Jsme na cestě vzhůru, věří Vokoun. Eliášovi a Židlickému drží palce

Na první pohled se nezměnil. Pořád štíhlý jako v dobách aktivní kariéry. Tomáš Vokoun už sice nechytá bitvy NHL nebo duely na velkých mezinárodních turnajích, ovšem u hokeje zůstal. Na Floridě vede mladé naděje, na dálku sleduje, co je nového v rodné vlasti. "Připadá mi, že jsme na cestě vzhůru. Naše liga má zase zvuk, v juniorech jsou vidět individuality," povídá dvojnásobný mistr světa.

Na vyhlášení jubilejního 50. ročníku Zlaté hokejky to měl nejdál, Tomáš Vokoun se po delší době připomněl českým fanouškům. Žije trošku v ústraní, ovšem milovaný sport je mu pořád hlavní náplní. "Na Floridě máme takovou malou komunitu českých hráčů, pořád se o všem bavíme. Hlavně o dění doma," přibližuje debaty s jinými hvězdami nedávné minulosti Janem Hlaváčem, Radkem Dvořákem nebo Petrem Sýkorou.

Je mi ctí zase vyhrát Zlatou hokejku, říká Pastrňák

Když jste sledoval vyhlášení letošního ročníku Zlaté hokejky, nepřepadla vás trošku nostalgie?
Ani ne. Dostat pozvání na tuhle akci je pocta, anketa navíc slavila 50. výročí. Moc rád jsem si udělal čas, nahrálo tomu i to, že jsem zrovna v České republice. Měl jsem možnost potkat spoustu lidí, které jsem docela dlouho neviděl. Byla to výborná příležitost.

Jak často se dostanete do Česka?
Víceméně sem jezdím každý rok. Sice se zkracuje délka pobytu, ale bývám tu pravidelně. Letos dokonce už podruhé, dorazil jsem totiž i na Vánoce. Ale je pravda, že tyhle návštěvy jsou spíš rodinné. S nikým jiným se moc nevídám. Když člověk skončí s hokejem, jde to pak už víceméně mimo něj.

Ale hokejové dění sledujete, že?
Jo, určitě. U hokeje se pohybuju na mládežnické úrovni, působím v hokejové akademii na Floridě, takže se samozřejmě zajímám. Sleduju NHL, veškerý hokej. Mám ho rád, Jsem i fanoušek.

Máte přehled o českých talentech? O tom, co se děje v našem hokeji?
Jasně. V dnešní době mám internet, je to daleko jednodušší než před lety. Myslím, že mám lepší přehled než průměrný člověk.

Neplánujete, že byste jezdil do vlasti častěji?
To asi ne. Naopak bych řekl, že jakmile mi vyrostou děti, ty intervaly se budou prodlužovat. Mám dvě dcery, starší je osmnáct, půjde na univerzitu, té mladší je dvanáct. Holky vyrostly v Americe, z hlediska jejich sociálního života je jasné, že budeme tam. Chtějí vidět kamarády, návštěva Česka pro ně není tak atraktivní jako pro mě. Za pár let už mě ale dcery nebudou tolik potřebovat, pak sem budu jezdit na delší dobu.

Kamarádi Patrik Eliáš a Marek Židlický začali působit v trenérských štábech mládežnických reprezentací. Nelákalo by vás to také?
Pro mě by bylo těžké o tom uvažovat, když žiju dost daleko. Oba kluci jsou v Čechách, mladým hráčům jednoznačně mají co dát. Na ledě i mimo něj. Dobře je znám, jejich přínos bude obrovský. Zapojení těchto kluků na pozice asistentů je výborný nápad. Klukům to moc přeju. A já? Pohybuju se v mládežnickém hokeji, i když na Floridě. Víte, jak to je: nikdy neříkej nikdy. Dívám se na to tak, že z Floridy je těžké nějak se angažovat tady u nás. Snažím se vzdělávat, s trénováním dětí jsem začal od píky. U těch nejmenších. V dnešní době je trénování daleko od doby, kdy jsem hrál. Ale určitá výhoda tam je. Prošel jsem si tím, dokážu se vžít do pocitů dětí a rodičů.

V letech 2005 a 2010 jste vychytal dva tituly mistrů světa. Přijde čas, kdy vás někdo napodobí?
To je otázka. Když se na to člověk kouká zpětně, tak my si možná vybrali trošku štěstíčka. V posledních letech padla na šampionátech naopak smůla. Při generační obměně vždycky přijdou věci, které k tomu patří. Noví hráči, kteří se musejí sehrát... Ale myslím, že jsme na cestě vzhůru. Nejvíc je to vidět v tom, že kluci středního věku podepisují smlouvy v NHL. Naše liga začíná mít zase zvuk, v juniorských výběrech začínají být vidět individuality. Tihle kluci jsou vysoko na draftu, míří do NHL. Udělala se spousta práce. My jsme národ, který má vysoké nároky. Ale opravdu mi připadá, že to jde správným směrem.

Je to znát i ve Spojených státech?
No jasně. Sleduju to denně, čtu noviny, dívám se na zápasy. Sice bydlíme hodně daleko, ale na Floridě máme takovou malou komunitu českých hráčů. O všem se neustále bavíme. Sice jsme v zámoří, ale vlastně tak trochu pořád v Čechách.

Zajímá vás, jak se daří českým gólmanům v NHL?
Určitě. Některé znám. Ondru Pavelce, Michala Neuvirtha. Petra Mrázka moc ne, ale už byl v lize, kdy já ještě chytal. Vím, že v NHL jsou i mladší brankáři, jako Rittich a další. I kluci, co jsou na farmě. Sám vím, jak je to složité. Jak těžká ta cesta je. Strašně důležité je počkat si na šanci a pak ji využít. I když ta první nevyjde, tak to nezabalit. Jde o individuální záležitost. Je pravda, že za mě byla jiná doba. Někdo do Ameriky přijde mladý, jiný ve vyšším věku, má rodinu a ne tolik času čekat na farmě. Dneska jsou možnosti uplatnit se v evropských ligách za slušný výdělek. Ale šikovní brankáři u nás pořád jsou. Volali mi například z Floridy, ptali se na Miroslava Svobodu, který pak podepsal Nashville. Na mistrovství světa dvacítek jsem viděl další kvalitní brankáře.

Prosadí se Pavel Francouz, který se upsal Coloradu?
Má obrovskou šanci. Protože Colorado má za prvé nevyřešenou pozici s brankářskou dvojkou, za druhé Semjon Varlamov měl zdravotní potíže a až na jednu výjimku neměl sezonu, kdy odchytal kompletní sezonu. Z vlastní zkušenosti vím, že s věkem se takové akorát zhoršují. U Francouze není směrodatná ani jeho postava. V NHL jsou podobní brankáři velice úspěšní. Třeba Raanta nebo Saros.

Po čem se vám v zámoří nejvíc stýská?
Po českém pivu (směje se). Po spoustě jiných věcí. Rodina, kamarádi. I maličkosti jako pivo nebo Pařížský salát. Ale s manželkou a dětmi jsme v Americe spokojeni, žijeme tam dlouho.

Kdo s kým přišel na 50. ročník? A komu to nejvíc seklo?

Odkaz na video

zkopírovat

Embed videa

zkopírovat

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter