Můj sen? Jednou být na tom papíře, vypráví Doktor. Teď bránil Hughese a spol.

Foto: iihf.com

Při letmé vzpomínce naběhne jméno Filipa Hronka, kterému se povedlo to samé – debutovat v reprezentaci až v osmnáctce, a rovnou jet na mistrovství světa. Teď buší na dveře zvané NHL. Letos jeho příběh (tedy tu první kapitolu) zkopíroval Vojtěch Doktor. Sympatický obránce Českých Budějovic prožil půlrok snů, korunovaný titulem ve starším dorostu a cestou na šampionát do Ruska.

Ještě do loňského listopadu o Doktorovi nikdo neslyšel, ale pak se to začalo hrnout. První povolání do reprezentační osmnáctky dostal na turnaj ve Finsku a v kádru od té doby už vydržel. Až do dubnového mistrovství světa!

Tam se navíc vydal posilněn parádním úspěchem v klubu, s budějovickým starším dorostem vyhrál extraligu. Jenom škoda, že tenhle sen nekorunoval aspoň nějakou medailí z šampionátu. „Myslím, že čtvrté místo na světě je parádní výsledek. Mohli jsme si sáhnout na medaile, ale síly bohužel nestačily. I tak pro mě tahle sezona znamenala obrovský skok v kariéře,“ přiznává zadák, který se aktuálně připravuje s A-týmem Motoru.

Jste příkladem hokejisty, který se neobjeví v reprezentacích do 16 ani 17 let, až pak najednou v osmnáctce. A po pár měsících jede na mistrovství. Myslel jste ještě, že někdy něco takového dokážete?
V šestnáctkách jsem nad tím ještě nepřemýšlel, hrál jsem si svoje v mladším dorostu. Ale jak jsem šel do staršího, už jsem začal přemýšlet o reprezentaci, že bych se tam jednou hrozně rád podíval. Byl to můj sen, abych byl na tom papíře jednou napsaný. Na jeden jediný kemp. A před osmnáctkami už jsem si to dal v podstatě za cíl. Vůbec jsem si ale nedokázal představit, že bych se na konci sezony dostal do Ruska a zahrál si na mistrovství světa. To byl pro mě nepředstavitelný skok. Nikdy jsem se tam nepodíval, a najednou jsem reprezentoval na mistrovství světa!

Mohl byste být inspirací i pro další hokejisty. Dokážu si živě představit, že někdo teď neuvidí svoje jméno v nominaci do šestnáctky, bude z toho hořký a srazí ho to. Ale nic nesmí vzdávat.
Určitě. Za ty dva roky od šestnáctky do osmnáctky se hokejista asi nejvíc vyvíjí, za tu dobu se dá udělat obrovský skok. Já jsem v podstatě hrál v mladším dorostu "B" a v áčku jsem byl nějaký osmý bek… (usmívá se). A najednou se mi během dvou let povedlo tohle. Nevzdávat to, trénovat dál, trénovat víc jak ostatní, a vždycky je všechno možné. Nikdy není pozdě.

Vy jste trénoval víc jak ostatní?
Ano. Byla to práce navíc, hodiny a hodiny denně, jak v posilovně, tak na ledě.

Na co jste se v poslední době speciálně zaměřoval?
Já strádám v technice hole, v tom mám problémy doteďka. Na to se snažím zaměřit, ještě se mi to nepovedlo moc odstranit. Loni jsem se hodně zaměřil na techniku bruslení, abych zrychlil. To se mi docela povedlo. Vždycky se soustředím na jednu věc, kterou bych chtěl vylepšit, a snažím se v ní dělat pokroky.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Jak moc si coby obránce tykáte s podporou ofenzivy?
Víc mi to jde v defenzivě, nejsem úplně stavěný do útoku. Snažím se ale taky podporovat ofenzivu a přidávat do toho ten útočný styl. Je důležité, aby bek uměl rozehrát, uměl dát gól, uměl podpořit útok. Moje hlavní úkoly jsou ale soustředit se na obranu.

Podle toho jste dostal roli v reprezentaci?
(přitakává) Poslední tři reprezentační akce jsem odehrál s Kubou Adámkem ve třetí obraně. Chodili jsme na většinu oslabení, to byl náš úkol: Ubránit oslabení, nedostat gól, blokovat střely, rychle rozehrávat.

S Jakubem Adámkem jste tedy už byli sehraní a klapalo vám to?
Když jsme byli na turnaji v Americe, měli jsme pohovory. Tam jsme trenérům řekli, že bychom byli rádi, kdybychom hráli spolu a dostali se takhle i na mistrovství. Doplňovali jsme se, taky jsme si docela rozuměli v osobním životě. Oba jsme měli stejnou roli.

„Jack Hughes, budoucí jednička draftu 2019. To je neskutečný tvůrce a myslím budoucí osobnost NHL. Fakt byla paráda na to koukat!“

Myslíte, že se vašemu páru mistrovství povedlo?
Dá se říct, že asi jo. Všechny zápasy jsme odehráli spolu, taky většinu oslabení, i když tam jsme se točili. Na konci měl Kuba v plus mínus nulu, já jsem byl mínus dva. Myslím, že jsme to neodehráli špatně.

Kdo se vám na turnaji nejhůř bránil?
Určitě Jack Hughes, budoucí jednička draftu 2019. To je neskutečný tvůrce a myslím budoucí osobnost NHL. Má i bráchu Quinna, který teď byl na mistrovství světa chlapů. Oba jsou výborní, skvěle bruslí, mají výbornou techniku hole. Takový hokejista v sedmnácti letech, který si to prakticky vodil sám… A ještě hrál v lajně s Oliverem Wahlstromem a Joelem Farabeem, kteří můžou být v top desítce letošního draftu. Opravdu si rozuměli, hrajou spolu už nějakou dobu díky americkým programům.

A ještě někdo další vás zaujal?
Celkově jsem koukal na hráče ročníku 2001. Byl tam finský Kaapo Kakko, nebo obránce York z Ameriky. Hráči na takové úrovni v sedmnácti letech, fakt byla paráda na to koukat! Pak mě zaujal z Finska Niklas Nordgren, který vyhrál bodování a nejlepšího střelce turnaje. Tomu tam spadlo, co dostal na hokejku. A určitě Adam Boqvist, který bude vysoko na draftu. Úžasný obránce, perfektní bruslení, ofenzivní typ. Dal asi čtyři góly, pak se zranil. Ale na něj koukat, to byla opravdu radost.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Když jste jako prvního zmínil Hughese, nejtěžším zápasem pro vás jako obránce bylo semifinále s Američany?
Spíš Kanada ve čtvrtfinále. Tam nám šlo opravdu o všechno, dávali jsme do toho srdce, duši. Celý zápas jsme padali do střel a snažili se blokovat, co se dá. Kanaďani měli velkou část zápasu obrovský tlak na naši bránu, já jsem v jenom střídání zůstal na ledě pomalu pět minut. Obranná část byla opravdu těžká. Po zápase jsme byli zmlácení jak psi, ale vyhráli jsme a jak nás těšil ten pocit vítězství, únava šla úplně pryč. Postoupili jsme přes Kanadu, což si nikdo nedokázal představit.

Měl jsem ale pocit, že Kanaďané k tomu zápasu vůbec nepřistoupili tak, jak měli. Cítil jste to z ledu stejně?
Jo, určitě. Kanaďani šli z prvního místa ve skupině a my z posledního. Říkali si, jé, ti prohráli se Slováky, to bude jednoduchý soupeř, smázneme je a jdeme do semifinále. Ale realita je jiná. Když ten druhý tým chce víc jak favorit, dopadne to obráceně. My jsme do toho dali srdíčko, zatímco Kanaďani hráli jako na svoje individuality. Dělali si, co chtěli. My jsme prostě chtěli víc, oni k tomu nepřistoupili úplně nejlíp. Nevím, jestli tam hrála roli i nějaká únava. Taky k tomu přispělo obrovské štěští. Oni nedali několik tutových šancí, kde nás zachránil jenom gólman Dostál. Bylo nám zkrátka přáno.

„Po zápase jsme byli zmlácení jak psi, ale vyhráli jsme a jak nás těšil ten pocit vítězství, únava šla úplně pryč. Postoupili jsme přes Kanadu, což si nikdo nedokázal představit.“

Hlodá vás doteď, že jste nepřivezli medaili? Měli jste dva pokusy, abyste nějakou získali. Víc vás asi mrzí porážka v zápase o bronz se Švédskem, který byl hratelný…
Z mého pohledu to byl vyrovnaný zápas, ale bohužel nás trápila koncovka, stejně jako celý turnaj. Měli jsme samostatné akce, jeli jsme třikrát čtyřikrát sami na bránu, a neproměnili jsme. Švédům tam padlo, co se dalo. Na turnaji nepodávali optimální výkony jako na předešlých a určitě jsme na tu placku mohli dosáhnout, bylo by to krásné. Ale bohužel.

Jak se vám v Rusku hrálo před parádními návštěvami?
To mě nejvíc překvapilo. Měli jsme třeba zápas se Slováky nebo Francií a přišlo na nás kolem čtyř tisíc lidí, což je neskutečné. Většinou tam chodily školy, posílali tam svoje děti. Bylo to fakt úžasné. Na zápase s Ruskem bylo vyprodáno, sedm a půl tisíce lidí, pak na zápas s Amerikou taky skoro sedm tisíc. A když jsme hráli s tím Ruskem, to bylo něco neskutečného. Když celá hala začala řvát „rasíja“, klepala se nám zem pod nohama. Byl jsem z toho hodně nervózní, ale pak jsme se s tím popasovali. Musím říct, že to Rusové zorganizovali nad moje očekávání. Na všechny zápasy chodilo kolem čtyř tisíc lidí… To se jen tak nikde nepovede.

Posunuly vás tyhle zkušenosti dál a příště už nervózní nebudete?
Já doufám, že jo. Do budoucna je to pro mě obrovská zkušenost. Nikdy jsem nehrál před tolika diváky, a teď jsem si to najednou mohl na nějakých sedm zápasů vyzkoušet. Na konci už jsem s tím vůbec neměl problém, ani jsem tu kulisu nevnímal.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Sezonu jste končil 30. dubna, což pro vás zřejmě bylo poprvé v kariéře. Stihl jste si pak vůbec odpočinout?
Většinou nám končila sezona na konci března. A teď když jsem teprve přilétal, tak kluci, se kterými jsem měl naskočit do přípravy, už dva týdny trénovali. Dostal jsem ale od trenéra dva týdny volno a potom jsem naskočil do tréninkové jednotky. Není to nějak extra hodně, ale musí to stačit.

Stejně jako další mladíci trénujete s budějovickým A-týmem. Kdo vám v suché přípravě velí?
Hlavní kouč Venca Prospal je momentálně v Americe, teď se bude vracet. Suchou letní přípravu dostal na starost kouč František Bombic a pomáhá mu pan Totter, který na nás dohlíží a informuje pana Prospala, co právě děláme a tak dále. Starají se o nás dva kustodi a taky máme možnost zajít si na masáž. Musím říct, že letní příprava je kvalitní. Tím, že je v áčku, je těžší než v mládežnických kategoriích.

Chtějí vidět, jestli vy mladí na áčko opravdu máte…
Letos u nás naskočilo do přípravy nezvykle mladých, máme svoji speciální skupinu, abychom stíhali školu. Letní příprava je rozdělená do tří skupin – ti nejstarší, pak taková středová od 20 do 25 let, a pak jsme my z juniorky. Máme svůj plán a uvidí se, kdo z nás na to má a kdo ne. Myslím, že do toho všichni dáme všechno.

„Kdyby se nám teď náhodou nepovedlo dostat do áčka, tak si jdeme pro titul příští rok i s juniorkou.“

Jak velkou konkurenci máte v obraně? Cítíte šanci, abyste tým udělal?
V současnosti je nás asi dvanáct beků, což není málo. Ale vždycky je nějaká možnost, člověk nesmí přestat doufat. Snažím se trénovat co nejvíc, abych dohnal starší kluky, kteří jsou na tom přece jenom fyzicky líp. Potřebuju trochu nabrat síly, abych na ledě taky vyhrál nějaký osobní souboj. Jsem odhodlaný udělat všechno pro to, abych se do kádru dostal a uchytil se tam.

Motoru se pořád nedaří postoupit z první ligy. Mohla by tahle nově zvolená cesta, navíc pod Václavem Prospalem, vést k úspěchu?
Já v to doufám. Hlavně doufám v nasazení mladších hráčů do kádru, mohli by to oživit. Myslím, že v první lize je správná volba vsadit na mladší hráče, zrychlit hru. Podle mě bude ta dravost účinnější než zkušenosti starších hráčů. Řekl bych, že když přišel trénovat pan Prospal, je to taky příjemná změna. My mladí jsme dostali příležitost do přípravy, a to už je první náznak, že by nás mohl v sezoně využívat.

A když vám to nevyjde, tak dáte dohromady zlatou partu ze staršího dorostu, že?
Zrovna jsme se o tom s klukama bavili. Byl to zážitek, který si člověk pamatuje celý život. Byli jsme obrovská parta, všichni jsme byli a dál jsme kamarádi, takže jsme si to opravdu užili. Je to něco neskutečného. Kdyby se nám teď náhodou nepovedlo dostat do áčka, tak si jdeme pro titul příští rok i s juniorkou (směje se).

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz