Čau, Jardo! Král o přelomovém roce, setkání s Jágrem, zranění i draftu

Foto: Archiv Filipa Krále

Mladý obránce Filip Král zažil neskutečně nabitý rok. Na jaře 2017 vybojoval s A-týmem Komety titul a po sezoně zvedl kotvy do zámořské WHL, potkal se s Jaromírem Jágrem, mluvil se skauty a sezonu mu ukončilo zranění ramene. K tomu navíc stihl juniorské MS v Buffalu a také sledovat cestu brněnského áčka a juniorky za dalšími tituly. Teď rodák z Blanska vyhlíží draft i další ročník, který by mu mohl otevřít dveře do NHL.

Fanshop

Loni v létě jste poměrně rychle zamířil do zámoří do organizace Spokane Chiefs hrající Western Hockey League. Jak se váš přesun upekl?
Celé to bylo hodně rychlé, dva dny po příletu už jsem tehdy hrál zápas. Trenér se mě zeptal, já už byl navíc natěšený, protože jsem do té doby měsíc a půl nehrál. Chtěl jsem hned naskočit. Prvních pět šest zápasů se mi fakt dařilo, bylo to super. Pak přišel menší útlum, začalo se mi trochu stýskat po domově, ale to přešlo, a už jsem se cítil jenom dobře.

Začátky byly asi hodně těžké.
Byl tam se mnou Slovák Miloš Fafrák a bydlel dokonce přímo vedle mě. Bydlel jsem u rodiny, kde jsme měli spodní část domu celou pro sebe, a o dva domy vedle bydlel právě můj slovenský spoluhráč s kamarádem, který nás vozil na tréninky. Mluvili jsme skoro pořád, což mě možná při rozvoji mé angličtiny trochu zastavilo (usmívá se). Americká angličtina je náročnější. Američané mluví trochu jinak, ale za měsíc jsem si na to zvykl a už jsem jim rozuměl. Hlášky kolem hokeje jsem pochytil hned, protože ty nejsou nijak složité.

Jaké měl tým zázemí?
Zázemí bylo naprosto skvělé. Podle mě jsme měli ve WHL ze všech týmů nejlepší halu, když nepočítám ty v Calgary a Edmontonu, které jsou využívány i pro NHL. Na hale je menší posilovna, ale kabina a vše kolem je parádně zařízeno.

„Cestovali jsme jenom autobusem a bylo to šílené. Třeba do Edmontonu jsme jeli šestnáct hodin, a to hned po domácím zápase.“

Kolik na vaše zápasy chodilo lidí?
Hodně. V týdnu kolem tří tisíc, o víkendech tam mohlo být klidně sedm osm tisíc lidí. Když navíc byly nějaké speciální akce a hrálo se například na podporu vojáků a podobně, tak bylo vyprodáno. Pořádali jsme také zápas, kde se házeli plyšáci na led, bylo také vyprodáno, neskutečný rachot a bylo to něco neuvěřitelného. Takové zápasy jsem ještě nezažil.

A jak náročné bylo cestování?
Cestovali jsme jenom autobusem a bylo to šílené. Standardní cesta byla okolo šesti hodin, to jsem si zvykl pustit písničky a usnout, ale když jsme jeli jen dvě hodiny, tak už jsem si říkal, že pomalu nemám čas před zápasem zregenerovat. Třeba do Edmontonu jsme jeli šestnáct hodin, a to hned po domácím zápase. Ve Spokane jsme se sbalili a na noc vyjeli. Měli jsme tam třeba den dva volno, mimo jiné jsem se tam potkal i s Normem Lacombem, který trénoval v Kometě. Pokračovali jsme do Calgary a takhle dál. Celkově jsme na tripu odehráli třeba čtyři zápasy.

Foto: Facebook Spokane Chiefs Photography

To zní hodně náročně.
Jsou to tripy třikrát do roka, rychle to uteče. Nejhorší bylo, když jsme hráli doma, skončili ve 22:00 a ve 23:00 se dostaneme k autobusu, abychom celou noc jeli třeba do Seattlu, kam přijedeme k hotelu v 5:00 ráno a ten den hrajeme. Do deseti jsme většinou spali, šli jsme na snídani, na dvě hodiny zase spát, na oběd a znovu spát. Celý den byl roztahaný a moc mi to nevyhovovalo. Když jsme hráli další den doma, tak jsme přijeli třeba v pět ráno, ale mohli jsme spát až do dvanácti, pak jsme si dali oběd a po něm si znovu odpočinuli. Následovalo protažení a všechno bylo v pohodě.

