehrávat je… a myslím si, že ke konci sezony už to bylo docela dobré.

Na první kanadské body jste ale musel dlouho čekat, první přišel až v 45. kole. Bylo pro vás čekání na první bodový zápis hodně sužující?
To čekání bylo docela nepříjemné. V průběhu sezony jsem párkrát nahrával na nějakou šanci, klukům se to ale nikdy nepovedlo dotáhnout do gólu. Říkal jsem si, že by bylo dobré, kdybych už nějaký bod měl. Nechtěl jsem se tím však až tolik zaobírat, abych z toho nebyl zbytečně nervózní. Pracoval jsem dál a časem to přišlo, za což jsem hodně rád.

Za nedlouho po prvním bodu přišel i první gól. A rovnou v utkání proti otci a jeho Třinci. Jaký to byl pocit?
Dát gól proti tátovi je krásný pocit. Jak už jsem ale kdysi říkal, je škoda, že zrovna nebyl na ledě. To by bylo ještě lepší (usmívá se). Ale pocit z gólů byl opravdu úžasný. Chvíli jsem si ani neuvědomoval, že jsem dal první branku za áčko. Uvědomil jsem si to, až mi kluci přinesli puk. Nebyla to jen prázdná černá hmota, byl tam i znak. Bylo to neuvěřitelné. Nám tehdy šlo ale hlavně o ty tři body, které jsme bohužel nezískali. Byla to škoda, protože nám pak v konečném účtování pár bodů chybělo.

Proti Třinci jste prohráli všechna čtyři utkání. Dal vám to táta, jak se říká, „sežrat“?
No, říkal, že bychom to měli zlepšit, abychom je v příští sezoně víc potrápili. Myslím si ale, že všechny ty zápasy, snad až na první, který jsme prohráli 0:4, byly poměrně vyrovnané. Doufám ale, že táta bude ještě příští rok někde hrát, abych tu bilanci proti němu zlepšil. 

„Dát gól proti tátovi je krásný pocit. Je ale škoda, že zrovna nebyl na ledě. To by bylo ještě lepší.“

Během sezony jste byl hodně chválený. Ať už od trenérů či fanoušků. Kouč Venera o vás dokonce řekl, že toho máte před sebou víc než váš otec, který odehrál v extralize už 1000 zápasů. Jak se tohle poslouchá?
Je hezké to slyšet, ale pořád na sobě musím makat, abych to, co pan Venera říká, mohl v budoucnu potvrdit. Nesmím usnout na vavřínech.

Říkal jste, že časem vám rostlo sebevědomí a zkusil jste toho více i směrem dopředu. Říká se, že trenéři někdy ubíjí kreativní hru mladých hráčů, zejména pak u obránců. Jak je to v Olomouci?
U nás má obránce na starosti pan Tomajko. Když jsem udělal nějakou chybu, řekl mi, jak to udělat příště lépe. Určitě mi ale netvrdil, abych puky jen nějak bezhlavě odpaloval nebo nepodporoval útok. Samozřejmě záleží také na situaci. Když vedeme o gól, je hloupost se někam hnát.

Trenér Venera o vás na posezonní tiskové konferenci řekl, že by bylo dobré, kdybyste se obalil více svaly. Je to jeden z vašich nejbližších cílů?
Dá se říct, že ano. Bohužel jsem měl v sezoně nějaké problémy s ramenem, takže se mi to moc nepovedlo. Celkově nabrat svalovou hmotu během sezony jde poměrně těžko, takže uvidím, co se mi povede, až budu mít volno. Snad se to trochu zvedne a budu o něco mohutnější. Momentálně měřím 181 centimetrů a vážím asi 74 kilo, což je na beka docela málo (směje se).

„Určitě mi netvrdil, abych puky jen nějak bezhlavě odpaloval nebo nepodporoval útok.“

Během sezony jste si vyzkoušel hned čtyři soutěže. Extraligu dospělých, juniorů, staršího dorostu a WSM Ligu. Jak moc velké skoky to pro vás byly?
Když vezmu třeba ten starší dorost, tak se to nezdá, ale je to velmi rychlý hokej. Všichni kluci se snaží hodně bruslit. Jsou tam velice nepříjemní soupeři. Navíc když ti hráči ví, že jsem si už zahrál v extralize, tak se do mě snaží jít úplně naplno, měli velkou motivaci. Chtěli ukázat, že jsou stejně dobří jako já. Pro mě to tedy nebylo o nic jednodušší než v extralize dospělých. Ve starším dorostu také byla možnost zkusit si i jinou pozici. Hrál jsem v útoku a musím říct, že mě to hodně bavilo.

To, že vás to žene do útoku, bylo postupem času znát i v extralize mužů…
Vždycky mě bavilo podporovat útok, vyvážet puk. Myslím si, že pomoct útočníkům z obrany je dobrá činnost. Hlavní bude, abych v tom pokračoval a nestál jenom vzadu. To by bylo špatně.

Na konci sezony jste se ukázal i v dresu Jihlavy. Bylo pro vás složité se zapojit do kolektivu, v němž jste celý rok nebyl?
Bylo pro mě jednodušší, že tam bylo pár kluků, kteří s námi byli na začátku sezony v Olomouci – Ríša Diviš, Aleš Jergl a Adam Zeman. Taky se znám dobře se Škárou (Jakub Škarek, pozn. red.), jsme asi nejlepší kamarádi z reprezentační osmnáctky. Aleš Jergl mi u sebe nabídl i přespání, což bylo super. Myslím, že jsem tam zapadl docela rychle. Popovídal jsem si i s ostatními chlapy, řekli mi něco skrz taktiku, což bylo fajn. Podle mě jsem se tam během toho jednoho dne dokázal zadaptovat. Zápas proti Frýdku taky proběhl dobře, tedy až na to zranění. Bohužel mě ve druhé třetině nastřelili pukem do ruky. Myslel jsem si, že to nic nebude, tak jsem ten zápas dohrál. Chtěl jsem ale zjistit, jak tam po zápase slaví s fanoušky, tak jsem to chtěl dohrát (směje se). Nakonec z toho ale byla vlasová zlomenina. Škoda, jinak bych jim alespoň v play off mohl pomoct.

„Když ti hráči ví, že jsem si už zahrál v extralize, tak se do mě snaží jít úplně naplno, měli velkou motivaci.“

Na to navážu. Jaké to pro vás bylo, když plný olomoucký zimní stadion vyvolával vaše jméno?
Je to super pocit. Jde ale hlavně o to, že je těch lidí tolik, to jsem nikdy předtím nezažil. A to je taky hlavní rozdíl například oproti juniorce. Kluci se tam můžou nějakým způsobem namotivovat, ale diváci je neženou tolik, jako když se hraje za áčko. Ta podpora jde na ledě cítit hodně. Třeba v posledním utkání základní části proti Brnu byla atmosféra na zimáku naprosto šílená, každému se muselo hrát skvěle. A když fanoušci řvou moje jméno, říkám si: V klidu, soustřeď se pořád jen na hokej. Abych nepřestal hrát. Každopádně to ale vnímám, to nejde nevnímat. Je to hezký pocit.

Přemýšlel jste někdy nad tím, že v Olomouci pro vás do A-týmu mohla vést o něco snadnější cesta než v některém špičkovém extraligovém mužstvu? Nebo si říkáte, že pokud je hráč dobrý, prosadil by se i jinde?
Myslím si, že vždycky záleží hlavně na postoji trenéra. I v jiných klubech jsou trenéři, kteří se nebojí dát šanci mladým. A já jsem rád, že jsem tu příležitost dostal právě tady. Uvědomuju si ale, že někteří beci se tu zranili a moc jich nebylo, což mi svým způsobem asi pomohlo k tomu, že jsem mohl hrát. Netuším ale, jak by to bylo jinde. Vím třeba od táty, že v Třinci je hodně dobrých obránců a ti mladí pak mají cestu do kádru o dost těžší.

Jak vás osobně mrzí, že se vám s Olomoucí nakonec nepovedlo projít do play off?
Mrzelo mě to hodně. Je ale vážně pravda, že se nerozhodovalo v posledním kole. Měli jsme ty body sehnat už dřív.

V už zmíněného zápase s Brnem to ale chvíli vypadalo, že byste právě vy mohli postupovat. Situace během první části tomu napovídala.
Je to tak, slyšeli jsme to i na střídačce, když to na zimáku hlásili. Myslím, že nám to pomohlo dostat se ještě trochu víc do tempa. Začali jsme ještě víc makat, byli jsme si vědomi toho, že pořád máme šanci. Nakonec to nevyšlo, ale v závěru jsme pro to udělali všechno.

MS? Na Memoriálu jsme si dokázali, že ty týmy můžeme porazit

Za nedlouho vás čeká MS do 18 let na Slovensku. Jak se těšíte a jaké šance podle vás česká reprezentace má? 
Pokud budu ve finální nominaci, bude pro mě obrovská čest vůbec na tom mistrovství hrát. Bylo by super, kdyby se nám tam podařilo udělat nějaký dobrý výsledek. Všichni si přejeme udělat úspěch a uděláme pro to všechno. Bude to ale hodně těžké, protože všechna ta mužstvo jsou tam „topová“. V téhle věkové kategorii tam budou nejlepší hráči světa, bude to opravdu moc těžké.

Do jaké míry vám mohou pomoct zkušenosti z loňského Memoriálu Ivana Hlinky, kde jste dokázali vyhrát zlato a utkali jste se prakticky se stejnými soupeři?
Určitě nám to může v něčem pomoct. Minimálně víme, že se proti těm týmům dá hrát a že se dají porazit. Je k tomu ale potřeba velká porce dřiny, odhodlání, taky srdíčko a štěstí. Doufám, že se nám tam povede udělat nějaký úspěch.

Kromě toho, že se budete pokoušet o týmový úspěch, berete to i tak, že je to pro vás obrovská šance se ukázat mezi světovou elitou před nadcházejícím draftem NHL?
Co se týče draftu, nechtěl bych se tím teď moc zatěžovat. Hlavně před mistrovstvím. Někteří skauti se třeba zeptají na pár maličkosti, ale není to nic velkého. Jde spíš jen o takové poznávání hráčů. Navíc si myslím si, že skauti sledující hráče v průběhu celé sezony.

Galvasův vzor je Gostisbehere, za dva roky bude maturovat

Máte v NHL nějaký oblíbený tým?
Mám oblíbené týmy Dallas a Los Angeles, ale ani jeden z týmů nebude v play off. Ještě tam zbývá St. Louis, které mám taky v oblibě. Tohle je takový trojlístek mých oblíbených mužstev v NHL.

A jaký je váš hokejový vzor?
Když se hrál v září Světový pohár, moc se mi líbil v dresu Týmu Severní Ameriky Shayne Gostisbehere, ten byl úplně všude. Bránil, útočil. Opravdu neskutečný obránce.

Pokud by s vás v červnu na draftu někdo vybral, přemýšlel jste už, co by bylo dál?
Budu určitě ještě tady. Taky musím zohlednit to, že mě za dva roky čeká maturita, kterou bych si chtěl určitě dodělat. Vše se ale uvidí až podle toho, jaké budou okolnosti, jak se povede další sezona a tak dále. Nevidím dopředu.

Plexi? Zkoušel jsem si tátovu helmu

Pro většinu hráčů z extraligy už sezona skončila, vy ale stále pokračujete. Neprojevuje se na vás už nějaká únava?
Je pravda, že teď v Olomouci se sezona v tom play out v podstatě jen dohrávala, nebyla tam taková motivace. Když jsem chodil za klukama do šatny, postupně se to tam začalo rozpouštět. Já jsem si teď trochu odpočinul, když jsem měl to zranění ruky, takže jsem rád, že můžu být zase na ledě.

Jaké jste měl hokejové cíle třeba ještě před třemi lety? A pokud jste nějaké měl, přehodnotil jste je poté, co jste si v sedmnácti letech zahrál celou sezonu v extralize dospělých?
Před třemi lety jsem neuvažoval o nějakých vysokých cílech, bylo pro mě hlavní, abych co nejvíc hrál. Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, co bude. Teď se mi ale povedlo zahrát si v extralize a dá se říct, že cíle mám ty nejvyšší. Je jasné, že pro každého hráče je NHL úplně to nejvíc. Bezpochyby taky reprezentovat svou zemi, to je neskutečná paráda. Rozhodně bych ale neřekl, že by u mě nyní nastalo nějaké uspokojení. Dá se říct, že čím víc zápasů jsem si letos v extralize zahrál, tím víc mě to pohánělo.

V červnu dosáhnete plnoletosti. Už jste zkoušel, jaké je to hrát bez ochranné mřížky?
Jednou jsem si na chvíli půjčil tátovu helmu, ale musím říct, že se mi přesto dívalo docela špatně. Problém mi dělal ten skok, kde je a kde už není plexi. Doufám ale, že si zvyknu jako všichni ostatní. Od příští sezony určitě plánuju hrát bez mřížky.

Kárá vás otec za chyby o to víc, že je také hokejista?
Když byl taky chvíli zraněný, tak se na mě jezdil dívat. Myslím si ale, že nějak přehnaně nekritizuje. Vždycky se mi akorát na nějaké konkrétní situaci snaží vysvětlit, co by z mojí strany mohlo být lepší.

Autor: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz

Dokáže naopak i pochválit? Přece jen musí být pyšný na to, že má sedmnáctiletého syna v extralize.
Myslím, že pyšný je, ale nedává to tolik najevo. S chválou to není nic přehnaného. Myslím, že je v tomhle takový rozumný rodič.

Je hokej u vás doma častým tématem?
Spíš to tolik neřešíme, protože toho oba máme docela dost. Hokej máme všude. Jsme rádi, že doma je tam, kde se odpočívá.

A co máma? Neblázní z toho hokejového kolotoče?
No, sledovala i play off, když hrál táta s Třincem proti Chomutovu. Navíc pořád vozí bráchu na tréninky. Má to těžké, ale vybrala si to, tak to má (rozesměje se).

Share on Google+

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - © Copyright: BPA sport marketing a.s. & eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz