Měníme historii německého hokeje, září Uvíra. Český kustod si přiveze medaili

Foto: instagram.com/deb_teams

24. února 2018, 13:10

Jan Šimek

(KANGNUNG, od našeho zpravodaje) Jeho bratr Eduard Uvíra se v roce 1985 stal mistrem světa na domácím světovém šampionátu v Praze. Zahrál si také na olympiádě v Calgary, má stříbro ze Sarajeva. Teď bývalého vynikajícího zadáka v jistém směru možná překoná. Ne, Jiří Uvíra (na snímku vpravo) už hokej aktivně nehraje. Před lety odešel do Německa a nyní působí coby kustod u německé reprezentace. Už nyní je jasné, že s týmem vybojuje olympijskou medaili. Jde už jen o to, jaká bude. Zda zlatá, nebo stříbrná. „Mé jméno je tradice, takže je to takový rodinný úspěch,“ směje se sympatický chlapík.

„Myslel jsem, že si někdo dělá srandu,“ překvapila ho žádost o rozhovor. Pak už se pustil do poutavého vyprávění.

Německo je ve finále. Už jste to stihli vstřebat?
Každopádně je to velký úspěch. Od roku 1976 Němci nic nevyhráli a já můžu být rád, že jsem dostal šanci jet na olympiádu. Dvacet roků jsem dělal pro německý hokej. V roce 1999 jsem byl mistr německé ligy v Mnichově. Pak jsem šel v roce 2002 do Hamburku, protože v Mnichově hokej prakticky neměl žádnou návštěvnost. Majitel se rozhodl jít do Hamburku, kde jsem byl až do roku 2015. Teď klub zavřel a nechal si Berlín, protože měl dva kluby. Od té doby jsem pro hokej nedělal a teď jsem dostal šanci v národním týmu.

Mimochodem Berlín měl zájem o Jaromíra Jágra. Ten by asi německou ligu oživil, nemyslíte?
To možná, ale myslím si, že ani Berlín by ho nezaplatil. Dobře, jsou tam nějaké peníze, ale Jágr vydělává za hodinu víc, než by dostal za měsíc v Berlíně. Těžko říct.

Nad Kanadou jste vedli 3:0. Soupeře jste válcovali. Kdyby to v polovině zápasu bylo 5:1, nikdo by nemohl říct ani popel...
Do zápasu jsme šli s tím, že nemáme co ztratit. Každopádně po tolika letech jsme se dostali do hry o medaile. Kdybychom prohráli, zahráli bychom si o bronz. My ale porazili Kanadu! To už je co říct.

Věříte, že svou pohádku zakončíte zlatou medailí?
Bude to těžké, to už asi nedáme. Úspěch už máme, ale Rusové hrají technicky. Ano, Slováci je na začátku porazili. My jsme taky nejprve prohráli, než jsme se trochu vzpamatovali. Těžko říct, jak to bude vypadat, ale za chyby se bude platit. Pokud budeme dobře hlídat prostor před brankou a blokovat střely, zápas bude na nože. Jestli ale budeme chybovat a hrát v oslabení, bude to hned potrestáno.

Večer se vám ale bude uléhat dobře, ne? Vždyť v neděli si na krk pověsíte placku. Ať už zlatou, nebo stříbrnou...
Myslím, že se mi bude spát dobře. Momentálně jsem totiž spal fakt málo. Hráli jsme v pátek pozdě večer a ve čtyři ráno jsem byl v posteli. Vstával jsem v osm, abychom kabinu uklidili, protože jsme to trochu oslavili. (směje se) Už teď se mi zavírají oči. Musím se hlavně zabalit. V neděli hrajeme finále, v pondělí ráno pak musíme jet v pět ráno do Soulu. Musíme připravit materiál na palety pro expedici zpátky.

Sportem číslo jedna je v Německu fotbal, nyní ho ale svým úspěchem na chvílí zastíníte, že?
Každopádně. Teď budeme mít možná větší možnosti co se týče sponzoringu a podobně. Doteď Němci nic pořádného nevyhráli. Stále se jen účastnili. Získat peníze pro tento sport nebylo jednoduché. Když už je stříbro jisté, doufám, že nastoupí i nějací sponzoři. (směje se)

Jak jste se dostal k německé hokejové reprezentaci?
Mám víc času, protože předtím jsem pracoval pro klub a bylo těžké někam jít. Byl jsem rád, že se občas dostanu domů do Česka a ne, abych ještě o reprezentační přestávce dělal hokej. Byl jsem rád, že mám klid. Pak jsem dostal nabídku jet do Rigy na kvalifikaci pro olympijský turnaj. Zvažoval jsem, jestli mám jet, nebo nemám jet. Nakonec jsem to vzal a udělal jsem dobře. Pak mi bylo nabídnuto mistrovství světa v Kolíně a teď jsem dostal příležitost jet na olympiádu. Je to velký úspěch. Mění se historie německého hokeje.

Teď už tedy na klubové úrovni nikde nepůsobíte?
Byl to fulljob, ale od roku 2015, kdy jsem skončil v Hamburku, jsem dostal jinou práci. Stále bydlím v Hamburku a vzal jsem práci u známého. Když dělám pro hokej, vezmu si dovolenou.

Čím konkrétně se živíte?
Teď momentálně dělám pro Bauindustrie Hamburk. Máme velký park, o který se staráme. Teď se bude stavět nový, takže je třeba obsluhovat techniku a podobně. V tom současném se staráme o zabezpečení v případě poruch nebo oprav.

Stihl jste se na olympijských hrách podívat i na jiné sporty, nebo nebyl čas?
Vůbec jsem neměl prostor. Přiletěl jsem o týden později než tým. Den před odletem jsem totiž onemocněl a bylo nebezpečí, že bych nakazil tým. Zůstal jsem doma a šel jsem na odběr krve. Čekalo se na výsledky. V pátek doktor řekl, že nemůžu nikoho nakazit. Tým letěl osmého února a já třináctého. Tím pádem jsem dorazil den před prvním zápasem. Od té doby je to honička. Stěhování ze stadionu na stadion. Nemůžu se od toho odtrhnout.

Na velké akci jako je olympiáda se ale energii nabírá rychleji, že?
Je to tak. Navíc mé jméno je tradice. Bratr Eda byl mistr světa a hrál i na olympiádě v Calgary roku 1988 a já jsem tady teď s Němci, takže je to takový rodinný úspěch. (směje se)

Jste s ním nyní v kontaktu?
Píšeme si, ale že bychom si telefonovali, to ne. Má hodně práce. Trénuje mládež, takže toho má na starosti spoustu.

Nepřemýšlíte o návratu do Česka?
Na návrat stále pomýšlím. Manželka s dětmi už je osm let zpátky. Vrátili se kvůli rodičům, aby se o ně mohli postarat, s tím, že se jednou taky vrátím. Máme rodinný dům, takže ať nejsou sami. Vzniklo to tím, že děti byly jeden rok ve školE kvůli češtině. Pak šly zpátky do Německa, ale školský úřad hned napsal, že jsou tady nahlášené k pobytu a musí chodit do školy. Tak jsme řekli: Jděte domů. Anschutz (skupina vlastníka klubu – pozn. red.) chtěl totiž klub prodat.

V pracovní smlouvě jsem měl všechno – auto, byt a jedno s druhým. Kdyby se to nepodařilo, musel bych všechno odevzdat, nic bych neměl a kvůli dětem bych musel zůstat. Nakonec klub zavřeli, ale borec, který mi dal práci, říká: Tebe z Hamburku nemůžu pustit. Kdysi vlastnil hokejový klub, jeho syn teď hraje a uvažuje, že by v Hamburku postavil nový stadion.

Kdyby vás čistě teoreticky oslovil nějaký český hokejový klub, vrátil byste se?
Nevím. Už jsem z toho nějakou dobu pryč a mám úplně jiný klid. Kustod nemá deset měsíců klid. O víkendech stále pracuje. Zvykl jsem si, že o víkendu mám své volno a můžu si dělat, co chci. Tím, že mám tolik času, začal jsem v Hamburku o víkendech jezdit cestovními autobusy.

Poslední dva roky jsem totiž v klubu nastoupil i jako náhradní šofér. Obnovil jsem si svůj řidičský průkaz a měl jsem to jako vedlejší práci. Potom mi nabídli, že u nich můžu jezdit nastálo. Řekl jsem jim: Díky, v případě, že nic jiného nedostanu, půjdu do toho. Jezdím rád, ale abych byl čtyřiadvacet hodin na cestách, to ne.

Kde jste získal řidičák na autobus?
Udělal jsem si ho v Česku. V roce 1996 jsem odešel do Německa. Když jsem byl o rok později v létě doma, řešil jsem, co budu dva měsíce dělat. Přišla řeč na to, že profesionální řidičák na autobusy a náklaďáky bude stát nějakých čtyřicet tisíc. Šel jsem do autoškoly a prakticky za osm tisíc jsem si ho v té době rozšířil z nákladního auta na autobus.

Kde přesně vaše rodina bydlí?
Žije kousek od Opavy. V Oticích, což je prakticky první vesnice asi dva kilometry za městem.

Olympijskou medaili získáte na německé střídačce. Nemrzí vás, že nejste na české?
Je jedno, jestli jsem na české, nebo německé. Je velká čest být vidět a na střídačce vůbec stát.

Čeští hokejisté budou hrát o bronz. Předpokládám, že jim budete fandit...
Každopádně! Kanadu musí vyrazit. (směje se)

Foto: iihf.com

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz