Jan Svoboda: Číňané v týmu? Nevěděli, co s činkou, ale zlepšují se

Devatenáctiletý útočník Jan Svoboda má za sebou unikátní rok. Chomutovský odchovanec totiž hrál za Kunlun Junior, tým nastupující v nejvyšší ruské juniorské soutěži MHL. Co říká na východní směr cesty, čínské spoluhráče, zázemí čínského klubu sídlícího v lotyšské Rize nebo na mnohonárodnostní složení kádru?

Jak se vůbec urodila myšlenka odchodu na východ?
Chtěl jsem hrát za áčko Chomutova, ale nevyšlo to. Dalším faktorem bylo, že jsem si chtěl vyzkoušet i něco jiného než hokej v Česku. Musím říct, že jsem poznal svět a otevřely se mi oči.

Drtivá většina hráčů vašeho věku tíhne k západu, z tohoto pohledu to byl hodně nezvyklý krok. Zamýšlel jste se nad tím, že volíte jinou cestu?
Ano, přemýšlel jsem nad tím vážně strašně dlouho. Měl jsem šanci jít i nějakým způsobem do Ameriky, ale když už jsem jel na try-out, tak jsem se rozhodl, že to zkusím. Když jsem se dozvěděl, že mě vzali, tak jsem měl hned za dva týdny letní kemp. Pak už jsem to neřešil.

Jak try-out probíhal? Rozhodoval jste se ještě po přijetí, jestli do Kunlunu opravdu půjdete?
Ano, rozhodoval, nevěděl jsem to hned. Na try-outu bylo asi 60 hráčů z Ruska, Finska i Ameriky. Byla tam obrovská konkurence a viděl jsem, že uchazečů je mraky. Režim nastavili kvalitní, vše proběhlo profesionálně. Když jsem tam dorazil, pomyslel jsem si, že to je úplně jiný svět a že bych mohl objevit Rusko. Všichni byli v pohodě, za den jsme měli třeba tři čtyři tréninky a takto to probíhalo celý týden.

Když jste řešil, jestli opravdu do Kunlunu půjdete, bavil jste se o tom i se spoluhráči v Chomutově?
Bavil jsem se o tom se všemi. Nevěděl jsem, jestli nebudu hrát v Chomutově za áčko, chtěl jsem se také nějak poprat o dvacítky. Nakonec mi ale nebylo řečeno, že bych za Piráty měl hrát, a najednou jsem nevěděl, kde bych skončil. Na druhou stranu mi bylo jasné, že v Rusku budu mít strašně moc zápasů a bude to zase něco nového. Šel jsem to prostě vyzkoušet.

Berete to zpětně trochu jako risk?
Určitě, byl to z mé strany velký risk. Pořádně jsem nevěděl, do čeho jdu, ale zpětně jsem za tu zkušenost hrozně rád.

Snažil se vás Kunlun při rozhodování zlomit?
Hlavně jsem dostal smlouvu, už když jsem byl na try-outu. Chtěli po mně hned vědět, jestli za ně budu hrát, nebo ne. Potřeboval jsem si o tom každopádně se všemi promluvit a pořádně to promyslet, takže jsem na dva týdny odletěl do Česka. Rozhodl jsem se a co tak vím, tak jsem byl vůbec poslední hráč, kterého vzali a dotáhl se jeho přestup. Všichni ti Rusové, kteří na try-outu uspěli, ihned smlouvu podepsali. S vedením jsem se po dvou týdnech v Česku pobavil a pak už jsme hned měli soustředění, tak jsem řekl, že přijedu.

Co zázemí a tréninky? Jakou měly úroveň?
V Rize, kde klub sídlil, jsme měli svůj zimák. Tam jsme trénovali i hráli domácí zápasy. Nebylo to nic velkého, ale na tu juniorskou soutěž to stačilo. Co se týče tréninků, byly úhledné. Každý trénink museli všichni naplno, v podstatě pokaždé se bojovalo o sestavu.

Měly tréninky podobnou strukturu jako v Česku?
V podstatě ano, byly určitě v podobném stylu. Měli jsme to jinačí v tom, že jsme měli tréninky ráno, kdy jsme se zaměřovali na dovednosti jako například střelbu, odpoledne jsme pak zase jezdili třeba jeden na jednoho, dva na dva a tři na tři.

Co třeba hokejky a další vybavení?
To bylo úplně neskutečně zařízené. Každý hráč měl na sezonu kolem dvaceti až pětadvaceti hokejek. Dostali jsme kompletní výstroj a někteří si objednali i dvoje brusle. V tomto to bylo skvělé, navíc nás měli na starost dva týmoví doktoři a tři kustodi, kteří chodili na suchý trénink i na led.

A co z hlediska hotelu a kapesného?
Bydleli jsme na hotelu, kde jsme měli jídlo a všechno ostatní zařízené. Dostávali jsme solidní výplaty, a když jsme vyhrávali, měli jsme za to dokonce i nějaké bonusy.

Takže už to v podstatě ani nevypadalo jako mládežnická soutěž.
Přesně, už mi to připadalo jako regulérní dospělý život.

Našetřil jste si něco?
Ano. Dokonce jsem si mohl i šetřit a naplánoval jsem si, že až přijedu do Česka, koupím si auto.

Určitě pro vás musel být na začátku problémem jazyk. V realizačním týmu působili ruští trenéři.
Myslel jsem, že se tam přiučím anglicky, protože jsem čekal, že se tak všichni budou mezi sebou bavit. Ale nakonec jsem se anglicky bavil maximálně s jedním spoluhráčem. Jinak všechno probíhalo v ruštině, a jsem za to nakonec i rád. Postupně jsem se začal bavit se spoluhráči a nakonec jsem dokázal komunikovat i s trenéry.

Na začátku jste ale taktiku asi úplně přesně nechápal, že?
Je to tak, vůbec jsem nerozuměl. Jeden Rus mi pomáhal, protože mluvil anglicky, vždy mi to zopakoval v ruštině a přeložil do angličtiny. Snažil se mi pomoct a na ledě to bylo s postupem času lepší a lepší.

Jak vůbec klub jako Kunlun funguje? Byli jste propojení s Kunlunem z KHL?
Jak už zaznělo, sídlili jsme v Evropě, na venkovní zápasy jsme lítali do Moskvy nebo do Petrohradu. Z těchto měst, třeba do Čerepovce, jsme pak jezdili pár hodin autobusem. Delší trip byl poté do Chabarovsku. Spojení fungovalo hlavně s týmem z VHL, což je druhá nejvyšší ruská seniorská soutěž. Jednou jsme se s nimi setkali na turnaji, ale pokud bychom měli mluvit o týmu z KHL, neviděli jsme žádný jejich zápas a ani jsme se s nikým nesetkali.

Byla možnost, že by si vás vytáhli minimálně do druhé ruské soutěže?
Byla, určitě. Bojovali jsme ale pořád o play off, pohybovali jsme se na hranici postupu. Nakonec snad do té VHL pustili pouze dva hráče na pár zápasů, jinak ne. Šance tedy v konečném součtu kvůli tomu play off ani nakonec zase taková nebyla.

A co Kunlun v KHL? Mohl se tam někdo podívat?
Asi tam nějaká šance byla, ale hráč by se v tomto případě musel ukázat každý zápas. Měli jsme tam jednoho kluka, Pavla Krutije, který vyhrál kanadské bodování a vytáhli ho i do té VHL, kde se také dokázal prosadit. Myslím, že zrovna on osobně byl hodně blízko, ale něco se pak stalo. Myslím, že ho možná i chtěli zkusit, ale zranil se, a navíc jsme stále bojovali o play off v juniorské soutěži, takže to tak nějak odeznělo.

Jak se vám líbila Riga?
Město je hezké, bylo dost času všechno prohlédnout, takže z tohoto pohledu super. Jezdili jsme po městě v klubových barvách a všichni se nás ptali, za co hrajeme.

Kolik měl klub v Rize fanoušků?
Moc lidí na nás nechodilo, řekněme třeba takových pět set. A přitom lidi v Rize ten hokej docela i zajímal, občas se přece jen přišli podívat, ale v porovnání s Ruskem to bylo úplně něco jiného. Tam na nás v prvním zápase přišlo třeba šest tisíc lidí.

Brali jste zápasy proti druhému celku z Rigy jako derby?
Určitě, oni vůbec nesouhlasili s tím, že tam budeme bydlet a hrát domácí zápasy, takže s nimi byl vyhrocený každý zápas. Už když jsme před sezonou hráli přáteláky, věděli jsme, že to nebude jinačí.

Co Lotyšky? Měly o cizince zájem?
Ono to bylo takové úplně jinačí. Když někdo hrál zápas, tak se holky chodily koukat, i když fandily spíš těm domácím týmům. Pak vás někdy po zápase také začaly sledovat na instagramu. Když jsme někam přijeli, tak na nás lidé chodili už jenom z toho principu, že jsme tým složený ze všech národností. Když jsme hráli v Petrohradu, kam jezdí i lidé z Číny, tak nás přišlo podpořit třeba pět set nebo tisíc lidí. Byla tam skvělá atmosféra.

Jak byste srovnal úroveň MHL s českými mládežnickými soutěžemi?
Je v tom rozdíl. V Rusku je jiná taktika, hraje se tam hodně do těla a hráči jsou tam úplně od něčeho jiného. Měli jsme lajnu, která musela útočit, pak zase lajnu, kterou jsme dávali proti soupeřovým prvním tak, abychom nedostávali góly. Přesilovkové pětky byly stanovené jednoznačně, byl v tom hrozný systém. V Česku to není ještě tak úplně vyspělé, i když spíš je to celé jen jiné.

V čem byla celá vaše zkušenost jiná, než se vám dostalo v Česku?
Je to tam dělané tak, že v Rusku vůbec neřeší školu. Mají tam jen hokej. Trénink je vždy ráno, pak je odpoledne volno nebo led s posilovnou. Řeší se opravdu jen hokej a člověk má čas pro sebe. Naopak v Česku musí každý hráč chodit do školy, pořád má nějaký režim, ale tam se může soustředit pouze na hokej a neřešit nic kolem.

Jak se vám osobně a celému týmu v sezoně dařilo?
Byl jsem v týmu jeden z nejmladších. V přípravě hrála naše lajna fakt dobře, na začátku soutěže jsme naopak byli nervózní. Moc se nám nedařilo, ale postupem času nám to začalo jít. Někdy jsem hrál ve druhé, v první, nebo ve třetí lajně. Lítal jsem sestavou, ale bylo to čím dál lepší. Odehráli jsme nějaké vážně dobré zápasy, něco se nám zase nepovedlo. Nakonec to byla kolem a kolem úspěšná sezona, tým bojoval o play off až do doby, než se nám dva tři zápasy v řadě nepovedly a z dobrých příček jsme vypadli. Osobně jsem nabral jako nejmladší i nějaké body (15+19, pozn. red.), hrál jsem i přesilovky, takže jsem spokojený.

Váš tým tvořili hráči hodně národností. Jak bylo těžké najít si někoho, kdo je vám bližší než jen jako spoluhráč?
Když jsem přišel, bylo už předem dáno, že mám hrát s jedním klukem. Dali nás spolu na hotel, do lajny, a navíc mě trochu i učil rusky. Říkal, že mu to nevadí. Sedli jsme si hned na začátku, pak jsme se navíc poznali i na ledě a klapalo nám to. Postupem času jsem se seznamoval s většinou týmu, bylo to v pohodě.

Drželi jste pak všichni pospolu?
Fungovalo to tak, že jsme se sešli před sezonou o dva tři měsíce dřív. Měli jsme jen kempy, nebyl ani čas na dovolenou. Koneckonců jsme začínali o měsíc a půl dřív než úplně všichni v Rusku. Za ty dva měsíce už si na sebe lidé zvyknou a pak když jsme měli ještě v kuse tréninky, zvykali jsme si na sebe víc a víc. Jakmile jsme vstupovali do sezony, tak se celý tým semkl. Věděli jsme, do čeho jdeme, a těšili jsme se na sezonu.

