Končil jako japonská tenistka, fotbalový režim by zvládal. Co teď dělá Jiří Řípa?

Foto: Michaela Martinátová, hc-olomouc.cz

16. ledna 2018, 13:07

David Jahoda

Zdravý jako řípa? Ne, tradiční české přirovnání na něj paradoxně vůbec nesedí, i když se sám jmenuje Řípa. Jiří Řípa je vlastně opakem slova zdravý. Ve své hokejové kariéře si toho protrpěl víc než dost, přesto se nevzdával a věřil, že ještě minimálně aktuální sezonu odehraje. Jenže chatrná kyčel byla poslední kapkou. Dál už to nešlo. Dlouholetý útočník Olomouce tak byl nucen ve 33 letech ukončit aktivní kariéru. Našel si práci a k tomu trénuje děti. V čem by mu seděl fotbalový režim, jak se podobá japonské tenistce Dateové a na co z kariéry nejraději vzpomíná?

Co dělá Jiří Řípa po konci aktivní hokejové kariéry?
Trénuje v Olomouci přípravku a třetí třídu. A ještě jsem si musel najít práci. Dělám v jedné firmě logistiku. S trénováním se to dá skloubit, takže je to dobré.

Měl jste už během kariéry v hlavě myšlenku, že i po jejím konci zůstanete u hokeje?
Přišlo to spíš až s tím koncem. Chvíli jsem chodil na tréninky s malým (se synem), když začínal bruslit. Věnoval jsem se mu. Když se to potom ale už naučil, zbytek jsem raději nechal na trenérech.

Přišla nabídka na práci s mládeží od vedení klubu, nebo jste o ni sám projevil zájem?
Pan Fürst mi říkal, že pokud skončím, budu mít možnost tu trénovat. Až se rozhodl kariéru ukončit, nějaké místo tu bylo. Někam mě sem mezi děcka tedy nacpal (usmívá se).

Naplňuje vás to?
Baví mě to. Když chodím s přípravkou a vidím, jak jsou děti šťastné a hulákají na vás: Pane trenére, budeme dělat tohle a tamto. Je to pěkné. Na druhou stranu je s nimi těžší domluva. S dětmi ze třetí třídy už se dá domluvit lépe, víc tomu rozumí a snadněji pochopí cvičení. Práce s těmi kategoriemi je jiná.

Co je podle vás pro začínající hokejisty nejdůležitější?
Myslím si, že to nejvíc, co může dětem i u samotného hokeje dát, je výchova rodičů. Tam se může podle mě nejvíc pokazit a naopak.

Foto: Zdeněk Polák, hc-olomouc.cz

Ke konci kariéry jste se rozhodl po třech zápasech na startu této sezony. Zrála ve vás myšlenka na definitivní konec už dlouho?
Během léta jsem v přípravě něco hrál, něco nehrál. Pořád to tak nějak šlo. Ale potom, jak začala liga, musel jsem hrát dva zápasy v týdnu. V přípravě jsem asi ani jednou neodehrál dvě utkání za sebou. Vždy jen jedno, a pak jsem měl volno, protože mě něco zlobilo. Když pak ale přišli dva zápasy v krátkém sledu za sebou, tak už se to nedalo.

Takže kdyby měla extraliga program tak, jako je to zvykem ve fotbale, tedy jeden zápas týdně, vaše tělo by to vydrželo?
To jsem si právě říkal, že kdyby to bylo jako ve fotbale, tak bych to podle mě zvládl. V extralize jsou ale dvě utkání během třech dní. Navíc bývají i vložená úterý, a to jsem si říkal, že bych vůbec nevěděl, co by se dělo.

Během kariéry vás zranění provázela často. Napadlo vás už někdy předtím, že může přijít konec?
Spíš jsem se toho vždycky bál. Pořád jsem si říkal: Kurňa, co budu dělat, až bude konec? Ale když přišla nabídka, že bych mohl trénovat děcka, tak jsem si řekl, že už to nemá cenu dál protahovat. Každý den být zničený tak, že člověk nemůže ani vstát z postele… Asi bylo lepší, to už zabalit. Navíc to není příjemné ani pro spoluhráče a trenéry. Jednou přijdu, pak zase nejsem dva dny k dispozici. Takhle to je asi lepší.

Vraťme se krátce k fotbalu. Nedávno ukončil kariéru Tomáš Rosický, který promarodil nemalou část své kariéry. Často byl terčem různých pejorativních narážek. Dotýkalo se vás to nějak? Přece jen sám víte, jaké to je se po opakovaných zraněních vracet.
Ne, že by se mě to přímo osobně dotýkalo, ale vím, o čem to je. Nějaký hráč na to má štěstí, že dlouho neomarodí. Třeba teď Kumstát ve Spartě nehrál poprvé snad po 300 zápasech (konkrétně po 284 duelech), ale někdo jiný na to má smůlu. Myslím si, že je to vrozené geneticky.

Poslední zápas kariéry? Prohra 0:10 v Plzni

Přesto udělat definitivní rozhodnutí, že je konec, asi nebylo jednoduché.
No, to ne. Trochu jsme si doma pobrečeli.

Přemlouval vás někdo – rodina nebo spoluhráči – ať to ještě zkusíte?
Ne, to ani ne. Řekl jsem, že končím a tak to bylo.

