Říha o velké premiéře: Jsem plný očekávání, začínat doma je hezčí
Foto: Karel Švec, Český hokej
Už to moc nečekal, nakonec ale šanci dostal. Miloš Říha byl v minulosti několikrát mezi adepty na pozici hlavního kouče české reprezentace, životní výzva přišla letos na jaře. Po šampionátu v Dánsku skončil Josef Jandač, záhy odstartovala éra někdejšího bouřliváka, jenž na klubové scéně sbíral úspěchy doma, na Slovensku či v ruské KHL.
Od prvních chvil bylo na Říhovi patrné, jak si pocty váží. A jak novou prací žije. „Pro každého trenéra je to vrchol. Vnímám odpovědnost i velký závazek. Uděláme maximum, abychom byli úspěšní," potvrzuje. Teď má před sebou první akci sezony, turnaj Karjala zahajují jeho svěřenci duelem proti mistrům světa
Národní mužstvo poprvé povedete na domácím ledě. Je to tím pádem pro vás příjemnější?
Samozřejmě, začínat doma je daleko lepší. A hezčí, i když jste pod větším tlakem. Skládáme mužstvo, vybrali jsme hráče na první akci. Jakmile začíná něco nového, je určitě příjemnější, pokud to má být nejdřív doma. Za sebe mohu říci, že jsem byl delší dobu plný očekávání. Těším se.
Žil jste premiérou naplno už třeba v září nebo v říjnu?
Určitě. Pauza do prvního srazu byla dlouhá, jenže člověk to musí brát. V srpnu jsme měli letní kemp v Přerově, který vypadal dobře. Nastolili jsme nějaká pravidla, také jsme dotvořili realizační tým, což znamená klid pro práci.
Jak probíhalo mapování adeptů pro první akci národního týmu?
Úkoly jsme si trošku rozdělili. Všichni tak nějak sledujeme Tipsport extraligu. Ameriku a Kanadu mají Robert Reichel s Petrem Nedvědem. Já se víc věnuji KHL, Karel Mlejnek mapuje Švédsko a Finsko. Ale mluvím obecně, protože v dnešní době internetu se všichni můžeme podívat na jakýkoli zápas.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Bylo těžké vybírat pro turnaj Karjala? Někteří krajánci v KHL i jiní hokejisté měli pomalejší rozjezd do sezony.
Myslím, že hráčů se ukazovalo dost. Nejen doma nebo v KHL, ale je tam finská a švédská liga, také Švýcarsko. Jsou tu zajímaví kluci, před první akcí jsme chtěli vzít ty nejlepší. Zápas se Švédskem se hraje v Praze, je to v rámci oslav 110 let českého hokeje. Takže fanoušci by měli vidět hráče, které znají. Samozřejmě bychom rádi vyzkoušeli i ty mladší, ale to spíš až na další akce. Na každém turnaji chceme silný tým, představa je taková, že bychom to postupně obměnili. O některých hráčích dobře víme, jsou zkušení. Byl bych ale rád, kdyby si aspoň jeden turnaj v sezoně zahráli.
Nyní jste trenérem národního mužstva, ale prozraďte, kdy jste reprezentaci začal vnímat poprvé. Co vás třeba jako kluka nejvíc upoutalo?
Vždycky jsem sledoval sport. V Přerově, odkud pocházím, byly dominantní fotbal a hokej, tedy kromě kolové. Zajímal jsem se od dětství. Hrával jsem fotbal, jakmile v Přerově postavili zimní stadion, byl jsem tam v podstatě pořád. Mým dětským idolem byl Pepík Černý. Vybavuju si, jak váleli Ríša Farda, Oldřich Machač a další osobnosti té doby.
Z Přerova jste šel na vojnu do Dukly Jihlava. Jaké bylo najednou sedět v kabině vedle největších hvězd československého hokeje?
Vynikající. Parta byla výborná. Jednak starší hráči jako Honza Suchý, Pepík Augusta, Honza Hrbatý. Ale i ti mladší: Kupec, Klapka, Adamík, Milan Chalupa. Nerad bych na někoho zapomněl. Vynikající kolektiv, hrozně mi to dalo. Takový ten respekt a odpovědnost k hokeji, pochopitelně pak hlavně trénink.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Co jméno, to reprezentant. Mrzí vás, že jste si nikdy nezahrál za národní tým dospělých?
Mrzí, ale co naděláte. Záleželo na trenérech, člověk potřebuje i kus štěstí. Několikrát jsem v nominacích byl, pak se to vyvrbilo jinak. Často jsem hrál za béčko, což se mi strašně líbilo. Působila tam spousta vynikající hokejistů.
Panovala jiná konkurence, dnešní hráči to mají jednodušší.
To určitě. Trenéři to naopak měli jednodušší tenkrát. Hráči jim zůstávali doma, kádr tvořila třicítka nejlepších, která se v podstatě neměnila. Pokud se měl prosadit někdo z mladých, musel být výrazně lepší. Trenér věděl co a jak, mohl se spolehnout. Dneska máte dva dny na to, abyste sebral tým a připravilo ho. Před mistrovství světa je prostoru trošku víc, ale zase to ještě nemusí být ten základ mužstva, který pak pojede na šampionát. Tahle práce u národního týmu není ani tak o trénování, jako o sestavení mužstva a koučinku.
Ve vašem zorném poli jsou také hokejisté NHL. Vás v roce 1983 draftovala Minnesota, neuvažoval jste později o emigraci?
Nabídky od North Stars jsem dostal. Tu konkrétní na Spengler Cupu v Davosu. Přiznávám, trošku jsem o tom přemýšlel. Ale nakonec rozhodlo to, že klub do Švýcarska poslal pána, kterému jsem moc nedůvěřoval.
Jinak byste to udělal?
To nevím. Kdyby přijel někdo zajímavější, s větší důvěrou...
Miroslav Fryčer, váš spoluhráč z Vítkovic, předtím emigroval. Ve svých memoárech napsal, že jste mu dal svůj cestovní pas. To by asi málokdo udělal.
Tehdy jsem nad tím nepřemýšlel. Z pasu jsem vytrhl svoji fotku a dal ho Frigovi. Pak jsem s tím měl obrovské problémy, asi dva roky jsem nemohl na dovolenou. Absolvoval jsem výslechy, dost dlouho se to řešilo. Já to tehdy udělal intuitivně. Ve Vítkovicích jsme měl skvělou partu. Frigo chtěl utéci, ale nevěděl, co bude. Bál se, doma se začalo tušit, co chystá. Mirka Fryčera proto hlídali, i jeho rodinu. Ten můj pas nakonec stejně nepotřeboval, určitou jistotu ovšem díky němu měl.
Vy jste zůstal a brzy se z bojovného útočníka stal trenér. Plánoval jste to takhle už během aktivní kariéry?
Vyplynulo to z toho, jaký jsem byl. Když jsem hrál, útok i obranu jsem si dirigoval. Přemýšlel jsem o cvičeních, o jednotlivých pětkách. Začínal jsem jako hrající trenér, brněnský Zdeněk Kepák mě v Hodoníně nechal dělat úplně všechno. Naučil jsem se to, trenéřina mě pohltila.
Foto: Karel Švec, cslh.cz
Jste rád, že se jí věnuje i syn Miloš mladší?
Moc ne (usměje se). Kolikrát jsem mu to vymlouval, protože dneska už to není jako dřív. Tehdy jste měl šanci připravit si mužstvo, nebývala tam taková ta rychlá rozhodnutí. Dneska chce každý vyhrávat, po pěti porážkách je nervozita a trenér to dost často odnese. Když se syn rozhodl, že chce trénovat, moc se mi to nelíbilo. Má výborné školy, mohl jít jinou cestou. Na druhou stranu: Miloš má cit pro trénink a ohromný přehled o všech hráčích. Žije tím. Byl to jeho výběr, já ho nepodporoval ani neodrazoval.
Je jiný než vy?
Myslel jsem si, že je klidnější. Ale zase to víc prožívá. Když jsme spolu dělali v Pardubicích, já byl za nějakou dobu po zápase relativně brzy v klidu. Prostě jsem to dokázal pustit z hlavy. Syn ne, hodně to prožíval. Jinak naše spolupráce se mi moc líbila. Bylo to výborné. Pořád jsme byli spolu, pořád jsme mluvili jen a jen o hokeji.
Berete od syna námitky a názory?
No určitě! Miloš má strašně moc znalostí. Abych se přiznal, naše mladší hráče jsem až tolik nesledoval. Také proto jsem si vzal asistenty, abychom to měli dokonale zmapované. Syn o všech ví. Je schopen zavolat ve dvanáct v noci a vysypat potřebné informace. To je pro mě hrozně cenné.
Příští mistrovství světa bude v Bratislavě, kde jste působil. A kde to dobře znáte. Bude to pro vás pikantní?
Svým způsobem ano. Na ty roky se nedá zapomenout. Slováci na mě mají možná i trošku lepší náhled, bude to velký a hezký turnaj. Znám prostředí, na druhou stranu při šampionátu platí pravidla pro výběr šaten a další věci, které nelze obejít. Ale je pravda, že když bude cokoli potřeba, tak vím, komu zavolat. S kým to řešit. To by mohla být naše malá výhoda.
Foto: Jan Jedlička, hcdynamo.cz
Share on Facebook
