Krampol po kanadské zkušenosti: Přál bych si, aby byl hokej náboženstvím

Je to jiný svět, a taky nejspíš vždycky bude. Pro žádnou jinou zemi na světě neznamená lední hokej to co pro Kanadu. A ideální možnost, jak se o tom přesvědčit, přišla na letošním Hlinka Gretzky Cupu, který se za moře poprvé přesunul z Česka a Slovenska. Co dělají Kanaďané jinak než my? O tom v rozhovoru vypráví Vladimír Krampol, mediální manažer Českého hokeje.

Pojďme se podívat na turnaj i z trochu jiné stránky než té ryze sportovní. Mládež trénujete přes dvacet let. Co vás nejvíce zaujalo v Kanadě?
Určitě to byla totální oddanost hokeji u místních dětí. Byl jsem se podívat nejen na zápasy turnaje, ale třeba i na minihokeji. Mluvil jsem s rodiči, dětmi i trenéry. Touha hrát hokej je vidět na každém kroku a nikdo se přitom moc nestará, jaký bude výsledek, a nikdo ani neřeší, jak to komu jde. Rodiče při minihokeji nekřičeli žádná hesla typu „brusli, sejmi ho“ a podobně. Ta kultura se mi líbila.

A je to tak všude za mořem?
Určitě ne. Když se bavíte s lidmi, jako je Bob Nicholson (šéf Hockey Canada 1998–2014, pozn. red.), tak zjistíte, že se jejich problémy shodují s těmi našimi. Mají také přehnaně ambiciózní rodiče, kteří vodí své děti na led někdy i dvakrát denně. Pak samozřejmě dochází k rané specializaci, což ve spojení se špatnou nebo mnohdy dokonce žádnou kompenzací vede k nenávratnému poškození dítěte. To je ale problém v celém sportovním světě. Vidina být nejlepší v páté třídě je pro rodiče opravdu velmi lákavá, jenže je krátkozraká. V Kanadě mají oproti nám jen jednu podstatnou výhodu – a to je počet hráčů, kteří chtějí hrát hokej, a tak je tolik nebolí, když se jim některý z talentů takříkajíc sám „spálí“. Ale zdůraznil bych spíše ta tři slova: Chtějí hrát hokej.

Jak to myslíte?
Někdy se tady setkáte s hráči i na úrovni reprezentace a máte pocit, že je hra ani nebaví, že jim nepřináší radost, touhu, nadšení a podobně. Že nejsou ochotni jí odevzdat svůj život. Dokonce mi jeden hráč na otázku, jestli ho hra vůbec baví, odpověděl: Ano, ale jen když se vyhrává… Ovšem tak to v hokeji není. A vlastně ani v životě ne. Touha poprat se o každý centimetr ledu a hrát až do poslední vteřiny nám někdy chybí.

Minihokej v Edmontonu, dějišti Hlinka Gretzky Cupu

Je to podle vás jenom chyba hráčů?
Je pravda, že na tom mají svůj podíl i trenéři – takzvaní výsledkáři. Nutí děti hrát bez chyb, říkají tomu minimalizování chyb. Klukovi pak nezbývá nic jiného než odhazovat puky. A takový hokej prostě není zábavný ani pro hráče, ani pro diváky. To si pak hráči velice snadno přenesou z dětského do juniorského hokeje. Na začátku své trenérské kariéry jsem to dělal taky. Byla to chyba, a proto se teď snažím o těchto věcech mluvit nahlas.

Říkáte „o věcech“, ale zmínil jste zatím jednu. Je ještě něco, co byste udělal jinak?
Návodné koučování. To jsou takové ty více či méně líbivé pokřiky od trenéra ze střídačky „střílej, už, nahoru, dej mu to, pozice“ a jiné. Hlasitě tak navádíte děti k tomu, co mají udělat. Ony to pak skutečně dělají, vy máte radost, rodičům se to líbí, protože vypadáte jako člověk, kterému opravdu záleží na výhře v utkání. Jenže právě tím negativně ovlivňujete tvořivost hráčů. S tím bojujeme, zlepšuje se to, ale změnit myšlení trenérů jde pomalu. Změnit v tom smyslu, že nejde jen o body, ale důležitější je vývoj mladého hokejisty. A není to o tom, že by byli trenéři špatní. Jsou mnohdy výborní, vzdělaní, mají za sebou často skvělou hráčskou kariéru. Jen je třeba si uvědomit, že tady jde o sportovní výchovu mladého kluka, ne o vítězství za každou cenu a už vůbec ne o dospělý hokej. Dítě prostě není „malý dospělý“. Potlačit rozvoj tvořivosti u hráčů v mládežnickém či dorosteneckém věku je chybné. A znovu opakuji, že jsem stejnou chybu dělal také, proto o tom teď mohu mluvit a přeji si, aby se stejných chyb nedopouštěli mladší trenéři.

Pojďme zpět do Edmontonu. Mluvil jste o touze...
Ano, protože hokej je všude na světě stejný. Dobrý, nebo špatný. A když chcete hrát ten dobrý, tak je to prostě pořádná dřina. Touha být stále lepší je to, co vás žene, abyste na sebe byl tvrdší. Když se podíváte na některé kluky v dorosteneckém věku u nás, tak mnohdy vidíte, že tréninku nedávají maximum, jsou pohodlní, spokojení sami se sebou a když se trenér nedívá a mohou si trochu ulevit, rádi to udělají. Jako kdyby nechápali, že bez „totálního“ tréninku se nedá hrát „totální“ hokej. Výraz „totální“ je moje vyjádření pro hokej, který se dnes z mého pohledu hraje v nejlepších soutěžích světa. Aby byl na sebe hráč přísný, je důležitá konkurence, a Kanada má o konkurenci postaráno. Snad každé dítě tam chce hrát hokej. Hodně v tom chápání sportu, jako té nejlepší zábavy, dělají sdělovací prostředky. Sám sebe se ptám, jak je možné, že jsem v Kanadě zapnul televizi a běžel tam skoro vždy hokej všech kategorií a samozřejmě i Hlinka Gretzky Cup. Rozebírají se zápasy, hráči mají prostor při rozhovorech a všichni jsou tak nějak na jedné vlně. U nás zapnete televizi a skoro vždycky tam někdo vaří, smaží nebo griluje. Dětský nebo dorostenecký sport dostane prostor minimálně. A mám pocit, že kdyby ho dostal, tak by se stejně hledala nějaká kauza, co, kdo a jak udělal špatně. Přitom je sport všeobecně vzato výborný prostředek pro výchovu člověka.

Hlinka Gretzky Cup? Pro Kanadu znamená hodně

Popularita turnaje byla tedy velká?
Krásné bylo, když jsme se šli projít po městě s paní Hlinkovou. Lidé ji poznávali a dávali najevo úctu. Děkovali, že se tak prestižní turnaj může hrát i u nich, že se pořadatelství střídá s Českem a Slovenskem. Celému turnaji to dodává obrovskou prestiž. Jako motivace pak musí působit pro naše hráče i fakt, že si zahrají v Rogers Place Areně, kde hrají svá utkání NHL Oilers. A když vám na utkání dorostenecké kategorie přijde na deset tisíc lidí? Asi nemusím nic dodávat… Pro mě osobně bylo splněním dětského snu potkat se s panem Gretzkym.

Viděl jste i tréninky dětské kategorie?
Ano. Myslím, že jsme na tom podobně, jen oni spolu více mluví. Kanadští trenéři se zajímali například o náš systém minihokeje, kdy máme dokonce čtyři varianty menších hřišť pro děti. Byli nadšení ze zmenšené branky, kterou se snažíme při minihokeji doporučovat, a stejně jako my se snaží zavádět systém turnajů ve více sportech. Začínají dokonce s přednáškami pro rodiče. Je tam velká snaha vzdělat je, protože právě oni mohou být největšími pomocníky při správné výchově malého hokejisty. S podobnými přednáškami jsme již také začali. Máme v týmu Mgr. Petráše, který se zabývá psychologií sportovců a ve svých přednáškách se věnuje trojúhelníku hráč – rodič – trenér, a paní doktorku Skalskou, jež se snaží vštípit rodičům základy dobrého stravování malého hokejisty.

Co mají Kanaďané – a my ne? A naopak?
O touze, lásce k hokeji a pozitivním nadšení být hráčem jsem mluvil. Takže spíš řeknu, co bych si přál. Jsou to desítky zimních stadionů v jednom městě tak, jako je to třeba v Edmontonu, Torontu nebo Calgary, ale i v ostatních městech Kanady. Přál bych si, aby hokej byl jakési náboženství, smysl života celých rodin. A pak desetitisíce dětí, které ho milují. To je z mého pohledu hokejová Kanada. A co máme my? Pořád jsme nejchytřejšími hokejisty na světě a stále patří česká škola mezi nejlepší na světě. Je zajímavé, že Kanaďané to o nás vědí. Tak si té naší školy o trochu víc važme...

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter