Jeho otec budoval AZ, teď za něj Potočný debutoval. Přišlo mu to jako vtip
Martin Potočný pomáhal budovat AZ jako manažer, jeho šestnáctiletý syn Matěj si za Havířov zahrál v play out. V 5 zápasech dal gól a přidal dvě asistence.
|
Foto: Michal Polák, eMPefoto.cz
Protože měl Havířov dostatečný náskok a nemohl z WSM Ligy sestoupit, nasadil do play out několik odchovanců z mládežnické líhně – Dominika Pawliczka, Jaroslava Mrowiece, Jana Bambulu, Vojtěcha Ševečka a Matěje Potočného. Zvláště příběh posledního jmenovaného je speciální.
Jeho otec Martin je totiž klubovou ikonou – v roce 2010 stál u obrození AZetu a ujal se ho jako manažer.
Poté, co havířovský klub v průběhu sezony 2009/2010 z finančních důvodů odstoupil z první ligy, mohlo být na zimním stadionu v Havířově ticho.
Nebylo. Naopak tam bylo hlučněji než dřív.
V roce 2013 se AZ vrátil zpět do druhé nejvyšší soutěže. Ač na tom má zásadní zásluhu, Martin Potočný u postupu nebyl – v průběhu sezony ukončil kariéru. Na emotivní rozlučce stál na ledě v kulichu také jeho syn Matěj.
Ten na jaře debutoval v havířovském A-mužstvu.
Chodil jste s tátou do kabiny, když hrál za Havířov?
Byl jsem tam jako doma. Pamatuji si, že jsem v ní dokonce na prvním Xboxu hrával NHL 08.
A letos jste šel do kabiny jako hráč.
Bylo to úplně jiné. Mám na mysli takový ten pocit uvnitř, že tam patřím a nastoupím s nimi.
Jako fanoušek jste navštěvoval zápasy AZ?
Ano, s kluky jsme chodili na každý domácí zápas. Když se hrálo derby, bylo vyprodáno a kotel byl plný, to byl teprve zážitek.
„Když táta hrával, byl jsem v kabině AZ jako doma."
Byl jste před prvním tréninkem nervózní, když jste měl třeba přihrát havířovským ikonám Janu Marunovi nebo Jiřímu Krislovi?
Už předtím jsem se s oběma znal moc dobře, takže to nebyl až tak velký problém. Ale takový Marcel Petran, tomu jsem se bál říct "dobrý den". (smích)
Zavzpomínali, jak jste jako malý kluk chodil do kabiny?
Říkalo mi to hodně starších spoluhráčů. Jak teď vidím malého Filipa, syna od Jirky Krisla, jak lítá v kabině, připomíná mi mě před šesti lety.
Matěj Potočný. | Foto: Michal Polák, eMPefoto.cz
Že si zahrajete za AZ se předpokládalo už na konci základní části, když bylo jasné, že Havířov do play off nepostoupí. Kdy jste se dozvěděl, že by šance mohla přijít?
Dozvěděl jsem se to jako poslední, přišlo mi to jako vtip. (smích) V životě by mě nenapadlo, že si v šestnácti letech zahraji za áčko.
Těšil jste se, nebo jste se toho svým způsobem bál?
Nepřipouštěl jsem si, že budu hrát za áčko. Říkal jsem si, že je to normální zápas. Až na rozcvičce jsem začínal být nervózní... Naštěstí jsem v tom nebyl sám.
Nakonec jste odehrál pět zápasů a dokonce jste dal gól. Máte ten puk schovaný?
Samozřejmě, mám ho vystavený hned vedle prvního puku za starší dorost. Je vtipné, že ten gól jsem dal před rokem.
„V životě by mě nenapadlo, že si v šestnácti letech zahraji za áčko."
Stal jste se nejmladším střelcem v historii AZ. Jaké jste měl pocity?
Byl jsem z toho úplně vedle. Nevnímal jsem moc okolí, sedl jsem si na střídačku a říkal jsem si, jak je to vůbec možné. Vzpamatoval jsem se, když fanoušci začali řvát moje jméno. Musel jsem jim zamávat. (smích)
Daly vám zápasy ve WSM Lize hodně?
