Křik a nával příkazů. Bráníme dětem, aby měly sport rády, myslí si Haas

Foto: severstalclub.ru

Má zkušenosti, ví, o čem mluví. Rostislav Haas působil jedenáct let v Německu, dvě sezony válčil s pražským Lvem v KHL, další dva roky strávil v Čerepovci. Mohl zůstat, měl nabídku z bratislavského Slovanu, ale rozhodl se vrátit. Nyní je zpátky doma v Opavě, kde cítí šanci ovlivnit z pozice šéftrenéra hokejové dění. Láká ho práce s dětmi, chce pomoci změnit klima v mládežnickém hokeji. V zajímavém rozhovoru pro Hokej.cz hovoří o výchově, vztahu trenér – rodič a hledá důvody, proč sport obecně čelí úbytku dětí.

Fanshop

Od dubna jste zpátky v rodné Opavě. Berete pozici šéftrenéra klubu v domovském městě jako výzvu?
Nijak to vůbec neřeším. Prostě jsem se tady vrhl do – ani nechci říct práce – protože mě to baví. Jsem s dětmi a to je zatím všechno, co řeším. Plus samozřejmě pár věcí kolem řízení klubu, schůzky s trenérským štábem a podobně. Zrovna nedávno jsme byli s trenéry na přednášce o mentálním koučinku. Cítím, že je to teď fajn.

Situace v opavské mládeži má ale k ideálu daleko...
Věděl jsem už před šesti, osmi lety, že to spěje k záhubě, pokud to takhle půjde dál. Děti nepřibývaly, ale ubývaly. V té době byl můj kluk v páté třídě a dětí bylo míň a míň. Bavil jsem se tehdy s rodiči, že jestli to takhle půjde dál, za chvíli nebudou mít s kým hrát. Dneska je to ve stavu, že ročník 2001 je v mladším dorostu a nejsou v něm kluci. Buď někdo skončil, nebo odešel.

Kde byl podle vás problém?
Nechci sice jít s někým zbytečně do sporu a vzpomínat, co bylo. Na druhou stranu se před nikým nebudu sklánět a lézt mu do zadku, jen proto, aby nebyl nějaký problém. Řekl bych to asi takhle: Na děti se tady vůbec nehledělo. Děti byly úplně jiná kapitola a nikdo se o ně nestaral.

Teď si myslím, že za roky, kdy se dělají školičky (projekt Naučíme děti bruslit – pozn. red.), se to podstatně zlepšilo a budeme se snažit, aby to bylo ještě lepší. Když Opava nebude mít muže, klub to nebude tolik bolet, jako když nebude mít děti. Ty jsou základem všeho. Pokud tady mají být muži, měly by tady být i děti, proto se o ně musíme postarat. Je to naše budoucnost.

Očekávaný sestup z extraligy potkal starší dorostence, nejvyšší soutěž ale opustili i mladší dorostenci. Jak velká je to komplikace, která mimo jiné znamená, že Opava nemůže počítat se svazovými penězi na profesionální trenéry? 
Peníze já neřeším, to mají na starosti jednatelé. Samozřejmě bych tady teď mohl brečet, jak by to bylo, kdyby tady byla extraliga, ale neřeším to. Situace je holt taková a já se z ní snažím vycházet. Uděláme všechno proto, abychom příští rok postoupili. Samozřejmě vůbec nevím, jak bude první liga vypadat, ale máme na to celý rok.

Jak toho dosáhnout?
Začali jsme pracovat už teď. V hlavě mám nějakou koncepci, která ale není přímo má. Spoustu věcí konzultuji s trenéry a kondičními kouči, se kterými se setkávám. Měl jsem telefonickou schůzku a dohodl jsem se na spolupráci s pražským Institutem sportovního lékařství. Je tam doktor, se kterým jsme spolupracovali, když jsem byl ještě ve Lvu. Máme domluvenou konzultaci. Všechno chci směřovat k tomu, aby byly děti zdravé a správně trénované.

Jak?
Řeknu to takhle: Hokej je jednostranná záležitost. Jednostranně zatěžujeme tělo a přes léto musíme dysbalanci, která se v těle vytvoří, nějakým způsobem vyrovnat. Máme se o to pokoušet také v sezoně, ale je to těžké, když máte šest, sedm tréninků. Hokejisté jsou většinou furt v předklonu, takže v létě to musíme kompenzovat. Na tohle nikdo nehledí.

„Hrajeme si na svém písečku. Coby trenéři si myslíme, že jsme bohové a máme pravdu. Ani nepřipouštíme, že bychom ji nemuseli mít, že bychom se třeba mohli od dětí něco naučit.“

Máme děti připravit, ale raději, aby byly nedotrénované, než přetrénované. Když má tělo dostatek regenerace a nervový systém si odpočine, je schopno víc se učit. Pokud ho přetížíme, nemají kdy načerpat energii. Kdy si má hlava dětí odpočinout? Mají školu, pak trénink a volného času jim moc nezbývá. Dnešní doba je tak uspěchaná, že toho na ně nabalíme tolik... Pak se najednou divíme, že děti prostě nechtějí. Raději nebudou nic dělat a koukají se do počítače.

Jaké ohlasy má vaše koncepce u rodičů?
Zatím opravdu nevím. V každém případě ve všech klubech byl a je velký problém, že se s rodiči nekomunikuje. Myslíme si, že rodiče jsou na vině, že jdou proti trenérům a proti učitelům, ale my s nimi vůbec nekomunikujeme. Kdybychom se s nimi bavili, bylo by to jiné. To je náš úkol. Získat rodiče na naši stranu. Pokud na svou stranu získáme děti i rodiče, pak je vyhráno.

My si ale hrajeme na svém písečku. Coby trenéři si myslíme, že jsme bohové a máme pravdu. Ani nepřipouštíme, že bychom ji nemuseli mít, že bychom se třeba mohli od těch dětí něco naučit. Probíral jsem to s trenéry na semináři. Zpětně jsem se nejvíc naučil právě od gólmanů, které jsem trénoval. Třeba když jsme spolu začínali trénovat s Matějem Machovským. Některé věci udělal intuitivně, já si je napsal, pak jsem začal podobná cvičení s brankáři trénovat a praktikovat je i v zápasech.

Spousta věcí v NHL, nebo brankářský styl, který se praktikuje, je na popud Patricka Roye. Ten najednou začal inovativně dělat věci, které předtím vůbec nebyly zvykem. Pokud si myslíme, že máme patent na rozum, a nepřipustíme, že bychom se mohli mýlit, nemůžeme se posunout dopředu.

To znamená otevřít se jiným pohledům, třeba i názorům rodičů...
Teď je naším úkolem s nimi komunikovat. Chci, abychom byli pořád ve spojení s rodiči a dělali pravidelné schůzky. I kdyby měly být jednou za čtrnáct dní, nebo za měsíc. Je potřeba k nim dostat naši filozofii. Myšlenku, kterou chceme dělat, a proč ji chceme dělat. Když je získáme, máme vyhráno.

Někteří rodiče tady vidí jen vlastní děti a vůbec nechápou, že dětem škodí. Přijdou na zápas a volají jen na své dítě. Pak tam každý rodič pokřikuje na své a při utkání je takový chaos, že dětem bráníme v tom, aby mohly svobodně hrát a mít ze sportu dobrý pocit.

Všichni si stěžují na to, že nejsou děti. My jim ale bráníme v tom, aby měly sport rády. Dáváme jim tolik příkazů, že je úplně zahltíme. A je to pak přestane bavit. Jako rodiče to necítíme. Přijdeme tam a vidíme své ambice. Fakt, že na dítě někdo křičí, už nevnímáme. My na děti křičíme, trenér na ně křičí… Pár let zpátky jsem byl v Německu na přednášce psychologie zaměřené na tenis.

Psycholog tam ukazoval zajímavý obrázek, kdy se sportovec soustředí na míček, a všechno okolo má rozostřené. Pokud je opravdu koncentrovaný na míček, vůbec nevnímá okolí. Jakmile na něj začne volat rodič a on se podívá tím směrem doprava, nebo doleva, najednou je ten míček či puk rozostřený a trvá několik sekund, nebo i minut než na něj hráč znovu zaostří.

Dětem neumožníme, aby byly v tzv. stavu flow, aby se do sportu ponořily. Ony si mají hrát. My to přitom pořád bereme tak, že něco musí. Děti nemusí vůbec nic. Měly by si hrát, pak budou šťastné a my budeme mít ve sportu dost dětí. Všichni chceme, aby naše děti byly šťastné. Ty budou šťastné, když budou žít svůj vlastní život. Ne život náš a ambicí rodičů, kteří praktikují svůj život na svém dítěti.

Co konkrétně obnáší funkce šéftrenéra v Opavě? Staráte se jen o mládež, nebo i druholigový tým mužů?
Řeším úplně všechno, i áčko. Na druhou stranu klub zatím není tak velký. Bylo by dobré, kdyby tady bylo víc trenérů. Byl jsem domluvený i s dalšími kouči. Zatím pro ně ale nenastal čas, aby se do Opavy vrátili. Ještě mají ambice dokázat něco u mužů. Tyhle věci už mám za sebou. Mohl jsem zůstat v Rusku, měl jsem nabídku od Slovanu Bratislava, ale mě to prostě táhne k dětem.

„Všichni si stěžují na to, že nejsou děti. My jim ale bráníme v tom, aby měly sport rády. Dáváme jim tolik příkazů, že je úplně zahltíme. A je to pak přestane bavit.“

Myslím si, že jsme jim jako rodiče něco dlužni. Nechápeme, že je špatně vychováváme. Stěžujeme si na to, že dnešní svět je takový nebo onaký. Totéž se říkalo o našich rodičích. Naši dědové říkali o našich rodičích, že se svět zbláznil a my nechápeme, že děti nevychováváme, ale ochočujeme. Když začneme ořezávat stromek odmalička, uděláme z něj bonsaj. Nikdy nevyroste do potenciálu, který má. Pokud to začneme dělat i s dětmi, jsou stejně omezené jako my. Z evolučního hlediska je přitom vše, co se narodí po nás, chytřejší než my.

Ustoupit není kam, za námi je Moskva. Sovětské metody v Rusku přetrvávají, hlásí Haas »

Děti si samozřejmě nemohou dělat, co chtějí. Máme tady nějaká pravidla. Děti by měly vědět, odkud kam, a pokud pravidla překročí, co eventuálně následuje za trest. Pořád si ale na něco hrajeme a dětem vytváříme umělý svět.

Říkáme jim nelži, ale všichni kolem lžou. Říkáme nesmíš dělat tohle, a oni přitom vidí, že se to dělá. Říkáme jim nehádej se s bratrem, ale manžel s manželkou se hádají. My jsme jejich vzor, a pokud se nespravíme, nebudeme mít narovnané vztahy a nebudeme se chovat fér a čestně, děti se budou chovat stejně. Tohle není nic, co bych vymyslel. Je to všechno dávno objevené, ale my na to zapomínáme. Děti jsou náš obraz.

Takže byste to rád změnil a ovlivnil svými myšlenkami opavskou mládež, že?
To je právě to, co mě táhlo. Je tady 150 dětí a každý má své rodiče, babičky, dědečky… Tahle osvěta se může šířit opravdu rychle. Pokud lidé pochopí, že je to ve prospěch dětí a potažmo celé společnosti. Představme si, že by tady byla většina lidí šťastných. Kolik lidí je opravdu šťastných? Kolik lidí chodí opravdu rádo do práce?

Já jsem za svou práci placený, ale ještě nikdy jsem nepracoval. Mě to baví. Kolik lidí má tohle štěstí? Ale vytváříme si to sami. Odmalička jsem věděl, že chci hrát hokej a byl jsem tím sportem posedlý. Říkal to už Marian Jelínek: „Můžete dělat cokoliv, a pokud jste tím opravdu posedlý, děláte to dobře.“ A když tu práci děláte dobře, zaplatí vás za to. Pokud někdo bude posedlý, já nevím…, že ho baví dělat s železem, i za to bude solidně zaplacen.

Problém je, že někteří rodiče by chtěli mít z dětí doktory a inženýry a je jim jedno, že budou nešťastné. Pro mě je důležitější, zda je člověk šťastný. Ať je třeba bezdomovec, ale šťastný. Jestli bude šťastný, je to pro mě jako pro rodiče výhra. Jestli z dítěte bude doktor, bude nešťastný a bude chodit do ordinace naštvaný a mračit se na lidi, jaký to je přínos pro něj a pro ostatní?

V čem tedy vidíte hlavní problém?
Snažím se učit děti, aby žily tady a teď. Problémem našeho školství je, že je učíme nebýt tady a teď. Přijdou do školy, kde je to nebaví. Utíkají myslí buď domů, kde byly, nebo někam, kde budou, ale ve škole nežijí v přítomném okamžiku.

Jediné, co platí, je, že když se bavíme, jsme myslí tady. Pokud se s vámi budu bavit a uteču myslí někam jinam, budu mluvit úplné kraviny, nebo budu někde jinde. Když děti něco nebaví, utíkají myslí pryč. Prostě tam nechtějí být, ony se to takhle naučí.

„Když začneme ořezávat stromek odmalička, uděláme z něj bonsaj. Nikdy nevyroste do potenciálu, který má. Pokud to začneme dělat i s dětmi, jsou stejně omezené jako my.“

Nedávno měl Jaroslav Dušek rozhovor u Václav Moravce, kde říkal, že děti odmalička zvykáme na to, že mají dělat něco, co sami nechtějí. Přijdou do školy a je jim nekomfortně. Chtějí na záchod a nemohou odejít. Chtějí smrkat a někomu se to najednou nelíbí. Chtějí něco, ale nejde to. Pořád se musí přizpůsobovat. Přizpůsobují se devět let a dělají věci, které nechtějí.

Pak si na to zvyknou a najednou zjistí, že v dospělosti dělají práci, kterou dělat nechtějí. Jsou s partnerem, se kterým je to ani moc nebaví. Zjistí, že celý život žijí něco, co sami nechtějí a nejsou šťastné. Zapomínáme na to, že děti by se měly bavit.

Cesta k úspěchu je ve stavu flow?
To je nejdůležitější, někteří to mají vrozené a dá se to i trénovat. Tím, co děláme, ve škole, rodině... je to naopak. Vytrháváme je z toho. Malé děti do šesti let jsou ve změněném stavu vědomí – flow skoro pořád. Ony si hrají. My jim říkáme soustřeď se na to, ale ony se soustředí. Nepotřebují se na to dívat, vnímají to. Když jsou děti ve hře, nepotřebují sledovat, co se zrovna děje. Mozek tak funguje, že ve změněném stavu vědomí se vytrácí čas a prostor. Člověk to nedokáže popsat. Přirovnám to k tomu, že špičkoví sportovci si na své nejlepší zápasy mnohdy nemohou vzpomenout. Brankář předvede skvělý zákrok a nedokáže si vybavit, jak jej udělal. Neumí to popsat. Prostě tam najednou byl.

Mám na to takové přirovnání. Stojím na chodníku a jede auto. Jsem tady v tomhle čase a auto taky. Já ho ale sleduji a pořád jsem s ním v kontaktu. V momentě, kdy v něm ale budu sedět, hned vím, kdy pojede. Když se pak v hokeji dostanu do stavu flow, okamžitě jsem v tom autě. Cítím, jak situace sama funguje. Tohle naučit trénovat bude krok dopředu.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - © Copyright: BPA sport marketing a.s. & eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz