Senzačnímu zlatu je 20 let. Jak podceňovaní Češi přepsali v Naganu historii
Foto: Eduard Erben / Síň slávy českého hokeje
Za 20 let se z mimina stane vysokoškolák, z padesátníka zachovalý důchodce. V případě sportovního triumfu ale roky plynou ještě rychleji. Jeden úspěch střídá další, mezitím přijdou porážky, vzestupy i pády. Právě dnes slaví dvacáté narozeniny největší triumf v dějinách českého hokeje. Tehdejší parta kolem Haška, Růžičky, Jágra, Reichla či Svobody získala na olympijských hrách v Naganu zlaté medaile, senzačně přetlačila Američany, Kanaďany i ve finále Rusy. Pojďme si s odstupem času připomenout největší mezníky a osobnosti soupeření, na které nikdo z Čechů nikdy nezapomene.
TURNAJ STOLETÍ: Jak to začalo
V roce 1972 se při památné Sérii století utkali poprvé nejlepší hokejoví profesionálové z NHL s reprezentanty Sovětského svazu. Tehdy si málokdo dovedl představit, že se jednou něco podobného stane na klání pod pěti kruhy. Hokejisté si to na olympiádě premiérově rozdali už v belgických Antverpách 1920, tehdy ještě v rámci letních her. O 78 let později došlo na historickou událost, v japonském Naganu poprvé změřili síly skutečně ti nejlepší z nejlepších. V létě 1992 na letní olympiádě v Barceloně okouzlili svět basketbalisté USA, jejich Dream Team válcoval soupeře a nabídl úžasný sportovní zážitek.
V čem bylo Nagano výjimečné pro Jaromíra Jágra?
Turnaj století, jak se také hokejovému soupeření na olympijských hrách 1998 říká, ovšem představil Týmů snů hned několik. Všechno původně směřovalo k finále mezi Kanadou a Ruskem, případně Spojenými státy. Sportovní svět měl jasno, s ostatními účastníky nikdo nepočítal. Česká reprezentace zůstávala před startem 18. zimních olympijských her na okraji zájmu, ale právě svěřenci trenérů Hlinky, Lenera a Martince posléze nastartovali úžasnou cestu za triumfem, který je vůbec největším úspěchem našeho hokeje v jeho víc než stoleté historii. Země, jejíž tradice i současnost při slavnostním zahájení her reprezentoval kupříkladu slavný zápasník sumo jokozuna Akebono, českým hokejistům nevídaně svědčila. Kromě sportovního umění a mimořádných výkonů jim pomáhal i malý skleněný slon, kterého před nástupem do hry hladili pro štěstí všichni členové týmu.
ZÁKLADNÍ SKUPINA: Rozcvička před výšlapem k vrcholu
Zámořská NHL v roce 1998 poprvé uvolnila na olympijský turnaj své hráče, času ale nebylo nazbyt. Účastníci Turnaje století museli v rychlém sledu zvládnout tři utkání základní skupiny, pak už následovalo play off. Čeští hokejisté sehráli první část turnaje výborně. Nejprve porazili Finsko 3:0, pak poměrem 8:2 rozstříleli Kazachstán, závěrečná porážka 1:2 s Rusy nebyla vůbec podstatná, protože do vyřazovacích bojů postupovala čtveřice týmů. To hlavní mělo teprve přijít.
Nejlepší momenty z Nagana. Historky šampiónů
Ale už v úvodní fázi se projevilo, že český národní tým skýtá nevídanou sílu a odhodlání. Ve vynikající formě chytal především Dominik Hašek, jenž v utkání s Ruskem inkasoval ránu do přilby, kterou puk poškodil. V dalším průběhu olympijského soupeření proto Hašek nastupoval ve skeletu, s nímž hrál NHL za Buffalo. Během základní části se patřičně sehrály útočné formace i defenzivní dvojice, v týmu fungovala nebývalá chemie. Český stroj se rozjel do pořádných otáček a směle funěl kupředu!
JAPONCI OBJEVILI ČECHY. A nejen kvůli Jágrovi
Za favority olympijského hokejového turnaje byly původně považovány úplně jiné výběry, ale jak český tým zdolával v Naganu jednu překážku za druhou, získával si i srdce místních dobrovolníků a fanoušků. Oceňovali skvělý hokej i chování reprezentantů mimo led. Mezi svěřenci trenérů Hlinky, Lenera a Martince se nenašly žádné primadony, Češi tvořili ohromně semknutou partu s úžasnými individualitami, které si za žádných okolností na nic nehrály. Jelikož i v Japonsku mají dobrý přehled o NHL, byli u místních na žebříčku popularity nejvýš Dominik Hašek a Jaromír Jágr.
Útočník Pittsburghu slavil 15. února narozeniny, k čemuž mu příznivci na dálku gratulovali, o jeho schopnostech dobře věděli soupeři. Když Jágr ve čtvrtfinále salutoval po trefě do americké brány, což bylo mimochodem jeho tehdejší znamení radosti v NHL, za Atlantikem začínali tušit, že jeden z favoritů pojede domů. Vlasatý idol hokejových fanoušků předvedl nádhernou akci, na níž poctivým hokejem navázal i v dalších bitvách play off proti Kanadě a Rusku. „Jak se Jarda Jágr vracel do obrany, to nezažil snad od žáků,“ říkal Ivan Hlinka. I tenhle zdánlivý detail vypovídá o všem. Jiná esa světového hokeje v Naganu neuspěla, ta česká ano.
KANADA JDE Z KOLA VEN: Reichel proměnil, Hašek postavil zeď
Bylo to ohromné drama. Čeští hokejisté vedli v semifinále olympijského turnaje nad Kanadou po trefě Jiřího Šlégra, ale když pak v závěru vyrovnal Trevor Linden, následovalo prodloužení. Ovšem rozhodnutí pořád nikde. Poprvé a naposledy došlo tedy během české cesty ke zlatu na samostatné nájezdy. Soudržný tým se lvíčkem na hrudi dotáhl skvělou bitvu k cíli, pomohla mu k tomu i ohromná vnitřní síla, která sálala z celého mužstva. Než penalty začaly, chytili se Češi na střídačce kolem ramen. Něco takového ještě sportovní historie nezažila! „Ani nevím, jak to přišlo. Najednou jsme se drželi, chtěli se co nejvíc semknout,“ řekl později Robert Lang.
V rozstřelu padla jediná branka, vítěznou postupovou trefu zajistil Robert Reichel. Kanaďané se neradovali ani jednou, úžasný Dominik Hašek byl nepřekonatelný! Neuspěli Fleury, Bourque, Nieuwendyk, Lindros. A nakonec ani Shanahan – mohla tedy propuknout ohromná česká radost! Senzace byla na světě. „Všem nám pomohlo, když jsme se dozvěděli, že doma u televize fandí milióny lidí,“ přiznal posléze dojatý trenér Ivan Hlinka.
DOMA SE ZASTAVIL ŽIVOT: Velké finále rozhodla trefa Svobody
V České republice se tehdy zastavil život. Celý národ usedl k obrazovkám, všichni tušili, že velké finále olympijského turnaje v Naganu vejde do dějin. Vzhledem k časovému posunu bylo doma hodně brzy ráno, ale každý si rád přivstal. Čechům, kteří předtím senzačně vyřadili oba zámořské výběry, stál v cestě poslední soupeř. Kolikrát už nám Rusové nebo předtím Sověti vzali nejhezčí radost. „Rodiče mi vyprávěli o Stockholmu 1969, pro jejich generaci znamenalo každé naše vítězství velkou věc,“ vzpomínal Petr Svoboda. Právě on nakonec rozhodl. Ve 49. minutě napínavého souboje vyhrál Pavel Patera vhazování, puk se dostal k Martinu Procházkovi a ten ho posunul na Petra Svobodu. Zkušený obránce napřáhl, načež kotouč vypálený z jeho hokejky napnul síť! Góóól!
Naganské ohlédnutí. Nejlepší akce Turnaje století
Ten řev z českých obýváků a náměstí musel být slyšet až do Japonska. Rusové pak ještě zkoušeli odpovědět, na skvělého Dominika Haška ale nevyzráli. Poslední vteřiny odpočítala celá země. Češi přepsali dějiny a stali se olympijskými vítězi! Když pak ke stropu haly Big Hat stoupala vlajka šampiónů, byla hrdá česká srdce pořádně naměkko. „Při hymně jsem si v hlavě prošel svůj hokejový život,“ řekl později Dominik Hašek. Parta třiadvaceti českých bojovníků právě vstoupila do historie.
NÁVRAT KRÁLŮ: Olympijské vítěze vítaly desetitisíce lidí
Do turnaje vstupovali skromně, bez siláckých řečí a mimořádných očekávání. Jak ale Češi zdolávali jednoho soupeře za druhým, strhávali ve vlasti další a další fanoušky. Příznivci s vlajkami a dresy se scházeli k fandění po celé republice, hlavním centrem v mrazivém únoru 1998 bylo pražské Staroměstské náměstí. Při zápasech play off praskalo ve švech, finálovou bitvu na velké obrazovce sledovali tisíce lidí. Byly to úžasné chvíle, kdy se vlastenectví prolínalo s pocity hrdosti a nadšení. Hokej se stal fenoménem, ovlivnil i ty, kteří se o něj jinak vůbec nezajímají.
Když pak olympijští vítězové dorazili domů po dlouhém letu z Japonska, dostalo se jim uvítání, jaké Česká republika od té doby nezažila. Autobus se zlatými hochy si jen složitě razil cestu k Pražskému hradu, kde hokejisty přijal prezident Václav Havel. Pak následovalo famózní představení na Staroměstském náměstí, na které nikdo z přítomných nikdy nezapomene. Český hokej právě zlomil poslední zbývající metu. A dál prožíval zlatou éru jedné výjimečné generace, která předtím či poté vybojovala vítězství na světových šampionátech v letech 1996, 1999, 2000, 2001 a 2005.
OSOBNOSTI OLYMPIJSKÝCH VÍTĚZŮ
Dominik Hašek
Každý správný tým potřebuje špičkového brankáře. Český hokej je v minulosti míval, jména jako Peka, Modrý, Holeček, Králík vešla do historie. Ale jeden gólman předčil všechny. Dominik Hašek měl naprosto mimořádnou, dlouhou a úspěšnou kariéru, k jeho největším trhákům patřily právě olympijské hry v Naganu. Tehdejší brankář Buffala dorazil do Japonska s ohromným odhodláním. „Říkal jsem si, že mám možná poslední šanci něco dokázat s národním týmem,“ tvrdil. Od úvodních zápasů byl báječný. Překonával se, chytal nemožné. Američané i Kanaďané mu v play off dali po jediném gólu, Rusové se v boji o zlato neprosadili vůbec. Málokdy se stalo, aby brankář takovou měrou zářil v kolektivním sportu.
Foto: iSport.cz
Olympijský triumf v Naganu vybojoval fantastický tým, ale Hašek přispěl unikátním způsobem. Zlatá medaile, do níž hned při hymně poctivě obtiskl zuby, znamenala pro pardubického odchovance také zadostiučinění vůči těm, kteří mu v NHL zpočátku nevěřili. „Nelíbil se jim můj styl, mé zákroky. Ale to už je teď dávno pryč,“ usmíval se. Po olympijských hrách se stal Hašek globální celebritou. Doma ho fanoušci posílali na Hrad, v NHL se ho báli všichni soupeři. Chlapík, který olympiádu zvládl v ohromném soustředění a koncentraci, později dvakrát vyhrál Stanley Cup, žádný jiný brankář nedosáhl víc individuálních poct než on. Dávno po čtyřicítce získal domácí titul s Pardubicemi a následně ještě chytal ruskou KHL. Dominátor opakovaně potvrzoval, jak je výjimečný!
Vladimír Růžička
Prožil příběh, o kterém většina ostatních může jen snít. Vladimír Růžička patřil ve své době k nejlepším světovým útočníkům. Chlapík se skvělou střelou znamenal nebezpečí všem soupeřům, dával hromady branek, dokázal akce připravovat i rázně zakončovat. Mistr světa 1985 odešel těsně po sametové revoluci do NHL, kde válel za Edmonton, Boston a Ottawu. Už se zdálo, že je jeho reprezentační kariéra u konce. Když se pak Růžička vrátil domů, posílil Slavii a znovu vévodil extraligovým statistikám. Jenže národní mužstvo ho dlouho míjelo. K velké změně došlo až v létě 1998. Růžička tehdy sehrál několik letních exhibicí s Jaromírem Jágrem, který se na slávistickou hvězdu párkrát přijel podívat i při extraligových utkáních.
Foto: Jan Pidrman, piratichomutov.cz
Trenér Hlinka naznačil, že dá excelentnímu kanonýrovi šanci během přípravných akcí. A když uspěje, pojede do Nagana. Stalo se. Růžička navíc nastoupil jako kapitán, což byla šťastná volba, neboť ho přirozeně respektoval celý tým. V turnaji pak pomohl velkou měrou k triumfu – ať už přesnými trefami, nebo třeba proslovem v kabině po nepovedené první třetině čtvrtfinále s Američany. Velké finále proti Rusům bylo posledním duelem, který Růžička sehrál v dresu se lvíčkem. Loučil se jako kapitán olympijských vítězů. Brzy poté ukončil aktivní činnost nadobro a dal se na trenérskou dráhu. I v té vynikl. Coby kouč má dva tituly mistra světa, Slavii navíc dovedl i ke dvěma extraligovým primátům.
Jaromír Jágr
Byl hvězdou NHL. Dvakrát vyhrál Stanley Cup, za Atlantikem sbíral individuální trofeje, jeho jméno znal celý svět. Když ale přijel Jaromír Jágr na pomoci reprezentaci, moc radosti se většinou nedočkal. Na velké vítězství čekal hodně dlouho, Nagano pro něj konečně znamenalo sladký úspěch se vším všudy. Nejtalentovanější a nejlepší český útočník všech dob dal tehdy v Japonsku své služby plně ve prospěch týmu. Makal pro ostatní, nezajímaly ho osobní čárky za góly či za nahrávky. Jágr bojoval pro mužstvo podobně jako později na mistrovství světa 2010 v Německu. Tam hrál pod vedením Vladimíra Růžičky, v Naganu byli tihle dva parťáky v jednom útoku. Rozuměli si náramně. A dávali rozhodující góly.
Foto: Aleš Krecl, cslh.cz
Jágr předváděl na turnaji vynikající výkony, dřel, doloval kotouče. Velký finálový den začal tím, že si dopoledne vyjel na led jen tak v tričku, aby vyzkoušel brusle a hokejky. V hale nebylo živáčka, po skončení velké bitvy s Rusy naopak aréna pulsovala českou radostí. I pro útočné eso z NHL to byla nádherná odměna! Ke Stanley Cupu přidal Jágr olympijský triumf, a jelikož se později stal i mistrem světa, zařadil se do prestižního Tripple Gold Clubu, což se povede jen těm nejlepším z nejlepších. Z českých hokejistů dokázal něco podobného pouze Jiří Šlégr.
Robert Reichel
Na jaře 1996 dovedl coby kapitán českou reprezentaci k titulu mistrů světa. Ačkoli to možná na první pohled nevypadalo, Robert Reichel znamenal pro každý tým ohromný přínos. Nejen že patřil k nejlepším útočníkům, ale dokázal ostatní strhnout. Na ledě i v kabině. Moc nemluvil, ale co řekl, to platilo. Vynikající střelec prožil v Naganu nádherný turnaj. Hrál obětavě, bojoval, měl čich na klíčové okamžiky. V prvním utkání proti Finsku zařídil nádherný gól poté, co celou obranu soupeře včetně brankáře převezl akcí od zadního mantinelu.
Foto: Karel Švec, cslh.cz
Při samostatných nájezdech v semifinále jako jediný překonal Patricka Roye, a jelikož Dominik Hašek pokryl všechny pokusy Kanaďanů, šli Češi do bojů o zlato. Reichel dosáhl životního úspěchu s dalšími zástupci zlaté hokejové generace, do níž patřila i řada odchovanců hokejového Litvínova. V nejmenším extraligovém městě vyrostli vedle Reichla také Svoboda, Šlégr, Ručinský, Růžička, Lang, Beránek, Čaloun nebo trenér Hlinka. Být tohle v Kanadě, má město ve znaku určitě hokejku, puk nebo brusle.
Petr Svoboda
„Musím vzít medaili do kabiny, aby kluci z Philadelphie věděli, jak vypadá. Než jsem letěl do Nagana, přirovnávali nás k jamajskému bobu. Vůbec nám nevěřili,“ říkal a šťastně se usmíval. Petr Svoboda si vychutnával jedny z nejkrásnějších okamžiků kariéry. Ještě půl roku před olympijskými hrami věřil v jeho start za Českou republiku málokdo. Odchovanec litvínovského hokeje emigroval v osmnácti letech do Kanady, kde hrál NHL a zapustil kořeny. V roce 1991 dostal nabídku, jestli javorové listy nechce reprezentovat na Canada Cupu. Odmítl. S účastí na mezinárodním ledě nepočítal, ale před Naganem všechno změnil Ivan Hlinka.
Foto: hokej-litvinov.cz
„Ježku, chci tě mít v týmu,“ řekl legendární kouč. A Svoboda souhlasil. Když dorazil do Japonska, znal z mužstva možná pět šest hráčů, sem tam hledal správné české slovíčko. Ale do týmu zapadl úžasně. Stal se jedním z přirozených vůdců, odvedl hromadu práce. Všechno korunoval ve finále. Petr Svoboda jako jediný propálil brankáře Štalenkova, jeho trefa vešla do dějin! Chlapík, který v mládí odešel do zahraničí za svobodou, se dočkal na opačném konci světa nejsladší odměny. O radost se tehdy v dějišti her mohl podělit i s tatínkem Karlem Svobodou starším, který už bohužel není mezi námi.
Ivan Hlinka
Jako hráč dokázal velké věci. Třikrát vyhrál mistrovství světa, byl u toho, když československá reprezentace poprvé nastoupila proti zámořským profesionálům na Kanadském poháru 1976, dva roky válel NHL ve Vancouveru. Největší úspěch si ale Ivan Hlinka připsal až jako trenér, v olympijském Naganu. Ještě necelý rok předtím vedl národní tým Luděk Bukač, jenže série nezdarů přiměla vedení hokejového svazu ke změně. Volba padla na Ivana Hlinku se Slavomírem Lenerem. Oba vedli národní tým na mistrovství světa 1997, už tehdy se začal rodit olympijský výběr snů. Hlinka možná nebyl nejerudovanější moderní odborník, ale měl v sobě to, co mohl nabídnout málokdo. Instinkt, šťastnou ruku, schopnost nedělat ze sportu velkou vědu. Litvínovský odchovanec rozuměl hokeji, dokázal být přísný, ale také lidský. Hráče měl na své straně i díky přirozenému respektu.
Co jeho svěřenci dokázali v Naganu, dostalo i jeho. „Když jsme odlétali, říkali jsme si, že prohrajeme s dobrým soupeřem a pojedeme domů. I semifinále by bylo úspěchem. Ale přes těžké překážky se můžete dostat ještě výš,“ říkal. Trenérovi se povedlo vytvořit tým se vším všudy, v němž nechyběly individuality. „Do Japonska nikdo nepřijel trhat střelecké rekordy, ale bojovat jeden za druhého,“ dodával. Reprezentaci vedl ještě v další sezoně, pak se vydal do NHL, kde jako první Evropan nastoupil do pozice prvního kouče. Působil v Pittsburghu, pak odešel do ruského Omsku. Měl spoustu dalších plánů. Bohužel, 16. srpna 2004 zahynul při vážné autonehodě u Karlových Varů. Trenérovi olympijských vítězů bylo třiapadesát let…
FAVORITÉ NEUSPĚLI: V Naganu bylo všechno jinak!
Rusové jen stříbrní. Češi byli lepší, přiznal Bure
Skvělé individuality. Vynikající bruslaři, kteří to s hokejkou dovedou víc než kdokoli jiný. Ale také hokejisté, jimž občas dělá potíže přizpůsobit se týmovým potřebám. Tahle charakteristika sedí na ruské reprezentanty do dnešních dní. Pokud na velkém turnaji neplatila, sborná většinou dokráčela daleko. Jako tehdy v Naganu. Tým dostal na povedl trenér Vladimír Jurzinov, někdejší nejbližší spolupracovník proslulého Viktora Tichonova. Ruský hokej procházel krizí, od rozpadu Sovětského svazu získal titul mistra světa jen v roce 1993, mnohdy nedosáhl ani na medaili.
Ale v dalekém Japonsku to byla jiná káva. Rusové šli olympijským turnajem jistě, když v semifinále vyřadili rozdílem třídy Finy, mnozí je měli za vítěze. Pavel Bure (Finům sám nasázel pět gólů), Sergej Fjodorov, Alexej Jašin a další měli úžasnou formu, jenže v boji o zlato nakonec nestačili. Dramatický duel rozhodla trefa Petra Svobody, a jelikož Dominik Hašek neinkasoval ani jednou, zbyla na tradiční soupeře českých hokejistů jen druhá příčka. „Měli jsme skvělý tým, ale Češi byli ve finále lepší. Nedá se nic dělat,“ přiznal po letech Bure. Sám olympiádu nikdy nevyhrál, právě v Naganu byl nejblíž.
Zámořské legendy na kolenou, Kanaďané i Američané bez medaile!
Toužili po historickém triumfu, celý svět měl za to, že právě Kanaďané a Američané budou největšími favority na olympijské prvenství. Oba soupeři si to rok a půl předtím rozdali ve finále Světového poháru, první start hvězd NHL pod pěti kruhy měl pro oba zámořské výběry znamenat rozhodující zbraň na ostatní soupeře. Jenže mezi mantinely kralovali čeští hokejisté! Nenápadní bojovníci nejprve ve čtvrtfinále vyřadili Američany, kteří pak frustraci neunesli a při pijatice na žal poškodili vybavení olympijských pokojů. V semifinále skončily i zlaté sny Kanaďanů.
Wayne Gretzky, Ray Bourque, Patrick Roy, Steve Yzerman nebo Eric Lindros přišli o postup do finále, v následném utkání o třetí místo je pak zdolali i Finové. Javorové listy se tedy domů vraceli bez medaile podobně jako americké osobnosti Chris Chelios, Pat LaFontaine, Brian Leetch. Nejdojemnější loučení v Naganu prožil Wayne Gretzky. Nejlepší hokejista všech dob hrál na olympiádě poprvé – a také naposledy. Náladu za trpké Nagano si trošku vylepšil za čtyři roky, kdy byl Gretzky generálním manažerem kanadského týmu v Salt Lake City. Zlatou medaili už ale tehdy na ledě vybojovali pro kolébku hokeje jiní…
Švédové nenavázali na Lillehammer, Finové vydřeli bronz
Když se před olympijskými hrami jednotliví zahraniční odborníci vyjadřovali, kdo má v hokejovém Turnaji století největší šance, padala vedle zámořských výběrů a Rusů snad už jen zmínka o Švédech, obhájcích triumfu z Lillehammeru. Moc se nevěřilo ani finské reprezentaci, jenže nakonec dopadlo všechno úplně jinak. Na nejvyšší stupínek senzačně vystoupali čeští hokejisté, druzí skončili Rusové. A bronz brali Finové. V jejich sestavě se představila směs veteránů i mladíků, tým Suomi v boji o třetí příčku přetlačil frustrované Kanaďany a zopakoval umístění z předchozích her v Lillehammeru. Hvězdami finského výběru byli Teemu Selänne, Saku Koivu, Esa Tikkanen, Raimo Helminen a především Jari Kurri, pro něhož bylo Nagano loučením s velkým mezinárodním turnajem podobně jako v případě Waynea Gretzkyho.
Když si ti dva podávali ruku po posledním zápase, bylo to hodně dojemné. A Švédové? Ti dopadli mnohem hůř. Ve čtvrtfinále je vyřadili severští rivalové z Finska. Hvězdy jako Peter Forsberg nebo Mats Sundin jeli se smutkem domů, navíc švédský výběr potkal nebývalý skandál, neboť Ulf Samuelsson nastoupil na hrách za svoji vlast neoprávněně. Zkušený obránce žil delší dobu ve Spojených státech, přijal nové občanství a to dřívější tím pádem pozbyl. Poté co na skutečnost upozornil švédský novinář Janne Bengtsson, byl doma málem za vlastizrádce. Ostudnou chybu ale udělal úplně někdo jiný.
Share on Facebook