Měli jste nějaké klubové akce, chodili jste si s týmem třeba jen tak sednout na jídlo?
Jo, určitě. S většinou jsme chodili, třeba když jsme byli ve městě den před zápasem, tak jsme šli podívat na utkání KHL, šli jsme na bowling... Dělali jsme to často.

Na soupisce jste měli také kolem desítky hráčů z Číny. Jací byli?
Nakonec v prvních třech lajnách hráli snad jen dva. Jinak to byli kluci ze čtvrté pětky. Nejsou zase až tak pod Ruskem, ale přece jen je pořád znát, že je Rusko hokejově vyspělejší.

Bavil jste se s nimi o vývoji čínského hokeje?
Vnímali to tak, že se od všech hráčů v týmu chtěli něco naučit. Byli tam od toho, aby, když jim něco řekneme, to udělali. Byli jsme z těch zemí, které jsou hokejově vyspělejší, a chtěli se od nás učit, nikdy se na naše řeči nevykašlali a snažili se vše dělat správně.

Myslíte si, že by se za pár let čínský hokej mohl dostat mezi světovou elitu?
Náš tým udělali hlavně kvůli olympiádě, kterou budou hostit. Myslím, že se o tom pořád bavili. Nebyli na tom úplně tak dobře jako my, ale po trénincích, na které vůbec nebyli zvyklí, se začali vytahovat. Na ledě byla konkurence, takže museli makat. Pořád jim o něco šlo. Říkali také, že je to pro ně zlomový rok.

Byli to tedy čínští reprezentanti?
Ano, všichni, kteří působili v našem týmu, byli čínští reprezentanti.

Takže si myslíte, že by na olympiádě mohl některý z nich hrát?
Stoprocentně.

Jak olympiádu vlastně vnímají?
Bude to pro ně obrovský sen a největší vrchol kariéry.

Na druhou stranu jste ale říkal, že nebyli úplně zvyklí na tréninky.
Na začátku, když jsme chodili do posilovny, kondiční trenér na ně vytáhl činky. Oni vůbec nevěděli, co s nimi mají dělat. Po soustředěních už to bylo v pohodě, všechno věděli, naučili se to. Bylo vidět, že vůbec s ničím neměli zkušenosti a třeba tyto věci v posilovně dřív nedělali.

Mají možnost hrát kvalitní hokej i doma v Číně?
Říkali, že tam mají šest týmů, které hrají mezi sebou a mají za sezonu kolem třiceti zápasů. Prý je to takový hokej, který je nikam nedostane, a hrají tam pouze ti, kteří chtějí zůstat v Číně a stačí jim to. Když chtějí dosáhnout víc, musí do projektů jako třeba Kunlun.

Říkali, kolik v Číně chodí lidí na hokej?
Mají jedno hokejové město Harbin, ve kterém sídlil i ten klub z druhé ruské nejvyšší ligy. Ohledně návštěvnosti... Prý nic moc, moc lidí na stadion nechodí, ale zlepšuje se to.

Loni na podzim jste zažil na ledě hromadnou bitku během zápasu Kunlunu s Tajfunem. Byl to váš nejhorší zážitek v kariéře?
Pamatuju si, že to bylo strašně vyhrocené. Byli jsme v tabulce devátí, oni osmí a museli jsme vyhrát. První zápas jsme vyhráli 4:1 a chtěli jsme to urvat i ve druhém, ale rozhodčí nás trochu zařízli. Jedno střídání najednou bylo takové vyhrocenější a pak, pár minut do konce, když na led šla naše čtvrtá lajna... Klukům bylo všechno jedno a nic si nenechali líbit. Vše se začalo rvát a já se jen díval ze střídačky (směje se).

Co si tak člověk říká, když pozoruje anarchii na ledě?
Hlavně střídání předtím jsem měl zůstat na ledě, ale byl jsem naštvaný a šel střídat. Tak jsem si sedl a najednou mi ruský spoluhráč říká, ať se jdu podívat, co se tam děje. Vstal jsem a říkal jsem, že jsem rád, že tam nejsem. Bitky nejsou mojí velkou předností, jednou jsem sice v bitce byl, ale radši se do žádných větších potyček nezapojuju.

Řešilo se to pak v klubu?
Ne, vůbec. Po zápase jsme byli všichni naštvaní, šli jsme do kabiny a kluci dostali v podstatě pochvalu, že si nic nenechali líbit a že bojovali za klub. Žádné postihy rozhodně nepadly.

Prožili jste ještě něco podobně zajímavého?
V Čechově jsme prohráli asi 0:6 a po zápase se trenér naštval a běželi jsme asi pět kilometrů na hotel. Tam jsme si dali ještě posilovnu. Druhý den jsme měli odvetu, ve které jsme vyhráli 2:1. Bylo to dost nezvyklé (směje se).

Z hlediska cestování to asi také žádná legrace nebyla, že?
Jednou jsme letěli ve dvou letech hodinu a půl a devět hodin. Čas byl úplně obrácený, za dva dny jsme se jednou vyspali a pak jsme hráli dva zápasy. Přesunuli jsme se zase o hodinu dál a hráli další dva zápasy. Každopádně to nebylo příjemné, ale dá se to zvládnout.

Jak jste to vlastně zvládal bez rodiny, kamarádů, známých?
Byla to vůbec první sezona, kdy jsem byl takto sám bez nějakého českého kontaktu. Ze začátku to bylo hodně těžké, pak jsme dva měsíce jenom trénovali. Na jeden z turnajů přijeli rodiče, což bylo super. Pak jsem zase jel do Česka na chvíli já. Každopádně jsem v kontaktu s kamarády zůstal a rodiče za mnou jezdili, takže to šlo zvládnout.

A jak to vidíte s vaší budoucností na východě?
Mládežnický tým Kunlunu už příští rok nebude, tudíž už tam příští rok nemůžu hrát. Nějak se to tam nedohodlo, a tak zatím trénuju s áčkem v Chomutově a půjde jen o to, jak se domluvíme. 

Dával vám trenér Kunlunu na konci sezony hodnocení?
Řekl mi, že na to, jak jsem byl mladý, tak jsem se se vším dokázal porvat. A říkal mi, že když bude tento tým fungovat příští rok, což už je jisté, že nebude, tak že se mnou stoprocentně počítá a chtěl by, abych tam hrál.

Není trochu škoda, že se tyto vazby koncem Kunlunu přetrhají?
Taky jsem si to myslel. Byl bych starší a mohl bych tam mít ice time třeba i 25 minut na zápas, což by bylo skvělé. Nevím, je to škoda.

Trénujete tedy s áčkem Chomutova. Vidíte reálnou šanci na extraligu?
Zatím jsem s nikým nemluvil, ale už naplno probíhá letní příprava. Budu mluvit ještě s agentem, který mi řekne, co a jak a jaké by byly moje šance. Určitě bych byl rád, kdybych šanci v Chomutově dostal.

Bude těžké vrátit se k českému životu?
Bude. Jsem zvědavý, jak to bude probíhat. Bude to určitě zase všechno jiné oproti tomu, co jsem zažíval v Rusku.

Chtěl byste jednou, po vaší zkušenosti, hrát v Rusku?
KHL je stále druhá nejlepší liga světa a byl bych rád, kdybych tam jednou mohl rád. Co se týče mentality, tak bych se s ní dokázal sžít. Říká se, že je to těžké, ale když jsou kolem člověka lidé, s nimiž si sedne, je to jiné.

A jaký je jinak váš hokejový sen?
Co se mého snu týče, myslím si, že pokud se hráči povedou dvě tři sezony, může se dostat nahoru. Zářným příkladem je Honza Rutta, který se za tři roky dostal z Kadaně až do Chicaga. Doufám, že se mi následující roky povedou a třeba bych se i do té NHL jednou mohl podívat.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter