Šimíček o startu Orlů: Nesmíme být vyjančení, jinak přijde facka
Foto: Tomáš Žák, hcorli.cz
Loni poprvé začal trenérsky působit v EBEL, teď je Roman Šimíček druhou sezonu na střídačce Orlů ze Znojma. A vede si dobře! Český zástupce je v mezinárodní soutěži čtvrtý, stříbrný Linec má náskok jen dvou bodíků. "Začátek se celkem podařil, ale nesmí nás to uspokojit," varuje mistr světa 1999, který nechal za zády skvělou hráčskou kariéru. Jako kouč je plný energie a chuti, jednou z něj může být kvalitní trenér. "Chuť mám, baví mě to. Trenéřina je o každodenní práci, člověk nesmí vůbec nic podcenit," dodává.
Orli v letošní soutěži dokázali cloumat favority a posbírali některé pěkné výsledky, teď o víkendu hráli ve dvou dnech dva duely. Ten první s maďarským Fehervárem se moc nepovedl, domácí brali jen bod. Druhý dopadl nakonec stejně. "Nebylo to podle představ, ale i takové zápasy bývají. Tvrdím, že se soupeři kolem nás nebo v tabulce níž musíme bodovat. Takže i když se třeba něco povedlo proti silným týmům, nic to nesmí znamenat. Je třeba stále makat!" zdůrazňuje.
Základní část EBEL vstoupila do druhé čtvrtiny. Jak jste spokojen s výklony Orlů?
Zatím vcelku ano. Máme tady mladý, nezkušený tým. Většina kluků soutěž předtím nehrála, někteří si ani moc nesáhli na seniorský hokej. S ohledem nato proběhl vstup do soutěže pozitivně. Samozřejmě, jsou tam i věci, které nás mrzí. Zápasy, kdy jsme to neuhráli, jak jsme měli. Věřím, že to bude postupem času lepší. Ale první čtvrtina vcelku vyšla. Myslím, že nikdo moc nečekal pozice, na kterých se zatím pohybujeme.
V EBEL působíte druhou sezonu. Jaké jsou její charakteristické rysy?
Dá se říci, že většina týmů hraje podobným stylem. Je agresivní, dost se bruslí a dohrávají souboje. Což je způsobené tím, že v lize působí spousta Kanaďanů a Američanů. Není to až tak svázané systémovými věcmi jako třeba v české extralize. Hokej je to trošku jiný, možná víc zajímavější pro diváka. Takhle mi to přišlo už před dvěma lety, kdy jsem se přijel podívat na play off. Zápasy mě nadchly. Hrálo se nahoru a dolů, bylo tam neskutečně moc šancí.
Jak berete práci hlavního kouče ve Znojmě? V soutěži, která nepochybně má svoji kvalitu?
Pro mě obrovský posun. Jako hlavní trenér jsem byl předtím jen ve slovenské Skalici, kde to bohužel nedopadlo. Klub zkrachoval, a já byl pak delší dobu bez práce. Oslovil mě Honza Peterek, jestli bych nechtěl dělat u třinecké mládeže. Měl jsem tam na starost páťáky, malé prcky. Dostal jsem se ještě ke staršímu dorostu, což bylo moc přínosné. Ale samozřejmě: mým cílem bylo a je trénovat chlapy. Takže když se ozvalo Znojmo, nic jsem neřešil a okamžitě kývnul. Vážím si toho.
V hokejovém Znojmě vždycky bývala příjemná atmosféra. Dá se říci, že to je taková skoro až rodinná organizace?
Dá. Jsem tu hodně spokojený. Pořád je co dělat, stále co řešit. Člověk absolutně nemůže mít jakýkoli pocit uspokojení. Jinak přijde okamžitě facka. Takže neustále se snažím pracovat. Jasně, občas to nejde, jak bychom si představovali. Každopádně tomu dávám maximum, abychom se posouvali. A pokud se něco povede, nesmíme z toho být vyjančení.
Vnímáte ze strany majitele Pavla Ohery a vedení klubu tlak na svoji práci?
Myslím, že tohle je všude stejné. Někde máš to, jinde ono... Celkově bych řekl, že se to tady nijak neodlišuje. Nikde jsem ještě neviděl vedení, které by nechtělo vyhrávat. A jemuž by nevadily porážky. Bez správného tlaku by to nešlo.
Na zápasy chodí docela dost diváků, v hledišti panuje fajn atmosféra. Stává se vám, že se ve městě přihlásí fanoušci a vyptávají se na hokej?
Abych se přiznal, do města moc nechodím. Bydlím tu, jsme ve Znojmě s manželkou. Ale pokud je volno, spíš vezmeme psa a jdeme se projít do přírody. Kousek za město, do lesa. Takže mě zatím vlastně nikdo na ulici neoslovil.
Kádr Znojma tvoří hodně mladých hráčů, to už jste zmínil. Jako trenér to vítáte? Jsou tihle hokejisté tvární, pracovití?
Pro trenéra je to na jednu stranu výzva, dobře se s nimi dělá.Pokud chtějí a snaží se plnit věci, je to super. Sami rostou, tým také. Člověk vidí posun. Což byl loni třeba Libor Šulák. Na druhou stranu se tam objevuje nezkušenost, ti kluci se potřebují vyhrát. Potřebují cítit důvěru od trenéra a od vedení. Pak vám to vrátí.
Orli jsou českým klubem v mezinárodní soutěži, kterou hrají především rakouské týmy. Je to někdy v utkáních cítit?
Abych řekl pravdu, někdy víc, jindy méně. Třeba závěr domácího zápasu s Vídní byl hodně divoký. My odvedli kvalitní výkon, bohužel s nešťastným závěrem. Když to vezmu celkově: my se v EBEL musíme koukat na týmy, co jsou kolem nás. A snažit se je porážet. Pokud bychom vyhráli nad Vídní, tak super. Navíc doma! Bonus pro lidi, pro nás! Jenže naším úkolem je zdolat sousedy v tabulce, abychom jim odskočili a drželi si dobré umístění. Takže pokud pak tyhle zápasy nezvládneme, hrozně to mrzí.
EBEL je dost specifická cestováním. Je pro mužstvo náročné absolvovat dlouhé trasy do Itálie, Maďarska nebo třeba do Dornbirnu, který leží u rakousko-švýcarských hranic?
Cestování je určitě náročnější než v extralize. Ale zvládáme to. Jezdíme den dopředu, do Dornbirnu dokonce poletíme. Pro kluky to je celkem v klidu. V autobuse to mají vychytané. Vždycky se tam nějak natáhnou, dělají si pomalu postel. Je vidět, že někteří jsou mazáci, jezdí to už nějaký pátek.(směje se)
Sledujete na dálku extraligu?
No jasně! Zajímá mě to. Když jsou zápasy v televizi, dívám se. Snažím se pochytit, co by s dalo přenést k nám. I když EBEL je specifická. Ne každému hráči vyhovuje, se sportovním manažerem Rosťou Dočekalem se snažíme vybírat si vhodné typy hokejistů, kteří mají podle nás předpoklady uspět. Po hráčích chceme, aby hráli agresivní hokej. To znamená, aby bruslili, napadali a ani chvíli nestáli.
Kde by se Znojmo podle vás pohybovalo v Tipsport extralize?
Ježiš, to je těžké říci. Opravdu. V přípravě jsme s extraligovými týmy hráli pár zápasů. S Vítkami jsme těsně prohráli, s Zlínem to samé. Bolku jsme jednu porazili, jednou oni nás. Nevím. Záleželo by, jak by se naši kluci přizpůsobili. V extralize jsou mužstva víc svázaná systémem, museli bychom si určitě nějakou dobu zvykat.
V dobách aktivní kariéry jste byl členem zlaté generace mistrů světa. Spousta z vás už trénuje, dělá manažery. Jste s někým z někdejších parťáků v kontaktu?
Hodně to bylo s Vencou Varaďou. Když jsem působil v Třinci, všechno jsme spolu probírali. To samé s Honzou Peterkem. Občas si zavolám s Viktorem Ujčíkem, Vláďa Vůjtek zase dělá agenta, takže spolu řešíme některé hráče. Ale jinak nikoho moc nevidím. Není čas.
A pokud máte volno, hlavně odpočíváte?
Jsem tu s manželkou. Máme psa, jak jsem řekl, občas vypadneme. Vezmeme hafana a jdeme někam na procházku. Znojmo je krásné, okolí taky. Tenhle kraj mám rád. Takže pokud to program dovolil, zajeli jsme třeba i na nějaké místní slavnosti. Dny chleba, vinobraní. A podobně. Teď bylo období burčáku, s manželkou jsme samozřejmě také ochutnali.
Jako hráč jste měl tajné sny. Platí to i u trenérské práce?
Platí. To ano. Teď jsem moc rád, že jsem dostal šanci v Znojmě. Jako trenér pořád vlastně začínám. Snažím se učit, rozvíjet a sbírat zkušenosti. Těžko mohu mluvit o trenérských ambicích, když jsem pořád ještě ušák. Sny tam jsou, ale ty si nechám pro sebe. (usmívá se)
Share on Facebook