Myslím si, že nám daly víc než hodně. Nakoukli jsme do profesionálního hokeje, což je pro nás obrovská zkušenost. Pro mě to byl největší dosavadní hráčský zážitek, nejdůležitější je ale neusnout na vavřínech.
Co se vám vybaví, když vidíte tuto fotku?
To se spíš zeptejte mého táty, protože to byl jeho nejsilnější moment. Je šílené, že je to už pět let zpátky.
Takhle se Martin Potočný v roce 2012 loučil s kariérou. Po boku měl i syna Matěje. | Foto: az-fans.net
Jste na ní zachycen spolu s tátou na jeho emotivní rozlučce se sportovní kariérou. Vnímáte, že váš otec pomáhal budovat AZ, nebo už je to pro vás dávno?
Pro fanoušky znamená můj táta hodně, skoro podobně jako pro mě. Zanechal tady po sobě velkou stopu.
Byl jste o to více hrdý, že jste si zahrál za AZ, když je táta klubovou legendou?
Vždycky jste hrdý, když reprezentujete svůj mateřský klub. To, že můj táta je klubovou legendou, je jen třešničkou na dortu.
Je pro vás právě táta největším hokejovým vzorem?
Tátu jsem sledoval odmalička. Hokeji věnoval veškerý čas. Obdivoval jsem ho, jak hokej miluje a dává mu všechno. Ze sportovců dále obdivuji Martina St. Louise, Pavla Dacjuka nebo Cristiana Ronalda.
„Jsem hodně rád, že se Pasta, kluk z Havířova, dostal do NHL a tam patří mezi nejlepší."
A co třeba David Pastrňák?
Pastu jsem znal odmala, byli jsme spolu dvakrát na tréninku. Poprvé to bylo v mladších žácích, když jsem přišel pozdě na svůj trénink a musel jsem jít na trénink se staršími. Podruhé to bylo před rokem na natáčení náborového videa pro AZ. Pasta je hodně skromný a přátelský. Jsem hodně rád, že se kluk z Havířova dostal do NHL a tam patří mezi nejlepší.
Ta otázka je možná hloupá, když jste z hokejové rodiny, ale proč jste si vybral hokej?
Rodiče mě k němu odmalička vedli. Do deseti let jsem hrál i fotbal, k hokeji jsem měl ale vždycky blíž.
Matěj Potočný. | Foto: Michal Polák, eMPefoto.cz
A co škola? Chodíte na střední?
No, pokouším se tam chodit. (smích) Poslední dobou jsem tam kvůli áčku nechodil, takže to teď musím všechno dohnat.
Berete školu jako důležitou?
Maturita je základ.
Jaké povolání by vás bavilo, kdybyste se hokejem nemohl živit?
Nad tím jsem ještě nepřemýšlel.
A připouštíte si vůbec, že byste někdy dělal něco jiného než hokej?
Může se stát cokoliv – zranění, nemoc... Proto chci dokončit alespoň střední školu. Jinak jsme se s tátou shodli, že bych byl profesionální hráč FIFY. (smích)
„Může se stát cokoliv – zranění, nemoc... Proto chci dokončit alespoň střední školu."
Neslýchal jste narážky na protekci, když je váš táta s AZ spjatý?
Nikdy. Až doteď jsem s tím neměl problém. Během play out se ale něco objevilo mezi fanoušky, což mě trošku zklamalo. Naštěstí to byla silná menšina a ostatní nás podpořili.
Jak ty řeči snášíte?
Záleží, kdo mi je říká. Zatím mi to ale neříkal nikdo, koho bych respektoval, což je dobře.
Přesvědčil jste kritiky svými výkony, že žádnou protekci nepotřebujete?
Jsou a budou tady lidé, kteří mi to nebudou přát, na druhou stranu tu ale budu mít vždy rodinu a přátele, u kterých vím, že mi to přát budou. A to je nejdůležitější.
Share on Facebook
