Univerzita budou nejlepší roky života, věří Kondelík. Draft ke štěstí nepotřebuje

Foto: Hickling Images

Už když se s ním bavíte, spokojenost z něj čiší. Budějovický odchovanec Jáchym Kondelík se za mořem otrkal, po dvou letech odmaturoval a USHL letos vymění za univerzitní soutěž. O víkendu bude osmnáctiletý útočník pozorně sledovat draft, nicméně na jeho výsledku mu svým způsobem nezáleží. „Kdybych nebyl draftovaný, tak by to pro mě vlastně bylo nejlepší,“ hlásí.

Kondelík dva roky hájil barvy Muskegon Lumberjacks, kde se potkal i s Matějem Pekařem a Adamem Brízgalou. Letos zapsal ve 47 zápasech americké USHL 37 bodů (17+20), mezitím zabojoval i o místo na české soupisce pro mistrovství světa dvacítek, leč neúspěšně.

Kdyby ho ale měl šampionát minout i v nadcházející sezoně, už by to pro něj bylo velké zklamání. Dvoumetrový obr nechyběl na úvodním přípravném kempu reprezentace v rakouském Salcburku.

Jak jste se cítil na prvním soustředění?
Byla to první akce, ještě to nebylo ono. Asi pro všechny, sem tam nám utíkal puk. Ale myslím, že jsme se do toho postupně dostávali. Když porovnám začátek a konec kempu, byl tam velký rozdíl. Hlavně šlo o to, abychom si na sebe trochu zvykli. Jsme zase všichni o rok dál oproti osmnáctkám, kde jsme společně hráli poslední velký turnaj. Musíme se znovu stmelit, abychom pak v lednu udělali úspěch.

Sedli si s vámi mladší hráči dobře?
Myslím, že je tam spousta šikovných kluků. Ještě je všechny neznám na sto procent, ale věřím, že až si to všechno sedne, tak ten tým bude mít velkou kvalitu.

Líbilo se vám v akademii Salcburku?
Mají krásné zázemí. Když je tam člověk týden, tak je to asi ideální tréninkové místo. Ale myslím, že celý rok bych tam být nemohl. Je to, jako kdyby člověk byl na ostrově.

Takže nezvyklá zkušenost?
Jednak už jsem tam předtím byl, jednak bych k tomu celkem přirovnal univerzitu v Americe. Je to podobné, akorát tam je ještě život. A mají tam holky, které tady nejsou. Jinak je to ale prostě místo, kde probíhá dokola to samé.

„Na univerzitách se hraje výborný hokej. V Čechách o tom ví hrozně málo lidí, ale podle mě je to na úrovni farmy.“

Máte za sebou druhý rok v americké USHL. Povedl se vám?
Myslím, že ano, hlavně druhá část. Byl jsem hodně spokojený. Bohužel týmově to nevyšlo. Měli jsme na to postoupit, ale jim (Chicago Steel, pozn. red.) zachytal v prvním kole gólman životní tři zápasy. Nedokázali jsme mu dát góly, měli jsme třeba 55 střel a dali jenom dva góly, což je prostě málo. Za sebe bych ale sezonu hodnotil jenom pozitivně. Myslím, že jsem hrál dobře, týmově, zlepšil jsem se bruslařsky, což je pro mě hrozně důležité, i silově a psychicky. Zároveň jsem se tenhle rok konečně naučil zdravě jíst, což jsem zjistil, že je pro mě strašně důležité.

Je v otázce stravy Amerika tolik napřed?
To bych právě úplně netvrdil. My jsme třeba měli před zápasem pizzu, Subway a tak. Já jsem si říkal, že to nebudu řešit a budu jíst, co mi dají. Ale od ledna jsem to změnil. Taťka kluka, se kterým jsem bydlel, je kondiční trenér a výživový poradce třeba Toma Bradyho, superstar amerického fotbalu. Když mě viděl, řekl mi: Ty byses mohl hrozně zlepšit, kdybys začal zdravě jíst. Tak mi napsal jídelníček, já jsem podle něj jedl, a od té doby se cítím energičtější, víc pozitivní, mám víc síly. Na ledě se cítím o padesát procent líp.