Neměli jste trochu obavy poté, co v Kanadě havaroval autobus s hokejisty Humboldtu?
Cesty jsou pěkné, bezpečné. Humboldt je kousek od nás, hráli ligu pod námi a hodně kluků z našeho týmu se s kluky od nich znalo, takže se to tam hodně bralo. V zámoří je to stále aktuální téma a nikdo na to nezapomněl.

Na jednom z tripů jste se dokonce osobně potkal s Jaromírem Jágrem, že?
Jardu Jágra jsem potkal hned po dvou týdnech, co jsem byl v zámoří. První týden jsme hráli doma, další týden jsme jeli na osmidenní trip. Hráli jsme v Calgary a ráno tam měli trénink, a já si ze srandy říkal, jestli tam náhodou nebude Jarda. A zrovna tam opravdu byl. Všichni ho znali, přece jen je to velká legenda, a tak mi říkali, ať za ním jdu. Ale mně to přišlo trochu blbé. Nakonec mě ale vyhecovali, tak jsem šel. Řekl jsem mu „Čau, Jardo“, protože mi to přišlo lepší než „Dobrý den, pane Jágr“ (směje se). Zmínil jsem, že jsme proti sobě v srpnu hráli na rozlučce Martina Havláta, popovídali jsme si a on se mě ptal, jak se mi daří, proč jsem šel do zámoří a jak zvládám angličtinu. Příjemné setkání.

„Humboldt je kousek od nás, hráli ligu pod námi a hodně kluků z našeho týmu se s kluky od nich znalo, takže se to tam hodně bralo.“

Jak jste si zvykl na užší kluziště?
Mně to je popravdě úplně jedno, sám v tom nevidím jediný rozdíl. Na užším hřišti jsou hráči možná rychleji v útoku, ale z pohledu obránce se mi to zdá hodně stejné. Větší hřiště je pro mě možná lepší s ohledem na útok, kde mám víc času.

Co vám soutěž, do které mimo jiné odešel také váš velký kamarád Libor Zábranský, ukázala?
Byl to pro mě velký přínos. Je to pro mě určitě lepší než hrát v Česku první ligu, která je pomalejší a hrají ji spíše starší a zkušenější hráči. Hokej je tam trochu jiný. Je to užší hřiště, všechno je rychlejší a hraje se hodně do těla. Je tam hodně velká konkurence, všichni si musejí odehrát to svoje, makat na 120 procent, a na ledě je to hrozně znát.

Jak jste vycházel s hlavním trenérem Danem Lambertem?
Výborný člověk. Právě on mi snad nejvíc pomohl, protože hrál deset let v Evropě, odehrál třicet zápasů v NHL a hrál také v reprezentaci. Hned na začátku říkal, že je šťastný, že mě tu má, a že jim mohu pomoci. A kdybych cokoliv potřeboval, tak za ním mám přijít a klidně mě vezme na oběd. Neustále mi k mé hře dával zpětnou vazbu, protože tam se to hodně řeší. Od manažera po kustoda jsou tam skvělí lidé. Před odjezdem si mě zavolali doktoři, ještě v Americe jsem absolvoval magnetickou rezonanci, další den jsem mluvil s kondičním trenérem a ten říkal, že musím na operaci. V tu chvíli to byl šok, protože jsem to tolik nečekal, navíc mě to moc nebolelo a myslel jsem si, že když si dám dva týdny pauzu, tak budu v pořádku. Chvíli nato mi volal právě trenér, byl jsem z toho hotový a tehdy jsem mamce skoro brečel do telefonu. Ptal se mě, jak se cítím, jestli má přijet, a nakonec opravdu přijel. Mluvili jsme spolu na obědě kamarádsky, pomohlo mi to, uvolnil jsem se a celkově jsem se cítil o hodně lépe.

 

#SpokaneChiefs

Příspěvek sdílený Filip Král (@princ_krason_),Pro 1, 2017 v 10:04 PST

Dokráčeli jste do osmifinále, ale nakonec jste po velkém boji vypadli, a vy jste se navíc zranil.
Vypadli jsme s Portlandem v prvním kole v sedmi zápasech. Stalo se mi to ve třetím zápase play off, kdy mi ruka v souboji úplně vypnula. Nedohrál jsem, a další zápas jsem nemohl hrát. Bolelo mě to a nemohl jsem s tím hýbat. Před pátým zápasem jsem šel na rozbruslení, byl jsem tam zhruba pět minut, zkoušel jsem střílet, ale nebyl jsem schopen ani zvednout puk. Před šestým zápasem se to už zlepšilo a trenér mi řekl, že když udělám klik, tak můžu jít hrát. To se povedlo a vzhledem k tomu, že jsme prohrávali 2:3 na zápasy, tak jsem šel do hry, i když jsem prakticky nemohl střílet. V sedmém zápase jsem si ale ruku znovu přilehl, zkroucený jsem odjel na střídačku a znovu to bolelo. Trenér už mě nechtěl pustit, ale já jsem ho ukecal (směje se). Ve druhé třetině se na mě v prvním střídání řítil soupeř, vyhnul jsem se mu, ale pod odpískání mi řekl, že ví, že jsem zraněný. Raději jsem řekl, že nejsem, ale on tvrdil, že moc dobře ví, že jsem, a ať si na něj dávám bacha. Trochu jsem z toho byl nervózní.

Sledoval jste cestu Komety za obhajobou, byl jste s někým v kontaktu?
Psal jsem si se Zohym (Radimem Zohornou). Sledoval jsem to ale hlavně přes onlajny, díval jsem se často na výsledky. V play off už jsem viděl zápasy na streamech a v sestřizích, dokonce jsem jedno finále v Brně stihl i osobně, ale pak už jsem šel na operaci s rukou.

Na titul nakonec dosáhla po suverénní jízdě v play off také juniorka Komety.
Druhé finále, které hráli doma, jsem měl stihnout. Jenže v zámoří byly jarní prázdniny a během nich nikdo na dovolené nejezdí autem, ale létá, takže všechny lety už byly plné. Neletěli jsme ani se slovenským spoluhráčem, který odjel od tři dny dříve. Bylo mi líto, že jsem kluky neviděl hrát a nemohl jsem se s nimi pozdravit.

„Moje osobní tipy jsou Edmonton, Boston, Nashville a Arizona. Edmonton se na mě zaměřil asi nejvíc, protože se mnou jeho zástupci mluvili také v sezoně, dost se o mě zajímali.“

Juniorům se povedlo to, o co jste se vy rok předtím snažili marně. Vzpomínáte na to ještě?
Doteď mě ještě štve, jak jsme v semifinále vypadli v pěti zápasech s Plzní, to popravdě rozdýchávám ještě teď. Bavili jsme se o tom nedávno i s Liborem Zábranským, jak nás to nesmírně mrzí, že se to tehdy nepovedlo.

Může být pro vás vzorem bývalý brněnský obránce Michal Kempný, který to z Komety dotáhl až ke Stanley Cupu?
Poprvé jsem ho v Brně viděl před nějakými třemi lety, kdy jsem začínal pomalu v áčku Komety. Loni v létě tady navíc taky dlouho byl, takže jsme se spolu bavili. Je moc pěkné, jak pro něj ta sezona dopadla, přeju mu to a jsem rád, že to takhle dotáhl. Je až neuvěřitelné, co dokáže udělat jeden takový trejd.

Foto: Facebook Spokane Chiefs Photography

Po zranění ramene už jste zpátky v tréninku, který absolvujete v Brně pod vedením Miloše Pecy. Čemu se věnujete?
Teď mám jen kolo a trénuju hlavně nohy se svou váhou, případně nějaký legpress. Od pondělí mě čeká dovolená, ale i tak budu chtít určitě něco dělat, protože jsem skoro osm týdnů nic necvičil. Musím dostat nohy a tělo zpět do formy. Minimálně měsíc ještě nemůžu dělat nic těžkého s ramenem.

Čeká vás draft, nedávno jste byl osobně na Combine testech. Co vám ukázaly?
Byl to spíše takový výlet, měl jsem jen ty klasické pohovory. Při nich se každý ptá na to samé, takže jsem věděl, o co jde. Už v sezoně se mnou navíc pár týmů mluvilo. S některými týmy to bylo zábavné, některé to měly hodně vážně, jiné si s sebou zase vzaly psycholožku. Zatímco kluci dělali testy, já jsem byl jen na pokoji a v klidu odpočíval. Bylo mi jich v tomhle ohledu trochu líto.

Chystáte se na draft osobně?
Na draftu osobně nebudu, nebude tam ani Lukáš Dostál. Budou tam jen kluci, co by měli jít v prvních kolech. Bude pro mě lepší rehabilitovat v Česku. Rád bych se vešel do stovky, ale může se stát cokoliv.

Máte už nějaké signály, které týmy by vás rady přivítaly ve svém kádru?
Moje osobní tipy jsou Edmonton, Boston, Nashville a Arizona. Edmonton se na mě zaměřil asi nejvíc, protože se mnou jeho zástupci mluvili také v sezoně, dost se o mě zajímali. I Nashville za mnou přes rok posílal skauty a s nimi jsem měl hodně podrobné rozhovory.

A jak tedy nejspíš bude vypadat vaše následující sezona?
Měl bych se vrátit zpátky do Spokane, ale uvidí se podle draftu. Tým mi určitě dá nějakou zpětnou vazbu, co by mi mohlo pomoci, ale myslím si, že rok by mi tam ještě přišel vhod. Ještě jsme se o tom přímo nebavili.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz