Já a Sparta? Všechno je možné, říká Gross. Proč musejí Němci z hrušky?
(STRAUBING, od našeho zpravodaje) Patří k nejlepším trenérům v Německu, po minulé sezoně zajímal pražskou Spartu. Pavel Gross dokáže ze svěřenců vymáčknout maximum, nově má na povel elitní Adler Mannheim. „Moc daleko nekoukám, teď mě zajímá jen tahle výzva," říká o plánech do budoucna v rozhovoru pro Hokej.cz.
Vznikal ve Straubingu, kam hvězdami napěchovaný přední tým DEL dorazil k soutěžnímu utkání. Pavel Gross se coby trenér letos vrátil tam, kde kdysi hrával. jeho štáb u týmu Mannheimu tvoří třeba dlouholetý kolega Mike Pellegrims nebo uznávaný kouče brankářů Rostislava Haase. „Chtěl bych organizaci vrátit tam, kde kdysi bývala," říká upřímně.
Během debaty přišla řeč na angažmá Uwe Kruppa ve Spartě, na to, proč německou DEL hraje minimum českých hokejistů. Gros zavzpomínal také na staré časy, kdy válel za Spartu. „Hrozně jsem si vážil toho, když jsem se koncem 80. let prosekal do sestavy. Bylo to ohromně těžké," připomíná. Ačkoli už 27 let žije u západních sousedů, vztah k rodné zemi pořád má. „Sleduju dění, hokejové soutěže. A hrozně rád se vidím s bývalými spoluhráči. Ve Spartě jsme měli úžasnou partu," dodává.
Po dlouhém působení ve Wolfsburgu jste před sezonou převzal tým Mannheimu? Co vás přesvědčilo ke změně?
Ve Wolfsburgu jsem byl deset let. Je to menší, ale poctivě pracující organizace. Klub i město mi přirostly k srdci, řekl bych, že náš hokejový styl fungování týmu byl podobný jako práce, kterou ve Wolfsburgu většina lidí dělá. Po deseti letech ale někdy přijde čas odejít. Dostal jsem nabídku z Mannheimu, kde jsem předtím byl šest let jako hráč. Takže jsem víceméně věděl, do čeho jdu. Co mě čeká. S manželkou jsme to probírali a pak si řekli, že jo. Že to uděláme.
Po minulé sezoně hledala nového kouče Sparta. Netáhlo vás to do Česka?
Kontakt tam byl. Ano. S Petrem Břízou. Ale mojí prioritou je zatím DEL. Není jednoduché se sem dostat, hodně trenérů přichází ze Severní Ameriky. Když se ozval Mannheim, lákalo mě to. Sen každého hráče i trenéra je něco vyhrát. Během aktivní kariéry se mi to párkrát povedlo, v pozici trenéra zatím ne. S Wolfsburgem jsem byl třikrát ve finále DEL, což myslím není špatné. Ovšem krok vyhrát a zvládnout finále, ten je pořád přede mnou. Věřím, že s Mannheimem se nám to může pomoci. Je to špičková organizace, s výbornými hráči. Máme větší hloubku kádru, i jeho kvalita je vyšší.
Potěšil vás zájem Sparty? V klubu jste kdysi hrál a v roce 1990 s ním slavil titul. V Česku máte jako trenér vysoký kredit.
No, to nevím (usměje se). Abych se přiznal, nejsem moc v obraze. Do Čech se dostanu většinou jen v létě, kdy jezdím do Ústí navštěvovat rodiče. Myslím, že mě v Česku nikdo nezná. Ve Spartě jsem navíc byl tři roky, což není dlouhá doba.
Co jste říkal na to, že Spartu převzala německá hokejová legenda Uwe Krupp?
Určitě to není špatný krok. Vím, že ohlasy na Kruppa nebyly moc pozitivní. Když jsem si to četl na internetu, v Česku to leckdo bral i tak, proč k renomovanému týmu přichází cizinec. Sparta měla vždycky české trenéry. Ale podle mě to je dobré řešení. Víte, každé začátky jsou těžké. Pokud uděláte nějakou velkou změnu, vždycky přijde určitý odpor. To je první věc. A pak – trenéři z DEL jsou kvalitní, velmi dobře připraveni. Někteří lidé by se možná divili, jak jsou organizovaní. Jasně, česká liga a DEL – to je jiný hokej. Německo v sobě nese mix místního a severoamerického stylu.
V Česku není DEL tolik na očích, tím pádem o ní leckdo má zkreslené představy.
Možná je tam na jednu stranu i lehká arogance. Někdo si myslí, že co dělá doma, to je v naprostém pořádku. Že jen tohle je dobrý, tak proč se dívat do ciziny. Určitě by bylo vhod, kdyby se každý podíval doleva i doprava. Aby si uvědomil, jak se všechno rozvíjí. Po NHL a ruské KHL udává tón Skandinávie, tedy Finsko a Švédsko. Dobrý hokej mají i Švýcaři. Ale česká liga je v každém případě pořád na úrovni.
Sledujete ji?
Samozřejmě. Nejen Spartu, ale soutěž celkově. Stále do ní přicházejí šikovní mladí hráči. Občas někdo vykvete a pak jde pryč. Titul dvakrát vyhrála Kometa, bylo pěkné dívat se na hráče jako Martin Nečas. Myslím, že brzy přijdou další. Ale to samé platí také o DEL. Dávno pryč je doba, kdy se to v Německu jenom řezalo.
Potvrzuje herní vzestup německého hokeje senzační stříbro národního týmu z olympiády v Koreji?
Znáte to – jednou za třicet let bývají zázraky. Nechci nic snižovat. Němci si to na turnaji zasloužili. Ale abychom mluvili o tom, že teď budou hrát prim ve světovém hokeji, to ne. V Koreji jim nahrála shoda malých skutečností a náhod. Stříbro bylo skvělou odměnou Já se ale trošku bojím. Jde o to, aby tady rychle spadli z hrušky dolů a snažili se úspěch potvrdit na mistrovství světa. Musíme si nalít čistého vína: když přijedou hráči z NHL, posílí Švédy, Finy, Švýcary, ale i Dány a Nory. Němci pak s nimi mají problém hrát. O Kanadě nebo Americe nemluvě. Takže až přijde další úspěch na mistrovstvím světa, který olympiádu potvrdí, můžeme se o tom bavit. V roce 1976 brali Němci bronz na hrách v Innsbrucku, od té doby se čekalo až do letošního roku. Přes 40 let.
Co podle vás chybí české reprezentaci, která na medaili z velkých turnajů čeká od MS 2012?
Do toho nevidím. Nevím. Nedokážu posoudit, jaká je filozofie trenérů. Jisté je, že zlaté roky jsou pryč. Skvělé osobnosti skončily, to si musíme přiznat. Máte dekády a fáze národních mančaftů... Jestli jsou v laufu Švédové nebo Rusáci, pak zase někdo jiný. Jedou na vlně, mají také skvělé hráče. Pokud jako trenér dostanete do kabiny tři, čtyři nebo pět takových hokejistů, je to skvělé. Plus samozřejmě gólmana. A Češi? Vidím, že ve skupině hrají dobře. Pak přijde čtvrtfinále a najednou se to prolomí. Nedostanou 1:7, bývají to těsné zápasy. Člověk v takových utkáních potřebuje, abyste měl kluky, kteří se umí vyhrávat. Pokud se to naučí, placka zase někdy bude. Ale je to těžké. Elitní týmy mají kvalitu, jsou vynikající. To se nedá nic dělat.
Proč podle vás není víc českých hráčů v DEL? Nejsou tak pracovití, nebo mají jiné priority?
Myslím, že DEL je u nás pořád trošku podceňovaná. Německo? Jo, tam se hraje s okurkama (směje se). Né, přeháním. Ale něco na tom bude. Pokud se pak v létě utkají německé týmy s českými, nevidím tam žádný rozdíl. Češi koukají samozřejmě na KHL, mají tam víc peněz. Kdyby šli do DEL, asi by si nevydělali víc než doma. V dobrých mančaftech jsou dobře placeni. Peníze v Německu jsou menší než v Čechách.
Vraťme se zase k vám. Jaké máte trenérské ambice? Je to třeba práce s národním týmem?
Já o tom takhle neuvažuju. V Mannheimu mám před sebou tři roky, je to výzva, abych tady za tuhle dobu udělat co nejlepší práci. Chtěl bych organizaci vrátit tam, kde kdysi byla. Moc daleko nekoukám. Zajímá mě nejbližší zápas, maximálně ten následující. Žiju tím, jak se vyvíjí mužstvo. Jak hrajeme. Pochopitelně – výsledky nelze ignorovat, člověk by měl vyhrávat. Ale hlavně řeším vývoj mančaftu. To, kam směřujeme.
Zavzpomínáte si občas na staré časy, kdy jste v Česku aktivně hrával? Na začátky v Ústí nad Labem, na Spartu?
Žiju přítomností, jinak to nejde. Ale byla to krásná léta. Přišel jsem do Sparty a poprvé okusil profesionální hokej, v roce 1988 jsme hráli finále proti Košicím. Tenkrát to byla velmi dobrá liga, všichni hráči zůstávali doma. Skoro nikdo nemohl odejít. Už jen dostat se do týmu, to něco znamenalo. Já si strašně vážil, že jsem se ve Spartě prokousal a prosekal do sestavy.
Většina z vás začínala, byli jste mladí kluci plni energie.
Přesně. Bydleli jsme v Bohnicích, později jsme se přestěhovali tam nahoru. Počkejte... Do Řep! Bydleli jsme v ubytovně ČKD. Jo, byli jsme single. Sami. Trávili jsme hodně času v partě.
Jak vás ovlivnil trenér Pavel Wohl?
Jo, ovlivnil. Pro mě byla škoda, že jsem ho zažil jen rok, pak šel totiž k reprezentaci. Ale Spartu vedl pan Horešovský, což byl také výborný trenér. Nedá se říci, že by se Pavel Wohl každý den věnoval jednotlivcům. Ale co řekl, to mělo hlavu a patu. Uměl namotivovat mužstvo. Velmi inteligentní člověk a úspěšný trenér. V mančaftu dokázal najít správnou tóninu.
V listopadu 1995 jste si zahrál ze českou reprezentaci, tehdy na Deutschland Cupu. Ale to už jste působil v Německu.
Bylo to za pana Bukače, poměrně krátká epizoda. Takový výlet na víkend.
Uvažoval jste o startech za Německo?
Tehdy to nešlo. V roce 1987 proběhl případ Miroslava SIkory, který hrál za Polsko a pak byl s německou reprezentací na mistrovství světa ve Vídni. Teď už to lze, jednu změnu za kariéru můžete udělat. Za mých dob nikoli. Petr Gulda za Německo mohl hrát, já ne, protože jsem se s československým výběrem zúčastnil šampionátu dvacetiletých. Nenápadně jsem měl jednu pozvánku do německého nároďáku, protože funkcionáři na ty mé dřívější starty zapomněli. Když si všechno uvědomili, velmi rychle se to vyřešilo.
Jste dneska víc Němcem než Čechem?
Nedokážu říci. Doma pořád mluvíme česky, hrozně rád se vracím do Ústí. V Česku jsem žil 23 let, v Německu jsem už sedmadvacet roků – tedy déle. Ale fakt to takhle neberu. Když vidím, které národnosti žijí v Evropě, jak se všechno stěhuje... Podívejte se na náš mančaft, mám v něm sedm nebo osm národností.
Takže v kabině mluvíte anglicky?
To musím. Jinak by to nefungovalo. Ale ještě k té vaší předchozí otázce. My hokejisté jsme trošku cikáni, pořád kočujeme. Vystřídal jsem několik angažmá, jako trenér jsem se po deseti letech s rodinou sbalil a přestěhoval se z Wolfsburgu do Mannheimu. Tak to prostě je. Člověk se musí přizpůsobit. Je nutné, aby znal zákony povolání, které jsou docela tvrdé. Ale jednoznačné! Pak je všechno v pořádku. Klidně si dovedu představit, že budu časem dělat v Rakousku nebo ve Švýcarsku.
Nebo jednou i ve Spartě?
Znáte to: nikdy neříkej nikdy. Všechno je možné.
Share on Facebook