Foto: Archiv Jáchyma Kondelíka

Takže oproti prvnímu roku jste se hodně posunul?
Pro každého kluka, který do Ameriky jde, je ten první rok prostě těžký. Jazykově, nové prostředí, člověk neví, co ho čeká. A zároveň je to hrozně náročné hokejově. Hrajete proti silnějším a lepším klukům, ten hokej je rychlejší a na menším hřišti. Ale druhý rok je hrozná úleva. Přijdete tam a víte, do čeho jdete, už víc rozumíte, víc si pokecáte, cítíte se víc sebevědomý. Už se těšíte, protože ty kluky znáte a máte spoustu kamarádů. Druhý rok byl oproti prvnímu super.

Jak vám vyhovuje právě United States Hockey League?
Jsem hrozně rád, že jsem si ji vybral před kanadskou ligou. V americké se víc trénuje, a já se svojí postavou potřebuju víc trénovat. Všem hráčům vyšší postavy bych tuhle soutěž doporučil. Zároveň umožňuje školu, což je hrozně důležité. Člověk nemůže v životě vsadit jenom na hokej. Zaprvé musíme dodělat střední, máme tam doučovatele, kteří s námi dělají školu každý den, plus ještě po nás chtějí, abychom šli na univerzity. Tam se hraje výborný hokej. V Čechách o tom ví hrozně málo lidí, ale já myslím, že to je dál než kanadská liga. Podle mě je to na úrovni farmy, hráči odtud rovnou podepisují do NHL. Myslím, že jsem si vybral tu nejlepší možnou cestu.

„Na dvacítku jsem jel s tím, že se tam nejspíš nedostanu. Zároveň jsem sám sobě dokázal, že můžu hrát proti nejlepším hráčům na světě.“

Ke škole se ještě dostanu, ale na čem jste za poslední dobu nejvíc pracoval?
Pro mě je úplně nejdůležitější bruslení. Myslím, že na vysokého hráče bruslím dobře, ale NHL je dneska přece jenom o rychlosti a pokud se tam někdy chci dostat, což samozřejmě chci, tak musím ještě zrychlit. Věřím, že na tom pracuju správně, pořád se zrychluju. Když měříme čas, na kluky se dotahuju a mám už třeba i stejné časy jako oni, což je pro mě hrozné pozitivum a zároveň mi to dodává sebevědomí do hokeje. Na druhou stranu, tím, že nejsem tak rychlý, musím využívat jiné věci jako třeba střelu. Jak jsem velký, tak myslím, že mám tvrdou a dobrou střelu. Sem tam mi to tam i padlo.

Část sezony jste odehrál v útoku s Matějem Pekařem. Pomohlo vám, když jste měl krajana ve hře vedle sebe?
Stoprocentně. Na začátku se mi v lajně zranil jeden kluk, který měl otřes mozku. Tak jsem řekl trenérovi, aby k nám zkusil Pekyho, že bychom si mohli rozumět. Sedlo si to a hráli jsme super. Myslím, že jsme oba měli dobrou sezonu.

Komunikace mezi vámi byla asi mnohem lepší, když jste si dokázali dopodrobna říct, co chcete.
Určitě. A taky Američani nejsou tak komunikativní, po střídání si sednou na střídačku a mlčí. Zatímco my s Pekym jsme si začali povídat. Řekl jsem třeba: Hele Peky, zkus tohle prosím příště jinak. A on mi řekl, ty zkus tohle jinak. Domluvili jsme se, jak to budeme hrát. Pro mě je komunikace na střídačce hrozně důležitá, to s americkými kluky tolik nejde. Soustředí se na zápas a v tu chvíli o něm nemluví, třeba až po zápase.

Sezonu jste ale ale dohrávali zase odděleně...
Já jsem v prosinci odjel na devatenáctky a dvacítky a s nimi začal hrát Fin. Dařilo se jim, takže když jsem se vrátil, trenérovi jsem řekl, že si myslím, že je zbytečné tu lajnu rozbíjet. Mně nevadilo, že budu hrát s někým jiným. Nakonec to dopadlo dobře i pro mě, udělal jsem pak víc bodů než v první části sezony. Díky tomu měl tým ne jenom jednu lajnu, ale dvě. Vyšlo to super.

Pro vás byl přitom reprezentační osud poměrně krutý. Zamířil jste na turnaj s devatenáctkou, po dvou zápasech jste odjel a připojil se k dvacítce, ale do finálního kádru pro mistrovství světa jste se nedostal. Jak jste to přijal?
Jako obrovskou zkušenost! Trochu mě mrzelo, že jsem si nemohl zahrát o medaili s devatenáctkou, protože tam to bylo super. Ale na dvacítku jsem pak jel s tím, že se tam nejspíš nedostanu a spíš se připravím na další rok. Zároveň jsem sám sobě dokázal, že můžu hrát proti nejlepším hráčům na světě, proti Kanadě. Sice jsme prohráli, a hodně, ale dokázal jsem si, že to s nimi jde. Kdybychom se jich podle mě nebáli už od začátku, tak jsme s nimi mohli uhrát vyrovnaný zápas, nebo je i porazit.

Foto: Karel Málek, Juniorský hokej

Byl to pro vás velký skok, když jste přijel z devatenáctky, a najednou nastoupil proti dvacítce Kanady?
Řekl bych, že ne. Chápu, že kluci do toho šli trochu s respektem, protože nevěděli co čekat. Já s Laukičem (Jakubem Laukem) jsme do toho šli hlavně tak, že se do týmu nejspíš nedostaneme, takže prostě budeme hrát, že je nám to v uvozovkách jedno. A myslím, že ještě s Danem Kurovským jsme hráli fakt super. Měli jsme i nějaké šance, nakonec jsme byli myslím -1, což při porážce 0:9 ještě šlo. Byla to pro nás zkušenost, oba jsme mladí.

K letošnímu šampionátu se určitě upínáte mnohem víc. Navíc když se bude hrát ve Vancouveru, což je pro hráče asi hodně atraktivní destinace.
Pro mě je hlavně super, že se bude hrát na malém hřišti. Mně to sedí mnohem víc než velké, takže jsem rád, že to není v Evropě. Mistrovství je ještě daleko, takže se nemá cenu k němu upínat, ale chci být v prosinci co nejlíp připravený. Pokud pojedu, abych mohl podat co nejlepší výkon a abychom mohli uhrát nějakou medaili. Věřím, že tým na to máme.

V nové sezoně vás čeká univerzita, řádně jste odmarutoval. Jak vám to šlo?
První rok jsem chodil do školy, abych se naučil jazyk. Poslouchal jsem tam angličtinu ze všech stran a myslím, že jsem se ji naučil výborně. Druhý rok už jsem chtěl mít co nejvíc tréninku, tak jsem dělal americkou on-line školu. A ještě jsem měl výhodu. Berou to podle ročníku a vzhledem k tomu, že jsem měl odklad, mě hodili o rok výš. Takže jsem střední dodělal o rok dřív, což pro mě byla obrovská výhoda. Díky tomu můžu jít na univerzitu. Jak jsem studoval on-line, bylo super, že jsme na to s Pekym mohli kouknout společně a pomoct si navzájem. Spíš teda pomáhal on mě, když jsem něčemu nerozuměl (směje se). Ale já jemu sem tam taky.

„Neřekl bych, že jsem blbej. Nemám rád učení, ale když je třeba, tak se učím a pak mám známky v pohodě.“

Jaký jste student?
Neřekl bych, že jsem blbej, myslím, že mi škola problém nedělá. Nemám rád učení, ale když je třeba, tak se učím a pak mám známky v pohodě. Vždycky jsem měl jedničky a dvojky. Tam to navíc bylo stoprocentně lehčí než česká škola.

Už na podzim jste se dohodl s University of Connecticut. Co rozhodlo v její prospěch?
Vybral jsem si ji hlavně proto, že tam můžu jít s Tomášem Vomáčkou a potom ještě možná přijdou Matěj Blümel a Honza Kern. Vomajda udělal commit jako první a pak mi řekl: Hele, nechtěl bys sem? Trenér by měl zájem. A já že by to bylo super, že bychom tam měli jeden druhého. Jsem hrozně rád, že to takhle dopadlo a budeme tam spolu.

Co očekáváte od univerzitního života?
Ono je to úplně nepředstavitelné, takhle to popisovat. Ale ten život je tam prostě úplně jiný. Já jsem si říkal, že bych na univerzitu v životě nešel, ale pak jsem přijel na první návštěvu a viděl, jak to tam vypadá. Mají podmínky jako v NHL. A ještě si tam o hokejistech všichni říkají, jak jsou skvělí. Zároveň k tomu máte školu, takže nevsadím všechno jenom na hokej. Když se mě kluci ptali, proč nechci na univerzitu, já jsem jim říkal, že v Čechách to jsou čtyři nejhorší roky života. A oni říkají, tady to budou nejlepší čtyři roky života! Myslím, že to bude zábava, zároveň mě to hokejově hrozně posune a budu mít školu.

Foto: Archiv Jáchyma Kondelíka

A cesta do NHL přes univerzitu je hodně otevřená?
Dneska už je v NHL hrozně moc kluků z univerzity, i když to málo lidí ví. Je to pořád víc a víc oblíbená cesta. Trochu zpomalí přechod z juniorů do dospělých, nejste tolik na očích, ale v závěru si myslím, že je to nejlepší cesta, kterou si člověk může vybrat. I kdybych školu nedokončil, kdybych například po dvou letech podepsal s nějakým týmem, tak stejně si do životopisu můžu dát, že jsem tam ty dva roky byl. To si myslím, že mi může pomoct, kdybych někdy hledal práci.

Cítím z vás, že si chcete prodloužit mládí...
Já nejsem zastánce toho, aby šel kluk v patnácti mezi chlapy a na Vánoce se tam mohli bavit o tom, co chlapi koupí manželkám a dětem na Vánoce. Přijde mi, že si pak nemají co říct. Myslím, že tohle je ideální, protože tam budu s klukama, kterým je do 25 let. Pořád si s nimi budu mít o čem povídat a určitě to bude sranda.

Sedla vám povaha Američanů?
Já jsem se toho hrozně bál, když jsem tam šel. Ale co jsem se ptal všech kluků, nikdo neměl problém. V Čechách je to většinou tak, že když člověk přijde do nového týmu, tak se na něj kluci moc netváří. Ale tam to berou tak: Přišel nový kluk, vezmeme ho někam, představíme se mu... Takhle to bylo i u mě, hrozně přátelské. Myslím, že se všemi zůstanu kámoš na celý život. Přitom jsem s nimi strávil zatím jenom dva roky a o některých klukách, se kterými jsem vyrůstal a hrál hokej do dorostu, to říct nemůžu. Američtí kluci jsou hrozně v pohodě. Musím zaklepat, že jsem zatím nikde nepotkal žádného blbce.

„Američtí kluci jsou hrozně v pohodě. Musím zaklepat, že jsem zatím nikde nepotkal žádného blbce.“

Ale když o tom mluvíte, vaše bývalé spoluhráče z Českých Budějovic jste letos určitě sledoval, když si ve starším dorostu došli pro titul.
Jasně. Moc jsem jim to přál, protože ten tým kolem ročníku 2000 to od osmé třídy vždycky dotáhl daleko, ale ještě nikdy nevyhrál. Jsem strašně rád, že ten Salcburk na konci porazili. Skoro se všemi jsem chodil i do třídy, všechny znám, psal jsem jim. Měli super partu, neměli tam žádné individualisty a podle mě to dotáhli právě tím, že byli nejlepší parta v celé lize. Salcburk měl možná lepší hráče, ale tou týmovostí byli úplně nejlepší.

O víkendu budete pozorně sledovat, jestli zazní vaše jméno na draftu. Věříte, že ano? A případně jak vysoko?
Bylo by hezké být draftovaný, přeju si to odmala, a samozřejmě bych chtěl být co nejvýš. Je mým snem být součástí týmu NHL a bylo by to pro mě obrovské ocenění za tu dřinu, kterou odmala všichni děláme. Ale zároveň si uvědomuju, že kdybych nebyl draftovaný, tak by to pro mě vlastně bylo nejlepší. Na univerzitě po mě potom může jako po volném hráči sáhnout jakýkoli tým, což by byla velká výhoda.

Měl jste během sezony hodně pohovorů? A cítil jste od některých klubů větší zájem?
Jo, mluvil jsem prakticky s každým týmem. Samozřejmě nikdo neřekne, draftujeme tě. Ale bylo několik týmů, se kterými jsem mluvil hodněkrát a bavím se s nimi i teď před draftem, volají mi a píšou. Nejvíc asi Los Angeles, Winnipeg a Buffalo. S ostatními jsem mluvil třeba dvakrát, s těmihle klidně i pětkrát, desetkrát.

Foto: Archiv Jáchyma Kondelíka

Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz