Čas po kariéře mi letí rychle, vypráví Eliáš. Dvacítce dal přednost před Jersey!

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Jenom chvíli se držel mimo scénu velkého hokeje, a už je zpátky. Patrik Eliáš dostal před sezonou nabídku od Václava Varadi, aby mu asistoval u reprezentačního výběru do 20 let. A legendární útočník ji přijal! „Nebyla pro mě lepší varianta než se přiučit a být nápomocný člověku, kterého mám lidsky rád a který je po trenérské stránce už velmi schopný,“ říká Eliáš v rozhovoru pro hokej.cz.

Fanshop

Váhal jste, když vás Václav Varaďa oslovil, abyste mu dělal asistenta?
Celkem delší dobu jsem nad tím přemýšlel. Známe se od patnácti let, jsme stejné ročníky, spolu jsme vyrůstali v juniorských reprezentacích. Tři čtyři roky jsme spolu fakt hráli v jedné pětce za reprezentaci. Jsme kamarádi, prázdniny jsme občas trávili u nás v Třebíči. Za ten poslední rok, co jsem v Praze, vnímám, že je u nás jako trenér už velmi respektovaný. Kluky zná, má je od osmnáctky, takže pro mě asi nebyla lepší varianta než se přiučit a být nápomocný člověku, kterého mám lidsky rád a který je po trenérské stránce už velmi schopný.

To pro vás bylo rozhodující? Že do toho můžete jít právě s ním?
Přesně tak. Teď jsem za krátkou dobu poznal Aleše (Krátošku) a všechny další kluky. Realizační tým je fantastický.

A viděl jste i nějaké důvody, proč nabídku případně nevzít?
Přemýšlel jsem, v čem bych já mohl pomoct. Jestli je z mé strany správné naskočit už rovnou k téhle kategorii. Ale pokud si Vašek, který už má zkušenosti a je u nás respektovaný, myslel, že mu budu nápomocný, tak to pro mě byla hlavní indikace, abych tuhle věc zase tolik neřešil. A potom spíš časově, z hlediska plánování, co a jak dál. Jestli budeme zůstávat v Čechách, nebo bychom se vrátili do Ameriky.

„Teď mi dávalo větší smysl pomáhat zrovna Vaškovi, protože jsem s ním už byl dohodnutý a protože jsem se musel rozhodnout ze dne na den.“

Takže zůstáváte.
Zůstáváme další rok. Mám ještě malé holky, takže Vánoce jsou pro nás velký svátek a velký čas rodiny. Proto pro mě bylo velké rozhodnutí být od nich v tuhle dobu pryč skoro měsíc. Ale Vašek udělal velký dojem i na manželku, když u nás seděl. Všechno si to nakonec sedlo a rozhodl jsem se takhle.

Rodina se opravdu přizpůsobila vašemu angažmá u národního týmu? To je hezké...
My jsme plánovali, že tu asi další rok budeme. Když už jsem ale souhlasil, najednou přišla nabídka z Jersey, jestli bych se nechtěl vrátit zpátky a mít nějakou roli v jejich realizačním týmu. Toho si nesmírně vážím, je to skvělá nabídka. Zvažoval jsem ji taky, ale měl jsem na to jenom dva tři dny, protože jsem musel rychle udělat rozhodnutí k Vencovi a českému týmu. Doufám, že do budoucna ještě nějaké nabídky z Jersey budu mít, protože když se zeptáte trenérů z Čech, každý by na to kývl. Teď mi ale dávalo větší smysl pomáhat zrovna Vaškovi, protože jsem s ním už byl dohodnutý a protože jsem se musel rozhodnout ze dne na den.

Pořád vám reprezentační kempy zaberou jenom malou část roku. Jak jinak vyplňujete svůj čas po kariéře?
Aktivně! Já miluju sport, po těch letech hraní hokeje si pořád dávám svoje tělo dokupy. Cestuju, užívám si rodiny. Najel jsem si na režim, kdy se absolutně nenudím. A teď do toho i během volného času přibyde sledování kluků. Myslím, že mi to strašně poletí. Ale ten čas už mi letěl rychle sám o sobě i bez hokeje.

Když někteří sportovci skončí, tak možná úplně nevědí, co se životem. Tohle asi není váš případ.
Určitě ne, já se fakt dokážu zabavit. Vím, že to je zatím krátká doba, co nehraju. Ale opravdu mám program takový, že se absolutně nenudím. Pro mě je velkou součástí života být aktivní a sportovat dál, najít si třeba jiné výzvy v jiných sportech. A trávit čas s holkama, s rodinou.

Foto: Instagram New Jersey Devils

Nicméně i ledu jste zůstal věrný. V sezoně jste si chodil zahrát do Letňan, že?
Ano, dvakrát týdně, od léta až do března. Jak potom začalo být venku hezky, tak se mi na led už moc nechtělo. Začal jsem využívat spíš venkovní sportování. Ale rád si jdu zahrát, rád se jdu vypotit, rád jdu do kabiny mezi ty kluky.

A už jste zmiňoval, že si teď můžete dovolit rizikovější sporty, jako třeba lyžování.
To jsem začal dělat aktivněji. Ne že by mi to zas tak šlo, ale myslím, že zas tak marný taky nejsem (směje se). Opět tam mám před sebou výzvy. Rád bych se to naučil do takové míry, abych mohl na heliskiing nebo na různé výšlapy. Mám spoustu kamarádů, kteří lyžují skvěle. Říkám, já si umím najít výzvu ve spoustě věcí. A tohle je jedna z nich.

Stejně tak je pro vás výzva i pomoci vytáhnout český hokej zase nahoru, na příčky, na které byli lidé zvyklí?
Víte co, já nevím. To je strašně těžká otázka. (dlouze přemýšlí) Když jsem hrál v NHL já, bylo nás tam přes sedmdesát Čechů. Teď jich je tam kolem pětatřiceti… Ale jde to prostě nahoru dolů, to je běžné v čemkoli. Možná jsme se uspokojili, když měl národní tým úspěchy, nepracovalo se tolik s mládeží… Ale nevím, nechci tady vůbec rozumovat, protože zase tolik do toho nevidím. Teď se hodně kluků z naší generace a ještě té starší vrací k hokeji a chtějí pomáhat. Všichni chceme hokeji dát maximum z našich zkušeností, čím jsme prošli, a věříme, že se to zvedne. Ale práce je před námi spousta. Vždycky to vychází od těch nejmladších, aby rodiče dávali děti na hokej. Chápu, proč třeba dávají přednost některým levnějším sportům. Teď děti chtějí všechno top a nové, potom se to může prodražit. Já jsem neměl nové brusle do šestnácti let, poprvé jsem je dostal, když jsem byl se šestnáctkou. Jinak jsem je měl vždycky po někom, a neřešil jsem to.

„Možná jsme se uspokojili, když měl národní tým úspěchy, nepracovalo se tolik s mládeží… Ale nevím, nechci tady vůbec rozumovat, protože zase tolik do toho nevidím.“

Zkrátka je jiná doba…
My jsme měli TSMky, tělovýchovná střediska mládeže, a tak dále. Byli jsme během školy pouštěni na tréninky, teď rodiče moc nechtějí dávat děti do sportovních škol, z různých důvodů. Je strašně moc věcí, které náš hokej ovlivnily. Asi ještě nemám tolik informací a nejsem zpátky zase tak dlouho, abych opravdu věděl, co za tím v poslední době je, proč se to tak změnilo.

Vás teď bude zajímat tým, který vám poroste pod rukama. Cítíte ze současné juniorské generace, že může něco dokázat?
Myslím, že tyhle dva ročníky jsou velmi silné, a i ten další 2001. Jsou tam talentovaní kluci. Mně se třeba opravdu líbilo, jak v loňské sezoně už nároďák zapracovával i v uvozovkách neznámé kluky, mladší, i juniory. Jsou to pro ně fantastické zkušenosti a může to pomoct všem. Jak jim, tak juniorským týmům, tak i do budoucna chlapům. Myslím, že v tomhle jsme šli správným směrem. Tady jsou výjimeční kluci, pracovití, a Vašek s nimi odvádí skvělou práci.

Když nepočítám šestnáctku, u níž jste byl jen krátce jako konzultant, teď za sebou máte první trenérský zápřah na kempu v Salcburku. Jaké z něj máte pocity?
U téhle kategorie je vrchol přes Nový rok, což je za chvilku, takže příprava musí být intenzivní. Jak ze strany realizačního týmu, tak ze strany hráčů. I když jsme na soustředění měli chvilku volno, pořád jsme připravovali další věci, měli mítinky s hráči, mezi sebou a tak dále. Užívám si to, myslím, že do toho dávám maximum. Jak na suché přípravě, tak na ledě. Dobře spolu komunikujeme, i Aleš Krátoška odvádí skvělou práci, ale i všichni kluci z realizačního týmu. Doufám, že budou mít stejný pocit jako já, že jsem do toho zapadl dobře. Poznal jsem kluky a už jim mám co říct.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Překvapilo vás něco během prvního kempu?
Asi úplně konkrétně ne. Ale v tom fantastickém areálu v Salcburku jsme se snažili využít každého momentu. Já jsem za svou kariéru nic podobného nezažil. Pro kluky je skvělé si zatrénovat a mít soustředění v takovém areálu. Asi mě překvapil jenom ten chod celého týmu. Nejenom po stránce trenérské-hokejové, ale prostě co všechno to obnáší.

Taková mašina, že?
Přesně tak. Přípravy na další soustředění, přípravy na turnaje, pozvánky, kdo kam odjíždí, kdo bude v nové sezoně kde hrát. Je toho opravdu hodně.

Hádám ale, že ta drobná zkušenost u šestnáctky vám trochu pomohla. Vlastně jste minulé léto byl taky v Salcburku…
Ano, ale jenom na dva tři dny. Pak jsem s nimi byl i v Čechách v prosinci, ale ani ne třeba celý den. Tady se ode mě už opravdu očekává nějaká práce. Je to úplně na jiném levelu, a to nic proti klukům z šestnáctky. Čím vyšší ročníky, ta důležitost soustředění a turnajů je na vyšší úrovni.

„Řekl bych, že jsem hokej hrál správným stylem: Uměl jsem ho hrát jak dopředu, tak dozadu, a věděl jsem, co je správné na ledě dělat. Ale i s přístupem jim můžu poradit.“

Dá se podle vás říct, že v téhle kategorii národního týmu si hráči už všechno sami uvědomují a jsou to v jistém slova smyslu profíci?
Z větší části ano, u některých kluků právě ještě tolik ne. Na nás je, abychom jim to v některých situacích připomněli, nastavili jim, jak by se měli chovat. Aby si brali příklad z dalších kluků, kteří už jsou opravdu jako profíci. Všichni, co tady jsou, jsou talentovaní. Něco v sobě mají, jinak by tady nebyli. A byla by škoda, kdyby ten talent nevyužili.

Když se na ně díváte, srovnáváte v hlavě, jací jste byli v jejich věku vy?
My jsme v té době hlavně neměli takové možnosti trénovat. Všechno je víc propracované. Ať už jde o přípravu, zapracování, rozcvičky, posilovnu, tréninky na ledě… Jak má člověk mnohem víc možností získávat materiály, nejen z vlastních zkušeností, ale i z internetu, od jiných trenérů, z jiných úrovní, tak ta škála informací je obrovská a člověk z nich může čerpat. Je to úplně na jiné úrovni, než to bývalo před dvaceti roky. Nebo třiceti, dá se říct (směje se). Pětadvaceti. Ale ti kluci jsou hrozně fajn, z větší části opravdu makají a uvědomují si to. Jenom je jim pořád ještě potřeba pomoct.

A v čem jim chcete pomoct právě vy?
Samozřejmě jim můžu pomoct s věcmi na ledě, tam je to automaticky dané. Řekl bych, že jsem hokej hrál správným stylem: Uměl jsem ho hrát jak dopředu, tak dozadu, a věděl jsem, co je správné na ledě dělat. Ale i s přístupem jim můžu poradit. Měl jsem manažera, který byl asi jeden z nejstriktnějších manažerů v NHL, ne-li ve sportu, a člověk si z toho vezme hodně pozitivního. Některé věci samozřejmě byly… (přemýšlí) až moc, takže si vezme to, co je podle něj vhodné, a snaží se to klukům předat. Čerpám ze zkušeností, jak si poradit s různými situacemi, jak nahlížet na věci, připravovat se a tak dále. Aby udělali maximum a byli spokojení s tím, co odvádějí.

Foto: nhl.com

Z přípravy jste si na kempu vyzkoušel všechno, že?
Dopoledne jsme šli na led vždycky dva trenéři a třetí měl na starost jenom suchou přípravu, což mi taky nedělá problém. Rád cvičím a rád jsem cvičil, rád jsem se připravoval i v létě. Z toho jsem opět čerpal. Kluci, kteří to studují, by asi měli více variant. Ale zase – když člověk chce, může se podívat kamkoli na internet a pomoct si. Jsem pořád v kontaktu s lidmi z Jersey, takže mám kde čerpat. Mám kamaráda, který mi osm let dělal kondičního trenéra. A samozřejmě zavzpomínám, jak jsem to dělal já. Není to zas tak dlouho, tři roky zpátky. Nemám problém udělat s klukama trénink.

Dal jste jim na suché zabrat?
Já myslím, že si to užili. Měl jsem ji spíš dynamickou, nebylo to moc silové. Spíš to bylo o vršku, nějaké dvě tři věci na nohy. Bylo mi to hodně vlastní, jenom takový minikruháček. Den předtím měli testy, pak měli taky těžký den, takže jsem je nemohl na odpoledne odepsat.

„Ta nálada, zapálení, srdečnost, zarputilost… chtíč, to musí vzejít jak z hráčů, tak z vedení. Oni to musí cítit i z nás.“

Viděl jste mezi hráči rozdíly, že to mladí zvládali hůř?
Hůř bych ani neřekl, ale rozdíly samozřejmě vidět jsou. Ten rok udělá v tomhle věku hrozně moc. Když vidíte kluky, kterým je devatenáct, to už jsou někteří prostě chlapáci. Zas naopak někteří ti osmnáctiletí se o sebe ještě neumí tak starat, ještě podceňují svoje tělo a přípravu. Mají se pořád co učit. Ale měli jsme tam kluka ročníku 2001, Martina Haše, a ten třeba pracuje výborně. Byl pro mě překvapením a myslím, že má velkou perspektivu. Hlavně přístup má hrozně fajn. Je to o individualitách. Kolikrát ani nezáleží na věku, ale spíš jak je na tom povahově, jak se umí přizpůsobit, jak umí makat a tak dále.

Jakožto trenér-nováček, přemýšlel jste, jak ke klukům přistupovat? Jaký na ně být?
Já se snažím být lidský, vychází to z mých zkušeností. Když za vámi přišel trenér, řval a pořádně vám nic nevysvětlil, tak jste si z toho nic nevzal. Když komunikoval upřímně, ať už to bylo pozitivní, nebo negativní, tak ano. A hlavně my těmhle klukům chceme opravdu pomoct. Nám jde o jedno: Abychom uspěli, aby oni uspěli. Aby před sebou měli dobrou a dlouhou budoucnost. Chceme jim správně poradit a nasměrovat je. Z Vaška mají kluci respekt, mluví s nimi dobře, upřímně. Je to o té lidskosti.

Oba dva jste hráčům věkově ještě relativně blízko, s kariérou jste skončili nedávno. To vám určitě pomáhá, viďte?
Asi jo. Možná se cítí tak nějak v pohodě. Je pravda, že když jsme proti nim hráli fotbálek, tak k nám respekt moc neměli. Pěkně nás dokopali, takže jsme všichni z realizačního týmu byli bolaví (směje se). Nešetřili nás, chodilo se do těla. Což je správné, aspoň jsme se vyhecovali. Bylo to fajn. Mě to baví, já i rozcvičky a zapracování dělám tak, že jsem mezi nimi, blbnu s nimi. Myslím, že to vezmou. Vidí, že se trenéři umí zapojit, opět je to o té lidské stránce. Ale pak si taky musíme umět stát za svým, být na ně přísní, ale féroví.

Podle mého se tohle může pozitivně projevit v rozhodujících fázích sezony. Stejně jako se projeví dobrá parta v týmu, tak i dobrá parta týmu s trenéry. Souhlasíte?
Určitě je to o celém našem týmu, všichni jsme propojení. Pak je to samozřejmě o nich, jak budou reagovat, co budou předvádět na ledě. My jim můžeme nastavit systémové věci. Ta nálada, zapálení, srdečnost, zarputilost… chtíč, to musí vzejít jak z hráčů, tak z vedení. Oni to musí cítit i z nás.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz