Mediální tlak po olympiádě? Přehnaný, říká Erbenová. Na áčko ještě neměla
Foto: Martin Mašek
Letos jí málo chybělo k tomu, aby během tří měsíců reprezentovala Českou republiku na třech vrcholných akcích. Mistrovství světa dospělých jí sice uteklo, ale i tak má za sebou životní sezonu. Hned po přechodu z nejnižší kategorie totiž Magdalena Erbenová zamířila na šampionát do 18 let a pak dovedla jako kapitánka českou šestnáctku k historickému stříbru na olympiádě mládeže v Norsku. „Můj cíl je dostat se na normální olympiádu. A možná do ženské NHL, ale to je ještě hodně daleko,“ hlásí obránkyně z Benátek nad Jizerou v rozhovoru pro hokej.cz.
Jak vůbec teď s odstupem vzpomínáte na Lillehammer?
Určitě v dobrém. Byla to nová zkušenost, jakou nikdo v Česku ještě nikdy nezažil. A druhé místo, když se k tomu vrátím, je... slušné.
Stříbro je pořád skvělý úspěch, na druhou stranu – všichni jsme před odletem věřili ve zlato. Jak rychle jste to stihly vstřebat?
Jak kdo. Někdo si to bral hodně, někdo míň. Ale holky se s tím srovnaly. Užily jsme si to a myslím, že nikdo nebude smutný z toho, že máme stříbro. Budeme na to dlouho vzpomínat. David Moravec nám po finále říkal, že je to hra a že se tím máme bavit. Že se to prostě stane a příště jim to třeba vrátíme.
Osudovým soupeřem našich reprezentací bylo letos Švédsko. Dvakrát jste s ním prohrály na olympiádě, vyřadilo vás ve čtvrtfinále na MS do 18 let, áčko s ním na mistrovství ztratilo dva skvěle rozehrané zápasy. To asi nebude náhoda...
Švédky jsou hrozně silné, fyzicky i bruslařsky. Hrají to hodně přes beky, takže hru hodně roztahují, což je v hokeji trochu neobvyklé. V každé kategorii je to pro nás silný soupeř, ale myslím, že se jim dokážeme vyrovnat. Ve finále jsme první třetinu ještě mohly, ale od druhé už nám docházely síly, hlavně mladším holkám.
Čím to bylo? Jedna věc je samozřejmě dlouhodobá připravenost, ale trenéři si také stěžovali, že jste během olympiády špatně jedly a pily.
Myslím, že kdyby se holky trochu zaměřily na zdravější stravu, cítily by se potom líp. Já už to tak mám od přechodu do osmnáctky a je to znát. Ony třeba jedí nutellu a tak, což jako neříkám ne (směje se), ale ne pořád.
Takže myslíte, že právě po přechodu do osmnáctky si hráčky začnou uvědomovat, jak se o sebe starat?
Hlavně nám tam pořád cpou do hlavy, že máme mít nějaký režim a plnit ho. Což si myslím, že je dobře. A navíc patnáctka nemá takovou suchou přípravu, takže holky nemají tu fyzickou kondici. Samozřejmě jim říkají, že mají doma cvičit, ale kdo z nich cvičí. Chápu to, i pro mě je složitější se do toho dokopat, ale je to potřeba.
„Jen jsem se tak na trenéry usmívala. A oni řekli: Nó, tak Magda pojede. Tak jsem jela.“
Když si vezmete svá očekávání před olympiádou a srovnáte je s realitou, jak z toho vycházejí?
Až mě to překvapilo. Nečekala jsem to takhle velké, bylo to strašně obrovské. I ten areál a všechno. Lidi z dalších zemí, kolik různých národů tam vůbec bylo. Když jsem byla vlajkonoš, viděla jsem tam třeba Jižní Afriku... To bylo hezký. Líbilo se mi, jaké všechny země se zapojují.
Jaký to byl pocit, být českým vlajkonošem?
Bylo to něco neskutečnýho. Mě ani nenapadlo, že bych šla jako vlajkonoš. Třeba krasobruslaři měli velké ambice, ti jsou hodně šikovní. Nakonec měli dvě stříbrné (Anna Dušková a Martin Bidař, pozn.red.). Když mi oznámili, že půjdu, byla jsem šťastná.
Foto: Martin Mašek
A co jste si pomyslela, když jste přišla na pódium a tisíce lidí se najednou dívaly na vás?
Já jsem nad tím nějak neuvažovala. Jenom když pak holky začaly skákat a křičet Kdo neskáče, není Čech, tak jsem se zaměřila na ně. To mi stačilo.
Měly jste čas přátelit se s dalšími národy?
Moc jsme ho neměly. Měly jsme buď trénink, nebo zápas, nebo trénink i zápas. Třeba já už jsem pak cítila únavu, takže jsem spíš odpočívala. Některé holky se skamarádily víc. Ale nějaký čas na to byl, hlavně v té Hakons Hall, kde jsme měly různé aktivity. Seznámily jsme se tam třeba s nějakým Litevcem. Bylo to fajn.
Zase k hokeji, v semifinále jste porazily Švýcarsko až na nájezdy. Vítězný byl ten váš první. Co vám běželo hlavou, když jste na něj šla?
Já nájezdy neumím, to se přiznám. Že jsem ho dala bylo fakt neočekávané, nebo aspoň já jsem to nečekala. Nevěděla jsem, co mám udělat. Ale gólmanka byla úplně vyjetá a mimo bránu, takže tam měla místo a já jsem tam jenom vystřelila.
Proč jste na nájezd šla, když je tedy neumíte?
Ani nevím. Trenéři se začali na střídačce bavit, kdo pojede, a já jsem je neslyšela. Jen jsem se na ně tak usmívala. A oni řekli: Nó, tak Magda pojede. Tak jsem jela. Já jsem si to nevybrala. (směje se)
Takže platí, koho pošle trenér na nájezd, ten prostě jde?
Je to tak. Ale kdyby někdo doopravdy nechtěl, tak určitě nejde. Chtěla jsem to zkusit.
Foto: Martin Mašek
Ono to souvisí i s tím, že jste kapitánka a musíte na sebe umět vzít zodpovědnost. Cítíte se v téhle roli dobře?
Není to špatné, ale někdy už je to s holkama takové složitější. Třeba máme večerku a ony přijdou pozdě... Pořád musím něco zařizovat, i když mají ostatní holky volno. Ale určitě to není tak, že by mě to nebavilo. Je to fajn.
Je na vás znát, že hokej berete vážněji.
Já jsem to brala vážněji už loni v Ženevě. A pak jsem navíc byla s osmnáctkou, tak jsem viděla, jak by to mělo vypadat. A je to hodně velký rozdíl. Už jsme to probíraly s holkama ve Finsku, ale to ony nechtěly slyšet, protože je to nezajímalo. Řekly, že to nemám srovnávat s osmnáctkou.
Přechod do osmnáctky tedy znamená velký skok i po mentální stránce?
Holky už si uvědomují, že psychika působí na hru. Takže většinou se nějakou dobu před zápasem soustředí na ten zápas. Když můžou, tak odpočívají, nedělají žádné kraviny. Prostě se připravují na zápas, aby v něm odvedly co nejlepší výkon.
Museli i vás trenéři na začátku krotit?
Mě ne. Ale někdy, když to holky přehánějí, tak jo. Myslím, že když tam přišel náš ročník 2000, tak to bylo v pohodě. A první zápasy byly spíš o tom, že nás trenéři povzbuzovali a říkali nám o chybách, které máme napravit.
„Holky už si uvědomují, že psychika působí na hru. Když můžou, tak odpočívají, nedělají žádné kraviny.“
Čekala jste, že byste se mohla v prvním roce dostat na MS do 18 let?
Ne. Doufala jsem v to, ale nečekala jsem to.
Myslíte, že to vycházelo z vašich výkonů?
Myslím, že to hodně vycházelo z výkonů na turnaji v Calgary, to byla poslední příprava před mistrovstvím. Tam jsem dala tři góly. Možná od toho se nominace odvíjela.
To máte pravdu, trenéři vás tehdy chválili. Takže se považujete za útočného obránce?
Já góly nedávám! (směje se) Jaký jsem obránce... Nevím. Já sama sebe moc hodnotit neumím. Pokud ano, tak většinou spíš záporně než kladně. Takže k tomu bych se radši nevyjadřovala.
Trenéři vám ale něco říct museli.
Po mistrovství mě chválili, za to jsem samozřejmě ráda. Že jsem ten první rok zvládla výborně.
Po olympiádě a šampionátu osmnáctek jste mohla být jedinou hráčkou ze všech zemí, která by jela i na seniorské mistrovství. Kdy vám vůbec přišla první pozvánka do A-týmu?
To bylo v listopadu do Hodonína, tam jsem ale bohužel nemohla. A potom byly třeba ty akce s osmnáctkou, olympiáda, takže další jsem dostala až v březnu.
Bylo to na závěrečný kemp před MS do Turnova. Vnímala jste, že jste ve hře?
Určitě. Ale myslím, že je dobře, že jsem nejela. Protože jsem na to prostě ještě neměla. Holky tam jsou pořád někde výš, jsou o dost zkušenější a šikovnější než holky v osmnáctce. Je to něco jiného.
„Myslím, že je dobře, že jsem nejela. Protože jsem na to prostě ještě neměla. Odvedla jsem tam hodně špatný výkon.“
Ale vyřadilo vás ze hry i to, že jste byla nemocná.
Odvedla jsem tam hodně špatný výkon a onemocněla jsem. Stav byl pořád horší a horší, místo toho, aby se zlepšoval.
Některé hráčky si řekly o místo v A-týmu hned v roce po odchodu z patnáctky. Přála byste si podobně rychlou cestu, nebo se teď chcete soustředit na osmnáctku?
Beru to tak, že radši budu hrát za osmnáctku a časem se třeba dostanu do áčka, jestli se mi to povede. Ale obecně není špatná zkušenost hrát se staršími holkami.
Když jste sledovala výsledky mistrovství, asi vás to potěšilo za celý náš hokej. Poprvé ve čtvrtfinále, šesté místo, a ještě chyběl kousek k pátému.
Hlavně jsem ráda, že se tam holky udržely. Přála jsem jim to, zasloužily si to.
Foto: Karel Švec, cslh.cz
Vzhledem k olympiádě na vás byla letos upřena velká pozornost, dá se říct až mediální tlak. Spousta rozhovorů, živě v televizi... Muselo toho na vás být dost, že?
Někdy už to bylo fakt přehnané. Není to špatné, ale všeho moc škodí. Kdyby to bylo mírnější, bylo by to lepší. Tu olympiádu pořád opakují a pořád se k ní vrací, ještě v dubnu jak jsme byly ve Znojmě...
Ale ta symbolika, že vás svaz ocení během zápasu mužské reprezentace, byla pěkná. A dřív na to nebyl čas.
Jasně, povedlo se to, bylo to pěkné. V půlce první třetiny jsme šly k šatnám, tam jsme čekaly, až vyjdou hráči. Pak jsme nastoupily na led. Dostaly jsme takovou skleněnou sošku a květinu. Teda trenérům asi kytku nedali (směje se).
Byl na to od fanoušků na stadonu velký ohlas?
No, kupodivu skoro nikdo neodešel. Bylo to hezký, když nám začali všichni tleskat.
Medaili máte vystavenou? Asi jich už budete mít dost...
Mám. Mám vystavené jen ty z větších akcí, třeba i z české olympiády dětí a mládeže. Ostatní mám někde uložené.
Jaké jsou vůbec vaše hokejové cíle a sny?
Můj cíl je dostat se na normální olympiádu. A možná do ženské NHL, ale to je ještě hodně daleko.
Takže máte vidinu jít hrát hokej za moře? Měla jste ji odmala?
Neměla jsem, ale změnilo se to, jak jsem nastoupila do repre. Potkala jsem některé holky, které už za mořem hrajou, tak mi to popisovaly. Myslím, že to je pro holky dobré, protože hokej je tam na jiné úrovni. Pokud chce mít holka budoucnost, je lepší jít do Ruska nebo do Ameriky.
Když počítáte s Amerikou, určitě tedy počítáte i se školou.
Chci udělat vysokou školu, buďto tady, nebo někde jinde. Vzdělání je na prvním místě.
Takže nejpravděpodobnější varianta je, že v Česku doděláte střední a pak to zkusíte?
Ono je to složitější, protože holky na univerzitu si vybírají už v mém věku. Takže by bylo nejlepší tam jít co nejdřív. Ale já se tam ještě nehrnu, zatím se toho tak trochu bojím.
„Starší dorost bude hrát kraj, to bude dobré, tam mě ještě nikdo nezabije.“
Teď budete pokračovat v mladším dorostu v Benátkách?
Ve starším i mladším. Nově budeme mít starší, měli jsme jenom juniory a mladší dorost. Starší dorost bude hrát kraj, to bude dobré, tam mě ještě nikdo nezabije (směje se).
Jak jsou na tom vedle vás kluci v ligovém mladším dorostu fyzicky?
Určitě líp jak já. Prostě je už znát, že ti kluci jsou kluci. Když oni udělají deset kliků, tak mají svaly, a když je udělám já, tak nemám nic. Mají víc síly, nabírají ji rychleji.
A nestěžují si, že jste „slavnější“ než oni?
Oni mi i gratulují a podporují mě. Napíšou mi, že mě viděli v televizi... Jsme něco jako rodina, s některými hraju odmalička.
Je asi příjemné být součástí vzestupu českého ženského hokeje.
Myslím, že je to na dobré cestě. I svaz se teď na holky trochu víc zaměřil, takže myslím, že to celkově půjde nahoru.
Foto: Martin Mašek
Share on Facebook