Poslední utkání kariéry jste odehrál na ledě Plzně, kde jste však prohráli potupně 0:10. Neměl jste nutkání ještě nastoupit a zakončit kariéru trochu jinak?
Shodou okolností jsem si v autobuse při cestě na tento zápas četl na internetu článek, že nějaká tenistka, tuším japonská (Kimiko Dateová), skončila po zápase, v němž dostala dvakrát 0:6. No, a mně to dopadlo vlastně skoro stejně (trpce se usmívá). Byla to taková symbolika.

Popadla vás někdy během kariéry určitá sebelítost? Říkal jste si: Proč zrovna já?
To jsem si říkal vždycky. Ale určitě to nebylo tak, že bych to chtěl předat na někoho jiného z kluků (rozesměje se). Spíš jsem si ale říkal, že už to není možné.

V průběhu kariéry asi není úplně jednoduché mluvit o všech svých zraněních. Mohl byste ale zrekapitulovat, co všechno vás trápilo?
Měl jsem problémy s rameny, koleny a teď na konci s kyčlí. To byl asi takový závěr.

„Měl jsem problémy s rameny, koleny a teď na konci s kyčlí. To byl asi takový závěr.“

V sezoně trenéři v drtivé většině případů nechtějí u zraněných hráčů zveřejňovat, co přesně jim je. Časté odůvodnění je, že nechtějí, aby hráči soupeře o zraněných částech těla věděli, a úmyslně pak na ně v zápase útočili. Je tohle vůbec téma? Děje se to?
Myslím si, že to tak určitě není. Minimálně, co jsem já u nás zažil. Nikdy to tak nebylo. Hrálo se normálně do těla, to je jasné. Horší je ale jiná věc.

Jaká?
Měl jsem třeba sezonu, kdy jsem skoro nemohl chytit hokejku do ruky. Měl jsem takové vypadávací rameno. Prakticky půl sezony jsem odehrál tak, že jsem držel hokejku ve dvou rukách. Takže si myslím, že to, o čem mluvíme, je spíš negativní z toho pohledu, že si lidé mohou říct, že ten či onen hraje blbě. Ale ve skutečnosti je to tak, že tomu hráči něco je a nikdo to neví.

Není to někdy i tak, že hráč nechce ukázat slabost třeba i před spoluhráči?
Kluci v kabině ví, komu co je. Něco takového určitě nehrozí.

Když se ohlédnete za svoji kariérou, na co budete nejraději vzpomínat?
Asi to bude postup do extraligy. To jsem sice taky promarodil, ale s klukama jsem si to moc užíval. Bylo to asi takové symbolické pro celou tu moji kariéru. Myslím si, že jsme měli tenkrát hodně dobrou partu. Nechci říct, že teď kluci dobrou partu nemají, ale tehdy to bylo fakt super. Co se mi ale asi nejvíc líbilo, byla atmosféra na stadionu. Nic takového jsme do té doby prakticky nikdo z nás nezažil. Přijela sem Kadaň nebo někdo podobný, přišlo osm set lidí a bylo to takhle pořád. Když se pak ale hrálo o postup, přišel plný zimák a bylo to úplně šílené.

Jiří Řípa (uprostřed) během oslav olomouckého postupu do extraligy v roce 2014.

Jiří Řípa (uprostřed) během oslav olomouckého postupu do extraligy v roce 2014. | Foto: Karolina Martinková, hc-olomouc.cz

Na konci listopadu před utkáním proti Kometě Brno jste přímo na ledě obdržel dres s číslovkou 371 značící počet odehraných utkání v Olomouci, stadion vyvolával vaše jméno. Potěšila vás tahle rozlučka?
Já moc na takové věci nejsem, raději bych odešel v tichosti. Nejsem žádný Dopita. Ale musím říct, že to bylo pěkné. Byl jsem za to rád.

Jste rodákem z Jihlavy, jenže za Moru jste hrál deset sezon. Dá se po tak dlouhé době říct, že jste v Olomouci doma?
Teď už ano. Vždycky jsem tvrdil, když jsem někam kvůli hokeji odcházel, že se jednou vrátím do Jihlavy. Byl jsem takový patriot. Ale nakonec to dopadlo trochu jinak, zůstal jsem v Olomouci.

Určitě vám tedy udělal radost loňský postup Jihlavy do extraligy.
Samozřejmě. Byl jsem se podívat i na tom postupovém zápase.

První ročník po návratu je ale pro Duklu těžký, zřejmě ji čeká tuhý boj o záchranu až do konce.
My jsme to první rok po postupu taky neměli lehké, museli jsme si projít baráží. Osobně ale nevidím mančaft, který by je měl z první ligy ohrozit.

Poděkování Jiřímu Řípovi před utkáním proti Kometě Brno.

Poděkování Jiřímu Řípovi před utkáním proti Kometě Brno. | Foto: Alena Zapletalová, hc-olomouc.cz

Co říkáte na to, jak se daří vašim, teď už bývalým, spoluhráčům z Olomouce?
Je to pěkné a pochopitelně jim to moc přeju. Jsem za to rád. Bát se o to, že půjdete do play out nebo do baráže, je na psychiku o dost horší, než když máte možnost si to jako teď oni takhle užívat. Hlavně aby jim to vydrželo a hrálo jim to takhle pořád.

Mrzí vás hodně, že nemůžete být s nimi na ledě, nebo už to odeznělo?
Není to tak dlouho, co kluci hráli v televizi, díval jsem se na ně a říkal jsem si, že bych tam ještě mohl být s nimi. Ale to se vždycky jen tak zamyslím a rychle mě to přejde. Třeba když si jdu na druhý den zahrát tenis a všechno mě bolí. 

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz